Otto H. Pesch, Modlitba je řeč víry. Jak se dnes můžeme modlit. Překlad Helena Medková. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2016. 120 s.
Kniha systematického teologa Otto Hermana Pesche referuje o modlitbě střídmě a zcela racionálně. Jistá jednostrannost pohledu – jakoby vztah k Bohu a jeho vyjádření bylo věcí pouze rozumu – má i své výhody: Jednak je kniha srozumitelná pro každého, i toho, kdo není obdařen zvláštním uměním modlitby - „předpokladem modlitby rozhodně není mystické nadání“. Jednak racionální přístup umožňuje se vyrovnat s námitkami, které jsou proti modlitbě a jejímu smyslu vznášeny. Autor se vyrovnává s názory, „že modlit se znamená odvracet se od světa, vyhýbat se jeho nárokům“, „odkládat všechno, na co nestačíme“ či pokusům „z Boha dělat vykonavatele našich přání“.
Podle prof. Pesche je modlitba pro křesťana nezbytným vyjádřením víry. A protože víra je spojena s jazykem, jakási základní modlitba zní: „Věřím v tebe.“ Víra odpovídá na boží slovo (což jsou lidská slova, která se osvědčila, která nás „zasáhla“). K podstatě modlitby ale patří, že i v ideálních podmínkách vyžaduje z naší strany námahu a úsilí.
„V dnešním světě se zdá, že ne už modlitba, nýbrž věda a technika mohou celý svět i s jeho propastnými hlubinami uchopit a proměňovat.“ Prostorem, kde dnes múžeme poznávat Boha již není svět, ale lidské společenství. Tomu odpovídají i formy modlitby. Na prvním místě uvádí prof. Pesch formu vyprávění před boží tváří. Větu „věřím v tebe“ spojujeme s konkrétní životní situací daného dne.
Smyslem prosebné modlitby nemůže být jakýsi obchod s Bohem: čím více tomu věnujeme úsilí, tím je větší naděje na úspěch. Bůh bezprostředně neovlivňuje svět, zázraky se sice dějí, ale nemůžeme s nimi počítat. S čím však můžeme počítat, je bezprostřední boží vliv v lidských srdcích, včetně našeho srdce.
Řada dnes navrhovaných modlitebních forem vychází z klášterního života a v životě běžném nejsou uplatnitelná. Např. biblický požadavek „ustavičné modlitby“ není možné dodržet, ale zároveň na něj nelze rezignovat. Prof. Pesch doporučuje se vrátit ke klasické praxi „vzbuzovat dobrý úmysl“, tj. neustále žít s vědomím boží přítomnosti. Projevuje se volně formulovanými krátkými modlitbami. K pravidelné denní modlitbě je prof. Pesch skeptický. Je podle něj příliš spjata s klášterním způsobem života a přizpůsobena předtechnickému, agrálnímu společenskému systému. Jakoby omlouval ty, kteří se nemodlí. Ale přitom vyzývá, že tuto formu je třeba „navzdory břemenům a nástrahám pracovního dne pěstovat – tuto povinnost z nás krátká modlitba nesejme“.
Děkovnou modlitbu považuje prof. Pesch za samozřejmou. Doporučuje, aby byla max. věčná - obsahovala i „naivní“ poděkování. Naproti je opatrný vůči modlitbě chvály (tj. modlitba zaměřená na Boha samotného a jeho spásné činy) Podle prof. Pesche pokud by chvála byla jedinou modlitbou, pak bychom rezignovali na naše lidství. S argumentací jsem nemohl úplně souhlasit. Její součástí byla premisa, že „Bůh nás nepotřebuje“ k tomu aby byl Bohem. Domnívám se, že lze podobně postavit předpoklad: Bůh je natolik skrze svého Syna propojen s osudem lidí, že nás „potřebuje“, že je to smyslem jeho existence.
Pro vyznání viny je důležité vědět, že selhání vůči bližnímu je současně selháním vůči Bohu a je tedy hříchem. A zároveň je třeba takový hřích v modlitbě přiznat. Smíření s Bohem znamená znovu navázat vztah k bližnímu, rozbitý mou vinou. Cudně se prof.. Pesch věnuje adoraci. Na pozadí viny je vyjádřena větou „věřím v tebe“. „Je dnes méně než kdy předtím, nějaká speciální, případně s neobvyklými rituály spojená forma modlitby“.
Na rozdíl od jiných kapitol, které považuji za velmi podnětné, mne pasáž o liturgické modlitbě nenadchla. Prof. Pesch má tři výhrady: 1. Slavení liturgie se podobá cvičení na kasárenském dvoře. Chybí cokoli spontánního, co by podpořilo modlitbu. 2. Liturgický jazyk je velmi odtržený od reality, lidé nevnímají liturgický rok jako kdysi. 3. Je vnucováno příliš mnoho hudby, ačkoli by účastník liturgie měl alespoň při nedělní liturgii, alespoň trochu klidu. (Přitom prof. Pesch působil dlouhá léta jako varhaník a hudbě rozuměl.) Řešení vidí prof. Pasch v tom, že liturgie bude klidná – „víra potřebuje oddech ve společenství a má na něj právo“. Liturgie by se neměla zabývat „řešením problémů tohoto světa“. Doporučuje více ticha. S tím lze souhlasit (tam, kde je k tomu shromáždění vychováno). Ovšem návrh: „ostatně by také bylo možné modlit se příležitostně některé části eucharistické modlitby tiše a hlasitě pronášené úseky omezit někdy, konkrétně při mši ve všední den, na zprávu o ustanovení“ mne bral dech z více důvodů: 1. Eucharistická modlitba tvoří nedílný celek, je vyznáním víry celé obce. (To zastává na jiných místech i prof. Pesch.) 2. Je součástí slavnostní, nedělní bohoslužby – ve všední den nemusí být vůbec, než aby byla mrzačena. 3. Považovat zrovna zprávu o ustanovení za nejdůležitější část eucharistické modlitby je teologicky neudržitelné (známe starověké anafory, kde instituce chybí) – k jádru patří též epiklese a anamnese. Ani další návrhy v této kapitole nejsou, podle mého názoru, zcela šťastné.
Lepší je kapitola o rozjímavé modlitbě (meditaci). Popisuje kroky meditace: Uchopení tetu do všech podrobností, souvislostí, odstínů za použití všech pomůcek. Následuje konfrontace textu s vlastním životem v rámci „vnitřní modlitby“. Třetí formou je prodlévání před boží tváří. Prof. Pesch doporučuje tyto formy nepřeskakovat, aby se někdo „místo meditace neoddával subjektivnímu fantazírování“, Kromě sólové meditace, které je možné se naučit při exerciciích, může být plodná i společná meditace, např. při přípravě bohoslužby vycházející z biblického textu.
Systematický teolog je zvláště povolán vysvětlit ke komu se modlitba obrací. K Trojici, Otci, Synu, Duchu svatému? Vychází z Nového zákona, dějin dogmatu a přidává praktické rady.
Poslední oddíl je věnován modlitbě v utrpení. Autor očividně vychází jak z vlastních zkušeností, kdy se musel vyrovnat se ztrátou milované osoby, tak ze zkušeností přátel. Doporučuje klidně naříkat před boží tváří, až poté prosit o úlevu a vysvobození a až nakonec se pokusit utrpení přijmout.
Kniha určitě stojí za přečtení – pro ty, kteří se nemodlí, poskytne dost argumentů proč začít, pro ty, kteří se modlí, předloží množství mnohdy provokativních náhledů, jak modlitbu dále usměrňovat. Prof. Pesch píše o modlitbě individuální (tj. vyjádření vztahu Bůh – já) nebo modlitbě liturgické (představované ve zkarikované podobě jako „cvičení na kasárenském dvoře“). O modlitbě v menším uskupení či mezi partnery pojednáno není. A přitom právě zde může člověk nejsnáze zakusit boží oslovení a reagovat na něj.
pH
Paul M. Zulehner, Papež František a jeho reforma církve. Překlad Helena Medková. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2016. 161 s.
Kniha emeritního profesora pastorální teologie na Univerzitě ve Vídni Paula Zulehnera seznamuje s hlavními cíli pontifikátu papeže Františka. Opírá se přitom o 13 bodů tzv. Paktu z katakomb, který v závěru II. vatikánského koncilu (16. listopadu 1965) podepsalo několik desítek biskupů během bohoslužby v Domitiliných katakombách v Římě. Například u prvního bodu („Budeme se snažit, abychom po stránce bydlení, jídla, dopravních prostředků a všeho, co k tomu patří, žili tak, jak běžně žijí lidé kolem nás.“) poukazuje na papežovu snahu vyhýbat se palácům, kterou uplatňoval již během svého působení v Buenos Aires. Papež opakovaně vysvětlil, že to nedělá jen ze skromnosti nebo kvůli demonstraci chudoby. Hlavním důvodem je, že není rád sám a chce žít s lidmi. Největší část knihy je věnována pastoraci, konkrétně synodě o rodině, i když s ohledem na datum vydání originálu (v létě 2015) ještě nemohl reflektovat druhé zasedání synody a apoštolskou exhortaci Amoris laetitia. K tomu již v létě 2016 vydal jinou knížku (Vom Gesetz zum Gesicht : Ein neuer Ton in der Kirche: Papst Franziskus zu Ehe und Familie »Amoris laetitia«. Ostfildern : Patmos Verlag, 2016). V obou těchto knihách se odkazuje na jednomyslné prohlášení rakouských biskupů z roku 1980. Reagovalo na zklamání z jednání synody o rodině v roce 1979, během které dal papež Jan Pavel II. jasně najevo, že nehodlá provést žádné změny. Prohlášení biskupů podpořilo existenci „zkušených kněží“ s důkladnějším pastoračním vzděláním, kteří se věnovali lidem ve složité manželské situaci (většinou šlo o rozvedené a znovusezdané). Prohlášení předložilo konkrétní směrnice pro jejich kvalifikaci a působení, jejichž autorem byl pomocný biskup Helmut Krätzl. Papeže a kurii tato samostatná akce vídeňského arcibiskupa kardinála Franze Königa rozzlobila. Podle Zulehnera vedla k různým zákrokům proti jednotlivým aktérům (včetně napomenutí od Kongregace pro nauku víry pro Zulehnera) a Helmut Krätzl nebyl jmenován nástupcem Franze Königa. Místo Krätzla byl novým vídeňským arcibiskupem v roce 1986 jmenován Hans Hermann Groër, jehož působení skončilo v roce 1995 skandálem kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování ze 70. let 20. století. Tato epizoda umožňuje uvědomit si, že návrhy Waltera Kaspera a snahy papeže Františka ohledně přístupu k rozvedeným a znovusezdaným nejsou vůbec žádnou novinkou a také jak reakce předchozích papežů a kurie svým přístupem přispěla k prohloubení problémů.
Knihu provází karikatury papeže od amerického kreslíře Pata Marrina. V závěru je připojeno několik dalších textů, které se více věnují dvěma tématům: ekonomice (rozhovor s bývalým rakouským ministrem a spolkovým kancléřem Wolfgangem Schüsselem a výňatkem z televizního rozhovoru s německým jezuitou Friedhelmem Hengsbachem) a pastoraci rodin (kromě Zulehnerova obsáhlejšího textu rozhovor s vedoucím Rakouského centra pro rodinu Wolfgangem Mazalem a přednášku patriarchy Bartoloměje z roku 2004, ve které objasňuje dva pastorační principy pravoslavné církve označené pojmy akribia a oikonomia).
Kniha je velmi dobrým a čtivým příspěvkem do diskuse o reformních snahách papeže Františka v pastorační oblasti. Českého čtenáře navíc seznamuje s textem Paktu z katakomb. Zvídavějšího čtenáře, který by si rád našel kontext některých použitých citátů papeže, by možná potěšilo, kdyby v poznámkách pod čarou nebyl uveden internetový odkaz pouze na německé překlady, ale i ty české. Na druhou stranu snaha odkázat na český překlad apoštolské exhortace (s. 26-27) není bez problémů. Správně je uvedeno, že český překlad vynechává slova „...jak učí biskupové severovýchodní Indie“ (EG 48), i když to je nějaká specialita německého překladu, který jiné evropské překlady rovněž neuvádí. Naopak odkaz na Severoamerické biskupy (EG 64) český překlad uvádí. Dalších drobných chyb si všimne zřejmě jen historik: Joseph Ratzinger na koncilu nebyl teologickým poradcem kardinála Höffnera, ale jeho předchůdce Josepha Fringse (s. 23). Společný pastýřský list biskupů Horního Porýní nevyšel v roce 1994 ale už v létě roku 1993 (s. 77) atd. Českému překladu by místo adjektiva „ortodoxní“ (církev, tradice) více slušelo slovo „pravoslavná“.
Martin Vaňáč
Domov jako most. Festschrift k padesátinám prof. Ivany Noble. Uspořádal Zdenko Š Širka. Studie a texty Evangelické teologické fakulty, č. 27. Jihlava: Mlýn, 2016. 195 s.
Sborník kvalitních a odborných studií žáků svému učiteli k 50. narozeninám nebývá běžnou záležitostí, zvlášť v oblasti humanitních věd. Sám o sobě je tak nejlepším svědectvím o práci prof. Ivany Noble a její role „Doktormutter“, kterou při výčtu dalších mnoha rolí (např. husitská farářka, autorka biblických litografií, přednášející autorkou knih a odborných článků atd.) označil vydavatel sborníku v předmluvě za nejdůležitější. Sborník je uveden životopisem Ivany Noble psaným „zblízka“, neboť jeho autorem je její manžel, anglický teolog Tim Noble. Slova ze závěru tohoto životopisu dala název celému sborníku: „Právě tato pozice mostu mezi vnitřním a vnějším, mezi její vlastní církví a ostatními církvemi, mezi křesťany různých tradic, mezi křesťany a nekřesťany a mezi Čechy a ostatními národy, se stala Ivaniným domovem, kde se snaží sloužit Bohu jako duchovní a jako teoložka.“ (s. 6) Rozmanitost příspěvků a především jejich autorů (mezi nimiž nechybí pravoslavní teologové z univerzity v Soluni nebo ze Sofie a římskokatoličtí teologové z londýnské Heythrop College nebo z Katolické univerzity v Lovani) jen potvrzuje tato slova. Sborník je rozdělen do tří tématických částí, z nichž každá obsahuje 3 – 4 studie: I. Zkušenost teologického hledání. II. Možnosti a omezení ekumenického hnutí. III. Teologie rodící se z dialogu. Jedná se o kvalitní texty pro náročné čtenáře, které mimo jiné ukazují, že v českém prostředí vyrůstá řada kvalitních teologů a teoložek. Výrazným přínosem žáků Ivany Noble je jejich mezinárodní i ekumenický přístup. Sborník rovněž obsahuje seznam publikační činnosti Ivany Noble od roku 1992. Nezbývá než se připojit s přáním Ad multos annos!
Martin Vaňáč