Ježíš jako zloděj

Komentář k podobenství o zloději v noci přicházejícím

Esenci drobného obrazu, týkajícího se Kristova druhého příchodu, dobře vystihuje Zj 16,15: Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Tímto zlodějem však není nikdo jiný než Pán Ježíš. Neobvyklé přirovnání mne zaujalo a jeho potenciální provokativnost mi potvrdil Mrázkův komentář k Matoušovu evangeliu, kde Mrázek mluví o „ježíšovsky provokativním“ obsazení rolí.1 Rozhodla jsem se tedy najít všechna místa, kde je tento obraz použitý a skrze různé komentáře2 porozumět jeho významu a kontextu, ve kterém je použit.

Motiv zloděje se v tomto významu objevuje na šesti místech Nového zákona. Ve dvou evangeliích (Mt 24,43 a L 12,39), ve dvou epištolách (1 Te 5, 2–4 a 2 P 3,10) a nakonec dvakrát ve Zjevení (3,3 a 16,15). Vzhledem k autorské, historické či žánrové odlišnosti se budeme věnovat každé pasáži zvlášť. V závěru se pak pokusíme o jednotící shrnutí. Motiv budeme vždy probírat v širším kontextu, velikost úryvku pak přebírám od jednotlivých komentátorů.

Předznamenejme, že motiv zloděje je synoptický, vyskytuje se však pouze u Matouše a u Lukáše, jeho původním zdrojem by tedy měl být pramen Q.3 V podobné formě ho nacházíme i ve dvou logiích Tomášova evangelia (21 a 103).4 Samotné přirovnání sakrálního ke krádeži je pak podle Bovona originální a nezávislé na židovské tradici.5

Evangelium podle Matouše – Mt 24,43

Kontext 24, 1-51

Dvacátá čtvrtá kapitola začíná konstatováním, že Ježíš vyšel z chrámu. Podle Mrázka je chrám jistým orientačním bodem všeho, co bude v této kapitole řečeno. Na chrám ukazují učedníci a na chrám byl pravděpodobně výhled i z Olivové hory. Řeč, kterou k nim Ježíš pronesl se vznáší jakoby na pozadí chrámových budov. Navíc byla kapitola dvacet tři poslední kapitolou, ve které Ježíš učil v chrámě. Řeč, kterou se chystá mít k učedníkům je pátou a poslední velkou řečí v Matoušově evangeliu.6 Kapitola dvacet šest se již intenzivně začíná zabývat Ježíšovým nadcházejícím utrpením o Velikonocích. Naše řeč je tedy poznamenána výhledem na chrám, ne velikonoční utrpení a zároveň svou vahou jakožto poslední Ježíšovou velkou řečí před utrpením.

Obecně řečeno se v této řeči zabýváme znameními Ježíšova druhého příchodu a skonáním věků. Důležité je, že také všechna zbylá místa, ve kterých se obraz zloděje v noci vyskytuje, nacházíme v kontextu apokalyptickém. Obraz je s ním vnitřně spjat, napovídá něco ze specifického o charakteru posledních dní a nepoužívá se pro nic jiného. Zaměřme se však na několik důležitých míst z jeho bezprostředního okolí v Matoušově evangeliu.

Ježíš zde přirovnává příchod Syna člověka k blesku ozařujícímu oblohu. Obraz blesku indikuje několik vlastností příchodu – rychlost, nečekanost a jasnost. Blesk je zřetelné znamení, které nemůžeme přejít bez povšimnutí. Hned po něm se pak ukáže „znamení Syna člověka na nebi“. Mrázek se na tomto místě snaží poukázat na jistý anti-apokalyptický rys Ježíšovy řeči. Spatřuje ho v tom, že vlastně žádná předběžná znamení konce nebudou. Až uvidíte blesk na nebi, vězte, že čas je blízko, to znamená, až přijde Syn člověka, bude tu a vy ho v tom okamžiku poznáte. Teprve když přijde, poznáte, že je tady. O všech ostatních znameních a úkazech se totiž říká, že to ještě není ono.7 Jeho příchod je tedy náhlý a zároveň zřetelný, není možné si ho s ničím splést. V této linii pokračuje i podobenství o Noemovi. Mrázek si totiž všímá, že nečekanost potopy je přeci podmínkou její účinnosti,8 a rozvíjí tak své přesvědčení o anti-apokalyptičnosti celé kapitoly.

Hned za bleskem následuje verš: „Kde je mrtvola, slétnou se i supi,“ který opět zdůrazňuje jasnost a zřetelnost. Příchod bude tak zřetelný, jako je pro supy zřetelná mrtvola. Všimněme si však, že tu dochází k podobně skandálnímu přirovnání jako v případě obrazu zloděje, neboť Ježíš sám sebe ztotožňuje s mrtvolou.9 V celé pasáži se tak střídají obrazy triumfálního příchodu a hrozivých, apokalyptických událostí s obrazy provokativními a pohoršlivými. Myslím, že tato groteskně-vážná koláž může dobře vystihovat ambivalentní charakter příchodu, který je hrozivý a zároveň nadějný, završující a otevírající se k novému věku. Do tohoto kontextu pak dobře zapadá i obraz Ježíše jako zloděje.

Od podobenství o fíkovníků přecházíme do části, ve které Ježíš k popisu příchodu Syna člověka začne užívat žánru podobenství, to ho již do konce naší kapitoly neopustí. Všimněme si, že všechna jsou vzata z běžné, všednodenní reality. Tím se jistě vyznačují všechna podobenství v Novém zákoně, nicméně v tomto apokalyptickém kontextu je jejich všednost tváří tvář nevšedním událostem parúsie v opravdu ostrém kontrastu.

Parúsie nás zastihne uprostřed dne, na poli, při všední práci. Zřejmě proto se také pozornost v závěru kapitoly odvrací k podobenství o služebnících. Mrázkův výklad říká, že dobrý služebník koná svou práci, jako by pán ani nebyl odešel, zatímco špatný služebník začne hned od počátku spekulovat o době jeho příchodu.10 Tím se vlastně vymkne z řádu normality, začne se chovat nevšedně a hledat znamení příchodu. Jenže to, jak se snaží ukázat celá kapitola, právě není možné, neboť příchod poznáme teprve, když nastane a naší adekvátní reakcí je do té doby zůstávat ve všednosti. Podobenství o zloději nám slouží jako komentář tohoto zůstávání ve všednosti. Ukazuje, že adekvátní přípravou na rychlost a nečekanost parúsie je neustálá bdělost.

Evangelium podle Lukáše – L 12,39

Kontext 12, 35-48

U Lukáše nacházíme náš obraz v přímém sousedství s upraveným podobenstvím o družičkách a oleji. I u Matouše je toto podobenství, ve své známější a ucelenější verzi, blízko – nachází se hned na počátku následující, dvacáté páté kapitoly. Ringe si všímá, že zatímco obraz zloděje zdůrazňuje na druhém příchodu prostě nečekanost, podobenství o družičkách mluví o nečekanosti vzniklé opožděním.11 Družičky vracející se od kupců s olejem, pán v Lukášově evangeliu i ženich v Matoušovi přichází pozdě, a tedy nečekaně.

Matoušovo a Lukášovo podobenství není totožné, pracuje s odlišnou perspektivu. Zatímco u Matouše klepají na dveře opožděné družičky, které jsou alespoň na počátku zahrnuty do společenství svatebčanů, u Lukáše klepe na dveře ze svatby se vracející pán a otevřít mu mají služebníci, kteří na rozdíl od družiček do svatebního veselí zahrnuti nejsou a nikdy nebyli. Tato perspektiva je však jen zdánlivě odlišná, neboť Pán poté, co služebníky nalezne bdící, zasedne s nimi k hostině. Podle Bovona je charakter této hostiny (stejně jako hostiny svatební u Matouše) velikonoční.12 U obou se objevuje motiv zažehnutého světla, u Lukáše se pak Pán opáše, posadí služebníky ke stolu a obsluhuje je. Motivy přepásání a zažehnutí světla jsou aluzí na židovské svátky (Ex 12, 11) a na jejich aktualizaci ve Velikonocích. I ona neobvyklá noční hodina hostiny je narážkou na tyto svátky – Izraelité jedli beránka v noci a o zmrtvýchvstání se věřilo, jak naznačuje i český výraz pro Velikonoce, že se stalo v noci.13

Služba u stolu je jedním z nejdůležitějších motivů tohoto úryvku. Podle Bovona má služba eschatologický význam.14 Služebníci otevírající dveře svému pánu jsou vlastně již v jeho domě, v jeho království a čekají, až on přijde k velikému svátku. Znovu se nám tedy vrací eschatologický, resp. apokalyptický kontext. Tento „apokalyptický“ příchod je však zobrazen službou.15 Objevuje se i v podobenství o věrném a rozumném služebníku u Matouše, kde se rozumný služebník se stará a pečuje o své podřízené. Lukáš pak tento motiv ještě rozvádí, neboť jeho špatný služebník nejen, že nepečuje, ale rovnou své spoluslužebníky začne bít. Celá pasáž je navíc výrazně orientovaná na církev, například onou vloženou Petrovou otázkou z verše 41.16

U Lukáše je v řečtině dobrý οἰκονόμος charakterizován jako ὁ πιστόϛ a ὁ φρόνιμος.17 Stejně tak je charakterizován služebník u Matouše (24, 45).18 U Lukáše je ve verši 39–40 je užita vazba τοῦτο δέ γινώσκετε a pak οὐ δοκεῖτε. Bovon tedy onu rozumnost správce označuje jako sokratovské, paradoxní (ne)vědění. Být rozumný a věrný znamená pokorně uznat, že v nás samých moudrost není.19 Tímto se vracíme zpět k nevědění zdůrazněném již u Mrázka: služebníci nemají vědět a nemají bádat nad tím, kdy pán přijde. Mají být bdělí a starat se o své spoluslužebníky, a tak naplňovat Boží vůli. Neznat dne ani hodiny tedy znamená, že každá hodina je vhodná k službě. K eschatologické perspektivě se tak přidružuje výrazná perspektiva etická a spirituální.20

Dvě místa ve zjevení – Zj 3,3 a 16,15

Kontext 3, 1-6 a 16, 10-16

První výskyt v knize Zjevení je obsahem toho, co Jan píše do Sard. Mrázkův komentář charakterizuje Sardské jako pár ospalých nebo indiferentních křesťanů, na které se ovšem čeká a bude čekat, dokud se nezmátoží, neboť jejich úloha v božím plánu ještě nebyla naplněná. Pán je z nějakého důvodu potřebuje bdělé. Součástí napomenutí je pak i pohrůžka, že pokud jim to bude dlouho trvat, přijde jako zloděj v noci a vzbudí je osobně.21 Vrací se nám tedy motiv bdělosti a zároveň se objevuje motiv včasného příchodu. Na rozdíl od podobenství o družičkách, ve kterém je příchod opožděn a na rozdíl od užití obrazu zloděje v noci u Matouše, kde je zdůrazněna pouze nečekanost, je zde naopak Pánův příchod překvapivý, protože přichází příliš brzy. Sardští jsou příliš těžkopádní, ještě by se svou bdělostí dlouho otáleli, ale Pán přijde a probudí je.

Důležitá je zmínka o osobách, které nepotřísnily svůj šat. Mrázek ho jednak spojuje s naším druhým výskytem zloděje v noci ve Zjevení, jednak odkazuje na matoušovskou látku podobenství o pozvaných na svatbu (Mt 22, 11-13).22 Jeden z pozvaných není oděn adekvátně svatební hostině, a je proto vyhozen do temnot. Ve Zjevení je příhodným oblečením bílé roucho, které je zde často spojováno s motivem vítězného mučednictví.

Jak bylo naznačeno, zmínka o šatu je i ve Zj 16,15. Všechny komentáře ke Zjevení, které jsem měla v ruce, se shodují v tom, že patnáctý verš je od zbytku textu šestnácté kapitoly výrazně odlišen.23 Neboť do popisu válečného běsnění spějícího k Harmagedonu je náhle vsunuto Ježíšovo blahoslavenství. Podle Mrázka se tím Ježíšův hlas zvýrazňuje, jde o výzvu určenou dovnitř církve – nenechte se připravit o svůj bělostný šat (i kdyby to měl být šat mučedníků). Spojuje ho také s motivem lidské zatvrzelosti, která se během vylévání jednotlivých sedmi nádob objevuje na dvou místech (16,9 a 16,11). Lidé se nekáli a neodvrátili se od svých činů, Ježíšovo blahoslavenství však naznačuje, že se vše nemuselo stát. Události nás mohly vést k reflexi našich činů a k zachování nebo obléknutí bílých rouch.24 S Ježíšovým zavoláním tak v textu nacházíme novou perspektivu, perspektivu naděje pro ty, kteří jsou tak bdělí, aby uhájili svůj šat. Uvedené blahoslavenství je má uprostřed apokalyptických událostí potěšit a povzbudit.

První list Tesalonickým 5, 2-4 a Druhá Petrova 3,10

Kontext 1 Te 5, 1-11 ; 2 P 3, 3-15

První list Tesalonickým obsahuje různé nám již známé motivy, zajímavým způsobem je však rozvíjí nebo otáčí. Znovu se zde objevuje ono sokratovské víte, že nevíte. Podle Mirey Ryškové by místo οὐ χρείαν ἔχετε ὑμῖν γράφεσθαι šlo přeložit jako víte, že (toho) nemáte zapotřebí.25 Není tedy zapotřebí něco vědět o dni ani hodině. Pavel pak přidává motiv porodních bolestí, skrze něj a zloděje v noci se nám vrací leitmotiv bdělosti. Doba Pánova příchodu je charakterizována jako doba, při níž se říká „je pokoj, nic nehrozí“. A tu náhle, jako přepadnou rodičku porodní bolesti, on přijde. Obraz porodních bolestí je podle Ryškové oblíbenou apokalyptickou metaforou. Vyznačuje se tím, že přicházejí náhle a nejde jim uniknout.26 Dodejme, že porod byl, alespoň v řeckém prostředí, chápán jako limitní situace života nebo smrti, a to jak pro matku tak pro plod. I proto může být vhodným a opět ambivalentním obrazem přicházejícího božího soudu.

Nečekaným způsobem však Pavel pracuje s motivem dne a noci. Viděli jsme, jak důležité je prostředí noci jako doby velikonočních svátků u Lukáše. Pavel však přichází s myšlenkou, že ti, kteří poznali Pána již nechodí ve tmě. Jsou synové dne27 a jako takoví ani nemohou bdít, neboť spát a opíjet se mohou pouze ti, kteří patří temnotě. Jakkoliv se však význam dne a noci obrací, výzva k bdělosti zůstává stále stejná. Pavel ji dále spojuje se zbrojí víry, nadějí a láskou, bdění se tak ocitá v samém jádru Pavlovy teologie. Pouze skrze víru, naději a lásku se mohu připravit na Pánův příchod. Podle Ryškové pro Pavla víra bez lásky není nosná28, tím se ovšem vracíme k etickému imperativu péče o druhé, jak jsme ho již viděli u Lukáše i Matouše.

Druhý list Petrův se z našich textů asi nejvíce vyrovnává s tématem odložené parúsie.29 Příchod Páně se opožďuje, a to může zavdávat posměvačům příležitost k nepříjemným otázkám. Posměváčci vlastně představují obraz člověka, který se rozhodl, že již nebude čekat a bdít a jeho nevíra ho vede k postupnému odmítnutí Boha jako takového. Neboť jak praví Craddock, posměváčci nejen že odmítají druhý příchod, ale dokonce ve čtvrtém verši popírají, že by Bůh ve stvoření a v dějinách vůbec někdy působil.30 Jejich úvaha je pak logická – od stvoření světa Bůh do dějin nikdy nezasáhl, nemá tedy žádný důvod přicházet. Odpověď se snaží pozdní příchod hájit jednak poukazem k relativnosti času u Boha a jednak zdůvodňuje, že Pán otálí s příchodem proto, aby se všichni stihli obrátit. Obraz zloděje v noci by zde, domnívám se, mohl působit jako další argument, neboť je známý ze synoptické tradice a jak jsme viděli, užil ho i Pavel. Všechny pisatelovy argumenty pak ústí v napomenutí, ve kterém se nám znovu vrací motiv čistoty a potažmo i čistých šatů.

Závěrem si všimněme, že naše dvě epištoly obraz Krista přicházejícího jako zloděje poupravily. V synoptickém materiálu je Ježíš skutečně ztotožněn se zlodějem. V prvním listu Soluňanům a v druhém Petrově listu se však mluví o tom, že jako zloděj přichází den Páně. Význam není posunutý, neboť jak jsme viděli, motiv zloděje je přímým obrazem nadcházející parúsie, domnívám se však, že se z obrazu vytrácí jeho provokativnost. Den páně je zloděj nezní tak ostře jako Ježíš je zloděj. Nabízí se otázka, zda se Pavlovi i pisateli Petrova listu nezdálo vhodnější neučesanou formulaci synoptiků zahladit.

Závěrečné shrnutí

Viděli jsme, že obraz zloděje v noci se opakovaně objevuje s několika motivy snažícími se z různých stran nasvítit charakter posledních dní. Shrneme-li, zjistíme, že o charakteru posledního dne se dozvídáme následující:

  1. Den páně přijde rychle a nečekaně, zároveň však bude jednoznačným znamením, (jasným jako blesk).

  2. Ona všude se vyskytující nečekanost je jeho zásadní podmínkou. Stejně jako nesmělo nic avizovat potopu světa nebo zloděje v noci, nesmí nic předznamenat ani nadcházející den Páně.

  3. Charakter posledního dne je ve svém jádru ambivalentní, přináší spásu, i zatracení. To se autoři snaží vyjádřit pomocí různých obrazů – například obrazu porodu a porodních bolestí a dále skrze groteskně-vážná přirovnání zvláště v Matoušově evangeliu (mrtvola a zloděj).

  4. Důležitým motivem posledního dne je pak motiv eschatologické velikonoční hostiny.

Ve všech probraných případech se však od pouhého popisu a charakteristiky posledního dne přechází k tomu, jakým způsobem na něj křesťané mají adekvátně reagovat:

  1. Nejdůležitější reakcí, která podmiňuje i vše ostatní jednání je především neustálá bdělost.

  2. Ta souvisí s všednodenní realitou zobrazenou především v podobenství u Matouše a Lukáše. Křesťan nemá spekulovat a snažit se uhodnout, kdy den Páně přijde. Jeho úkolem je žít tak, jak žil a nevytrhovat se z normality.

  3. Touto všednodenní realitou by měla být služba bližním, obsažená již ve vlastní charakteristice posledního dne jako hostiny, ke které Pán přichází, aby sloužil. Tato Pánova služba je podmíněná vzájemnou službou křesťanů tady na zemi.

  4. Obrazem všech těchto správných reakcí je motiv bílého, neznečištěného roucha, symbolizujícího vítězství.

1MRÁZEK, J. Evangelium podle Matouše. Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK, 20 11. Ed. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, s. 413.

2Ženevský Commentaire du Nouveau Testament, Český ekumenický komentář k Novému zákonu, Malý stuttgartský komentář a Westminster Bible Companion.

3MÜLLER, P.-G. Evangelium sv. Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. Z něm. přeložil J. Vokoun. Ed. Malý stuttgartský komentář, s. 117.

4BOVON, F. L’Évangile selon sain Luc (9, 51–14, 35). Genève: Labor et Fides, 1996. Ed. Commentaire du Nouveau Testament, IIIb, s. 295.

5ibid.

6Mrázek, s. 397–399.

7Mrázek, s. 399–404, 406–409.

8Mrázek, s. 411.

9Mrázek, s. 407.

10Mrázek, s. 413–415.

11RINGE, S. H. Luke. Louisville: Westminster John Knox Press, 1995. Ed. Westminster Bible Companion, s. 180.

12Bovon, s. 289.

13Bovon také doplňuje, že v noci se narodil Ježíš Kristus a o půlnoci očekávají Židé příchod mesiáše, s. 289.

14ibid.

15Bovon, s. 293–294.

16Ringe, s. 180, Bovon, s. 304.

17Bovon, s. 298–299.

18BONNARD, P. L’Évangile selon sain Matthieu. Genève: Labor et Fides, 2002. Ed. Commentaire du Nouveau Testament, s. 356.

19Bovon, s. 298–299.

20Bovon, s. 297.

21MRÁZEK, J. Zjevení Janovo. Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK, 2009. Ed. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, s. 54–55.

22Mrázek, s. 55–56. S motivem svatby se nám znovu vrací obraz eschatologické hostiny.

23Westminster Bible Companion, s. 106–107, Malý stuttgartský komentář, s. 118–119, Český ekumenický komentář k Novému zákonu, s. 179–180.

24Mrázek, s. 179–180.

25RYŠKOVÁ, M. První list Tesalonickým. Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK, 2007. Ed. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, s. 123.

26Ryšková, s. 124.

27Podle Ryškové je obrat synové dne pravděpodobně Pavlův novotvar vzniklý z posledního dne a synů světla, s. 124.

28Ryšková, s. 125.

29Podle Bovona však podobné náznaky můžeme tušit i v podobenství o družičkách nebo služebnících čekajících na pána.

30CRADDOCK, F. B. Firs and Second Peter and Jude. Louisville: Westminster John Knox Press, 1995. Ed. Westminster Bible Companion, s. 119–120.