14. září uplyne již 30 let od smrti diecézního kněze Miloslava Máši. Máša působil celý život jako kaplan na několika místech v Praze, byl členem „pražské překladatelské skupiny“, knihovníkem pokoncilní knihovny, učitelem liturgiky kandidátů kněžské služby v rámci skryté církve. Zemřel, podobně jako sv. Jan Maria Vianey tiše a náhle ve zpovědnici při střídání kajícníků. Mimořádnou osobnost M. Máši popsal jeho přítel a spolupracovník Václav Konzal.1
Konzal hodnotí Mášu jako „nejsečtěnějšího člověka v teologické literatuře, kterého znal“. Mezi jeho nejoblíbenější obory patřila liturgika a biblistika. Nadprůměrné znalosti uplatnil v několika oblastech.
Překladatel
Překladům liturgických textů se věnoval 21 let, od roku 1965 do své smrti. V prvních letech byl jediným členem překladatelské skupiny, který se mohl zúčastňovat setkání liturgické komise (B. Bouše neměl státní souhlas a V. Konzal byl laik). Na 4. schůzi České liturgické komise 21. června 1967 v Praze referoval o práci překladatelské sekce: „Od r. 1965 se pracovalo na mešním řádu a prefacích. Delší dobu se nesešla, nyní se schází měsíčně. Přehled dosud zpracovávaných textů: mešní řád, všechny preface, 4 nové preface, požehnání novomanželů, velikonoční obřady (pracovní text), Asperges a Vidi aquam, udílení popelce a Svatoblažejského požehnání, ritus zaopatřování, ritus biřmování, překlad Kánonu a zbývajících částí mešních textů (ordinária). Další práce: zítra bude sekce jednat o způsobu překladu orací a úpravě textů základních modliteb (ekumen. Otčenáš, Desatero atd.) K přímluvám: latinské texty vydané Liturgickou radou v Římě jsou pouze vzorem, sekce však nedoporučuje vydání jejich překladu, nýbrž vlastní vypracování.“
Od roku 1976, po rezignaci Bonaventury Bouše, překládali již jen ve dvojici s Václavem Konzalem v bytě Jana Matějky na Pohořelci druhé lekce breviáře. Když dílo dokončili, krátce před smrtí, řekl Miloslav: Teď si odpočinu... Bylo mu pouhých 58 let.
Učitel
Počátkem osmdesátých let Miloslav Máša vyučoval liturgiku kandidáty kněžské služby v rámci skryté církve. Během několika sekund se srovnal s tím, že představení kandidáti žijí v manželství. Komentoval to slovy: „Celá církev bude muset brzy začít světit ženaté.“ Dvousemestrální kurz se zabýval jak obecnými pasážemi, tak seznámením se všemi důležitými oblastmi liturgie (denní modlitba církve, eucharistická slavnost, liturgie jednotlivých svátostí a svátostin). Máša poskytoval literaturu, dosud nepublikované české překlady liturgických textů, uváděl do tajů takových útvarů jako je samostatná liturgie slova či liturgie smíření. Nebylo dotazu, na který by nedokázal fundovaně odpovědět. Výuka byla nepochybně kvalitnější, než na státem povolené CMBF v Litoměřicích. Ačkoli učení představovalo pro veřejně působícího kněze určité riziko, rád jej podstupoval. Aby nebyl spatřen na neobvyklých místech, byl přivážen na místo výuky až do garáže objektu na zadním sedadle vleže, přikrytý dekou... Naproti tomu vždy mírný a klidný Miloslav Máša měl konflikt s Václavem Bendou, kterému odmítl pokřtít dceru, neboť to bylo vnímáno jako protirežimní akce.
Kněz
Neprosazující se a moudrý Máša byl vyhledávaným zpovědníkem. Biblické znalosti měl nadprůměrné. V lekcionářích, v kostelích kde působil, byly jeho rukou obyčejnou tužkou napsané opravy překladů těch míst oficiálního římskokatolického lekcionáře, které se nejméně povedly. Jeho homilie zachovalé v pozůstalosti vyšly knižně.2 I když podstatná část obsahu homilií se věnuje aktualizaci biblických textů, obsahují i pasáže věnované liturgické reformě. Máša dokáže mistrně, srozumitelně vysvětlovat principy, na kterých je reforma založena. Předpokladem liturgického slavení je obec. „Obec křesťanů mi připadá jako horník – musí se prokopávat k těm pokladům a vydolovávat si je, a nikdy s tím není u konce.“3
Nejvíce zmínek se týká liturgického roku. Základním stavebním kamenem liturgického roku a nejpůvodnějším svátkem je neděle jako slavnost Kristova zmrtvýchvstání. „Neděle je od počátku základním prvkem liturgického roku. Církevní rok se rozvíjel postupně dlouhá staletí, než dostal svou dnešní rozvinutou podobu. Na začátku, v době apoštolské, byla základním prvkem té stavby neděle. Ještě nebyly žádné jiné svátky, ale každá neděle měla velikonoční ráz – bylo v ní obsaženo všechno. Pánova smrt i jeho vítězství nad smrtí, jeho přítomnost a jeho působení mezi námi.“4
Později vznikly Velikonoce jako křestní slavnost. „Velikonoce nejsou jen svátek Krista vzkříšeného, je to také svátek náš i našeho křtu, našeho života z Boha.“5
K nim se přiřadilo přípravné období – doba postu, sloužící k bezprostřední přípravě na křest. „Pamatuji si z dětství, jak svatopostní doba na mne působila velmi truchlivě. Bál jsem se jí – byl bych býval rád, aby byla co nejdříve pryč. Ne proto, že byla zima. Mluvilo se pořád o naší špatnosti, o tom, jak urážíme Boha, a jak se na nás Pán Bůh hněvá. Otevřeme-li však Písmo svaté a zaposloucháme se do slov liturgie, vidíme, že to můžeme prožívat úplně jinak.“6
V tomto období se čtou tři stěžejní Janovské perikopy (Ježíš hovoří se Samaritánkou u studnice Jakobovy; Ježíš uzdravuje slepého od narození; Ježíš křísí Lazara). „Tyto tři úryvky bývaly součástí starokřesťanského katechumenátu. To byla příprava na křest – u dospělých trvala často až tři roky, aby se důkladně seznámili s učením víry a s životem v církvi – a v době předvelikonoční nastala potom bezprostřední příprava ke křtu. A na těchto třech úryvcích z evangelia se učili. Co se tím křtem stane, co jim Ježíš přináší a co pro ně znamená. Celá obec křesťanů se pak za ně modlila a svým pokáním provázela jejich přípravu.“7
Teologii svátostí nedávající prostor magickým interpretacím je věnována jedna homilie. „Svátost zprostředkuje to setkání a umožňuje darování z obou stran: on nám a my jemu. Abychom srůstali s Ježíšem a ve spojení s ním už nežili pro sebe. Aby si nás mohl Bůh zcela přivlastnit. Člověk se mu přitom otvírá a odevzdává, a ví, že ho to přijímání zavazuje.“8
Velká pozornost je věnována iniciačním svátostem, zejména křtu. „Stávat se křesťanem (a od svého křtu se celý život člověk křesťanem stává) neznamená chopit se něčeho jen tak pro sebe, ale naopak: Zbavovat se svého sobectví a žít víc a víc pro druhé!“9
„Většinou jsme byli pokřtěni jako malé děti – a možná, že jsme se nikdy nepostavili s celou vírou za svůj křest – a proto v nás z velké části může zůstávat ležet ladem.“10
Věnuje se i biřmování (vysvětlen původ, popsány nové obřady): „Původně to byla jedna svátost: po křtu biskup potvrdil křest toho vyvoleného tím, že ho označil znamením Ducha svatého. Teprve když se sířilo křesťanství i do vesnic, kde nebyl biskup, a zvláště když se začali křtít většinou už malé děti – šly k biřmování později a byly tím začleněny do církevního společenství – a tak se vyvinulo biřmování jako samostatná svátost. (...) Jako pečeť se natrvalo vtiskne do naší bytosti. Ten dar – to je Duch sv. sám. Přináší pomoc člověku, aby bohu i sobě hlouběji rozuměl, a zároveň sílu, aby žil k užitku druhých a splnil svůj úkol ve společenství křesťanů. A toto biřmování se děje uprostřed shromáždění věřících, kteří se za ně modlí.“11
Eucharistii je věnována homilie na slavnost Těla a krve Kristovy, ve které je vykládána anafora – velké díkůvzdání nad chlebem a vínem. Je zmíněn i tzv. obětní charakter eucharistie. „Slavením Kristovy oběti srůstáme s ní – jsme vtahováni do Ježíšovy poslušnosti k Otci a do jeho lásky k lidem. Nepřinášíme Bohu žádnou oběť (jako ve Starém zákoně: býky, beránky, obilí, víno), ale jsme vtahováni do jedné jediné oběti na kříži srůstáme s ní – a přes všechnu naši ubohost a slabost – může v nás jeho láska působit a vydávat užitek.“12
Homilie při zavedení nového řádu svátosti smíření nejen popisuje průběh slavení, ale dotýká se i jeho smyslu. „Ve svátosti pokání se nesnažíme jenom poznat sebe, jací opravdu jsme, ale je to setkání s Kristem. Každá svátost je setkání s Kristem. A zde je to setkání s Kristem milosrdným, s Kristem uzdravujícím – takový na nás čeká. Kristus nás svou obětí na kříži, do které vložil všechnu svou poslušnost a lásku, smířil se svým Otcem. A jak píše Pavel, posílá své služebníky, aby hlásali toto smíření. To smíření se projevuje i mezi lidmi navzájem. Jako Bůh odpustil vám, tak si odpouštějte i vy – stojí v Písmu. Kristus nám dává sílu, abychom si navzájem odpouštěli a jeden druhému sloužili.“13
Zvěstovat odpuštění hříchů není jen službou kněží. „Komu odpustíte hříchy... to je úkol, který nedává jen kněžím při zpovědi, ale je to různým způsobem úkolem všech: jeden druhému odpouštět, navzájem se smířit, když nás Kristus smířil s Bohem; a ještě víc: odčiňovat viny – přesnější překlad toho ‚kratein‘ může být ‚spoutávat moc hříchu‘, aby už neměl nad nikým vládu, aby se rozplynul a rozpustil. V životě jednotlivců i celých dějinách se hromadí viny – a je třeba je ‚rozpouštět‘.“14
Další homilie si všímá vztahu mezi bohoslužbou a životem (liturgické spirituality). „Bohoslužba se rozvíjí ve vnějších formách – a jinak to ani nemůže být, když mají lidé společně něco konat. Ale svou podstatou je to zároveň něco hluboce vnitřního: Slyšet Boží slovo a přijmout je do srdce, mít před očima Ježíšův život a zapojit se do Kristovy oběti. To vnější je výrazem toho vnitřního. „Co vychází z nitra člověka“ – to oslavuje Boha. A proto se nikdy nemá stát bohoslužba zvykem a rutinou.“15
Tři díly homilií Miloslava Máši (za celkovou cenu 150 Kč) je možné si objednat mailem: obchod@getsemany.cz, nebo poštou: Getsemany, Alešova 1247, 252 25 Černošice
1Konzal V.: Hrstka Vzpomínek na Miloslava Mášu, in Homilie Miloslava Máši, Rok C, Síť, Praha, 1996.
Konzal V.: Hrstka Vzpomínek na Miloslava Mášu, in Karfíková L., Křišťan A., Kuře J., Život se tvoří z přítomné chvíle, Česká katolická teologie po druhé světové válce. CDK, Brno, 1998 str. 103-111.
Konzal V.: Miloslav Máša – člověk a kněz, in Universum. Revue české křesťanské akademie 4, 2006, str. 46-47.
2Homilie Miloslava Máši, Rok A, Síť, Praha, 1996.
Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996.
Homilie Miloslava Máši, Rok C, Síť, Praha, 1996.
3Homilie Miloslava Máši, Rok C, Síť, Praha, 1996, str. 84.
4Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 66.
5Homilie Miloslava Máši, Rok A, Síť, Praha, 1996, str. 52.
6Homilie Miloslava Máši, Rok C, Síť, Praha, 1996, str. 42.
7Homilie Miloslava Máši, Rok A, Síť, Praha, 1996, str. 37.
8Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 124.
9Homilie Miloslava Máši, Rok C, Síť, Praha, 1996, str. 7.
10Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 47.
11Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 80-81.
12Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 84.
13Homilie Miloslava Máši, Rok A, Síť, Praha, 1996, str. 7.
14Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 67.
15Homilie Miloslava Máši, Rok B, Síť, Praha, 1996, str. 130.