O ekumeně s Waclawem Hryniewiczem

Zvykli jsme si na stav rozdělení křesťanů a to může být jedním z našich největších hříchů," uvažuje P. prof. Waclaw Hryniewicz, vedoucí Katedry pravoslavné teologie Ekumenického institutu Katolické univerzity v Lublinu (KUL).

Kam směřuje ekumena více než po 40 letech po skončení II. vatikánského koncilu? Co je možné považovat za úspěchy ekumenického dialogu, co za neúspěchy a jaké výzvy před ní stojí?

Na II. Vatikánu začal po letech odporu a neochoty odvážný proces otevírání římskokatolické církve ekumenismu. Koncilní dokument o ekumenismu ale nelze považovat za poslední slova ze strany naší církve na toto téma. Otevírají se v něm témata, která si vyžadují další prohloubení a upřesnění.

Jaká například?

Jedním z problémů je to, že v dekretu jsou křesťanům jiných vyznání přiznány pouze „dílčí části nebo elementy, jejichž prostřednictvím se konstituuje církev". V římskokatolické církvi stále existuje přesvědčení, že je v ní obsažena „plnost milosti a pravdy" a „plnost spasitelných prostředků", zatímco jiní křesťané mají z nich pouze „elementy". Tyto formulace brání skutečnému chápání pravdy. Pravda má totiž osobní charakter. Pro křesťana je pravdou především Kristus. On sám řekl: Já jsem cesta, pravda a život (J 14,6).

Dekret o ekumenismu zavádí pojem „hierarchie pravd". Poukazuje na to, že v katolické nauce existuje určitý pořádek pravd z důvodu jejich svázanosti se základy křesťanské víry. Není možné všechno stavět na stejnou úroveň, není všechno stejně důležité. Pojem hierarchie pravd odvádí pohled církve od sebe samé a vede jej k základní pravdě křesťanství: ke svaté Trojici, ke Kristu, k Božímu působení ve světě, k Duchu svatému, který dějiny lidstva vede k definitivnímu naplnění. To jsou nejdůležitější věci, které dávají pravou tvář křesťanství. V dekretu je záležitost „hierarchie pravd" brána jakoby mimochodem, ale je to velmi důležité téma, které bylo v době svého vzniku považováno za revoluční. Je třeba z ní vyvodit důsledky.

Bylo sepsáno a podepsáno množství dokumentů. Jak je možné shrnout jejich obsah a vtělit je do života?

Někdy se s jistou mírou ironie říká, že tímto způsobem vzniká „papírové ekumena". Dnes již mnozí kriticky hledí na množení dokumentů, které později nedojdou ohlasu v životě církve. Pozornost se obrací k tomu, že je třeba dojít k jednotě ve „sladěné mnohosti". Ale jak překonat doktrinální rozpory? Musí být ve vzájemném antagonismu? Jeden úhel pohledu může obsahovat hluboký vhled a ten se může lišit od toho, který je zprostředkován jiným pohledem. Proto se dnes stále častěji mluví o „diferencované shodě". I nadále zápasíme s popisem samotné vize jednoty, k níž mají křesťané směřovat. Po 40 letech můžeme ovšem vidět, že bylo dosaženo úspěchů v teologickém přístupu k ekumenismu a rovněž v proměně mentality církve. Tento proces se neodehrává bez odporu některých skupin, které se obávají ztráty vlastní věroučné identity. Brání svou identitu způsobem, že se tato stává svého druhu modlou. To ze své podstaty brání dalším krokům v dialogu.

Nepromeškali jsme příležitost jubilejního roku 2000? Neměli jsme místo publikování deklarace Dominus Iesus raději vyhlásit poselství, ve kterém by křesťané společně vyznali svou víru v Krista?

Lituji, že jsme se jako křesťané neshodli na textu, který by byl společným vyznáním víry v Krista. Mělo jít o společný text bez té nešťastné klasifikace, kdo si plně zaslouží jméno církev a kdo je pouze církevním společenstvím. Deklarace Dominus Iesus vnesla do našich vzájemných vztahů mnoho napětí. Vím o tom z vlastních zkušenosti, protože jsem patřil k redakčnímu kolektivu, který připravoval jiný důležitý dokument Charta Oecumenica - směrnice pro spolupráci církví v Evropě, který byl přijat 22. 5. 2001 v Štrasburku. Po uveřejnění deklarace Dominus Iesus některé církve dokonce navrhovaly ukončení práce na tomto dokumentu. Zejména evangelíci se ptali: když nejsme považováni za církev, jaký smysl má vlastně další spolupráce?

Katolická církev se do ekumenického dialogu zapojila relativně pozdě...

Jiné církve tak učinily o více než 50 let dříve. Ekumenické hnutí vzniklo tam, kde došlo k největšímu rozbití - v protestantských církvích. Později se k nim připojily pravoslavné církve a nakonec katolíci. Bylo třeba dohánět zpoždění. Současné životní tempo je tak závratně rychlé, že i v ekumenismu musíme spěchat. Objevují se problémy etického rázu, jako např. legalizace a požehnání homosexuálních svazků, fakt vysvěcení anglikánského biskupa homosexuální orientace. Velké pnutí způsobují i kněžská svěcení žen.

A nebrzdí tyto záležitosti spíše ekumenický dialog?

Praxe ordinace žen se v protestantských církvích široce rozšířila. Od určité doby stejně postupují i anglikánská církev a některé starokatolické církve. Tato záležitost tvoří vážnou překážku v dialogu, protože církev římskokatolická i pravoslavná rozhodně vyjádřily radikální nesouhlas s touto praxí. V tomto případě se odvolávám na již připomínanou hierarchii pravd. Vždyť svěcení žen není konec světa! Je to jen konec jedné určité tradice v křesťanství. Když záležitost pochází od Boha, pak nepomůže ani největší odpor. Moudrý židovský učenec Gamaliel ze Skutků apoštolů radil: Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu (Sk 5,38-39).

A co když válčíme s Bohem?

Křesťanská tradice v sobě nese rozměr kontinuity, ale má v sobě i okamžiky přervání kontinuity a odchod od věkovitých doktrín nebo praktik. Ne všechno v křesťanství má základ v evangeliu. Díky ekumenismu se můžeme na dějiny křesťanství podívat kritičtěji, pokojně a s láskou vůči sobě navzájem. Všechny sporné otázky musíme řešit v duchu trpělivého a vytrvalého dialogu a ne konfrontace. Problémů máme dost, ale velká idea „hierarchie pravd" nám pomůže zachovat rovnováhu.

 

Pro většinu lidí jsou spory mezi církvemi nepochopitelné, zejména pro mladé. Použiji otázku své jedenáctileté dcery: Proč je tolik křesťanských církví, když všichni věří v jednoho Boha?

 

Dětské otázky jsou často velmi náročné. Zvykli jsme si na stav rozdělení v křesťanství, a to je možná jedním z našich největších hříchů. Ale z druhé strany máme i zkušenosti, že oddělení nemusí být vůbec až tak škodlivé. Církve se dopracovaly ke svému bohatství tím, že každá četla evangelium svým způsobem. Když se zabydlíme v rozdělení, zjistíme, že naše lidská selektivnost nám nedovolí se na křesťanství podívat jako na celek. Nechceme pak ani vědět, jak někdo jiný prožívá svou víru a život s Bohem, jak někdo druhý může uspořádat svou modlitbu, liturgii a obcování s Písmem svatým. Když si zvykneme na rozdělení, budeme žít v izolaci a sebeuspokojení. Vize křesťanství se stane ještě složitější, když k tomu všemu přidáme nárok katolické a pravoslavné církve, které se obě považují za jedinou pravou Kristovu církev.

Máme co činit s ekumenou návratu do jediné konkrétní církve?

Naštěstí si uvědomujeme, že se dnes neuvažuje o ekumeně návratu do nějaké konkrétní církve, ze které jiní odešli. Tento názor zastává snad jen oficiální pravoslavná doktrína. Vracím se k otázce, proč máme tolik církví. Věřící lidé hájili své porozumění pravdám víry a svou vizi církve. Dříve bylo praktikováno vylučování heretiků ze společenství věřících. Nebyli tolerováni ti, kdo hlásali mylné názory. Na každém raném koncilu byli zavrhováni. Dnes po několika staletích ukazuje dialog s tzv. předchalcedonskými církvemi, které nepřijaly závěry chalcedonského koncilu (451), že ač jsme se lišili terminologií a způsobem vyjadřování pravd, nejsou rozdíly vůbec tak velké, jak by se zdálo. To jsou dějinná neporozumění.

Při rozkolech v církvi hrály velkou roli i lidské ambice. Vzpomeňme na zrušení anathemat z roku 1054 v rámci II. vatikánského koncilu. Anathemata kardinála Humberta i patriarchy Michaela Cerularia byla aplikována pod vlivem osobních ambicí, bezdůvodných obvinění a ze zcela druhořadých důvodů. Obě strany jednaly vůči sobě se vzájemnou nechutí, nedůsledně a přezíravě.

A jak dnes vychovávat mladé lidi k ekumenismu? Většina dokumentů o ekumenismu je napsána - slušně řečeno - nestravitelným jazykem.

Ekumenické dokumenty jsou skutečně psány dost kompromisním hermetickým jazykem, který je obtížně pochopitelný. Každá věta je mnohokrát upravována a korigována. Já již více než 25 let pracuji v různých ekumenických grémiích, a proto velmi dobře vím, jak tyto dokumenty vznikají. Často mluvíme o tom, aby se tyto dokumenty psaly zcela jiným jazykem, přístupnějším a pochopitelnějším. Ale opravdu nevím, kdo by to měl udělat a jak je překládat do čitelnějšího jazyka, zvláště pro mladé.

Samy tyto dokumenty ale nenaučí mladé základům ekumenismu. Nejdůležitější je naše vzájemné svědectví. Mladí lidé musí vidět, že jejich pastýřům jde o smíření mezi církvemi. Když hierarcha ukáže, že záležitost ekumenismu je v jeho diecézi posuzována jako důležitá a obohacující, pak za ním půjdou i druzí: duchovenstvo i věřící.

Díky ekumenismu může být naše křesťanství plnější. Nestanu se horším katolíkem, když se otvírám lidem jiného vyznání, když jsem schopen přijmout za své hodnoty, kterými druhý intenzivně žije ve vztahu k Bohu i k druhým lidem. Díky ekumeně se vnitřně obohacuji. Důležité je svědectví našeho života. Potom i mladým bude snáze se přesvědčit o ekumeně. Člověk se od druhého zapaluje tak, jako světlo svíčky od druhé v noci Paschy. Díky Bohu, že se nyní v křesťanství více akcentuje hodnota osobního svědectví než sám učitelský úřad. V době devalvace psaného a mluveného slova by i magisterium církve mělo více naslouchat lidem a učit se od nich.

Jak posuzujete stav katolicko-pravoslavného dialogu? Co bylo již učiněno, z čeho se můžeme těšit a jaké úkoly před námi stojí?

Tento dialog vyzývá k dalším krokům. To, čeho bylo v minulých letech dosaženo, je základem k uskutečnění těch nejtěžších kroků. Je třeba se těšit z prvního úseku tohoto dialogu v letech 1980-89, čili v památném „podzimu vlády lidu". V tomto desetiletí jsme se společně pokoušeli hledat to, co nás spojuje: mysterium církve, svátosti, zejména pak eucharistie, iniciační svátosti, svátost svěcení.

Někteří říkají, že to byl chybný přístup, že bylo třeba začít řešit nejtěžší otázky. Nevím však, k čemu by se došlo, kdybychom dialog začali např. od papežského primátu. Druhá etapa dialogu začala r. 1989 a byla obtížná. Státy středovýchodní Evropy získaly svobodu, na kterou jsme nebyli připraveni. Potlačované katolické východní církve vyšly z katakomb a tehdy se začaly konflikty.

Mnoho věroučných problémů má v těchto státech politický charakter. Jak pak oddělit zdravé ekumenické zrno od politických plev?

Je to věkovitý problém. Co bylo příčinou největšího konfliktu mezi Východem a Západem - politika! V roce 1204 křižáci dobyli a barbarsky vyloupili Konstantinopol. Nesprávně spojujeme datum schizmatu s datem 1054. To je datum především symbolické. Mnohem horší byly pozdější události. Po vyjití řeckokatolické církve z katakomb, zejména na Ukrajině a v Rumunsku, došlo ke mnoha konfliktům. Šlo mj. o vrácení kostelů a církevního majetku, který byl získán pravoslavnou církví po nucené likvidaci unie Stalinem v letech 1946 a 1948. Kdyby byly obě církve prosté politických vlivů a národních ambicí, potom by se i problémy církevního rázu řešily snáze. V 90. letech minulého století byla katolická církev ze strany pravoslaví osočována z propagace uniatismu a proselytismu. V roce 1993 byl v Balamandu v Libanonu přijat společný dokument o uniatismu jako o metodě sjednocení církví, která by měla být opuštěna a měla náležet již minulosti. Tento dokument vzbudil mnoho kontroverzí jak mezi řeckokatolíky, tak i u pravoslavných. Potom se sedm let nic nedělo. Potom při setkání Mezinárodní smíšené komise, která se konala r. 2000 v Baltimore, opět téma uniatismu ovládlo celé setkání.

Dalším problémem, kterým vrhl stín na další dialog, bylo ustavení nových diecézních struktur katolické církve na území Ruské federace. Po ostré reakci ruské pravoslavné církve již nebyla šance na obnovení rozmluv. Začaly konflikty. Někteří římskokatoličtí duchovní byli vyhoštěni z Ruska. V takovém klimatu není možné vést dialog. Komise se stala místem sporů a neměla co říci.

Největší konflikt v uniatismu vypukl ohledně řeckokatolické ukrajinské církve. Jak se na něj dívat? Je vůbec možné ho nějak vyřešit, když víme, že východní katolické církve jsou živými, aktivně působícími společenstvími?

Je to velmi delikátní a složitý problém. Klíčovým tvrzením dokumentu z Balamandu je to, že částečné unie (brestská, užhorodská aj.) nevyřešily problém. Právě naopak, vyhrotily vůči sobě pravoslavné a katolíky. Staly se příčinou utrpení milionů lidí. Nemůžeme hledat jednotu na cestě takto chápaného uniatismu.

Řeckokatolické církve jsou živými společenstvími, které působí již mnoho století a na sobě nesou hluboké znamení mučednictví. Dokument z Balamandu výslovně uznává, že mají právo na existenci. Jsme dále svědky dramatické ekumenické situace ve vztazích s pravoslavím. Z jeho strany se stále objevují výčitky, že právo řeckokatolíků na existenci je chápáno jako záminka, tedy jako povzbuzování aktivity těchto církví. Týká se to zejména touhy po větší míře samostatnosti, mj. vytvoření patriarchátu ukrajinské řeckokatolické církve. Pravoslavní tuto snahu chápou jako ohrožení. V jejich očích se chtějí řeckokatolíci považovat za autentické představitele východní tradice, reprezentované v historii pravoslavnou církví. V duchu eklesiologie „sesterských církví" (oficiální terminologický pojem po r. 2000) je třeba se podívat na tyto záležitosti v jiném duchu.

Zcela zásadní otázkou v katolicko-pravoslavných vztazích je problém papežského primátu...

V dialogu s pravoslavím nebude problém tzv. unie vyřešen bez vyrovnání se s otázkou papežského primátu. Počátky unie je třeba chápat na pozadí eklesiologie, která učila, že bez jednoty s papežem není skutečné církve: skutečnou a jedinou církví Ježíše Krista je církev římskokatolická a mimo této církve není spásy. Víme o soteriologických motivacích zakladatelů unie. Někteří z nich dokonce i ve svých předsmrtných testamentech dosvědčovali, že toužili po unii s Římem, protože mimo ni, bez jednoty s papežem, neexistuje spása.

Dnes se na tyto záležitosti díváme ve světle plnější eklesiologie. Vidíme, že nejdůležitější je spojení s evangeliem, s Ježíšem Kristem. To on je hlavou církve a dárcem spásy. Není možné odpírat jméno pravé církve těm, kdo nemají kanonické spojení s papežem. V oficiálních římskokatolických dokumentech jsou pravoslavní ceněni mnohem příznivěji než církve protestantské, které jsou označovány jménem církevních společenství.

Problém primátu je třeba spojit s otázkou dílčích unií a nestranně se na problém podívat z historické perspektivy. Je třeba vidět motivace a očekávání lidí, kteří se tohoto kroku odvážili, S pravoslavnými prosícími o jednotu s papežem bylo v Římě nakládáno jako s tím, kdo přichází téměř z eklesiologické pustiny. Podle tehdejších kriterií byli tito lidé schizmatiky a museli skládat potridentské vyznání katolické víry. V dialogu je třeba zkoumat historické a teologické předpoklady vzniku unie a spojit je s vizí církve pod vedením papeže. Problém uniatismu nelze vyřešit bez otázky primátu papeže. Není známo, jak tento problém bude vyřešený. Vyřešení je třeba hledat v trpělivém dialogu.

Máme již příklady řešení otázek uniatismu?

Inspirací může být postoj melchitských řeckokatolických biskupů v antiochijském patriarchátu. Vyjádřili ochotu, že v případě dosažení jednoty s pravoslavnou církví odstoupí ze svých biskupských stolců ve prospěch pravoslavných hierarchů. Toto gesto připravenosti na dobrovolné omezení je čímsi výjimečným v celém křesťanství. Je to cesta následování Krista, který byl schopen „sám sebe zmařit" tím, že přijal „způsob služebníka" (Flp 2,7). Kdyby více církví našlo schopnost vlastního omezení, tak bychom mnohé problémy vyřešili mnohem rychleji.

V současnosti se v mnoha iniciativách řeckokatolické církve hledá spíše snaha o expanzi než zkouška pokojné koexistence a chuti k porozumění. Když se naučíme pokojně, upřímně a poctivě spolu hovořit, tak bude mít dialog lepší šanci na pomyslný výsledek. Mluvím o tom z vlastního přesvědčení. Možná se splní to, o čem snili východní patriarchové ve své encyklice z roku 1848. Doufali, že jednou nadejde čas dialogu. Psali: „Chceme jednotu Církve, ale beze spěchu, po zralé rozvaze, a když toho bude třeba, po doptání se na názor u lidí moudrých, zbožných, pravdu milujících a nestranných biskupů, teologů a učitelů, kteří se v nynější době z Boží Prozřetelnosti nalézají v každém z národů Východu i Západu."

Jedním z největších těžkostí v porozumění s pravoslavím, zejména s ruským, je problém proselytismu. Má totiž hluboké kořeny.

Otázku proselytismu nesmíme posuzovat bez historie vzájemných vztahů, zejména ve 20. století po bolševické revoluci. Do doby II. vatikánského sněmu se v římskokatolické církvi udržovala iluze snahy obrácení všech odloučených křesťanů, včetně pravoslavných. Oficiální doktrína hlásala, že katolicismus je jediným skutečným náboženstvím Ježíše Krista, jedinou skutečnou církví, která disponuje prostředky ke spáse. Když se v Rusku začaly šířit revoluční nálady, tehdy se horliví katoličtí misionáři začali zabývat výzvou k obrácení pravoslavných Rusů. Již dříve zakladatel assumptionistů Emmanuel d'Alzon v roce 1870 Poláky obviňoval, že stojí v cestě velkému dílu obrácení Rusi na katolicismus, když záležitosti víry využívají na obranu národa. Jiný francouzský assumptionista v té době psal: „Revoluce otevře Církvi brány Rusi. Ruský kolos dostává trhliny. Je třeba být připravený. Na poli vymýceném revolučními bouřemi postavíme opravdový kříž." 20. století však iluzi pokatoličtění Ruska nedalo za pravdu.

Rovněž jiná známá postava, lvovský metropolita ukrajinské řeckokatolické církve Andrzej Szeptycki neskrýval přesvědčení, že nemůže být řeči o skutečné církvi bez jednoty s římským biskupem. Domníval se, že je jeho povinností připravit způsoby obracení pravoslavných na katolicismus. Podněcoval jej k tomu, jak sám přiznal, sám papež Pius X.

Když v roce 1921 zasáhla Rusko vlna hladu, tehdy sovětská vláda vsugerovala Vatikánu, že při zaslání pomoci hladovějícím bude možné vyslat i katolické misionáře, pokud by nepocházeli ze zemí nepřátelských sovětskému režimu. Sověti tvrdili, že bolševici více důvěřují katolíkům než pravoslavným, kteří touží po návratu starých pořádků. Misionářům byla slibována svoboda morální a náboženské výchovy věřících. Představitel kněží verbistů sidlící v Římě Karl Fridrich psal 21. prosince 1921 generálnímu představenému do Německa: „V informovaných kruzích se všeobecně soudí, že zakrátko nadejde hodina milosti pro Rusko. Někteří jsou ochotní předpokládat, že dojde k něčemu jako je masová konverze ke katolické Církvi." Podobný postoj zastával biskup Michel d'Herbigny, který založil Collegium Russicum jako misijní centrum pro obracení Rusů.

Pravoslavní Rusové nám tyto „iniciativy" nezapomněli...

Nezapomněli a poukazují na tato svědectví. Vedle historické zátěže je otázka proselytismu i problémem strachu. Je to strach před římskokatolickou církví, před silnějším, který v západních zemích neprošel peklem stalinského režimu za 70 let bojovného ateismu v takové míře, jako v Rusku. Ruská pravoslavná církev (a nejen ona) vyšla z tohoto období strašlivě oslabená. A my od ní teď očekáváme, že bude podobná vytrénovanému a skvěle připravenému závodníku, který se neobává konkurence. Je třeba mít více empatie vůči druhému, umět se postavit na místo druhého. To je nezbytný požadavek dialogu. Mnoho pravoslavných nedůvěřuje ekumenickým iniciativám římskokatolické církve. Přičinila se o to celá století eklesiologie snahy o obrácení. V obranné reakci pravoslavná strana často zdůrazňuje, že katolická církev je heretická.

I v naší církvi ale existovaly výjimky, lidé, kteří viděli katolicko-pravoslavné vztahy jinak...

Stále se vracím k osobě moudrého francouzského jezuity Filipa de Régis (1897-1955). V roce 1992 byl publikován jeho neobvyklý duchovní testament se zvláštní ekumenickou aktuálností, výrazně kontrastující s duchem proselytismu biskupa d'Herbignyho. Francouzský jezuita zde před smrtí v r. 1955 předvídal přehnanou misijní horlivosti katolíků, protestantů a jiných skupin křesťanů, až nadejde čas svobody pro Rusko. Obával se, že to přinese nenahraditelné škody pro smíření katolické a pravoslavné církve. P. de Régis byl vážen pravoslavnými i uniaty, Opakoval, že musíme být „více křesťany než katolíky", v opačném případě se budou stále množit konflikty.

Problém proselytismu vybuchl po ustavení katolických diecézí v Rusku v roce 2002...

Konflikt se vyostřil oficiálním ustavením čtyř katolických diecézí. Dokud tam existovaly pouze apoštolské administratury ustavené po roce 1992, dokud se se dodržovaly zásady dokumentu vatikánské komise Pro Russia a byly ve všech záležitostech dotýkajících se obou stran tyto kroky konzultovány - do té doby nebudily větší obavy. Po ustavení diecézí bez jakékoli konzultace s ruskou pravoslavnou církví proti všem dříve podepsaným dokumentům došlo k otevřenému konfliktu. V katolicko-pravoslavné dohodě z Balamandu (čl. 22 a 29) se doporučuje nevytvářet paralelní struktury církve v zemích tradičně pravoslavných. Podobně v dokumentu Charta Oecumenica, kterou katolická církev slavnostně podepsala, čteme: „Zavazujeme se, že se budeme s druhými církvemi domlouvat o našich aktivitách týkajících se evangelizace, aby se zamezilo škodlivé konkurenci, tak i nebezpečí nového rozdělení."

Známý francouzský ekumenik, dominikán Hervé Legrand napsal, že pokud budeme posuzovat případ formálního vytvoření nových diecézí právnicky, pak skutečně papež z hlediska své pravomoci není povinen o tom informovat druhé církve. V symbolické rovině to ale bylo velmi nešťastné rozhodnutí. Nezachovali jsme se vůči pravoslavné církvi jako sesterská církev. Otázka struktur se ukázala důležitější než pokoj a shoda mezi církvemi. Škoda, že k tomu došlo v posledních letech života Jana Pavla II., což se stalo stínem na katolicko-pravoslavných vztazích, tak dobře se rozvíjejících na počátku jeho pontifikátu.

Můžeme se navzájem obohacovat, pravoslavní a katolíci? Co by od nás pravoslavní očekávali a co bychom my mohli načerpat od nich?

To je věčná otázka ekumeny, co se mohou křesťané od sebe navzájem učit. Myslím, že nestačí poukázat na krásu liturgie a zpěvu. Nutná je celostní vize synodálnosti církve. Sami pravoslavní teologové přiznávají, že zásada synodality není ani v pravoslaví plně realizována. Svědčí o tom čas od času se vyskytující antagonismy mezi jednotlivými autokefálními církvemi. Ani jeden z nás plně neaplikuje eklesiální ideály, které si sami klademe. Můžeme se mnohému naučit při pohledu na zkušenosti věků a ze svědectví těch, kteří nedošli k pravdě řídíce se rozhodnutím jednoho jedince, ale všech důležitých autorit církve. To je i smysl řeckého slova sýnodos - společná cesta. Logika pravoslavné synodálnosti se musí proniknout s více centrální logikou římskokatolické eklesiologie a musí ji korigovat. Tehdy se může jednou zrodit nová kvalita eklesiologického myšlení, inspirovaná zásadou vzájemného se pronikání vědomí (perichóresis). Nedostižným vzorem je nám v tomto ohledu křesťanské učení o Svaté Trojici a o vzájemných vztazích božských osob. Ne bezdůvodně se dokumenty prvního desetiletí katolicko-pravoslavného dialogu odvolávají na tajemství jednoty a plné vzájemnosti božských osob.

Jiným darem pro nás může být mysterijně-mystické bohatství pravoslavné církve. To, že Východ lépe umí „zemřít v Bohu", může být lékem na aktivismus Západu. Pomáhá získat schopnost kontemplace, mlčení a vnitřního ztišení, které z našeho života stále více vykazujeme pryč. Pronikání našich tradic a vzájemné obdarovávání se je budoucností křesťanství. Bez něj nevznikne plnější syntéza víry. Je třeba se učit namáhavé znalosti vzájemného porozumění a naději. Tento proces živoucí výměny nemůže být naordinován svrchu. Musí se i rodit zdola mezi věřícími lidmi. Vzájemné obdarovávání se je krásným svědectvím universalismu evangelia.

Připomeňme si také, že přes dlouhý proces vzájemného odcizování vznikly dva konfesně odlišné bloky katolíků a pravoslavných teprve v 18. století. Latiníci zpochybnili platnost svátostí vysluhovaných východními křesťany, kteří nejsou v jednotě s papežem. Římská Kongregace pro šíření víry zakázala věřícím v r. 1720 účastnit se svátostí pravoslavné církve. Odpovědí byl dokument východních patriarchů z r. 1755, že křest v latinské církvi není platný a katolíky náleží považovat za pohany.

Ekumena učí, že jsme odkázáni jedni na druhé, že vytváříme stále se učící společenství církví. Když budeme mít pokoru být Kristovými učedníky, pak i církve budou schopnější učit se od sebe navzájem.

Vaším největším motivem teologie jsou slova „Bůh je láska". Co k tomu říci z ekumenického pohledu?

Slova „Bůh je láska" nabádají k reflexi, jakou vizi Boha jsme hlásali v průběhu věků. Jejich dvojí výskyt u Jana (1J 4,8.16), obzvláště ctěného v tradici východní církve, zní jako ohromná výzva k pohledu vzhůru a uvědomění si, jaký je opravdu Bůh křesťanů, jak se k nám chová, jak je schopen léčit, jakým je pedagogem. Pokud je Láskou, pak je nejlepším Otcem a nejlepším lékařem. Usiluji o to, abych byl ve své vizi Boha důsledný. Jdu cestou naděje a hlásám to přes všechna protivenství. „Bůh je láska" - to je ukazatel pro křesťanské jednání. Ale to velké slovo láska je třeba doplnit zástupem menších slov. Slovo láska může ohromně zdevalvovat. Pak ztratí svou svěžest a nosnost. Je třeba jej doplnit o menší každodenní slova, která jsou stejně blízká naší lidské zkušenosti. Mluvme o potřebě porozumění, důvěry a náklonnosti člověka vůči člověku. Mluvme i o náklonnosti Boha vůči lidem. V tradici křesťanského Východu má Kristus titul Filanthropos - ten, který miluje lidi, který je přítelem lidí, učitelem přátelství k lidem.

Otázky kladla KAI (Katolická informační agentura). Z polštiny přeložil Pavel Kouba. Redakčně kráceno.