Vize světa bez náboženství

Různé odstíny nového ateismu

Ateistické interpretace světa vyvolávají v posledních desetiletích ve veřejnosti stále větší ohlas. Mediálně jsou stále viditelnější, i když počet přesvědčených ateistů a „sekulárních“ humanistů se asi nezvyšuje. I v USA, zemi vyznačující se nesporně vitální religiozitou, přibývá na veřejnosti ateistických hlasů. Před Vánocemi 2012 byl na frekventovaném Times Square umístěn obrovský nápis: „Keep the Merry – Dump the Myth“, tedy: Ponechme si radost, kterou přináší usměvavý Santa Claus (zobrazen v nadživotní velikosti s vlajícím plnovousem), a vyhoďme na smetiště mýtus trpícího, ukřižovaného Krista (v téže velikosti zobrazen hned vedle).

Iniciátorem akce byli American Atheists, organizace založená roku 1963 a dnes čítající pouhých 2200 členů. Takové akce chtějí provokovat. Záměrně nerespektují náboženské vazby jiných lidí. Nechtěně ovšem ukazují, že žijí z podstaty toho, co popírají. Tyto kampaně ovšem nedosahují úrovně kritických debat o náboženství z 19. a 20. století.

Pro veřejné ateistické provokace jsou samozřejmě zvlášť vhodným terčem tradiční křesťanské svátky. V posledních letech se před Velikonocemi přihlásila v některých německých městech Nadace Giordana Bruna se svou bojovnou kampaní: „O pomlázce s tím skončeme – opusťme o Velikonocích kolektivně církve (…). Nehodláme investovat čas a peníze do organizací, které v uplynulých dvou tisíciletích šířily v Evropě tolik bídy, strachu a dogmatismu. (…) Bible propaguje zásady (kolektivní vina, dědičný hřích, méněcennost žen, homofobie, dogmatická poslušnost vůči autoritám) odporující elementárním výdobytkům naší demokracie.“

Také debata o obřízce se stala pro ateistické a humanistické organizace vítanou příležitostí, aby vystoupily se svým poselstvím a upozornily na nebezpečí skrývající se v náboženské praxi. Hrozbu fundamentalismu vidí ateisté v náboženských přesvědčeních vůbec, nikoli jen v jejich zneužívání. Podle nich nesmí být náboženským společenstvím dovoleno, aby „s odvoláním na náboženské předpisy a rituály nastolovaly své vlastní – božské – právo a zároveň porušovaly základní občanská práva jako je tělesná nedotknutelnost osoby.“ Děti je prý třeba chránit před náboženským ovlivňováním.

Právě tak se ozvala ateisticky motivovaná kritika v souvislosti s veřejnou debatou o financování církví, kterou vyvolaly přestupky v této oblasti. Kritik církve a náboženství Carsten Frerk dostal možnost šířit své názory na téma financování církví v rozhlase, televizi, v denním tisku i v časopisech. Většinou přitom nepadla zmínka o tom, že Frerkova kritika církví a náboženství netýká pouze způsobu jejich financování. Frerk byl do roku 2012 členem kuratoria Nadace Giordana Bruna (od té doby je členem jejího vědeckého poradního sboru), která vystupuje polemicky proti náboženskému přesvědčení vůbec: polemizuje s náboženským cítěním, neboť je považuje za zřeknutí se svobody, a chce ve jménu vědy nastolit naturalistický a ateistický světový názor jako normu. Církevní finance jsou jen jedním z mnoha témat, na něž se tato nadace ve svém boji proti náboženství a církvi zaměřuje. Nadace prosazuje ve společnosti humanisticko-ateistickou kulturu, která učiní nábožensky orientovaný výklad světa zbytečným.

Fenomén mediální a globální

Mediální debaty nového ateismu mají své protagonisty (Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens, Daniel C. Dennett…) a svá jeviště, např. v USA a v Evropě.

A-teismus je relacionální pojem. Vztahuje se na jakékoli představy o Bohu a vyvrací je. V tom smyslu neexistuje ateismus bez víry v Boha. A může existovat tolik forem ateismu, kolik je druhů náboženství.

Nový ateismus je živým tématem v těch zemích a společnostech, jež jsou utvářeny křesťanstvím. Je to tedy jev zeměpisně ohraničený. Jeho výskyt v jiných kulturách a v souvislosti s nekřesťanskými náboženstvími je nutno vnímat diferencovaně. O novém ateismu se začalo mluvit nejdříve ve sdělovacích prostředcích. Debata, která probíhala v anglickém jazykovém prostoru, brzy vyvolala ohlas i v Německu. K základním postojům anglicky mluvících stoupenců nového ateismu se Nadace G. Bruna přihlásila Manifestem evolučního humanismu z pera Michaela Schmidta-Salomona. A v zápětí se kromě hlasatelů nového ateismu přihlásili i jeho kritici. Jejich seznam je dnes už dlouhý: Alister McGrath, Tina Beattie…, v Německu mj. Richard Schröder, Dirk Avers, Wolf Krötke, Ulrich H. J. Körtner, Gregor Maria Hoff, Armin Kreiner, Katharina Peetz

Nová ateistická hnutí je nutno vidět mj. také na pozadí fundamentalistických tendencí uvnitř náboženství. Jedenácté září 2001 vyvolalo diskuse o problematických stránkách vytváření náboženských autorit a o střetu kultur (clash of civilisations). Nová ateistická hnutí se zabývají výhradně temnými stránkami náboženství. Nevnímají náboženství jako zdroj morálních zásad, jako zprostředkovatele vědění, jež umožňuje člověku orientaci, nýbrž jako nebezpečný fenomén, který zesiluje násilné konflikty.

„Návrat náboženství“ jako jev se popírá. Tvrdí se, že jde o pouhý sebeklam a zbožné přání obhájců náboženství. Nová ateistická hnutí považují za důležité, že počet lidí bez vyznání přinejmenším v Evropě trvale stoupá. Vycházejí z těsné souvislosti mezi vědeckým světovým názorem a ateismem. Dále se vyznačují polemickou kritikou náboženství, kritizují náboženství jménu vědy a odmítají nejen náboženský fundamentalismus, nýbrž i moderní religiozitu. Nový ateismus chce kritiku náboženství šířit – je to ateismus misionářský. Morálka a etika by podle něj měla vycházet z „přirozeného“ základu.

Despekt vůči religiozitě

Roku 2006 vyšla kniha The God Delusion (Boží blud) evolučního biologa Richarda Dawkinse. Autor se hned v předmluvě představuje jako misionář ateismu a vyjadřuje naději, že se mnoho ateistů po přečtení knihy rozhodne pro coming out. Chce věřící obrátit na ateismus. „Bude-li mít kniha zamýšlený účinek, pak čtenář, který ji vzal do ruky jako náboženský člověk, ji zavře jako ateista.“ Náboženství je prezentováno jako chorobná představa. Tuto hlavní myšlenka autor v podstatě nezdůvodňuje – pouze ji v knize předpokládá a ilustruje. Klasické filozofické debaty o ateismu prakticky ignoruje.

Dawkinsova kniha se setkala se značným ohlasem, byla přeložena do mnoha jazyků a v mnoha jazycích je čtena a diskutována navzdory tomu, že její autor – jakkoli rétoricky zkušený – nedokáže vždy zakrýt nedostatečnou znalost teologie, filozofie a dějin kritiky náboženství. Mediální průmysl věnuje knize maximální pozornost. Stále obměňovanými provokativními slovy se tvrdí, že přírodovědecký způsob poznávání světa logicky víru vyvrací a vede k ateismu. Pro Dawkinse jsou přírodní vědy „superdálnice směřující k ateismu“ (Alister McGrath). Dějiny náboženství prý vedou od polyteismu k monoteismu. Na konci náboženského vývoje pak stojí ateismus. Stačí, jak říká Dawkins, škrtnout toho posledního boha. Tak povyšuje nový ateismus ve jménu vědy naturalistický ateistický světový názor na obecnou normu.

Sam Harris v knize The End of Faith (Konec víry) soudí, že všechna náboženství – v prvé řadě islám – ohrožují společnost a náboženská víra je fenomén nacházející se „za hranicemi racionální debaty“. Ve svém výkladu se Harris zabývá především náboženským fundamentalismem, kreacionistickými představami a politickým islámem: „Většina lidí na světě věří, že tvůrce univerza napsal knihu. Smůla je, že takových knih máme několik a každá z nich o sobě tvrdí, že jedině ona je ta pravá“. Harrisův pohled se opírá neurologické studie. Hitchens píše jako literární kritik a novinář. Dennet je filozof; rád by přišel na kloub náboženství jako přirozenému jevu, a tím je takříkajíc zbavil kouzla.

Už klasikové nového ateismu zásadně odmítají náboženskou výchovu. Také ateistické organizace v Německu se na toto téma zaměřují, např. Nadaci Giordana Bruna jde o vytváření přirozeného obrazu světa a o podporu „evolučního humanismu“. Aby zachránil děti před „týráním“ a náboženskou indoktrinací, napsal mluvčí nadace Michael Schmidt-Salomon „Dawkinse pro děti“: knížka se jmenuje Wo bitte geht’s zu Gott, fragte das kleine Ferkel (Kudy se jde k Bohu, ptalo se prasátko).

Dnes už je na trhu celá trilogie: po „Prasátku“ vyšel „Drzý pejsek“ a po něm „Chytrá Zuzanka“, která se snaží svému nevzdělanému učiteli náboženství vysvětlit kosmologickou a antropologickou evoluci. „Reálná kosmologická fakta“ (tvrdí Schmidt-Salomon) víru v Boha vylučují. Vznik světa a člověka nemá s Bohem pranic společného. Vyučovat náboženství ve škole je nelegitimní.

Teorie Charlese Darwina (1809–1882) o vývoji života jsou povyšovány na naturalistický světový názor, což on sám výslovně odmítal. Ateisté Darwina přijímají (implicitně navazují i na materialistický monismus Ernsta Haeckela, 1834–1919); jeho objevy se pro ně stávají „darwinovým kódem“, který (prý) dokáže tajemství života zevrubně a úplně vysvětlit. Četní stoupenci nového ateismu hledí na náboženské vědomí s despektem. Považují se za „osvícené“ a o sobě mluví jako o brights. Takový bright (chytrý, bystrý, inteligentní) je člověk zastávající naturalistický pohled na svět, a proto se snaží, aby tento názor došel ve společnosti obecného uznání.

Plynulý přechod mezi náboženstvím a kritikou náboženství

Neexistuje ateismus jako takový, zrovna tak jako neexistuje náboženství jako takové. Představitelé jiných částí ateistického spektra se k tzv. novému ateismu stavějí skepticky a odmítavě. Vzhledem k rozmanitosti směrů uvnitř náboženství i ateismu jsou ovšem přechody mezi náboženstvím a kritikou náboženství plynulé. Sam Harris ve své knize doporučuje racionální přístup k tématům etika a spiritualita. V doslovu se pak snaží vyvrátit námitku, že jeho kniha (protože se v ní věnuje tématům meditace a spiritualita, a tím skrytě hájí „budhismus, mystiku hnutí new age a jiné formy iracionality“) ve skutečnosti není ateistický text.

Především v otázce, zda vědomí „v celém svém rozsahu vychází z činnosti mozku (a je na ni redukovatelné)“, existují mezi Harrisem a jinými ateisty zásadní názorové rozdíly. Tezi, že vědomí je epifenoménem fyziologických procesů, nelze podle Harrise odůvodnit. „Ve skutečnosti vědci stále ještě nevědí, jaký je vlastně vztah mezi vědomím a hmotou.“

„Manifest evolučního humanismu“, dokument uvádějící do naturalistického chápání světa sepsaný na objednávku Nadace Giordana Bruna, ostatní ateisté vehementně napadají. V něm načrtnutý naturalistický pohled na svět považuje lidské za „produkt nervových procesů“, lidskou svobodu za iluzi a duchovno za plod materiálna. Náboženské vědomí pak prý pochází ze „zvýšené činnosti ve spánkovém laloku“.

Existují i zcela odlišné hlasy z ateistického tábora, např. Joachim Kahl, Herbert Schnädelbach nebo Alain de Botton. Joachim Kahl ostře odmítá Dawkinsův nový ateismus a jeho knihu hodnotí jako „charakteristický doklad intelektuálního paranoidního velikášství“, jež má dva „vzájemně se doplňující rysy“: „triumfalistické sebepřeceňování a propastnou slepotu vůči realitě“. Ateismus Schmidta-Salomona označuje Kahl jako „animalismus“ spojený s etikou libovolnosti. To všechno, jak říká, kritice náboženství jen škodí.

Herbert Schnädelbach charakterizuje „zbožného ateistu“ jako člověka, který nebrojí proti víře v Boha, nýbrž pouze pojmenovává vlastní neschopnost v nějakého boha věřit. Bojovný ateismus považuje Schnädelbach za „směšný a přiznání k bezbožectví stejně trapné jako vyznání víry v Boha, neboť náboženství je přece soukromá věc“.

„Zbožný“ ateista ví, čeho se mu nedostává a trpí tím. Alain de Botton považuje „moudrost náboženství“ za něco, co patří všem, i racionalistům. Říká, že náboženství nabízejí řešení problémů moderní duše. Tato řešení je ovšem nutno vymanit z jejich „nadpřirozených struktur“. Spor humanistů a ateistů ukazuje jednu věc: dosud vůbec není jasné, co jsou ony základní, humanisty a ateisty spojující orientační perspektivy ateistického pojetí světa a člověka. Pojmy jako humanismus nebo naturalismus k charakterizaci vlastního světového názoru nepostačují.

Zatímco se světonázorové diskuse ještě nedávno zabývaly tématem znovuoživení náboženství a religiozity, dnes se v nich formuluje spíše distancovaný postoj k náboženství a pointovaná kritika náboženství. Zjevně nepřekonatelná přítomnost náboženství v sekularizovaných společnostech vyvolává stále silnější odpor. Spor mezi sebeidentifikací věřícího a sebeidentifikací ateisty probíhá dnes vyhroceněji, ostřeji. Rovněž názory na roli náboženství se vzájemně vzdalují. Jedni si nedokáží představit společenský pokrok bez rozchodu s náboženstvím. Druzí upozorňují, že člověk bez vazby na Boha ztrácí orientační perspektivy, bez nichž se ani sekularizovaná společnost neobejde.

V dnešní společnosti existuje obojí: náboženství nejrůznějších typů a právě tak rozmanité formy distancovaného a kritického postoje k náboženství. Obojí se zviditelňuje – setkáváme se s horlivostí náboženskou i vysloveně protináboženskou. V pluralistických společnostech musejí žít všichni vedle sebe: lidé bez vyznání, ateisté a post-křesťané spolu s věřícími křesťany, muslimy a budhisty.

A obojí je pro křesťanské církve výzvou: na jedné straně sekulární humanismus a ateismus, na druhé straně stále větší náboženský pluralismus, způsobený a zesilovaný jednak migrací, jednak misionářským postojem ateistických světových názorů i ne-křesťanských náboženství. Kromě stále znovu zdůrazňované nutnosti vést dialog mezi náboženstvími je tu další úkol: zabývat se i světovými názory a zahájit s nimi diskusi.

Pokud ateistická hnutí poukazují na problematické podoby a deformace křesťanství, lze s nimi souhlasit. Ani existence Boha, ani jeho ne-existence nemůže být na základě přírodovědeckého poznání světa dokázána. Kritika náboženství, která upozorňuje na sporné polidšťování Boha, je oprávněná. Biblí inspirovaná víra v Boha odhaluje dvojznačnost náboženství a religiozity. Vzpomeňme jen na příběh o zlatém teleti z 1. knihy Mojžíšovy, na kritická slova proroků na adresu kultu, na důraz, s nímž Ježíš podřizoval náboženské zákony jejich humánnímu účelu.

Náboženství a religiozita mohou utlačovat i osvobozovat, ničit i léčit, zraňovat i napřimovat. Ke křesťanské víře patří diferencovaná kritika takových náboženských forem, které odporují náboženství, jemuž jde přece o svobodu a odpovědnost. Křesťanská víra si je vědoma toho, že Bůh je ve světě skryt. Ví, že ateismus je jev všední, normální a že být vystaven útokům patří k existenci věřícího.

Reagovat na provokace nového ateismu úzkostlivě by bylo neadekvátní. Je jen potěšitelné, stává-li se otázka Boha předmětem veřejných diskusí. Avšak co může nový ateismus nabídnout? Žije především z protestu, z odporu, z přiznání k ne-víře, z anti-Creda a je spojen s představou světa bez náboženství, v němž všechny hrůzy způsobené náboženstvím zmizí. (Příklady chorobné religiozity a zneužívání náboženství samozřejmě existují.)

Nelze ovšem tvrdit, že ateismus je neškodný. Odstranění náboženství pomocí „vědeckého světového názoru“ – to byl důležitý bod vládního programu v bývalé NDR. Filozof a teolog Richard Schröder ve své knize Odstranění náboženství? razí pro postoj, s jakým se setkáváme např. v Dawkinsově spise Boží blud, výstižný termín „vědecký fanatismus“. „Není prostě možné v 21. století snít o světě bez náboženství a klidně zapomenout, jakým způsobem byl takový svět propagován ve 20. století.“

Fanatismus a fundamentalismus se vyskytují v ateismu právě tak jako ve všech náboženstvích. Také ateismus se musí vyrovnat s vlastními dějinami násilí, má-li být schopen mírového soužití a tolerance. Vize světa bez náboženství je nerealistická. I nevíra musí tedy nést „důsledky tolerance“ (Jürgen Habermas).

Z Concilia přeložila Helena Medková