Podle dekretu Kongregace pro bohoslužbu jsou k umývání nohou na Zelený čtvrtek připuštěny napříště i ženy. Liturgický řád tím bude přizpůsoben papežské praxi. Ta se vrací k prastarému repertoáru monarchistické representace. Moderní to není.
Na Zelený čtvrtek (Maundy Thursday) obdarovává britský monarcha obzvláště zasloužilé lidi sadou speciálně ražených mincí zvaných Maundy Set. Toto gesto je pozůstatkem ceremonie, kterou konali mnozí evropští monarchové po staletí. Bavorský král zval až do roku 1918 každoročně do Mnichova na Zelený čtvrtek dvanáct starších „chudých mužů“ své říše. Po bohoslužbě jim umyl v Herkulové sále své residence na znamení své pokory nohy, pohostil je a věnoval jim peněžní dar. Po návratu do svých domovů se mohli i těšit na doživotní rentu.
Evangelista Jan píše, že Ježíš myl při poslední večeři svým apoštolům nohy. Toto gesto se začalo rituálně opakovat již v křesťanském starověku. Při tom myli výše postavení nohy svým podřízeným: opati svým mnichům, biskupové svému kléru, kněží chudým. Ve středověky začali umývat nohy svým poddaným také monarchové, postoj služebné lásky nakonec patřil k ideálu křesťanského panovníka.
Mytí nohou na Zelený čtvrtek se stalo obvyklou součástí bohoslužby teprve ve 20. století. Došlo k tomu při reformě Svatého týdne Pia XII. v roce 1955, kdy bylo stanoveno, že po kázání kněz myje před očima celé obce dvanácti starším mužům nohy. Od reformy liturgie v 60. letech se upouštělo od stanovení jejich počtu a věku, nadále ale zůstalo zachováno, že se jednalo jen o muže.
Papež František přemístil po svém nástupu do úřadu papežskou bohoslužbu na Zelený čtvrtek na „periferii“: do vězení a domovů pro postižené. Přitom pominul platné liturgické právo, protože za adresáty svého projevu pokory zvolil i děti, ženy a dokonce muslimy. To papež ve své neomezené suverenitě samozřejmě může činit. Svévole Pontifexe se ale nemusí líbit římským úřadům, které pravidelně napomínají klérus k liturgickému pořádku. Protože se ale papež nedá zřejmě od své praxe odradit, musí se změnit zákon. Do budoucna je tedy možné umývat nohy „vybraným lidem z Božího lidu“. A protože muslimové ani při velkorysém výkladu pojmu k „Božímu lidu“ nepatří, nezbývá než čekat, zda se bude papež nadále držet předpisů.
V katolické tradici platí Zelený čtvrtek za den „ustavení kněžství a eucharistie“. Protože od nynějška ženy smějí proklouznout do role apoštolů při Poslední večeři, chtějí někteří pozorovatelé (mezi nimi jak kritici tak i stoupenci papeže) v tom vidět krok směrem ke kněžství žen. Papež František – který jinak ovládá umění podrobně se vyjadřovat ke sporným tématům, aniž by se k něčemu zavázal – se však k této otázce vyjádřil překvapivě jednoznačně. Již roku 2013, na počátku svého pontifikátu, řekl při zpátečním letu ze Světového dne mládeže v Riu de Janeiru, že „Tyto dveře jsou zavřené“.
Dosavadní omezení mytí na nohou jen na muže mělo pravděpodobně ještě jeden důvod. Již bavorský král obdarovával na Zelený čtvrtek také dvanáct potřebných dívek, vzdal se ale toho, aby jim myl nohy – jen těžko si lze představit, že by se tehdy nějaký muž dotkl obnažené nohy cizí ženy. Ale abatyše svým jeptiškám samozřejmě nohy umývaly. A v habsburské monarchii byl zvyk, že císař umýval nohy dvanácti mužů a císařovna dvanácti ženám. Dnes už nehrají takovéto otázky slušného chování přinejmenším v našem kulturním okruhu žádnou roli. Tím se pro praxi v tomto prostředí změní pravděpodobně jen málo. V mnoha obcích je účast žen již dlouho samozřejmostí. Nezřídka se lidé vzdávají účasti na tomto rituálu částečně i kvůli pocitu trapnosti.
Podle některých názorů je za symbolickým jednáním papeže touha po církvi bez hierarchie. Není většího omylu. Neboť tento úhel pohledu podceňuje, že ostentativní gesta pokory autoritu toho, kdo je činí, neoslabují, nýbrž posilují. Když papež František umývá na Zelený čtvrtek nohy obyvatelům věznic, domovů pro postižené, mužům i ženám, křesťanům i nekřesťanům, provázen fotografy a kameramany vatikánských médií a tím před očima světové veřejnosti, pak tím nerelativizuje svoji posici, ale spíše zdůrazňuje svoji universální pastorační kompetenci „faráře světa“.
František si je své autority velice dobře vědom a také ji využívá. To se také ukazuje na způsobu, jak se projevuje poslední změna misálu: papež povýšil dekretem své sklony na všeobecně platný zákon
Ostentative Demut, in: Herder Korrespondenz 3/2016, s. 7, přeložil Ondřej Bastl