Bilance jednoho pontifikátu

autor: 

Že je to nekonečně obtížný úřad, uvědomí si člověk velmi rychle. Benedikt XVI.

Když 24. dubna 2005 nastupoval Benedikt XVI. do úřadu papeže, byl svět ještě zdrcen utrpením a umíráním jeho předchůdce, které se odehrálo takříkajíc před zraky veřejnosti, a ohromen masovými projevy smutku, které smrt Jana Pavla II. vyvolala. Katolické církvi a jejímu papežskému úřadu jakožto globální náboženské instituci s živým spirituálním jádrem se dostávalo maximální celosvětové pozornosti a úcty. Když 11. února 2013 přišla překvapivá zpráva o papežově zamýšleném odchodu, k němuž pak došlo 28. 2., reagovala církev a svět s hlubokým respektem vůči němu i vůči jeho pozoruhodnému kroku. Ale zároveň panuje obecný názor, že katolická církev stojí před obrovskou hromadou problémů, pro něž neexistují snadná řešení.

Při svém zvolení do funkce hlavy církve nebyl kardinál Joseph Ratzinger nepopsaný list – naopak. Byl vysoce ceněn jako teolog určitého typu, pevně zakořeněný v tradici a stejně jistě se pohybující v tématice aktuálních diskusí. Jako dlouholetý prefekt Kongregace pro nauku víry rozhodujícím způsobem spoluutvářel pontifikát Jana Pavla II. – od kontroverzí kvůli teologii osvobození až po ekumenické otázky. I jako člen kurie byl nadále teologicky činný.

Osobnostní profil a specifická nadání, jež s sebou Benedikt XVI. do úřadu přinášel, byly tedy známy. A byl tu také jeho poměrně vysoký věk, takže charakteristické označení „papež přechodné doby“ bylo logické a svého času také pochopitelné. Na konci pontifikátu se potvrdilo v tom smyslu, že Benedikt XVI. by mohl vejít do dějin jako papež, jehož éra byla mostem od koncilových papežů (Jana XXIII. a Pavla VI.) a „výjimečného papeže“ (Jana Pavla II.) k nové epoše papežství, jejíž obrysy zatím nelze odhadnout.

Žádný velkoprojekt

Jan Pavel II. byl svým původem i konkrétními historickými okolnostmi předurčen k jednomu velkému projektu. Svým myšlením a jednáním se stal aktivním spolutvůrcem a symbolickou postavou proměny v té části Evropy, zahrnující i jeho polskou vlast, která byla do té doby ovládána komunisty a nyní se vydala cestou k demokracii, právnímu státu a společenskému pluralismu. Druhým projektem, který mu velmi ležel na srdci a byl ve znamení symbolického jubilejního roku 2000, bylo globální revitalizace církve především ze zdrojů lidové zbožnosti a křesťanstvím zformovaného umění. V tomto případě však namnoze zůstalo u programových prohlášení a pouhých gest.

Pontifikát Benedikta XVI. nepřinesl žádný srovnatelný velkoprojekt, ani politicky ani kulturně. Jako šéf Kongregace pro nauku víry kryl záda papeži a vedle toho se věnoval svým teologickým koníčkům. Když se sám stal papežem, neprojevoval sklon k mimořádným akcím ani k velkým prohlášením; tradiční formy komunikace (např. encykliky) i formy relativně nové (velké zahraniční cesty) používal spíše střídmě. Z jeho úřední doby bude mít proto delší vliv spíše jeho záměrně „polooficiální“, bez formální autority učitelského úřadu sepsaná trilogie o Ježíši z Nazareta než jeho oficiální apoštolské listy. Závěrečný díl, věnovaný příběhům o Ježíšově dětství, vyšel několik měsíců před jeho rezignací.

Jakožto papež, který ve svém úřadě zůstal teologem a jako takový chtěl dále působit a být brán vážně, představuje Benedikt XVI. mezi římskými biskupy posledních sta let unikát. Již kardinál Ratzinger ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry se tímto zvláštním rysem lišil od svých předchůdců. Velké promluvy jeho pontifikátu byly jazykově vybroušenými příklady myšlenkové hloubky a zároveň zdůrazněně provokujícími, vyhrocenými filosoficko-teologickými prohlášeními. Jmenujme zde např. obsažný Řezenský projev z 12. září 2006, který potom kvůli nešťastnému citátu o proroku Mohamedovi způsobil pobouření v islámské světě a vyvolal jednu z největších krizí pontifikátu.

Papež Benedikt XVI. – opět na rozdíl od svého předchůdce – měl za sebou jen několik let v úřadě diecézního biskupa (arcibiskupství Mnichov a Freising), kdy zodpovídal za velký správní aparát německého biskupství. Ve vztahu ke kurii jakožto úřadu světové církve pak praktikoval z velké části „business as usual“. Žádné z jeho kuriálních personálních rozhodnutí nevzbudilo mimořádnou pozornost; nejednou jmenoval do funkcí dřívější spolupracovníky „své“ kongregace – např. Tarcisia Bertoneho na pozici kardinála státního sekretáře nebo kardinála Williama Levadu na pozici prefekta Kongregace pro nauku víry. Novinkou bylo pouze zřízení papežské Rady pro podporu evangelizace. Podobný kuriální úřad mohl ovšem v podstatě vytvořit už Jan Pavel II.

Důraz na kontinuitu

Obsáhlou reformu kurie Benedikt XVI. neprovedl; zklamal tím mnohé, kteří to od něho jakožto bývalého kardinála a člena kurie, a tudíž znalce vnitřních poměrů a nedostatků, očekávali. V případě Biskupské synody, tohoto dědictví II. Vaticana, které už jeho předchůdce spíše jen udržoval, se omezil na několik retuší, jež status synody nijak zásadně neproměnily. O právní strukturu katolické církve, kterou po dlouhých přípravách naposledy nově uspořádal Jan Pavel II. vyhlášením Kodexu kanonického práva v roce 1983, nejevil papež Benedikt XVI. žádný výrazný zájem.

Naproti tomu se koncentroval na obsahovou a formální stránku bohoslužby církve – zcela v návaznosti na své dřívější výroky. Kritický postoj vůči údajným „výstřelkům“ liturgické reformy zahájené II. Vaticanem si takříkajíc přinesl do úřadu s sebou. Tento postoj také zřejmě ovlivnil jeho rozhodnutí z roku 2007 opět všeobecně připustit „starou“ mši jako „mimořádnou formu“ římského ritu – což byl zároveň krok k usmíření s tradicionalistickým Piovým bratrstvem, podobně jako zrušení exkomunikace čtyř biskupů kdysi vysvěcených Marcelem Lefebvrem. Nicméně přes snahy Vatikánu, z nichž mnohé jsou těžko pochopitelné, není zamýšlené usmíření ani na konci pontifikátu v dohledu.

K papežově rezignaci došlo na začátku období připomínajícího 50. výročí koncilu, které se bude slavit až do roku 2015. Z výroků jeho pontifikátu zůstane tudíž v paměti především ten, který se týkal II. Vaticana: když v projevu ke kurii na konci roku 2005 mluvil o problémech recepce koncilu, zaměřil se na rozdíl mezi nepřiměřenou „hermeneutiku zlomu“ a jedině přiměřenou „hermeneutikou reformy“.

Jeho pohled na církev, jenž byl pro jeho pontifikát určující, zdůrazňuje tedy v souhrnu moment kontinuity. Právě proto, že pro Benedikta XVI. byla láska k církvi a identifikace s ní tak důležitá, dotýkaly se ho církevní sexuální skandály posledních let tak bolestně. V této souvislosti vážně napomenul irské biskupy a sešel se s oběťmi zneužívání V USA, Austrálii i v Německu, aby jim projevil pochopení a soucit.

Pod heslo kontinuita lze ostatně směle zahrnout i program a směřování jeho knih o Ježíši. Ty mají právě ukázat, že v „historickém Ježíši“ lze nalézt toho Syna Božího, jehož vyznává církev. Jestli ovšem tento pokus o papežsko-teologický osvobozující úder obstojí tváří v tvář problémům historické kritiky i v budoucnosti, to se teprve musí ukázat. Na jedné straně zůstává totiž řada faktických obrazů Ježíše uvnitř církve i mimo ni, na druhé straně skutečnost, že proces vytváření christologického vyznání a jeho pozdějšího dogmatického rozvíjení s sebou přinášel různá napětí.

Vztah k Ježíši Kristu křesťanské konfese a denominace spojuje. Vyrovnat se s tím, co je rozděluje, o to se snaží ekumenické hnutí, jemuž se katolická církev na II. vatikánském koncilu oficiálně otevřela. Pontifikát Benedikta XVI. nepřinesl v tomto směru žádný mimořádný průlom; z realistického pohledu to ani nebylo možno očekávat. Pod zkušeným vedením kardinála Waltra Kaspera a poté kardinála Kurta Kocha pokračovaly ekumenické rozhovory a kontakty navyklým způsobem. Papežova údajná obzvláštní blízkost k ortodoxním církvím nedokázala zabránit tomu, že katolicko-ortodoxní dialog i nadále pokračuje jen obtížně. Pro Benediktova/Benediktovy nástupce zbývá nejen na tomto poli ještě mnoho práce.

Je syntéza víry a rozumu dostatečně nosná?

Co se týká vztahu k nekřesťanským náboženstvím, zaměřoval se tento pontifikát pochopitelně především na islám. Přitom možnosti katolické církve byly předem – vzhledem k propukajícím konfliktům při soužití křesťanů a muslimů a k ohrožení náboženské svobody křesťanských menšin – velmi omezené. V této situaci je proto nutno zaznamenat jako úspěch, že se podařilo již existující i nově navázané nitky rozhovoru udržet při životě.

Benedikt XVI. nebyl jistě (při vší nutné skepsi vůči takovým zkratkovitým označením) žádný „politický“ papež. Ve své sociální encyklice Caritas in veritate z roku 2009 se sice takříkajíc povinně dotkl celé řady sociálních a politických problémů a začlenil je do obvyklého náročného teologického kontextu. Ale např. ke krizi finančního trhu, která udržuje v posledních letech svět v napětí a jejíž otřesy ještě dlouho nebudou zažehnány, jsme od něho neslyšeli nic, co by ukazovalo cestu. Ostatně Vatikán má v poslední době plné ruce práce, aby dal do pořádku vlastní finance.

Duchovní profil Benedikta XVI. mnohem výrazněji formovala principiální otázka vztahu víry a rozumu, resp. křesťanství a moderny. K tomuto tématu se vyjadřoval s různými akcenty již jako prefekt Kongregace pro nauku víry; a také jeho pontifikátem se tato problematika táhla jako červená nit, jak dokládá v neposlední řadě jeho projev o demokratickém právním státě, přednesený v Německém spolkovém sněmu v září 2011.

Oč papeži v této souvislosti šlo, je jasné: aby „rozum a víra našly k sobě novým způsobem cestu“ (citát z Řezenského projevu). Takovými a podobnými výroky se Benedikt XVI. prezentoval jako papež, který je na výši současných kulturních, filosofických a náboženských diskusí o tom, co drží moderní společnosti pohromadě a jak jsou utvářeny jejich duchovní zdroje. Vyzval tím k rozhovoru, ale zároveň vyvolal i polemické otázky, zda je tato jím navrhovaná syntéza dostatečně nosná. Nepřeceňuje se i zde kontinuita od antického křesťanství po současnost? A budou se rozum a moderna na jedné straně a víra na druhé straně uplatňovat skutečně plně, se všemi svými fasetami, aby mohlo skutečně dojít k opravdovému, poctivému setkání?

Vyhlášení Roku víry na konci pontifikátu bylo pro Benedikta XVI. velmi charakteristickou závěrečnou tečkou. Nejen proto, že se při této příležitosti mohlo znovu upozornit na Katechismus katolické církve z roku 1992, vypracovaný pod jeho záštitou v době, kdy byl prefektem Kongregace pro víru. Ještě více proto, že Rok víry připomíná, jak velice papeži záleželo na prohloubení křesťanské víry, jak mu šlo o koncentraci na její základní prvky. Vždy byla jeho cílem víra zaměřená na svůj střed, jímž je nepřekonatelná náklonnost Boha k člověku v postavě Ježíše. Jde o to, „dát křesťanství onu prostotu a hloubku, bez nichž nemůže působit“ – jak to Benedikt XVI. formuloval v knize rozhovorů Světlo světa (vyd. 2010, česky 2011).

Církev je jedno velké staveniště

Svému nástupci zanechává německý papež nejen starost o další průběh Roku víry a jubilea koncilu. Po skončení pontifikátu Benedikta XVI. vypadá totiž katolická církev jako jediné velké staveniště, římskou kurií počínaje.

Široko daleko není vidět žádný pilíř církevního života, jenž by nebyl zatížen vážnými problémy týkajícími se identity a struktury. To platí o kléru právě tak jako o duchovních hnutích, o katolických svazech právě tak jako o vědecké teologii, o farních obcích i o formách kulturní prezence církve, o ekumenické angažovanosti i o vztahu k rozmanitým jiným náboženstvím. Tyto problémy mají regionální zabarvení, ale současně poukazují na stav celé katolické církve s jejím římským centrem. Rozhodně je nelze obcházet tím, že se budou údajná ohniska neklidu izolovat a reálné potíže v jiných částech církve opomíjet.

Jakou roli v tomto systému plném napětí může a měl by v budoucnu hrát Petrův úřad jako „symbol jedinečného postavení“ katolické církve? Jan Pavel II. tento úřad kvantitativně a snahou o omniprezenci v jistém směru přetížil. Benedikt XVI. jej v mnohém smyslu docela sympaticky zredukoval, ale do řešení velkých problémů církve se nepustil a ani neumožnil otevřeně o nich diskutovat. Nový papež bude muset najít vlastní cestu.

Z Herder Korrespondenz přeložila Helena Medková