Tento příspěvek jsem se rozhodl napsat po návratu z jedné konference věnované nejmodernějším experimentálním zařízením pro studium strukturních a fyzikálních vlastností kondenzovaných látek metodami neutronového rozptylu. Je to úzká oblast fyziky, ve které se pohybuji. Oproti minulosti jsou fyzika a přírodní vědy vůbec rozvětveny natolik, že jedinec už není schopen sledovat vývoj a nově dosažené výsledky ve všech oblastech.
A jakých výsledků přírodní vědy dosahují, je prostě ohromující. Hodně lze laicky vidět z toho, jak se vývoj a aplikace nových technologií dostávají do našeho každodenního života, aniž bychom si to zvlášť uvědomovali, nebo dokonce nad tím žasli.
Proč se o tom zmiňuji? Je mi totiž smutno z toho, jak v porovnání s přírodními vědami teologie stále více a více zaostává. Kladu si otázku: Čím to je?
Ono to má historické kořeny sahající do doby Galilea Galileiho (možná ještě dříve), kdy se přírodní vědy po konfliktu s teologickými autoritami vydaly cestou experimentálních pozorování a pokusů, zatímco teologie zůstala závislá na aristotelovské filosofii.
Proces s Galileem a následnou dvojkolejnost náboženství a přírodních věd, která trvá více méně až do dnešní doby, pokládám za velkou tragédii. Faktem je, že od té doby lze pozorovat postupné zaostávání teologie za přírodními vědami.
Teologie kvůli neschopnosti pochopit a vysvětlit některé věci vyráběla dogmata, která se mimo jiné stala také brzdou v jejím dalším rozvoji. Přírodní vědy se naopak střeží toho, aby vyráběly dogmata. Pracují s modely a pokud se model neosvědčí, opouštějí ho a hledají jiný, lepší.
Ježíš ve své katechezi používal podobenství, což jsou vlastně modely toho, co chtěl lidem sdělit. Proč je nepoužíváme?
Rozdíl mezi úrovní přírodních věd a teologie je v dnešní době obrovský. Běžný praktikující křesťan to zpravidla nevidí, protože je totálně ovlivněn rsp. zaslepen existující náboženskou výukou a tradicí.
Pakliže Bůh stvořil svět, dal nám k dispozici vynikající experimentální materiál ke zkoumání toho, jak On pracoval. Na čem jiném je možné si dobře cvičit logické uvažování, správnost myšlení, než na hmotě? Ta se řídí svými zákony nezávisle na mých přáních. Není ani slepým sluhou, ani pánem, ale pochopím-li její zákonitosti, může mi být partnerem a mohu ji využívat. Přitom se hmota stále bude řídit svými zákony. Záleží pouze na mně, jak se k tomu postavím.
Nelze v tomto duchu interpretovat text L 16,9 (pozor ale na správný překlad): „Udělejte si přátele z klamného mamonu…“?
Dovolím si tvrdit, že přírodovědní předměty by měly být povinně součástí výuky na teologických fakultách. Nedávno kardinál C. M. Martini nedlouho před svou pozemskou smrtí řekl, že církev je zaostalá o 200 let. Nezaznamenal jsem, že by se o tak závažné věci vedly teologické diskuse. Zřejmě se nad tím mávlo rukou.
Stačí se ale podívat na aplikace výsledků 2. vatikánského koncilu, kdy během následujících 50 let došlo pouze k několika málo kosmetickým úpravám. A 50 let uteklo jako voda. Nyní by už čtenář mohl připustit, že poznámka kardinála Martiniho je závažná.
Je nutné poznamenat, že ani 2. vatikánský koncil neřešil a nevyřešil totální nápravu církve. Společným jmenovatelem těchto problémů je slepota církve a teologů, kteří poskytují církvi teoretickou bázi. Slepota v církvi je věc, o které se nemluví a přitom Ježíš na ni důrazně upozorňuje. Za slepotu může být dokonce běda. Připomeňme si následující texty: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Vy ale říkáte ,vidíme‘, a proto váš hřích trvá“ (J 9,41).
Přiznejme si upřímně, nechováme se také jako ti, kdo dobře vidí. Je v církvi svobodná diskuse? Neurčuje se všechno direktivně shora? Kritika uvnitř církve se nenosí. Vyžaduje se slepá poslušnost. Zde stačí připomenout případ arcibiskupa Bezáka.
Další Ježíšův výrok je: „Běda vám, zákoníci a farizeové, vy pokrytci… Běda vám slepí vůdcové…“ (Mt 23–35). Dovedeme si připustit, kolik pokrytectví máme v církvi? Kvůli restitucím naši církevní představitelé zavírali oči nad asociální politikou tehdejší vlády. Nezapomněli naši církevní představitelé, že jsou v první řadě služebníci a pastýři, kteří mají dávat ovcím kvalitní potravu?
Katecheze, čest výjimkám, je dost zoufalá. Kolik pastýřů během tří liturgických roků A, B, C probere se svými ovečkami kompletně celé evangelium? Bohužel, pochopení evangelia je velkým problémem mnoha kněží a katechetů. Tipuji, že většina křesťanů (u katolíků určitě) neví a nerozumí tomu (odpověď ve formě naučené fráze nepovažuji za dostatečnou), proč se chodí do kostela, proč se chodí k přijímání, jaká je funkce eucharistie, proč byl Ježíš ukřižován, co je to pokání, co je to Boží království aj. A to jsou klíčové otázky.
U katolíků stále přetrvávají různé formy lidové tradice, ale pravidelné čtení Písma a rozjímání nad ním se nenosí. Ježíš přitom vyžaduje pochopení evangelia.
Když pastýř církve vyzývá nemocné nebo lidi, které potkaly trampoty, aby to obětovali Bohu, mám chuť se ho zeptat, zdali když ho bolí zuby, tak bolest obětuje Bohu, nebo jde radši k zubaři?
Jenže v evangeliu máme Ježíšovy recepty a sliby, které si nepřipouštíme nebo je už kvůli slepotě nevidíme. Přemýšlivý člověk by se právem mohl zeptat: „Proč v církvi nefungují charismata typu ,uzdravujte nemocné, křiste mrtvé‘? Vždyť je to dar, který nám Ježíš nabízí. Copak o to nestojíte?“
A máme zde další argument svědčící o tom, jak jsme zaostalí. Chce li se na to někdo podívat, tak v první řadě si musí připustit svoji slepotu např. i tím, že nevidí něco, co jiný vidí (např. v otázce pochopení textů evangelia). Dobré je také ptát se poctivých nevěřících na jejich názor (viz např. článek teologa A. T. Queirugy: „Prosebné modlitby jsou deformací víry“ (http://www.getsemany.cz/node/863). Oni nám mohou ukázat pokrytectví, formalismus, nesprávné představy o Bohu, které jsme už přestali vidět aj. Mohou klást užitečné otázky, které nám zase mohou pomoci k osobnímu růstu a rozmnožování hřiven. Poctivý oponent je vždy užitečný.
Bohužel v náboženství se nepěstuje kritická diskuse a vytváření zpětných vazeb. Bez zpětných vazeb si přírodní vědy dnes nedovedeme představit. Když se takový experiment nezdaří, tak se hledá příčina, proč tomu tak je. Podobně se tak běžně chováme i v civilním životě. Proč tohle nefunguje v náboženství? Proč se neptáme, proč naše modlitby nejsou vyslyšeny? Kdo si nepřeje, aby se kladly otázky?
Kladení otázek patří k základnímu psychickému vybavení malého dítěte. Ježíš přece vyzývá, abychom byli jako děti, včetně kladení otázek a hledání odpovědí na ně. Učedníci, když Ježíšovu kázání nerozuměli, tak se v soukromí ptali po vysvětlení. A my chceme být Ježíšovými učedníky. Myslíme li si, že všechno za nás vyřeší papež František, tak jsme bohužel na omylu. Schovávat se za něho může být pokrytectví. Papež také není dokonalý a musí počítat se svou slepotou. Církev jsme my všichni a každý musí začít sám u sebe. Každý má svou osobní zodpovědnost.
Jistě, zodpovědnost pastýřů církve je větší (L 12, 47-48). To, že církev je rozdělena na mnohé denominace, je hřích, který se táhne staletími. Pozor, bít se v prsa a ohánět se tím, že jsem v pravé církvi, může být také pokrytectví. Musíme bezpodmínečně projít procesem metanoia, který Ježíš ve své katechezi důrazně od lidí vyžaduje. Církev metanoia hlásá, ale bohužel neví, jak se dělá. Často se to nahrazuje půsty a množením modliteb. A v této klíčové věci by právě přírodní vědy mohly být důležitým pomocníkem.