V minulosti lidé úmyslně lhali nebo nevědomky zabarvovali svoje záznamy (...), ve všech případech však věděli, že „skutečnost“ existuje a tak či onak vyjde najevo. A v praxi vždy existovalo mnoho faktů, na kterých se mohli skoro všichni shodnout. (...) A právě tuto společnou základnu souhlasu totalitarismus ničí. Nacistická teorie skutečně specificky popírá, že by existovala taková věc, jako „pravda“ (...) Sledujeme li tuto linii myšlení, je na jejím konci úděsný svět, v němž Vůdce nebo nějaká vládnoucí klika kontroluje nejen budoucnost, ale i minulost.
George Orwell, Hold Katalánsku, Praha 1991, s. 207
Mám takovou nevědeckou, ale teologicky myslím dobře přijatelnou teorii, proč padl komunismus: Protože už ho nepotřeboval ani Bůh, ani ďábel. Co nám Bůh chtěl říci komunismem, jsme už asi dostatečně pochopili, a ti, kdo nic nepochopili, budou dál táhnout s mocnými a bohatými ve jménu křesťanství. A ani ďábel už zřejmě tak vyčichlou a zkompromitovanou ideologii nemohl použít, přinejmenším ne na východ od železné opony (a na Západě mu může marxismus lépe dále sloužit bez kompromitujícího sovětského bloku). A hlavně, byla tu už jiná svůdná ideologie, slibující nové myšlení, které každý nepochopí, takže budete patřit mezi vyvolenou elitu. Kdo z nás intelektuálů by to nezkusil a nezdůvodnil by tím dále svůj přezíravý pohled na hloupou většinu, nechápající naše velké ideje?
Jak píše Maturana v knize odvolávající se na hada v ráji1: „Chceme čtenáře hned na začátku varovat: Představy, které mu zde jsou prezentovány, se patrně neshodují s tím, nač je zvyklý. (...) Především je tato kniha pozváním čtenáři/čtenářce, aby opustili své navyklé jistoty a dospěli k jinému způsobu vidění toho, co je lidské.“ Vzdor této iluzi elitnosti však Maturanovu knížku financovala Organizace amerických států jako základ školení svých členů, takže na rozdíl od ostatních ideologií, které zůstanou vždy tak nějak omezeny na euroatlantický prostor, tato se šířila nejdříve právě do rozvojových zemí..
Po silných slovech o hadovi a ďáblovi se pokusím o pokud možno objektivní představení radikálního konstruktivismu, třebaže objektivita je podle konstruktivistů nemožná. A poté chci ukázat, v čem je přínos radikálního konstruktivismu a proč bychom se s ním jako křesťané měli intelektuálně konfrontovat.
Co je to radikální konstruktivismus? Je to přesně nebo přibližně to, co si možná dávno myslíte, pouze nevíte, že je to radikální konstruktivismus. Možná jste nečetli text žádného radikálního konstruktivisty, do češtiny je podle mého pátrání přeloženo jen pár populárně-psychologických textů od Watzlawicka, dvě rané knihy od Piageta a jeden řekněme předkonstruktivistický titul od Batesona. Ale tohle jste už určitě někde slyšeli: „Proč bych měl fungování ztotožnit s těmi šesti směšnými písmenky P-R-A-V-D-A? K čemu? Abych měl pravdu? Abych druhého mohl praštit po hlavě?“2 „Morálka mluví vždycky k druhému: To je postoj mocného vůči slabému. A mocný by chtěl slabého udržovat slabým tak dlouho, jak to jen jde. Protože pak zůstane silný silným. To je ta myšlenka.“3 „Význam sdělení určuje posluchač.“4 „Jazyk je konotace, ne denotace“ (s touto Piagetovou myšlenkou ale nesouhlasí např. von Glaserfeld). „Dobré a špatné jsou sémantické pasti. (...) A pak jeden druhého zabije, protože je lepší druhého zabít.“5 „Cokoli se říká, říká někdo“, „Chceme-li koexistovat s druhou osobou, musíme vidět, že její jistota je stejně legitimní a platná jako naše jistota.“
Čtenář asi žasne, že takové výroky (zde mimo kontext, ale naprosto typické pro konstruktivisty) mohly formulovat nejlepší mozky v neurobiologii, kybernetice aj. Filosof mezi klasickými konstruktivisty striktně žádný nebyl, kromě Schmidta, který ovšem nahlížel filosofickou neudržitelnost radikálního konstruktivismu (a kromě biologa Maturany, který si říká neurofilosof). Ale není třeba být filosofem, i autoři rozhovorů s konstruktivisty jim kladou otázky typu: A je to o té pravdě pravda? A když je podle tebe špatné zabít, tak přece rozlišuješ dobré a špatné! A jsou-li podle neurobiologa poznatky jen halucinacemi nervových buněk, není halucinací i tento poznatek a není halucinací i sám neurobiolog, který mi to říká? Odpovědi na tyto otázky jsou vyhýbavé nebo žádné. V zásadě jde o výroky vhodné pro intelektuální debaty v kavárně, a již zmíněné knihy rozhovorů nás opravdu uvádějí do světa úchvatné intelektuální diskuse zajímavých lidí, otevřených druhým a naslouchajících – jediným dogmatem zde je asi antidogmatismus a odmítnutí poznání jako „reprezentace světa“. Vlastním neštěstím radikálních konstruktivistů (stejně jako neštěstím postmodernistů) je popularizace jejich idejí v disciplinách typu genderových, sociálních a kulturních studií, nemálo přispívající k dnešnímu pohrdání humanitním vědami, a samozřejmě jejich populistická medializace. Je třeba říci, že obojí jde za hranice toho, co „klasikové“ hlásají. Zlehčování určitých skutečností tím, že jsou to „jen libovolné konstrukce“, se ovšem dovolává konstruktivistů neprávem, neboť konstrukce nejsou libovolné. I relativistická argumentace se dovolává konstruktivismu neprávem, protože „v momentě, kdy se objeví relativismus, zmizí všechny relace“ (von Foerster, jehož původní inspirací byl Buber). Morální laxnost se dovolává konstruktivismu neprávem, konstruktivisté moralizují pořád a nejsilněji zdůrazňují právě etiku, jak tomu u antidogmatiků bývá často. Spíše tedy naopak: Etika „zodpovědnosti za mou konstrukci světa“ může být ukládáním břemene k neunesení.
Konstruktivismus je rozvinutím kantovského obratu v teorii poznání. Mluví se obvykle o koperníkovském obratu, ale je to vlastně naopak, spíše je to obrat ptolemaiovský, člověk se stává středem vesmíru a svět se stává tak transcendentním, že „věc o sobě“ je našemu poznání nedostupná.6 Jeden francouzský filosof o tom ironicky napsal, že to je ve filosofii Ptolemaiova pomsta moderní vědě, která člověku upřela místo ve středu vesmíru... Každý konstruktivista jakožto střed světa si samozřejmě konstruuje konstruktivismus trochu jinak, ale protože konstruktivisté čelí solipsistickým (tj. existuji jen já sám) důsledkům své teorie důrazem na dialog, jedná se o názorově blízké pozice. Spojující je odmítnutí poznání jako postižení nezávislé skutečnosti – koncepce odrazu, reprezentace a pod., a zdůraznění kreativního charakteru poznání: „Bůh stvořil realitu, my vytváříme skutečnost“.7 (Náboženská terminologie je u konstruktivistů častá, po zrušení objektivismu zmizela i „vědecká“ averze k náboženství; Varela tíhne k budhismu. Nově byly oceněny metafory, nejen náboženské).8
V jednom pokladu mého mládí, lidoveckých Obzorech z r. 1968-9, jsem se jako studentík dočetl, že správný katolický přístup je nejen odmítnout nepřijatelný názor či postoj, ale nejprve vyhmátnout pravdu, která v tomto falešném názoru či postoji je. O to se teď chci pokusit. Abych trochu parodoval konstruktivistickou „rekursivní“ (oblíbené slovo konstruktivistů, vztahující věc k sobě samé) rétoriku: Pokusím se o konstruktivní konstrukci konstruktivismu. Konstruktivisté mi k tomu samozřejmě nahrávají přívlastkem radikální, v němž by mohlo být jádro problému. Neradikálním konstruktivistou je sociolog Luhmann, jehož metodologii užívám a doporučuji.9 Neradikálními konstruktivisty jsou i jiní sociologové, protože společnost opravdu je konstrukcí (a je nutné správně rozlišit, co je dáno a co je zkonstruováno, to druhé lze zkoumat konstruktivisticky). Příkladem je Peter Berger (a ač je současný s raným konstruktivismem a ač je taky Vídeňák, klasičtí konstruktivisté ho necitují). Konstruktivisté zpochybnili descartovské jistoty a z nich vycházející objektivismus – to jim křesťan nemusí zazlívat. Konstruktivisté svým (někdy podnětným, jindy fatálním, někdy čistě rétorickým) obracením vztahů v návaznosti na Kantův obrat zlikvidovali – Bohu díky – i novověký determinismus – Maturanův koncept „autopoiesis“ (sebetvoření) znamená, že se organismus a jeho vývoj nedá vysvětlit z vlivů prostředí (základ teologické argumentace o sekularizaci i pastoračních programů „přizpůsobení církve světu“ tedy padá).
Radikální konstruktivismus je soudobou formou skepse, která je součástí naší filosofické tradice. Skepse je ovšem svou podstatou parazitní; znejistění, které nabízí, může existovat jen zahrnuto do rámce jistot, pak může být terapeutické a chránit před falešnými jistotami. Jako jsme se v novověku naučili rozlišovat hřích skepse od metodologické skepse, mohlo by nám snad pomoci naučit se rozlišovat mezi radikálním konstruktivismem a metodickým konstruktivismem. Buďme realisty, ale vždy se ad hoc vyrovnejme s námitkami konstruktivistické epistemologie. Naučme se rozlišovat, co je svět a co je naše vidění světa, v něčem shodné a v něčem odlišné ve srovnání s druhými lidmi. Naučme se konstruovat, vynalézat skutečnost (Pán Ježíš v evangeliu dává za příklad vynalézavost dětí tohoto světa). Naučme se lépe respektovat hranice našeho poznání, aniž budeme pod hlavičkou obnovy negativní teologie pěstovat nihilismus.10
Jaké místo má a může mít konstruktivismus v teologii? Může být a už někdy je fatální. Například, když náboženští pedagogové začínají prohlašovat, že náboženství je to, co si každý z nás indiviudálně konstruuje (to je pravda v příslušných mezích), takže by učitelem náboženství mohl být i nekřesťan, hlavně když je schopen nabídnout dost materiálu k individuální konstrukci! Nebo když průkopníci tzv. systemické pastorace hlásají, že máme rezignovat na pojem pravdy, skutečnosti a viny. Nebo když (údajně) křesťanský psychoterapeut v duchu systemické psychoterapie bere víru jen jako fikci, která je pro pacienta příjemnější než dosavadní fikce, jež mu bránila v životě. Konstruktivismem inspirovaná metaforická teologie může být přínosem, pokud teolog díky metaforám řekne více, než by mohl sdělit objektivizujícím jazykem klasické teologie; je nebezpečná, pokud neznamená konkrétnější sdělení, ale rozmazávání pravd víry a jejich degradaci na „pouhé metafory“ něčeho jiného.
Pro fundamentálního a systematického teologa je konstruktivismus zajímavý především tím, že teolog se svým vlastním způsobem skutečně vztahuje k realitě, která je principiálně nedostupná, a že jeho teologie skutečně je konstrukcí nad Zjevením – konstrukcí nikoli libovolnou, ale „viabilní“ čili „pasující“ (oblíbené výrazy konstruktivistů) ke Zjevení, nicméně konstrukcí. A teolog také svým vlastním způsobem může vzít vážně konstruktivistické rozhodnutí pro poznání, které je přednostně participací (účastí na věci) a jednáním a až pak pozorováním – aniž by zapomněl, že se jeho teologie vztahuje k realitě a on sám je konstrukcí Hospodinovou před věky, nikoli naopak.
1 Kniha se jmenuje Strom poznání (špaň. 1984, něm. Der Baum der Erkenntnis, Ffm 2009)
2 Z knížky s příznačným názvem Pravda je vynález lháře – Pörksen, B., Foerster, H. von, Wahrheit ist die Erfindung eines Lügners. Gespräche für Skeptiker, Heidelberg 2013, s. 31.
3 Foerster, H. von, Bröcker, M., Teil der Welt, Heidelberg 2014, s. 14
4 Foerster, H. von; Glaserfeld, E. von, Wie wir uns erfinden, Heidelberg 2010, s. 229
5 Foerster, H. von, Bröcker, M., Teil der Welt, Heidelberg 2014, s. 13
6 Často citovanými ručiteli konstruktivistů jsou Vico a Berkeley, přičemž ovšem u Berkeleyho je tomu opačně, tam je svět konstrukcí Boží. Podstatný význam má také Humeova kritika kausality (vysvětlování následků z příčin). Konstruktivisté se dovolávají i Schopenhauera – svět jako představa.
7 Foerster, H.von; Glaserfeld, E. von, Wie wir uns erfinden, Heidelberg 2010, s. 122
8 Mluvím-li o „klasických konstruktivistech“, mám na mysli ty, jejichž jména se stále opakují v publikacích o radikálním konstruktivismu: Heinz von Foerster, Ernst von Glasersfeld, Humberto R. Maturana, Gerhard Roth, Siegfried J. Schmidt, Francisco Varela a Paul Watzlawick. Mimo toto seskupení, ale v kontaktu s ním formuloval základy konstruktivismu Jean Piaget.
9 Luhmann sám zdůrazňuje, že konstruktivismus je použitelný, když se ptáme Jak? (funkcionalistická problematika), a nechceme odpovídat na otázku Co? (ontologická problematika). Čili nepoužívejme konstruktivismus, když si klademe ontologické otázky (třebaže radikální konstruktivisté mají potřebu se k nim vyjadřovat).
10 Konstruktivistická kritika toho, čemu Putnam říká God's Eye View (pohled Božíma očima) ostatně opravdu odmítá objektivistickou hybris (překračování lidských hranic), která kdysi formulovala ideál vědecké objektiviy jako Videre ut Deus videt (vidět jako vidí Bůh)...