Když jsem v ranně puritánském období svého života (tedy asi ve čtrnácti letech) uviděl prvně obraz „Magdaléna" od Carla Strathmanna, byl jsem autenticky zděšen. Nahá Maria Magdaléna, ležící na palouku (zády ke mě, naštěstí) a u její hlavy nohy Ukřižovaného v porostu planých růží. Pohoršovala mě její nahota, ale uhranula mě atmosféra díla. Protože tahle nahota nebyla samoúčelná. Samoúčelný je světský nudismus.
Richard Rohr někde psal o tom, jaké reakce vzbudilo u věřících umístění obrazu nahého ukřižovaného Ježíše v jejich kostele. Líbilo se mi to. Bederní rouška, která ho zakrývá na většině křížů je totiž onou prvotní příslovečnou „zbožnou zástěrkou", halící svaté intimní partie. Bez ohledu na to, co viděla (nebo tedy vlastně neviděla) vidoucí Kateřina Emmerichová. Na Ježíšově nahotě není nic nemravného, vždyť „v jeho nahotě jsme obnaženi" (to jsem si dovolil biblickou parafrázi, omlouvám se). Jeho nahota je nahotou každého z nás.
Feidiova Afrodité ani Michelangelův David tu samozřejmě nejsou proto, aby vzbuzovali smyslný chtíč. Jsou vyjádřením božské krásy lidského těla (a nic tu neznamená zjištění, že modelem k Afroditě stála hetéra, naopak). To je lidská skutečnost. Ale ukřižovaný Ježíš vyjadřuje bolestné zpustošení lidské krásy božského těla. A to je skutečnost Boží.
Zamýšlel jsem pověsit si doma reprodukci zmiňovanou Strathmannovy „Magdalény". Hodila by se tam, docela. Jenže i do příbytku poustevníka někdy přicházejí návštěvy. A ty obvykle neprocházejí stejným vývojem jako jejich hostitel. Takový obraz by je zmátl. Proto jsem obnaženou apoštolku apoštolů odnesl do farního podkroví (doslova „pod krovy") a dál zapaluji svíčky před ikonou Seslání Ducha svatého. Taky je to docela fajn.
Poustevník z Opičích hor