Ulric Vernon Herford se narodil 16. listopadu roku 1866 v Coventry do rodiny unitářského duchovního. Unitářskými pastory byli i jeho strýc a starší bratr a my uvidíme, nakolik se oddal a zároveň zpronevěřil otcovskému odkazu.
Nejprve studoval na unitářské Owenově koleji v Manchesteru, pak se přesunul na Manchesterskou kolej v Oxfordu, která zastupovala širší linii svobodného křesťanství. Jeho netypická preference se už tenkrát projevila vstupem do Domu svatého Štěpána, koleje vyhrazené anglokatolíkům, liturgickému a sakramentálnímu křídlu státní církve.
Od té doby spojil nespojitelné vícekrát. Do Hymnáře z roku 1892 zahrnul unitářské i trinitářské zpěvy, zato v Bohoslužbě Večeře Páně podle Svatého Serapiona, kterou složil roku 1915, volí kompromisnější christologickou formuli: „Skrze Jednorozeného, Ježíše Krista v Duchu Svatém, skrze nějž je Tvá čest a sláva..."
V letech 1893-96 působil jako unitářský pastor maličké farnosti v Norfolku, roku 1897 se vrátil do Oxfordu, kde kromě akademické činnosti sloužil unitářskému sboru v Manchesterské koleji.
Unitářství jeho farníků nebylo tehdy o nic méně formální, než jeho. Mohl s nimi tedy sdílet nejen svá dilemata, ale i pokusy o řešení. Prví pokus na sebe nedal čekat: již roku 1897 se ujal kongregace ve Sboru Boží lásky, cihlové budově u Magdalenina mostu na Percy Street v tehdejší chudinské čtvrti. Spolu s muži, kteří se starali o zahradu, vytvořil polomonastický Řád křesťanské víry. S bratřími, jak jim přibývající kongreganti napůl žertem říkali, pak usilovně bojoval proti sociální i duchovní bídě ve svém okolí. Tak usilovně, že nezbyly peníze na nic jiného a řád svou činnost nedokázal zaplatit. Herforda nicméně idea polomnišského ekumenického společenství, které by spojovalo unitáře i trinitáře, protestanty i katolíky, Západ i Východ, nikdy neopustila, jak lze vypozorovat z jeho projevu před shromážděním unitářských učitelů nedělních škol v roce 1902. O Řádu hovoří jako o „probuzení z netečnosti k uskutečňování Božího povolání být zárodkem velké všeobjímající Církve budoucnosti, která rozumí každé duchovní potřebě člověka, se svátostmi milosti pro srdce a vůli a s kázáním pro intelekt." Posluchače zve „do proudu velké společné víry" a návratu k pravému křesťanství. Pro sbor okolo Řádu se vžil název Liberální křesťanská církev a od roku 1900 vyšlo několik čísel časopisu Křesťanský duchovní. Liturgie se stále více a více blížila anglokatolickým standardům a její krása působila vskutku ekumenicky, spojujíc unitáře i trinitáře různých tradic.
V logice tohoto pokusu následoval pokus další: opřít tuto estetickou i ekumenickou snahu o solidní a historický křesťanský základ.
Pod dojmem strašlivých masakrů Asyřanů v Kurdistánu vznikla v Anglii podpůrná organizace a veřejnost se dozvěděla o existenci tohoto národa i jeho církve, označované za „nestoriánskou", dnes zvanou Asyrská církev Východu.
Zde Ulric Herford pocítil závan autentického, čistého a takřka neporušeného křesťanství. Nestoriánská theologie je samozřejmě plně trojiční, ale důraz na Kristovo lidství musel polahodit bývalému (bývalému?) unitáři, jakož i christologická formulace z 5. století o „lidství jako tváři Božství a Božství jako tváři lidství."
Když se dozvěděl, že Církev Východu působí (pod názvem „Syrsko-chaldejská" dodnes) též v Indii, britské kolonii, obrátil se pochopitelně tam. Tamnímu metropolitovi Mar Basiliovi odeslal svůj katechismus a doprovodil jej dopisem: „Kdybyste se Vy nebo jiný biskup uvolil vypravit do Anglie, bylo by nám ctí Vás přijmout. Rádi bychom, abyste udělil jednomu či dvěma z nás biskupské svěcení v zájmu ustavení církve v Anglii v jednotě s Církví nestoriánskou."
Mar Basilius odpověděl přelaskavě: „S radostí udělím biskupské svěcení oběma z vás, protože episkopát není mým soukromým vlastnictvím. Nakolik jsem jej zdarma přijal od Svaté Církve, natolik jsem povinen rozdílet jej mezi potřebné, vázán toliko slovy Apoštola: Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si Vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží Církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna (Sk 20,28)." Herfordově žádosti nevyhověl pouze v místě konání, a tak se kandidát svěcení musel vydat do Indie.
Zde byl 25. listopadu a 27. listopadu roku 1902 vysvěcen Mar Basiliem v chrámu Panny Marie Sedmibolestné v Dindigalu na jáhna a kněze, na biskupa pak v chrámu Zjevení Páně v Palithanamu 30. listopadu. Následně byl jmenován místním biskupem Mercie a Middlesexu, nyní misijní diecéze Církve Východu, pod jménem Mar Jacobus. Nová jurisdikce vešla časem ve známost jako Evangelická katolická církev.
Neváhal odeslat oficiální list svému formálnímu představenému, patriarchovi seleukijsko-ktesifónskému Mar Šimunovi XIX (zavražděn Turky roku 1917) s ujištěním o „uctivé loajalitě své i anglických věřících pod jeho jurisdikcí."
Roku 1922 dva se sám Herford vyjádřil pro deník Guardian následovně:
„K mé konsekraci došlo takto: naše křesťanské společenství toužilo náležitým a řádným způsobem zakotvit v katolické Církvi, ale bez násilí na našem svědomí. Pod původní Nikájské krédo jsme se mohli směle podepsat. Mar Basilios, představitel úctyhodné tradice antiochijské školy, nám byl schopen a ochoten pomoci. Na základě žádosti našeho společenství, nikoli congé dʼélire,1 jsem se za ním vypravil a byl řádně ordinován a konsekrován na základě Nikájského kréda."
K osobnosti svého konsekrátora se Ulric Herford, nyní Mar Jacobus, vyslovil takto.
„Luis Mariano Soares neboli Mar Basilios byl římskokatolickým bohoslovcem bráhmanského původu ve městě Goa. Na kněze jej však vysvětil Mar Julius Alvarez,2 hlava nezávislých katolíků Ceylonu, a biskupské svěcení obdržel v chaldejské církvi. Do svého čela jej vyvolili ti křesťané v Maduře, kteří se vzepřeli tvrdé a tíživé nadvládě jezuitské misie. Konsekroval jej Mar Abd-Tšu, jenž měl, slovy zesnulého Mar Benjamina Šimuna, de iure patriarchy historické Katolické církve Indie (východosyrské neboli syrsko-chaldejské), plnou moc světit biskupy, svazovat a uvolňovat, a světit biskupy, kněží a další duchovní, jak uzná za vhodné pro blaho Církve."
Ohledně statutu Mar Basilia se zachoval syrsky a anglicky psaný dokument:
„23. tammuzu roku 1899 křesťanského letopočtu jsme ve velkém chrámu katedrálního města Tričuru za přítomnosti kněží, jáhnů a křesťanského lidu a spolukonsekrátora, důstojného Mar Agostina, biskupa tričurského, změnili jméno kněze Soarese a nazvali jej Basiliem a pozdvihli jej do úřadu metropolity Indie, Ceylonu, Mijápúru. Sokotry, Messiny atd. Dáno v cele naší metropolie v Tričuru v Malabaru v Indii 24. dne měsíce tammuzu L.P. 1899. Mar Abd-Tšu, z milosti Boží metropolita malabarský."
Sám Mar Abd-Tšu je zajímavou postavou, jejíž osudy do značné míry odrážejí situaci indických křesťanů Svatého Tomáše (neboli nasrani) pod nadvládou římskokatolických biskupů latinského obřadu a na cestě zpod této nadvlády. Právě ta vedla kněze Antony Thondanata na strastiplnou cestu roku 1862 z Indie do Mosulu, kde poprosil patriarchu uniatské syrsko-chaldejské církve Mar Josefa Audo o vyslání biskupů východního ritu do Indie. Josef Audo mu z obavy před západními představenými nevyhověl, ale poslal jej za „nestoriánským" patriarchou Mar Šimunem XVIII. Rubilem. Thondanat se tedy vydal divokým Kurdistánem na sever od Mosulu do patriaršího sídla v městečku Kudšanis. Tam, v katedrále Mar Šallitha, vysvětil patriarcha kněze Anthonyho na biskupa a udělil mu jméno Abdišu (Abd-Ťšu, Služebník Ježíšův).
Apoštolská posloupnost tak od patriarchy Východu dospěla až k anglickému unitáři Ulricu Vernonu Herfordovi. Věru nevyzpytatelné jsou cesty Boží.
A vskutku jsou: roku 1913 musela Evangelická katolická církev prodat svůj sbor Boží Lásky i s farou a její biskup Mar Jacobus se stal biskupem vagantním. Už roku 1903 alespoň soudně vymohl zápis do volebních seznamů pod přízviskem „Mar Jacobus, biskup Mercie."
Usadil se jiným způsobem: v rozporu s praxí východní církve se roku 1907 oženil. Jeho choť, Alice Matilda Skerrittová (1854-1928), svobodomyslná anglikánka, pro jeho episkopát valného porozumění neměla. Dostatečně je ale spojovalo sociální cítění, boj za volební právo žen a proti (naštěstí již nezákonné) dětské práci a členství v antivivisekční společnosti. Chovali mnoho koček a v stárnoucím pánovi, řítícím se na kole uličkami Oxfordu, by málokdo rozpoznal „nestoriánského" biskupa.
Pokud v něm Búrská válka poznala pacifistu, První světová v něm zastihla pacifistu zuřivého. Stal se členem Protiodvodové komise v Oxfordu, celoživotním členem Společnosti pro usmíření a spolupracoval s kvakery (jeho ekumenická náruč obsáhla i přátelství s hlavou britských starokatolíků Arnoldem Harrisem Mathewem, obdiv ke katolické moderně, styky s anglikánským benediktinským opatstvím v Pershore a dokonce i s jezuity, navzdory zločinům, které napáchali na jeho milovaných Indech).
Po manželčině smrti v roce 1928 se Herford poněkud stáhl z duchovenského působení a věnoval se spíše psaní.
Roku 1931 uveřejnil „Katechismus evangelicko-katolické nauky pro křesťany, kteří odmítají připustit jakékoliv skutečné rozdělení Jediné velké Církve Ježíše Krista" sestávající ze 173 otázek a odpovědí. Spolu se spisem „Euchologion," doplněnou a opravenou knihou modliteb a bohoslužeb, jde o jeho hlavní písemný odkaz.
Poslední rok života plně věnoval Společnosti pro usmíření, pro niž přednášel v Manchesteru a ve Skotsku.
Na věčnost se odebral v noci z pondělí 15. na úterý 16. srpna roku 1938. Nekrolog v Oxford Mailu končí slovy: „Herford byl v Oxfordu dobře znám a často vídán, jak se s vlající kapucí řítí na biciklu."
Mar Jacobus udělil biskupské svěcení W. S. McBeanu Knightovi roku 1925 a jmenoval jej biskupem Kentu. McBean Knight sám povznesl do episkopátu roku 1931 Hedleyho Cowarda Bartletta. Oba muži však předávali apoštolskou posloupnost bez uvážení a rozpustili Herfordovo dědictví ve společnosti vagantů a avanturistů.
Dědictví muže, který věřil, že pravda vyvstane spíše v kráse liturgie, než v suchých traktátech a polemikách a že jasné barvy a lahodná hudba utiší nejen spory mezi lidmi, ale i nepokoj srdce. Zda měl pravdu, záleží jenom na nás. Každopádně: věčná budiž paměť biskupu Jacobovi z Mercie.
1 Svolení koruny k volbě anglikánského biskupa.
2 Antonio Francisco Xavier Alvarez neboli Mar Julius (1836-1923). Původně římskokatolický kněz. Dostal se do sporu s Římem kvůli tomu, že papež zřizoval na území arcidiecéze Goa pod britskou vládou apoštolské vikariáty s neportugalskými - tedy Britům milejšími - biskupy, což stálo v rozporu s prastarým právem portugalských panovníků na patronát nad arcidiecézí. Nakonec přestoupil do Malankarské syrské církve, kde se roku 1889 stal arcibiskupem Ceylonu, Goy a Indie (s výjimkou Malabaru). Jeho malá obec používala latinský ritus a požívala autonomního statutu. Dnes je plně integrovaná do struktury malankarské církve jako diecéze Brahmavar.
Alvarez po přestupu od římských katolíků mnoho vytrpěl. Byl bit, vězněn, smýkán v prádle ulicemi, okrádán.
Mezi starokatolíky je nepopulární kvůli konsekraci dobrodruha Josepha René Villateho. Jde vedle Herforda o další případ pohybu apoštolské posloupnosti ve směru Indie - Západ.
Co je ale pozoruhodnější: Alvarez byl malankarský biskup (jakobité, západosyrská tradice, „monofyzité") a jeho svěcenec Soares se stal biskupem chaldejským (Asyřané, východosyrská tradice, „nestoriáni"). To jen dokazuje, že zdánlivě nesmiřitelné dichotomie v Indii snadno ustupují kulturním, národnostním a sociálním zřetelům.