Je pro mne velkou ctí a radostí, že jsem byla pozvána na tuto konferenci, abych promluvila o problémech mé vlastní náboženské tradice, tedy ortodoxního křesťanství, a jejího vztahu k dnešní globální pluralitní společnosti. Protože hovořím jako socioložka a religionistka, bude se můj metodologický přístup samozřejmě velmi lišit od teologického rámce většiny příspěvků na tomto sympóziu. Doufám proto, že tento text přispěje k metodologickému pluralismu, podle mne mimořádně důležitému při zkoumání nábožensky pestré globální situace a způsobů, jakými se s ní vyrovnávají různé směry víry.
Náboženský pluralismus velmi úzce souvisí s procesem a okolnostmi globalizace. Proto se chci nejdříve krátce zmínit o globalizaci a jejím vlivu na vznik náboženské a kulturní rozmanitosti. Potom se budu zabývat postojem ortodoxního křesťanství k náboženskému pluralismu, postojem, pro nějž je často charakteristická - jak výstižně řekla paní Elizabeth Prodromou - určitá „víceznačnost". Dále se pokusím postihnout historický a sociopolitický vývoj, který tuto víceznačnost způsobil. Na závěr chci upozornit na práci několika ortodoxních teologů, svědčící o postupné proměně vztahů ortodoxie k dnešnímu pluralismu.
V devadesátých letech minulého století se stále větší počet vědců začal zabývat tématikou „globalizace" ve snaze vysvětlit dynamický proces sílící interakce a vzájemné závislosti států, institucí, organizací, hnutí a lidí na celém světě. Tento proces je způsoben „komprimací času a prostoru, jež se projevuje obrovským zintenzivněním sociálních, ekonomických a kulturních kontaktů a vzájemné závislosti". Především globálně fungující komunikační a dopravní technologie umožnily těsnou interakci různých kultur a náboženství a způsobily v oblasti náboženství zřetelnou pluralizaci.
Obecně lze říci, že náboženství reagují na globalitu jak univerzalisticky, tak partikularizací. Na jedné straně globální systém vytvořil pozitivní klima pro univerzální teologie a nadnárodní hnutí (různé teologie osvobození, ekumenismus apod.). Na druhé straně těsné spojení náboženství a kultury posílilo vědomí národní a osobní identity, což se projevilo v určitých náboženských formách (např. v náboženském nacionalismu, různých „fundamentalistických" náboženských hnutích apod.). Výsledek současně probíhajících, avšak protichůdných procesů homogenizace a partikularizace výstižně definoval Roland Robertson dnes už populárním novotvarem „glokalizace".
Rozmanitost náboženství je prastarý jev. V oblasti náboženství se vyvinuly odlišné směry a) na základě odlišných svatých spisů a teologických interpretací povahy božského a jeho zjevení ve světě, jakož i povahy vztahů mezi lidmi a Bohem; b) na základě odlišných náboženských zákonů, jež upravují vzájemné vztahy lidí určité společnosti i vztah lidí k Bohu a z něho vycházející struktury a hierarchie moci; c) na základě odlišných kulturních a rituálních praktik; d) na základě odlišného historického a geopolitického vývoje. Dnešní náboženský pluralismus je ovšem ve svém globálním rozměru bezpříkladný, a proto funguje - podle Philipa Jenkinse - jako „jeden z transformujících momentů v dějinách náboženství na celé planetě".
Východní ortodoxie má na celém světě asi 250 miliónů členů (odhady se různí) a je tudíž třetí největší křesťanskou konfesí. Přibližně 100 miliónů ortodoxních křesťanů žije v zemích bývalého Sovětského svazu. Druhou koncentrovanou oblastí je jihovýchodní Evropa: Řecko, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Kypr. Významné pravoslavné menšiny žijí i v západní Evropě a ve východním Středomoří a rovněž v Africe, Austrálii, Kanadě a USA. Ortodoxní křesťany najdeme i v Číně, Japonsku a Indii. Ortodoxie je tedy skutečně globální a stále více se globalizující víra a vyvíjí se v pluralistickém kontextu.
Elizabeth Prodromou poukázala ovšem na to, že „studie zaměřené na jednotlivé země a srovnávací studie o vztazích mezi církví státem, jakož i práce o vnitřní proměně ortodoxních církví přinášejí nepopiratelné důkazy, že reakce ortodoxie na pluralismus jsou ambivalentní". Tato ambivalence postojů na výzvy a možnosti pluralismu nevychází v žádném případě z nějaké domnělé výjimečnosti ortodoxního křesťanství, nýbrž ze specifického historického kontextu a odkazu.
Co jsou ony dějinné danosti, omezující ortodoxní církve při jejich setkání s pluralismem?
Od 4. stol. až do poloviny století patnáctého tvořily všechny ortodoxní země Evropy, tedy nejen vlastní Byzantská říše, nadnárodní společenství, které za svou hlavu v podstatě uznávalo císaře. V 6. století rozšířil císař Justinián učení o harmonickém soužití církve a státu (tzv. symfonia), podle něhož je křesťanská říše, v jejímž středu stojí křesťanský císař, pozemskou ikonou říše Boží. Cílem oficiální politiky byzantského císaře bylo vymýtit pohanství; jiná náboženství nebyla tolerována. Proto (jak vysvětluje Aristotle Papanikolau) se ortodoxní teologie státu a kultury vytvářela „v kontextu státu podporujícího ortodoxii, která tudíž představovala hlavní princip kulturní jednoty". Dnešní ortodoxní církve zdědily tento teokratický odkaz Byzance a ten jim často brání, aby podporovaly demokratické zásady oddělení církve a státu a multikulturalismu. Hluboké zhodnocení tohoto dědictví a jeho nepřetržitého vlivu na ortodoxní sebechápání dosud chybí. Stojí za povšimnutí, že největší církevní sdružení ortodoxního světa, moskevský patriarchát, vždy zdůrazňovalo ústy některých svých představitelů, zvláště otce Vsevoloda Čaplina, že Byzanc nezmizela úplně, „nýbrž se znovu zrodila v Rusku."
Od pozdního 14. století do poloviny 15. století byla historická ortodoxní území, patřící pod vládu Byzantské říše, dobývána Osmany, a poté žila až do 19. stol. pod nadvládou ne-křesťanskou. Tato osmanská éra bývá často vykládána buď jako zcela negativní historická zkušenost, která rozvoj církve a teologie na celá staletí zastavila, anebo z perspektivy přehnaně pozitivní jako klidné a dokonce harmonické soužití mnoha náboženství a kultur. Vyváženější interpretace se soustřeďují na relativní administrativní a sociální autonomii rozmanitých náboženských společenství, vedených příslušnými náboženskými představiteli. V tomto státním útvaru s převahou muslimů byli křesťané a židé občany druhé kategorie, těšili se však jako „národy knihy" jisté ochraně. V Osmanské říši žili ortodoxní křesťané v těsné blízkosti lidí různých náboženských směrů, a byli tak v denním styku s islámem, židovstvím i křesťanstvím katolickým, arménským a koptským. Pro východní ortodoxii však v této epoše platilo „rozdíl znamená podřízenost" - žila „ve stínu mešity" (Sydney Griffith), a tak nebyla životadárnou, nýbrž pouze přežívající vírou.
Po druhé světové válce se všechny ortodoxní země s výjimkou Řecka staly součástí komunistického bloku. Náboženská politika komunistických režimů se v jednotlivých zemích lišila a v průběhu času měnila. Po dvou desetiletích ustoupilo původní pronásledování omezené toleranci, kooptaci a politizaci. Nejhorší útlak panoval v Sovětském svazu a v Albánii, jen o něco mírnější byl v Bulharsku. V polovině šedesátých let minulého století nastalo pro ortodoxní církve v Rumunsku a Jugoslávii období značné liberalizace; na jejich půdě se mobilizovalo a formulovalo rostoucí národní uvědomění. Rozdíly mezi ortodoxními církvemi souvisejí s kulturními rozdíly i s rozmanitostí vztahů mezi ortodoxií a etnonacionálními identitami jednotlivých církví. Jak již bylo řečeno, v důsledku tradičně těsných vztahů mezi státem a církví a podřízenosti církve státu byly ortodoxní církve v totalitárních režimech vystaveny častým represím. Kromě toho mají ortodoxní církve jen volné vzájemné strukturální spojení; chybí jim jak centralizovaná autorita, tak nátlakové prostředky k ovlivnění situace jednotlivé církve v příslušné zemi. V tomto směru se do jisté míry podobají národním evangelickým církvím a výrazně se liší od centralizované církve katolické, jíž její mocné mezinárodní struktury a silná tradice vzdoru vůči státu umožňovaly v boji s komunismem lepší obrannou strategii.
Účastnit se ekumenického hnutí nepřicházelo pro ortodoxní církve v prvních dvaceti letech po druhé světové válce v úvahu. V šedesátých letech se tyto církve staly s požehnáním vládnoucích komunistických režimů členy Ekumenické rady církví, přičemž důvodem pro jejich členství byla většinou politická kalkulace. Na ekumenických shromážděních měli představitelé církví vychvalovat pozitiva a výhody, které komunismus přináší jejich společenství, a zamlčovat náboženské pronásledování. Skutečné ekumenické vztahy se tedy na setkáních Ekumenické rady církví pěstovaly hlavně v kuloárech, prostřednictvím neoficiálních rozhovorů mezi ortodoxními účastníky a delegáty ostatních křesťanských církví.
Snaha státu podřídit si církve vedla v církvích k institucionální a spirituální stagnaci a k posílení prvků konzervatismu a provincionalismu. Vzhledem k tomu, že ortodoxní křesťanství žilo v průběhu dějin nejprve v režimu teokratickém (Byzanc), později ne-křesťanském (Osmanská říše) a nakonec autoritářském (komunistický blok, junta v Řecku), vytvořilo si jen slabé instituce a nepodporovalo náboženský ani sociální pluralismus.
Zkušenosti s demokratickým režimem získávala ortodoxie v Řecku demokratizovaném po roce 1974 a v ostatních ortodoxních zemích po pádu komunismu v roce 1989. Demokratizace vytvořila v těchto zemích svobodný, konkurenci zdůrazňující veřejný prostor a umožnila rozvoj etnické, náboženské a kulturní heterogenity. Dynamika mnoha prudkých změn - od centrálně plánovaného hospodářství k liberálnímu tržnímu, od autoritářských forem vlády k demokratickým, od náboženské nesvobody ke svobodě náboženství - postavila ortodoxní církve především v postkomunistických společnostech před obrovské problémy.
Ortodoxní církve nebyly na sílící náboženský pluralismus vůbec připraveny. Zvláště obtížné pro ně bylo čelit nastupující konkurenci a nedostatku odpovídajících „teologických myšlenek, finančních prostředků, institucionálních struktur a lidského potenciálu" (Prodromou). Všechny tyto nutné předpoklady chyběly v důsledku historického vývoje.
Co jsou dnes hlavní organizační problémy bránící ortodoxii smysluplně se vyrovnávat se současným pluralismem?
Nadále přetrvává mentalita „obránců obléhané pevnosti", související s bojem o přežití pod knutou autoritářských a ateistických režimů; ortodoxní církve se uzavírají a izolují, což jim silně brání v interní pluralizaci i v konstruktivním přístupu k externí náboženské a sociální heterogenitě. Církve často považují vnitřní i vnější rozmanitost za ohrožení vlastní existence, proto vnitřní rozmanitost silně tlumí, vnější ignorují nebo otevřeně odmítají.
Ze znovu zdůrazňovaného propojení náboženské a národní identity se rodí další exkluzivistické postoje. Jestliže být Bulhar, Srb nebo Rumun znamená být ortodoxní křesťan, pak jiní věřící (muslimové, židé, evangelikálové atd.) nejsou považováni za členy národa. Náboženská heterogenita je pociťována i jako ohrožení politické a sociální stability. Ortodoxní církev je např. přesvědčena, že stát má omezovat činnost zahraničních misionářů i nových náboženských hnutí, a často obviňuje evangelické a katolické církve z proselytismu.
V postkomunistických zemích se v rámci ortodoxního teologického vzdělávání zpravidla zanedbává oblast srovnávací religionistiky, mezináboženského dialogu a ekumeny. Pokud se vůbec mluví o jiných náboženstvích, pak pouze v duchu tradiční negativní apologetiky, která vylučuje objektivní pohled a diskusi. Zavedení srovnávací religionistiky, zdůrazňující dialog, by bylo důležitým krokem k vnímání a oceňování kulturní a náboženské plurality a pomohlo by chápat různost jako pozitivní výzvu, a nikoli jako nežádoucí ohrožení.
Ortodoxní křesťanství přesto není žádný kulturní monolit, který by se kulturní a náboženské diverzifikaci dnešní společnosti bez výjimky uzavíral. Svými sociálními a politickými postoji a svou rolí ve veřejném životě se od církví v postkomunistických zemích nápadně liší živá ortodoxní společenství v Západní Evropě, Severní Americe a Austrálii, která těží z dlouhé zkušenosti s demokratickými systémy a se životem v heterogenním společenském prostředí. Ještě důležitější je skutečnost, že se ortodoxní křesťanství opírá o významný soubor teologických doktrín, které jako úhelné kameny vymezují teologický rámec, ospravedlňující konfrontaci s pluralismem a výzkum. K těmto doktrínám patří učení o člověku stvořeném k obrazu Božímu a z něho vycházející pojem osobní svobody a odpovědnosti; dále soteriologie, která hlásá, že Kristus zemřel pro všechny; a především učení o trojjediném Bohu, zdůrazňující mnohost v jednotě.
Tvrzení, že ortodoxní země se z širšího evropského rámce vylamují a že ortodoxii je demokracie cizí, je kontraproduktivní - slouží především různým typům rétoriky „boje mezi kulturami". Když Alfred Stepan srovnává enormní roli, kterou sehrál římský katolicismus a protestantismus v nedávných hnutích odporu v civilní společnosti, s rolí ortodoxie, soudí, že o tom, zda je demokratický potenciál ortodoxie využíván nebo ne, rozhoduje postoj státu a jeho politické reprezentace k demokracii, protože ortodoxie je na národní stát vázána mimořádně silně.
Freedom House sestavil v letech 2001/2002 světovou studii, která řadí ortodoxní země mezi demokracie. Podle Elizabeth Prodromou tato studie ukazuje, „že v podmínkách pluralismu, který uznává osobní svobodu a lidská práva, ortodoxie může existovat a dokonce vzkvétat". Zavedením pojmu „multiple modernity" podnítila autorka novou konceptualizaci ortodoxních názorů na modernitu a v důsledku toho i na pluralismus. Teoretici jako Samuel Eisenstadt a Stephen Graubard vážně zpochybňují klasické sociologické výpovědi, které identifikují modernitu se sekularitou a historickým vývojem na Západě. Namítají, že modernita má různé formy a projevy a že to není proces jednotný, univerzální. V tomto smyslu může ortodoxie vyvinout konstruktivní chápání své vlastní specifické zkušenosti s modernitou.
Po přijetí Kypru (2004), Bulharska a Rumunska (2007) do Evropské unie vzrostl počet ortodoxních křesťanů v EU z 10 na 35 miliónů. Výklady kulturologů o křesťanských kořenech Evropy často jako by implikovaly, že tyto kořeny jsou spojeny se západním křesťanstvím v jeho katolické a protestantské tradici. Ortodoxní Řecko, člen EU od r. 1981, bylo v rámci EU často označováno jako výjimečný případ; stejný stereotyp se dnes aplikuje na Rumunsko a Bulharsko. Zda bude tento názor v důsledku silnějšího početního zastoupení ortodoxie v EU zpochybňován a jak se bude ortodoxie podílet na definici společné evropské identity, to ukáže teprve čas. Nutno připomenout, že ortodoxní křesťané v jihovýchodní Evropě mají za sebou staletí konfrontace a soužití s muslimy (i když ortodoxie sama do teologických debat o mezináboženské koexistenci a pluralismu vstupovala spíše zdráhavě). Ortodoxní křesťané a muslimové si vytvořili určité postupy a způsoby soužití, naučili se překonávat vzájemné rozdíly a napětí každodenního života. Tuto praktickou zkušenost mohou ortodoxní křesťané nabídnout, když dnes hledáme způsob, jak se vyrovnávat s rostoucím počtem muslimského obyvatelstva v západní Evropě.
Při hledání postoje k nekřesťanským náboženstvím vycházeli ortodoxní teologové z Písma a ze spisů církevních otců. Jedním z prvních, kdo se zabývali otázkou jinověrců, byli Leonidas Filippides (který trvá na tom, že z Božího plánu spásy není nikdo vyloučen) a Gregory Papamichael, později Anastasios Yannoulatos a John Karmiris.
Metropolita John Zizioulas poukazuje na to, že ortodoxie - na rozdíl od římského katolicismu a protestantismu - nemá k pluralismu žádné oficiální stanovisko. Odkazuje na Vladimira Losského, který rozlišuje dva druhy oikonomie, pneumatologickou a christologickou, z nichž se vyvinuly dva postoje. Podle pneumologického pojetí se jiná náboženství nalézají v oblasti působení Ducha svatého, avšak mimo Krista. Podle druhého, eschatologického pojetí zjeví teprve nový Kristův příchod, kdo je spasen. Toto chápání umožňuje stavět se vůči nekřesťanům otevřeněji, ani relativisticky, ani synkretisticky. Každé náboženství může v jiných náboženstvích uznávat pozitivní prvky, ale mělo by je hodnotit ve světle vlastní víry. Mezináboženský dialog vychází tedy z poznání, že „druzí mi mají co říci". Společným zájmem a častým popudem k dialogu s jinými náboženstvími je řešení otázek globalizace, životního prostředí, nových technologií apod.
Otec John Garvey zastává podobné názory. Podle něho jsou ortodoxní postoje - ve srovnání s postoji jiných náboženství - značně různorodé; sahají od stanoviska misionářského až po apologetické. Ortodoxie o sobě tvrdí, že vyučuje pravdě v její plnosti; netvrdí však, že má monopol na pravdu. Ortodoxní křesťané jsou proti relativismu, avšak jsou schopni přiznat pravdu i jiným náboženstvím především proto, že se různá náboženství v etických a spirituálních principech shodují. Mezináboženský dialog přináší vzájemné poučení a tedy obohacení; nemá proselytické cíle.
Otec Thomas Hopko zdůrazňuje, že některých reakcí na moderní pluralismu se ortodoxní křesťané musejí vyvarovat:
Popírat existenci postmoderního pluralismu by mělo „smrtelné následky", protože pluralismus je neoddiskutovatelný.
„Bylo by osudovou chybou, kdyby se ortodoxní křesťané domnívali, že oni a jejich církve jsou vůči postmoderně imunní a jejím vlivem nedotčení", protože jsou jejímu mocnému vlivu vystaveni stejně jako všichni ostatní.
Ortodoxní křesťané nesmějí na postmoderní pluralismus reagovat odmítáním dnešního světa a hledáním útočiště ve vlastním uzavřeném světě.
Otec Hopko však varuje před prostým akceptováním pluralismu jako názoru zcela slučitelného s ortodoxním učením. Vyzývá ortodoxní křesťany, aby středem svých snah učinili Krista a konali jen to „co se Duchu svatému a nám zdá být dobré ... Musíme posuzovat náš svět společně a ve snášenlivosti, hledat společného ducha a vymýšlet společný pracovní plán."
Otec Radovan Bigovic říká toto: „Ortodoxní církev, která považuje náboženskou toleranci za náboženskou lhostejnost, nedostatečnou angažovanost, nejistotu a relativizaci vlastní víry ve jménu nějakého univerzálního náboženství, se vůči toleranci stavěla často skepticky a nezřídka ji redukovala na náboženskou a církevní diplomacii a taktiku: tolerujeme jiné směry víry, abychom posílili vlastní pozice. Někdy v ní viděla přizpůsobování církve a náboženských institucí světským institucím. Otázka ekumenismu, náboženské tolerance a dialogu je dnes jedním z nejdůležitějších problémů; má ontologické, antropologické a existenciální dimenze. Účastní-li se ortodoxní církev ekumenického hnutí a dialogu s ne-křesťanskými náboženstvími, nejde přitom o taktiku a diplomacii, nýbrž se tím uskutečňuje poslání církve, manifestuje se její identita jako taková. Je to problém soteriologický, související s úkolem církve usilovat o spásu všech lidí ... Pro církev je to příležitost upevnit vlastní tradice, dogmata, kánon a nauku."
Podle arcibiskupa Anastasia Yannoulatose je základem teologie pluralismu zásada přijímat druhé takové, jací jsou; přitom je třeba respektovat jejich svobodu věřit, jak věří, a jejich práva vycházející z jejich lidství. Kromě toho „akceptujeme, že Boží péče a zájem se týká celého světa ... Měli bychom si přiznat, že neznáme celé Boží tajemství, ani jeho nekonečnou lásku." Arcibiskup Anastasios vyzývá, abychom z ortodoxního pohledu pěstovali pochopení pro jiná náboženství. Dívá se na pluralismus nejen z christologické, nýbrž z trinitární perspektivy. „V ortodoxní církvi sdílíme názor, že Boží smlouva se odedávna vztahovala na jiné národy, na celé stvoření. Chápeme rovněž, že Duch působí ve svobodě, kterou my neznáme."
Společenské a teologické problémy, na něž ortodoxní křesťanství naráží, když se snaží vyrovnat se s dosud nevídaným pluralismem, by bylo třeba vidět v širším kontextu nové definice vztahu mezi náboženstvím, státem a společností. To platí zejména pro postkomunistickou Východní Evropu, kde žije většina ortodoxních věřících. Postoje ortodoxie vůči náboženskému pluralismu se v procesu hledání nových definic pohybovaly mezi odmítáním, tolerancí a pokusy o pozitivní stanovisko. Důležitou pomůckou při vypracovávání produktivních modelů a strategií pro konfrontaci se stále diferencovanějším světem jsou také teoretické i z praxe vycházející poznatky západoevropské a americké ortodoxní diaspory, která má s liberální demokracií a kulturním pluralismem delší zkušenost.
Ortodoxní církve dlouho váhaly a zdráhaly se uznat stále intenzivnější globální provázanost různých národů, kultur a civilizací, natož ji konceptualizovat. V nové realitě náboženského pluralismu je očividně nezbytné kriticky analyzovat globalizaci, vyrovnávat se s náboženskými rozdíly a znovu promýšlet náboženské identity ze souhrnnějšího pohledu. Vidět v pluralismu „setkání různých angažmá" (Diana Eck), a nikoli hrozbu relativismu, který ve jménu univerzality podceňuje specifika - to by mohl být produktivní přístup k problému. Navzdory dějinnému dědictví, jež přístup ortodoxie k pluralismu ztěžuje, má ortodoxní křesťanství plodnou spirituální tradici, zdůrazňující jak osobní svobodu a odpovědnost, tak mnohost v jednotě. Z tohoto významného pramene může čerpat, když hledá teologicky odpovídající rámec pro výklad pluralismu a bázi pro nutný dialog ve společném veřejném prostoru.
Z Concilia přeložila Helena Medková