Ignác z Loyoly

Život Ignáce z Loyoly (1491-1556) nepatří k těm, jež se vyvíjely přímočaře, podle předem nastavených schémat. Narodil se do baskické šlechtické rodiny jako nejmladší ze třinácti dětí, jeho matka zemřela brzy po porodu. Byl pokřtěn jménem Íñigo po severošpanělském středověkém světci, opatovi Íñigovi z Oñy, ale později začal používat jméno mezinárodně známější, Ignacio. Základy vzdělání a kulturního rozhledu mu vštípila dvorská služba na královském dvoře Ferdinanda Aragonského.

V osmnácti letech Ignác vstoupil do vojenských služeb k navarskému vicekráli vévodovi de Lara. Jako voják se osvědčil, k armádní kariéře mu pomohly dobré diplomatické schopnosti.

Zásadním zlomem v Ignácově životě se stalo zranění nohou dělovou koulí v průběhu obléhání Pamplony v roce 1519. Podstoupil pak několik bolestivých operací a vrátil se na svůj domovský hrad, kde se ponořil do četby životů svatých a jiných náboženských textů.

Četba duchovní literatury během rekonvalescence zcela změnila jeho život. Nejvíce jej zaujalo dílo Život Kristův dnes již pozapomenutého kartuziánského mystika 14. století Ludolfa Saského. Podobně jako dříve četba rytířské literatury, jež ovlivnila ideály předchozí fáze jeho života, i toto duchovní rytířství bylo v té době již zastaralou formou spirituality, přesto se ukázalo jako nadčasové.

Ludolfův komentář k evangeliím doporučuje čtenáři, aby rozjímal tím způsobem, že si představí scénu příběhu, který si v bibli přečetl, a sám sebe jako součást této scény. Tato „vizuální" metoda kontemplace se potom stala východiskem Ignácovy vlastní duchovní metody.

Pod dojmem četby Ludolfa Saského a zážitku konverze sepsal Ignác v letech 1522-1524 svá Duchovní cvičení. Základ spiritualitě založené na propojení mystiky a praktického života, jež ovlivnila mnoho generací, tak položil již v tomto raném období své životní pouti, byť před prvním tištěným vydáním Duchovních cvičení roku 1548 prošlo toto dílo rozsáhlou revizí. Stejně jako jej oslovila německá středověká mystika, zaujal Ignáce také život svatého Františka z Assisi. Nějakou dobu Ignác proto žil jako poustevník a po Františkově vzoru se roku 1523 rovněž vypravil na pouť do Svaté země.

Po návratu do Španělska vstoupil na univerzitu v Alcalá de Henares, z ní přešel do Salamancy. S hlásáním evangelia však nehodlal čekat na kněžské svěcení. Kázal po ulicích, což vyvolalo pozornost inkvizice, Ignác pak byl dokonce i krátce vězněn. Proto se v roce 1528 odebral do Paříže, kde dokončil svá filosofická studia. 15. srpna 1534 položil spolu s šesti druhy základ budoucího jezuitského řádu, původně pod názvem Compania Jesu, později Societas Iesu, Tovaryšstvo Ježíšovo.

V roce 1537 Ignác a jeho přátelé přijali v Benátkách kněžské svěcení. Jejich první představa o činnosti byla spojena se Svatou zemí, cesta však vzhledem k válečné situaci nebyla uskutečnitelná. Místo toho se vydali do Říma za papežem Pavlem III., jenž schválil Tovaryšstvo s tím, že nesmí překročit počet šedesáti členů (tento limit padl v roce 1543).

Od tohoto okamžiku se datuje zvláštní role jezuitského řádu v církvi, jenž má být k dispozici papežovým záměrům, vyjádřená také skládáním čtvrtého slibu výhradní poslušnosti papeži.

Vítanou posilou Tovaryšstva byl František Borgia, pocházející z mocného španělského rodu, jenž k vznikajícímu řádu přistoupil po svém ovdovění roku 1546. František - pozdější úspěšný Ignácův nástupce v roli generála jezuitů - otevřel řádu cestu k panovnic­kým dvorům a jezuité již během několika let získali pověst rozhodujícího nástroje počínající protireformace. Jejich heslo Ad maiorem Dei gloriam (K větší slávě Boží; Ignácův výrok obsahoval ještě dodatek „a ke spáse člověka") se stalo mottem mnoha misijních a vzdělávacích podniků po celém světě.

Samotný Ignác se v tomto období věnoval dopracování svých Duchovních cvičení a sepisování definitivních řádových pravidel (Constitutiones); jeho vojenská zkušenost se zde projevila v charakteru organizace řádu.

Během posledních tří let svého života Ignác nadiktoval svoji autobiografii, jež však byla zveřejněna až po 150 letech. Když 31. srpna 1556 zemřel, mělo Tovaryšstvo již přes tisíc členů.