Terezie z Ávily

Ačkoliv platí Terezie z Ávily za velkou mystičku, její přístup k víře je současně možné považovat za velmi racionální - k duchovnímu vytržení přistupovala jako k nástroji, jenž má usnadnit přiblížení k Bohu. V roce 1970 byla spolu s Kateřinou ze Sieny jako první mezi ženami prohlášena učitelkou církve, s tím, že její knihy nejsou jen popisem osobního prožitku, ale účinným popisem, jak se naučit přiblížit se Bohu. Pro ni samotnou bylo psaní způsobem, jak se obhájit, jak ospravedlnit svou životní cestu. Přitom musela být ve vyjadřování svých mystických představ opatrná, měla na paměti skandál související s cordobskou františkánkou Magdalenou od Kříže (1487-1560), jejíž zjevení dosáhla velkého ohlasu, avšak nakonec byly tyto vize shledány jako falešné a musela dožít v ústraní.

Sama Terezie přirovnala modlitbu k zavlažování pole, kdy namáhavé vytahování vody ze studně je možné nahradit rumpálem - to znamená rozumným uspořádáním modlitby, nebo rovnou přivést vodu kanály na místo, aby proudila sama - tedy stavem kontemplativního vytržení. Tento výklad vložila jako rozsáhlý exkurs do svého vlastního životopisu, v němž na vlastním příkladě popsala, k čemu by měl život směřovat. Duchovní životopis je specifický literární útvar, jenž nemusí přibližovat konkrétní životopisné údaje, v tomto případě je však její život popsán velmi podrobně.

Narodila se 28. března 1515 v rytířské rodině, jež před dvěma generacemi konvertovala ze židovství. Minulost související s teprve nedávno dokončenou reconquistou byla živá, Terezie zaznamenala dětskou příhodu, kdy se se svým bratrem chtěli vydat šířit víru mezi Maury. Krátký pobyt v augustiniánském klášteře byl součástí výchovy, sama se pak rozhodla pro karmelitánský klášter, kde žila její přítelkyně Juana Suraezová.

Zde přetrpěla závažnou chorobu - popsané příznaky nejpravděpodobněji svědčí o epilepsii - a nevhodný způsob léčby, v jednom okamžiku byla dokonce již považována za mrtvou. Tyto prožitky stejně jako její pozdější vize ji vedly k touze po zdokonalení duchovního života, neustále si vyčítala hřích marnivosti. Duchovního vůdce nalezla ve františkánovi Petrovi z Alcantary (1499-1562), který Terezii také vyzval k písemnému vyjádření jejích myšlenek a svou veřejnou autoritou podporoval její reformní snahy.

Prosazovala návrat karmelitánského řádu k jeho původní přísnosti, k původním postním předpisům (jež byly v 15. století zmírněny), žádala přísnější klauzuru, byť její vlastní činnost se s uzavřením v klášteře neslučovala. Když bylo zřejmé, že ve vlastním klášteře změny neprosadí, založila jako vzorovou komunitu v roce 1562 v Ávile klášter sv. Josefa. Přitom se musela vypořádat s obtížemi ve městě, jež nechtělo strpět nové založení, jež nebylo a nemělo být nadáno žádnými rentami.

Velký důraz kladla na velikost komunity, jež neměla překročit počet jednadvaceti sester, neboť výrazně vyšší počet, jaký zažila ve svém domovském klášteře, pokládala za odcizující.

Ve svém životě pak stihla založit na 35 komunit bosých karmelitánek a inspirovala Jana od Kříže k podobné reformě mužského karmelitánského řádu. Zemřela 4. října 1582, což byl poslední den před přechodem na gregoriánský kalendář, proto se její svátek připomíná 15. října.

Kanonizační proces proběhl během pouhých čtyřiceti let po její smrti za účasti přímých pamětníků. Její kult velmi vyhovoval novému tridentskému pojetí katolicismu, spolu se španělskými kulturními vlivy se šířil po celém katolickém světě.

Její svébytná úcta k Ježíši s důrazem na jeho vtělení do lidské podoby se projevovala různými způsoby. Při vstupu do kláštera přijala jméno Terezie od Ježíše, čímž založila tradici řádových predikátů u bosých karmelitánů. Namísto otázky „co udělal Ježíš pro tebe" se ptala „co můžeš udělat pro Ježíše". Podle pověsti měla u sebe neustále figurku dítěte Ježíše - pozdější Pražské Jezulátko.

Dochované portréty představují Terezii jako vlídnou píšící ženu, jíž stáří dodalo na ušlechtilosti.