Bartolomeo de las Casas

Život Bartolomého de las Casas (1484/85 - 1566) byl osudově provázán s právě objeveným Novým světem, jehož se stal prvním zastáncem. Vyrůstal v Seville, jeho otec byl obchodník, který se účastnil druhé Kolumbovy plavby, z níž přivezl čtrnáctiletému Bartolomému „na hraní" stejně starého indiánského zajatce. Jistě i toto setkání učinilo z Bartolomého jednoho z prvních Evropanů, jenž se zajímal o úděl domorodců v nově obsazovaných zemích. Sám se přes oceán, konkrétně na Hispaniolu, vypravil v roce 1502 jako voják a kolonista. Na rozdíl od jiných vzal vážně podmínku, za kterých byly kolonistům udělovány „encomiendy" - půda i s Indiány, totiž že se k nim má chovat vlídně a přivádět je k víře. V letech 1506-1507 cestoval do Říma, kde získal kněžské svěcení, a pak jako kněz doprovázel španělská vojska obsazující Kubu a snažil se zabránit nejhorším excesům. Rozhodujícím impulsem pro jeho další život byla v roce 1511 adventní kázání dominikána Antonia de Montesinos, jenž odmítal udělit rozhřešení těm, kdo drželi indiánské otroky. Pod tímto dojmem se de las Casas vzdal svého statku na Santo Domingu.

V roce 1515 cestoval do Španělska, kde dosáhl audience u krále Ferdinanda II, při které žádal zpřísnění zákonů regulující zacházení s původními obyvateli kolonií. Další jednání bylo přerušeno královou smrtí, od regenta kardinála Jiméneze de Cisneros dosáhl de las Casas jmenování protektorem Indiánů. Tento nově vytvořený úřad mu umožňoval zaštiťovat se přímo královskou autoritou. Záhy ovšem zjistil, že ani tak nemůže zamezit páchání krutostí. V pamětním spise adresovaném novému králi Karlu I. (císaři Karlu V.) navrhoval nový způsob kolonizace spočívající v zakládání měst, kde by Španělé a Indiáni měli stejná práva. Pokus o založení takového města na venezuelském pobřeží však dopadl vinou španělských osadníků neslavně.

Proto v roce 1522 vstoupil de las Casas do dominikánského kláštera v Santo Domingu a začal sepisovat Historii Indií. Řádové povinnosti ho vedly do Nového Španělska, Nikaraguy a Guatemaly. K častým konfliktům s kolonisty, kdy byl nejednou v ohrožení života, se přidávaly i střety s řádovými představenými, kteří by ho raději viděli uvnitř kláštera než na misii. Na začátku čtyřicátých let se znovu vydal na kastilský dvůr, na základě jeho návrhu vydal Karel I. tzv. nové zákony zakazující zotročování a válku proti Indiánům a rušící dědičnost encomiend; ani ty však neměly trvalý účinek. V roce 1543 zveřejnil Nejstručnější zprávu o zemích indijských a jejich pustošení. Poté jej král jmenoval biskupem v Chiapas. Ani v této pozici si nezjednal autoritu a na konci roku 1546 definitivně opustil Nový Svět a pak v roce 1551 se zřekl i biskupské hodnosti. Jako člen královské Indické rady a jako účastník akademických diskusí mohl ovlivňovat španělský názor na conquistu. Zemřel roku 1566 v dominikánském klášteře v Madridu.

Jeho knihy a relace jsou významným pramenem k počátkům španělské kolonizace a ač neměl etnografické zájmy, byl jediný, kdo zanechal nějaké informace o některých karibských kmenech. Mnohem významnější je ale jeho přínos k otázce univerzální platnosti lidských práv. Byl značně vzdálen panujícím názorům a tvrdil například, že Indiáni nejen nemají být nuceni ke křtu, ale ani křtěni jenom formálně. Neváhal ani přirovnávat zabité Indiány ke křesťanským mučedníkům a jejich hubitele k saracénským dobyvatelům v Evropě. Spornou otázkou zůstává, zda právě jeho snaha o záchranu původních obyvatel nevedla k dovozu otroků z Afriky, nicméně ke konci života odsuzoval i tuto praxi.

Jeho dílo bylo i posmrtně odsuzováno, byl označován za tvůrce „černé legendy". Ač adresoval své spisy španělským elitám, které by mohly situaci změnit, zájem o něj byl především v zemích znepřátelených se Španělskem. Jeho knihy nemohly ještě na začátku 19. století být tištěny ve Španělsku. Casasův význam začaly oceňovat liberální kruhy v nezávislých hispanoamerických státech. I dnes je odkaz Bartolomého de las Casas považován za aktuální, Gustavo Gutiérrez jej nazval prvním teologem osvobození. Od roku 2000 probíhá jeho beatifikační proces, do svého kalendáře jej zařadila také americká episkopální církev.