Dvě konference Mezinárodního ekumenického společenství
Pro Mezinárodní ekumenické společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) znamenal rok 2013 důležitý předěl. Namísto jedné mezinárodní konference uspořádané jedním z deseti evropských regionů IEF se konaly konference dvě. Jedna ve španělské Ávile, druhá ve vzdálené Ugandě, v malém a přece univerzitním městě Mbarara.
IEF bylo od svého vzniku v roce 1967 sdružením západoevropských křesťanů různých církví, zásadně ovlivněných ekumenickým předělem druhého vatikánského koncilu. Motto sdružení „Žít už dnes církev zítřka“ má především význam předjímání plné jednoty křesťanských církví, předjímání uskutečňovaného společným liturgickým slavením, poznáváním pokladu teologie a spirituality v doplňující se rozmanitosti jednotlivých tradic a dlouholetým, pevným vzájemným přátelstvím.
Mbarara (Uganda): Uzdravit rány minulosti
V tomto roce ale dostalo motto nový, nečekaný význam. Po letech snění a neurčitých plánů dostala konkrétní podobu africká odnož IEF. U jejího zrodu stála jedna ze zakládajících členek IEF, Britka Flora Glendonová-Hillová. Ta pro svůj sen nadchla keňského katolického kněze a člena řádu misionářů Afriky, tzv. Bílých otců, Martina Onyango. Postupně se podařilo zaangažovat další africké ekumenicky orientované křesťany, mezi nimi především ugandské anglikánské duchovní Freda Sheldona Mwesingwa, Aarona Mwesigye a Joshuu Kitakule. Výsledkem několika let příprav byla mezinárodní konference v Ugandě v lednu tohoto roku.
Jako téma bylo zvoleno Uzdravení ran minulosti. To se ukázalo být velice šťastné. Nedaleko od místa konání konference je hranice s Rwandou, kde se před dvěma desítkami let udála strašlivá genocida; na mnoha místech dnešní Afriky vznikají nové rány, způsobené etnickou nebo náboženskou nenávistí. Konference s tímto tématem přilákala dvě stovky účastníků. Vzhledem k africkým možnostem cestování byli ve velké většině z Ugandy, ale jednotlivci dorazili i z Rwandy, Burundi, Jižní Afriky či Keni. Také konfesně bylo složení účastníků pestré, kromě anglikánů a katolíků byli přítomni i pravoslavní či adventisté. Byli přítomni jak místní biskup katolický, tak i anglikánský (Fred Sheldon Mwesingwa). A nejen to, konference měla i důležitý mezináboženský rozměr. V Ugandě je zhruba 10 až 12 procent muslimů, a dva muslimští duchovní byli mezi hosty, stejně jako zástupce komunity bahá'í.
Jako hlavní přednášející byl pozván anglikánský duchovní a autor mnoha knih Russ Parker, který je k tématu Uzdravení ran minulosti zvláště kompetentní osobou. Dlouhodobě se totiž věnuje tématu spirituálního uzdravení, je ředitelem centra Acorn zaměřujícího se na křesťanské uzdravení a smíření, sám se věnoval například smíření mezi někdejšími protivníky v rozděleném Severním Irsku. Název jedné z nejdůležitějších Parkerových knih je stejný jako téma ugandské konference – Healing Wounded History.
Mezi dalšími tématy příspěvků se objevovaly psychologické aspekty překonávání traumat, usmiřování v rámci komunit, překonávání ran způsobených režimem apartheidu i sociální situace v afrických zemích. Diskuse byly velmi živé a otevřené a došlo i na tak závažná a v africkém kontextu zvláště aktuální témata jako je postavení žen nebo funkčnost demokracie. Překvapující byla organizační dovednost pořadatelů. Univerzita v Mbaraře se jako regulérní vysoká škola ustavila před pouhými sedmi lety; jako většina vzdělávacích i třeba zdravotních zařízení je provozována církví, v tomto případě ugandskou anglikánskou.
Z nemnoha věcí, které jsem před odjezdem na konferenci věděl o Ugandě, byla z evropského pohledu neuvěřitelně přísná zákonná opatření proti homosexualitě. V současnosti jsou stejnopohlavní vztahy v Ugandě stejně jako v řadě dalších afrických zemí trestné, s tresty vězení až do 14 let. Před několika lety se objevila snaha dosavadní legislativu ještě zpřísnit, včetně zavedení trestu smrti za homosexualitu. Iniciativa vzešla z evangelikálních kruhů, které v Ugandě i jinde v Africe razantně sílí díky agresivní misijní strategii a způsobují zavedeným církvím značné starosti. Trest smrti pro homosexuály zatím přes značnou podporu ugandských politiků neprošel, hlavně díky mezinárodnímu tlaku. Nicméně zákon je stále ve hře.
Lépe porozumět postoji (nejen) ugandské veřejnosti k homosexualitě mi pomohla návštěva poutního místa Namugongo nedaleko hlavního města Kampaly. V roce 1886 tu jeden z místních dosud pohanských králů nechal popravit několik desítek chlapců sloužících na svém dvoře. Přijali totiž křesťanství a odmítali sloužit jako doposud – konkrétně pracovat v neděli a být k dispozici k homosexuálnímu zneužívání. Ačkoli byli umučeni společně, jejich památku připomínají dvě oddělená pamětní místa, jedno pro anglikány, druhé pro katolíky. Africký nesmlouvavě odmítavý přístup k homosexualitě má vlastní hluboké kořeny, které si Evropan jen těžko dokáže představit. V současnosti pak otázka homosexuality (a duchovní služby žen) působí hluboké rozdělení například v rámci světového anglikánského společenství. Nové rány rozdělení, ale s kořeny tkvícími v minulosti.
Další pozoruhodnou zkušeností byla návštěva uprchlického tábora Nakivale blízko hranice s Rwandou. Oproti očekávání se nejedná o slum nahloučených přístřešků, ale o poklidně vyhlížející rozlehlou vesnici, kde na poměrně velké ploše žijí uprchlíci z osmi afrických zemí. Ugandská vláda jim poskytla půdu, smějí si k mezinárodní pomoci, kterou dostávají, ještě přilepšovat pěstováním banánů či jiných plodin a chovem dobytka. Součástí tábora jsou administrativní budovy postavené za peníze Evropské unie a velký kostel, kde nám taneční soubor chlapců a dívek zatančil tance typické pro země, odkud pocházejí.
Ekumenismus v Ugandě a Africe obecně zažívá zcela jiné výzvy než jaké známe v Evropě. Na rozdíl od české situace není problémem negativní či lhostejný vztah většinové společnosti k náboženství; v Africe je tomu stále spíš naopak. Ve vyostřenější podobě než u nás se tam projevuje střet s radikálními islamisty – byť v Ugandě je podle všeho situace poměrně klidná – stejně jako pronikání agresivních evangelikálních směrů. Zájem o ekumenické vztahy mezi tradičními církvemi, zejména mezi anglikány a katolíky, v Ugandě zhruba stejně početnými, je dosud poznamenán rivalitou přetrvávající z období misijní řevnivosti a spory o to, kdo „uloví“ víc nových duší. Díky zájmu a nadšení řady křesťanů různých konfesí se ale, zdá se, blýská na lepší časy.
Nakolik bude Africké ekumenické společenství životaschopné, závisí na tom, zda se najde dostatek nadšenců ze základní úrovně, kteří se budou mimo oficiální ekumenu církevních špiček pravidelně scházet, prožívat své křesťanství v ekumenickém i mezinárodním dialogu. Příští konference má být v keňském hlavním městě Nairobi na rok 2015. Nairobi je zárukou, že bude setkání zajímavé a skutečně ekumenické – v této neoficiální metropoli celé východní Afriky působí řada ekumenických skupin a v roce 1975 se tam konala konference Světové rady církví.
Ávila: živé kameny Božího chrámu
„Stará“ evropská IEF měla svou letošní mezinárodní konferenci na konci července ve městě mystiků, kastilské Ávile v centrálním Španělsku. Tématem byly „živé kameny Božího chrámu“ (1 Petrova 2,5). I v tomto případě bylo téma zvoleno velmi vhodně. Dominantou Ávily jsou mohutné hradby obklopující ze všech stran staré město, kameny jako symbol obrany před nepřítelem, vymezení se vůči ostatním, rozdílu mezi těmi uvnitř a těmi venku. Ale také jako symbol bezpečnosti, ochrany před zlou mocí, stability, která v nejistém světě umožňuje život a tvůrčí aktivitu...
Španělský ekumenismus má svou zvláštní historii. Připomněl ji program věnovaný průkopníkům ekumenických vztahů ve Španělsku. Náboženská svoboda se v tradičně vyhraněně katolické zemi prosazovala jen pomalu a postupně od druhé poloviny 20. století, Frankova diktatura pak v reakci na protináboženské násilnosti revolucionářů ve španělské občanské válce zavedla opět striktně katolicismus jako jediné povolené náboženství, nekatolické školy a sbory byly zavírány, nekatolíci pronásledováni, ekumenické kontakty trestány.
Po roce 1945 se zavedla jistá základní tolerance, ale ještě v polovině 60. let nesměli nekatolíci provozovat vlastní školy, měli zapovězený přístup do státních médií a zakázáno evangelizovat na veřejnosti, většina sborů fungovala bez oficiálního povolení v soukromí. Zákon o náboženské svobodě byl přijat v roce 1967 a teprve po Frankově smrti v roce 1975 se postupně uvolnila řada omezení pro nekatolické obyvatele Španělska. Pro zajímavost, výnos „katolických veličenstev“ Ferdinanda a Isabely z roku 1492, jímž byli ze Španělska vypovězeni židé a muslimové, byl oficiálně vládou zrušen teprve v roce 1990.
Přes obtíže nesrovnatelné s jinými evropskými zeměmi se ekumenismus ve Španělsku rozvíjel a rozvíjí dodnes. Nekatolické církve jsou silně menšinové, ale živé. Sjednocená španělská evangelická církev, která vznikla v roce 1869 po prvním uvolnění legislativy spojením luteránských, presbyteránských a metodistických sborů a po dlouhou dobu působila vlastně ilegálně, má dnes v celém Španělsku čtyři desítky sborů, je členem Světové rady církví a je ekumenicky velmi aktivní. Podobný osud měla španělská anglikánská církev, založená roku 1868 a navazující i na specifické tradice starobylého španělského, mozarabského křesťanství. Ve Španělsku je zastoupena řada národních pravoslavných církví (mj. řecká, rumunská), sdružených ve společném koordinačním tělese. Za pozornost stojí, že celošpanělská Národní rada církví (obdoba naší Ekumenické rady církví) je teprve ve stadiu zrodu, 14. května 2013 započaly přípravné diskuse k jejímu ustavení.
Jeden z průkopníků španělského ekumenismu, novinář a vydavatel několika ekumenicky zaměřených periodik José Luis Díez Moreno byl na konferenci také přítomen a byla prezentována jeho rozsáhlá kniha mapující dějiny španělského ekumenismu (Historia del ecumenismo en Espaňa, 2008).
Ávila je městem mystiky. Nedaleko kláštera Vtělení Páně (Monasterio de la Encarnación), kde 27 let přebývala v karmelitánské komunitě svatá Terezie a zpovídal Jan od Kříže, vznikla před několika lety moderní Univerzita mystiky (CITES), centrum mezinárodních konferencí i duchovních cvičení zaměřených na odkaz španělských mystiků Terezie od Ježíše a Jana od Kříže. Jejich spiritualita doprovázela v zajímavě nepravidelné budově Univerzity celou konferenci. Pro dnešní situaci ekumenismu přinášejí španělští mystikové poselství o tom, že bez modlitby, spirituální hloubky a oddanosti skončí ekumenické – stejně jako jakékoli jiné duchovní – snahy na mělčině a v beznaději. Smysluplnější než stěžovat si na zpozdilost a nereformovatelnost oficiálních struktur je usilovat o důslednou reformu, proměnu vlastního srdce, vlastního života.
Mezi dalšími tématy přednášek, seminářů a besed byl vztah katolické mystiky a prostantismu, spiritualita ekumenické komunity v Taizé, odkaz tří významných žen – křesťanek tří různých konfesí 20. století (Basilea Schlinková, Matka Marie Skobcovová, Edith Steinová), otázky primátu a synodality v církvích. Trojice hostů ze sousedního Portugalska – biskup lusitánské (portugalské) luterské církve, katolička a metodistka – podali svědectví o živé ekumeně v Portu. Představen byl také ekumenický institut Tantur mezi Jeruzalémem a Betlémem, centrum setkávání křesťanů všech konfesí a národností. Jedna z „minikonferencí“ IEF v příštím roce se bude konat právě tam.
Liturgický program konference, který postupně přinesl luteránskou a anglikánskou eucharistickou liturgii, pravoslavné nešpory, ranní modlitby s tématem obnovy křtu a liturgii smíření a uzdravení, byl završen římskokatolickou eucharistií v ávilské katedrále. V duchu společné modlitby všech křesťanů, pokory a společného očekávání příchodu Božího království a jeho spravedlnosti pozval místní biskup, Jesús García Burillo, všechny pokřtěné a věřící ve skutečnou přítomnost Kristovu ke stolu Páně. Pro všechny přítomné to bylo mocné znamení naděje a jednoty, která není povrchním opomíjením rozdílů, ale je odpovědí na společné pozvání hříšníků k jednomu stolu smíření a spásy.
Španělsko je dnes mimo jiné zemí s obrovskou nezaměstnaností, zvláště mladých lidí. Tiskové prohlášení IEF zveřejněné v den zahájení konference upozornilo rovněž na sociální rozměr křesťanské nauky, když citovalo jeden z nejvýznamnějších dokumentů ekumenického dialogu, Chartu Oecumenicu z roku 2007 (kap. 8), dnes zvláště aktuální nejen ve světle činů a výroků papeže Františka: „Ke smíření patří podpora sociální spravedlnosti ve všech národech a mezi nimi, zvláště pak překonání propasti mezi chudými a bohatými a řešení problému nezaměstnanosti.“ Mystika není odtržeností od problémů sociální reality a zavírání očí před nimi, právě naopak. S hloubkou zbožnosti se dobře snáší angažovanost ve věcech sociální spravedlnosti.
Obě konference obou „větví“ Mezinárodního ekumenického společenství, v mnohém tak odlišné, podaly silné svědectví o tom, jak potřebný je v současném světě skutečně ekumenický duch. Takový, který druhého v jeho odlišnostech jen pasivně netoleruje, ale přijímá a objímá, aniž přitom ztrácí ze zřetele bohatství, jedinečnost a vnitřní rozmanitost vlastní tradice. V dnešním světě, mimo hranice církví i v nich samých, je mnoho nezahojených ran minulosti, které potřebují uzdravení.
Příští konference Mezinárodního ekumenického společenství se bude konat v srpnu 2015 v Praze. Připomene 600 let od smrti Jana Husa a tématem bude Žít v pravdě. O dva roky později, v roce 2017, přivede do Wittenberku pětisetleté výročí vystoupení Martina Luthera vedle IEF řadu dalších ekumenických organizací.
Více informací o Mezinárodním ekumenickém společenství (IEF): http://www.ief-oecumenica.org/