Poznámky k rozhovoru z 2. června 2012 z hlediska pastorální teologie
I.
Při papežově pastorační návštěvě milánské arcidiecéze v souvislosti se IV. světovým setkáním rodin se 2. června 2012 uskutečnil pozoruhodný rozhovor mezi Benediktem XVI. a dvojicí manželů, kteří se zabývají rodinnou terapií.
MARIA MARTA: „Svatý Otče, jako všude na světě přibývá i v Brazílii ztroskotaných manželství. Jmenuji se Maria Marta, můj manžel se jmenuje Manoel Angelo. Brali jsme se před 34 lety a máme už vnoučata. Jako lékaři a rodinní terapeuti se stýkáme s mnoha rodinami a zjišťujeme, že pro páry, které se ocitly v krizi, je stále obtížnější odpouštět a přijmout odpuštění. V řadě případů však vidíme i přání vstoupit do nového svazku, do vztahu, který by byl trvalý i pro děti, které z tohoto nového svazku vzejdou.“
MANOEL ANGELO: „Některé z nově sezdaných dvojic by se rády znovu přiblížily církvi, ale když zjišťují, že jsou jim odpírány svátosti, je to pro ně veliké zklamání. Tito lidé se cítí vyřazeni, ocejchováni neodvolatelným odsouzením. Tento velký problém dotyčné hluboce zraňuje; působí jim bolest, jež je i bolestí světa, jejich rány jsou ranami celého lidstva.
Svatý Otče, víme, že církvi tato situace a tyto osoby velmi leží na srdci: Co jim můžeme říci, jaké znamení naděje jim můžeme dát?“
To jsou otázky – a zde je papežova odpověď:
BENEDIKT XVI: „Milí přátelé, děkuji vám za vaši cennou práci v oboru rodinné terapie. Děkuji vám za všechno, co děláte, abyste těmto těžce zkoušeným lidem pomáhali. Problém podruhé ženatých (vdaných) rozvedených lidí je dnes vpravdě jednou z největších bolestí církve. A my nemáme žádný ideální recept na jeho řešení. Je to velká bolest a my můžeme jen podporovat farnosti a jednotlivce, kteří těmto osobám pomáhají nést tíži jejich rozvodu. Řekl bych, že velmi důležitá by přirozeně byla prevence, tzn. dbát již od počátku zamilovanosti, aby vedla k dobře uváženému, zralému rozhodnutí. Důležitá je také péče o manželství, aby rodiny nikdy nebyly samy, nýbrž aby byly na své cestě skutečně doprovázeny. A co se týče rozvedených osob, je třeba říci (jak jste již sami zmínili), že církev je miluje; ale oni musejí tuto lásku také vidět a cítit. Myslím, že farnosti mají velkou úlohu být katolickou obcí a skutečně dělat maximum pro to, aby se tito lidé cítili milováni a akceptováni, aby věděli, že i když nemohou přijímat rozhřešení a eucharistii, nejsou odsunováni na okraj; musejí vidět, že i tak mohou v církvi plně žít. Důležitý je – když už není možná absoluce při zpovědi – stálý kontakt s knězem, s duchovním průvodcem, aby viděli, že jsou doprovázeni a vedeni. Velmi důležité je rovněž, aby cítili, že eucharistie je pravá, že jsou jí účastni, pokud skutečně vstupují do společenství s Tělem Kristovým. I bez „tělesného“ přijímání eucharistie můžeme být duchovně spojeni s Kristem v jeho těle. Je důležité pomoci jim k tomuto pochopení, aby skutečně našli cestu, aby vedli život víry, se slovem Božím, ve společenství církve a aby věděli, že jejich utrpení je darem církvi, protože skrze toto utrpení pomáhají ostatním hájit stabilitu lásky a manželství, že trpí nejen sami, tělesně a psychicky, nýbrž že trpí ve společenství církve v zájmu velkých hodnot naší víry. Myslím, že jejich utrpení, je-li skutečně vnitřně přijímáno, může být pro církev darem. Je třeba, aby věděli, že právě takto slouží církvi, že jsou v srdci církve. Děkuji vám za vaše úsilí.“
II.
Je dojemné sledovat, jak se papež v tomto rozhovoru snaží být spravedlivý k těm, kteří podle práva a klasického učení morální teologie žijí v těžkém hříchu konkubinátu. Je dojemné číst, jak ukládá místním obcím, kněžím a vůbec všem, že mají „skutečně dělat maximum pro to, aby se tito lidé cítili milováni a akceptováni“. Benedikt skutečně chce, „aby je církev milovala“, a místní církev nabádá, aby to nejen říkala, protože „oni musejí tuto lásku také vidět a cítit“. Není pochyby: papež zde projevuje pozoruhodnou pastorační empatii.
A přesto nelze nevidět, že svými slovy naráží na hranici, přesněji řečeno na dvě hranice, které zde ovšem probíhají po identické linii: jedna je psychologicko-komunikační a druhá v přísném slova smyslu teologická. Už z psychologického hlediska platí: Nikdo kromě samotného trpícího nemůže a nesmí dávat utrpení smysl. Odejmout trpícímu slovo a tvrdit z pozice toho, kdo netrpí, že vím o nějaké hlubší pravdě stojící za jeho utrpením, znamená oloupit trpícího o to poslední, co mu z jeho subjektivity a důstojnosti v jeho utrpení zbylo: vzít mu možnost, aby naříkal nad svým – a skutečně jen svým – utrpením.
Z pastoračního hlediska pak platí: Prvním úkolem církve vůči trpícím není dát jejich utrpení smysl, nýbrž vytvořit pro jejich utrpení prostor, zjednat mu právo a spravedlnost, aby mohlo být – pokud je to v lidských silách – zmírněno. K tomu jsou nutná místa pro láskyplnou, respektující, akceptující komunikaci rovných s rovnými a struktury konkrétní pomoci.
To je církvi zatěžko, nejen proto, že jako dlouholetá mocenská instituce nemá takové prostory k dispozici, nýbrž i proto, že v případě nově sezdaných rozvedených sama toto utrpení (spolu)působí. Pojem „utrpení“, jejž papež používá, je tedy silně mnohoznačný. Označuje jednak trýzeň dané situace, také trýzeň viny za rozbitý vztah, jednak je v něm skryto i utrpení způsobené nesmiřitelným postojem církve samé, jenž se manifestuje vyloučením z přijímání eucharistie. Této víceznačnosti a tím i vlastnímu podílu na utrpení druhých se nelze vyhýbat tím, že se tomuto utrpení bude dávat teologický smysl, který by v něm trpící měli spatřovat.
Aby člověk takový spirituální výklad smyslu svého utrpení nepovažoval za dotěrné vměšování, nýbrž aby jej vnímal jako novou perspektivu a užitečnou pomoc, musel by mít předtím možnost svoji situaci v prostoru církve skutečně prezentovat, musel by zde najít konkrétní pomoc a radu, podporu a pochopení.
A i potom zůstává ona tajemná nevyslovitelnost typická pro křesťanské chápání Boha. Karl Rahner jednou v odporu proti veškerému funkcionalizujícímu zacházení s Bohem zdůraznil, že skutečně vědět, „co je pojmem Bůh míněno, lze jedině tedy, zůstává-li otázka po Bohu radikálně otevřená, je-li tedy svržena ona modla, jíž je každá odpověď, která nevyčerpává radikální šíři položené otázky, a přesto chce učinit přítrž dalšímu tázání“. Právě ve styku s lidmi v těžkých životních situacích se nikdo nesmí snažit duchovními argumenty zabránit dalším otázkám.
Není přitom nutné šmahem odmítat myšlenku zastoupení či zástupného utrpení – ta je legitimní součástí křesťanské spirituality. Že trpící patří do „srdce církve“, lépe řečeno jsou v něm, je nesporné právě tak, jako že křesťané považovali a považují své utrpení při následování Krista za zástupné utrpení. Tato myšlenka je namístě, pokud ji lidé mohou sami pro sebe přijmout, pokud mohou s její pomocí dát sami svému utrpení novou perspektivu a alespoň částečný smysl.
III.
Z teologického hlediska spočívá omezenost Benediktovy odpovědi v tom, o čem Elmar Klinger již před lety mluvil jako o papežově nedostatečném zacházení s pastorální konstitucí: Benedikt XVI. pastorální konstituci „sice neodmítá, ale nepracuje s ní. Především ji neučinil východiskem své vlastní práce. Církev není pro něho částí světa, k němuž sama náleží, nýbrž veličinou, která je protějškem světa, poučuje jej a posuzuje. Není schopna chápat sebe z pozice světa, nýbrž musí svět nahlížet ze své pozice.“ (Klinger/Bucher, Mich hat an der Theologie immer das Extreme interessiert, Würzburg 2009, 22n)
Ale právě ve způsobu zacházení se zcela novými, totiž tendenčně post-patriarchálními vztahovými konstelacemi v naší společnosti se ukáže, jaký bude v církvi poměr mezi dogmatikou a pastorací: Má pastorační zkušenost sama dogmatickou váhu, nebo je v souvislosti s naukou irelevantní? Má se církev v průběhu svých dějin také něčemu učit, nebo má jen vyučovat? Má pro ni mínění lidí význam, nebo mu nemusí naslouchat? Aktuální nové uspořádání vztahů mezi pohlavími je – vedle mediální a ekonomické globalizace a pronikání kapitalistické kalkulace do všech oblastí kultury – pravděpodobně ústřední kulturní událostí této doby.
V tradiční katolické teologii manželství, která nezná skutečné usmíření s nově sezdanými rozvedenými, jsou dogmatické diskuse legitimizací církevně právního postihu anebo – v případě zmíněné papežovy odpovědi – zdrojem materiálu pro popis situace zvnějšku; to je ovšem popis, s nímž se postižení sotva mohou identifikovat (i nezúčastněným je to zatěžko). Papež nepochybně chce dát tomuto popisu pozitivní smysl, avšak situaci nově sezdaných rozvedených nehodlá zásadně změnit, nýbrž definovat. Pokoncilní katolická nauka o manželství nepřipouští, že by zkušenosti z pastorace mohly být zdrojem informací a poznání pro nauku. Proto ani klasická poučka o zástupném utrpení není důvodem k tomu, aby se k církevněprávní situaci nově sezdaných rozvedených (kteří jsou přece „v srdci církve“) přistupovalo podle daného stavu a produktivně; naopak, je spíše důvodem nedělat nic.
Na II. vaticanu platilo: Pastorace sama je výzkumným pracovištěm církevní nauky, pastorace a nauka poskytují jedna druhé poznatky a poučení. Od II. vaticana je pojmem pastorace míněn komplexně vztah církve vůči světu, projevující se jednáním v duchu evangelia. Pastorace zahrnuje veškeré církevní jednání a sbírání zkušeností, je sama místem, kde se odehrává teologie, a je pro církev směrodatná.
Při vší pastorální empatii neuskutečnil Benedikt ve svém slovním projevu onen obrat, onu změnu východiska, která je programem konstituce Gaudium et spes a má pro pokoncilní církev zásadní význam. Nepřijal ve skutečnosti nový popis úkolů církve, který výzvy současnosti chápe jako pastoračně konstitutivní signa temporis a jako „lieux théologiques en acte“ [skutečně existující a fungující teologická místa] (Marie-Dominique Chenu OP).
Benediktův dobře míněný pokus dát nově sezdaným rozvedeným (které církev prohlásila za „hříšníky“) skutečné místo uvnitř církve se proto nemůže plně zdařit ani z důvodu psychologicko-komunikačního, ani teologického. Byl totiž učiněn z centrální perspektivy církve a nevykročil právě tou cestou, kterou Gaudium et Spes vytyčuje už v první větě: cestou skutečné solidarity, tudíž cestou směřující k druhým lidem, aby bylo možno svět a Boží poselství určené těmto lidem vidět z jejich perspektivy.
Považujeme-li za dva z nejdůležitějších nových postojů II. vaticana zaprvé názor, že pomáhající pastorace má přednost před soudící (odsuzující) morálkou, a zadruhé učení o vzájemně oplodňujícím vztahu mezi dogmatem a pastorací, pak vidíme, že Benedikt XVI. svými slovy i tónem uskutečňuje pozoruhodný obrat od moralizujícího k pastoračnímu přístupu k lidem v nouzi, že se však zdaleka neidentifikuje s učením koncilu o vzájemně obohacujícím vztahu mezi dogmatikou a pastorací.
IV.
„Úřad papeže je jednak náboženský, jednak politický. […] Jeho náboženský obsah dostává politickou váhu. Uplatňuje se veřejně. A naopak jeho politický obsah se sám stává tématem na náboženské úrovni.“ (Klinger, Bucher, op. cit. 11) Vzájemné prolínání politické a náboženské tématiky je specifickým znakem papežství a musí být takto vnímáno.
Papež by mohl – na základě svého primátu v oblasti práva a nauky definovaného na I. vaticanu – situaci nově sezdaných rozvedených zásadně změnit. Mohl by se přitom opírat o církevněprávní, dogmatické, morálněteologické a církevněhistorické argumenty. Vzhledem k popisu pastoračních úkolů, které formulovalo II. vaticanum (jak známo, Jan XXIII. ve svém projevu při zahájení koncilu mluvil o „učitelském úřadu […] jehož charakter je v prvé řadě pastorační), by šlo o to, „objevit obsah poselství, jež vychází od nově sezdaných rozvedených“. (Otmar Fuchs, Nicht pastoraler Kompromiss, sondern kompromisslose Pastoral!, in: Schneider, Geschieden, wiederverheiratet, abgewiesen? 322–341, 326) Toto poselství by ovšem mohlo znít: „Boží milosrdenství není kompromis se spravedlností, nýbrž je manifestací Boží spravedlnosti. Bůh není vůči ztroskotaným a odsuzovaným jen milostivý (i když by si podle práva zasloužili něco jiného), on je ospravedlňuje, takže jsou jakožto hříšníci ospravedlněni.“ (Fuchs, op. cit. 328)
V prohlášení ke své rezignaci se Benedikt XVI. pozoruhodným způsobem vyjádřil o oblasti mimo církev: „Avšak svět, který se tak rychle proměňuje, je dnes zmítán problémy, jež mají velký význam pro život víry.“ Pozoruhodné je na tom zejména, že je zde „světu“ připisován „velký význam“ pro „život víry“, tedy pro pastoraci. Tak to skutečně je. A platí to fakticky i koncepčně.
Jedině víra, která tomuto vnějšímu světu přiznává skutečný význam jakožto locus theologicus a nepřehlíží jej, má ve světě své místo a není odsouzena k zániku.
přeložila Helena Medková