Martin Bucer (1491-1551) patří mezi první z těch, kteří se museli ve svém veřejném působení vyrovnávat s rozpadem jednoty reformačního proudu. Pocházel z alsaského Schlettstadu (Sélestatu), vstoupil do dominikánského řádu a začal studovat univerzitu v Heidelbergu, odkud se na krátký čas přesunul do Mohuče. Počátek reformace jej zastihl opět v Heidelbergu, kde se v roce 1518 setkal při jedné disputaci s Martinem Lutherem. V roce 1521 opustil dominikánský řád, pod ochranou šlechticů Ulricha von Hutten a Hanse von Sickingen se stal kazatelem na falckém dvoře. Odtud přešel do města Wissembourg, kde setrval až do roku 1524, kdy byl exkomunikován a vyhnán. Útočiště mu poskytl Štrasburk, kde se stal hlavním farářem.
Bucerova činnost v následujících letech je spojena se zaváděním reformace do praxe a překonáváním vznikajících rozporů uvnitř reformačního tábora. Pokoušel se prosadit kompromisní stanovisko ve sporu o podstatu večeře Páně, kdy ve shodě s Zwinglim popíral fyzickou přítomnost Krista v této svátosti, zatímco Lutherovy názory reinterpretoval tak, aby nenastal rozpor, přesto se s ním názorově rozešel. Tuto učení vtělil do Štrasburského vyznání, které formuloval v roce 1530 jako revizi Augustany, a posléze i do Prvního helvetského vyznání, na němž se také podílel.
Současně se také věnoval uspořádání církevní organizace v městech a regionech, které přijaly reformaci. Sepsal například církevní řád pro říšské město Ulm, jež se rozhodlo pro reformaci po hlasování všech měšťanů. Podobné dokumenty připravil i pro Württembersko a Hesensko. V reakci na anabaptistické hnutí postuloval nutnost konfirmace, i když její zavedení do praxe je záležitostí až mladší.
Ve Štrasburku inicioval odstranění obrazů i politické spojenectví se švýcarskými městy. Současně však v tomto městě, jež se potýkalo s přílivem náboženských uprchlíků z okolí, zavedl způsob, jak vyšetřovat, zda se nově příchozí v jednotlivých věroučných otázkách neodchylují od víry zastávané městem. V otázkách přinucení k víře vedl zajímavou výměnu názorů v korespondenci s českými bratřími, kteří jakékoli nucení odmítali. K Bucerovu štrasburskému působením se také váže jeho přátelství s Jeanem Calvinem, který zde od roku 1538 vedl komunitu francouzských reformovaných.
V polovině třicátých let se Bucer stal jednou z klíčových osob reformace, jeho iniciativa o sjednocení reformačního tábora měla celoříšský dosah. Výsledkem tohoto snažení byla Wittenberská konkordie uzavřená v květnu 1536, v níž luterští a reformovaní teologové formulovali společné prohlášení v otázce reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Konec třicátých let je také okamžikem vážné krize reformace, způsobené aférou, kdy Bucer s Melanchtonem vydali stanoviska pro Filipa I. Hesenského ve věci jeho bigamie, kterou považovali za určitých, byť vzácných okolností za přípustnou. Stejnému lankraběti také Bucer doporučoval zpřísnit jeho politiku vůči Židům.
Počátek čtyřicátých let zastihl Bucera v Bonnu, kam byl pozván reformně naladěným kolínským arcibiskupem Hermannem z Wiedu, aby provedl v diecézi reformaci. Toto angažmá nepřečkalo Wiedův pád. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce se Bucer stavěl do čela odpůrců augšpurského interim, a město Štrasburk, kam se vrátil, se proto obávalo, že jeho přítomnost obrátí na město přílišnou pozornost císaře, takže v dubnu 1549 je Bucer definitivně opustil.
Z nabízených možností exilu mu nejvíce vyhovovalo pozvání Thomase Cranmera do Anglie, kde nastoupil jako profesor na univerzitu v Cambridge, kde také v únoru 1551 zemřel. Před smrtí ještě stihl vydat komentář prvního vydání anglikánské bohoslužebné knihy The Book of Common Prayer, které vyčítá přílišnou obřadnost. Jeho názory byly pak zohledněny při její revizi. Bucerovy ostatky nedošly klidu, za vlády Marie I. byl posmrtně odsouzen jako heretik a jeho hrob byl zničen. Rehabilitován byl pak královnou Alžbětou.