Mlčení a ticho v Bibli

Krátký úvod a sedm miniatur

1

V Bibli má výsadní postavení slovo: výroky o lidech, výroky Boží a výroky o Bohu. Mlčení se ve srovnání s ním jeví jako vedlejší motiv. Nicméně i ono si ve svých rozmanitých formách zaslouží pozornost. I ono může být jakožto Boží „výmluvné mlčení“ formou komunikace, může se stát tichým a zároveň mocným protihlasem ke slovům. Pro všechny formy mlčení v Písmu platí paradoxně, že je-li řeč přerušena mlčením, stává se mlčení samo řečí. Následující kusé miniatury nechtějí být nějakou teologií mlčení a ticha, jejich cílem je ukázat zmíněný protihlas ve všech jeho rozmanitých a rozhodně i protikladných formách a záměrech. Mlčení může být chápavé i smrtící, může být výrazem lhostejnosti i odporu. Existuje mlčení solidární, a mlčení ochromené i ochromující. V Bibli jsou umlčovány démonické síly, ale i lidé; zejména ženám je přikazováno mlčet. Slyšíme nářek nad mlčením, ale čteme i o mlčení, které je reakcí na obžalobu. A stále znovu jde o to, kdy je načase mlčet, a také o to, že mlčení nemá mít poslední slovo. „The rest is silence“2 – to najdeme u Shakespeara, ale ne v Písmu.

Mezi čtrnácti dvojicemi protikladného jednání a různých postojů, pro něž je vhodný čas v různou dobu (Kaz 3,1-9), najdeme také „čas mlčet i čas mluvit“ (verš 7: et lachaschot w’et l‘dabber). Stejně jako u ostatních dvojic záleží na správné chvíli. Mlčením se projevují jednak moudří (Př 11,12; 17,27), jednak hlupáci, kteří nevědí, co říct (Sir 20,5), anebo i ti, kdo mlčí, místo aby se ozvali na obhajobu slabých a bezprávných (Př 31,8n). A někdy je dokonce i při zacházení s Písmem nejlépe mlčet. Při výkladu Kaz 3,7 vypráví midraš Kohelet rabba o rabínovi, který navštívil jiného rabína, jemuž právě zemřela žena, aby mu vyslovil soustrast. Pak ho vyzval, aby přednesl něco z Písma. Ten však odpověděl: „Písmo nás učí, abychom právě v takové chvíli mlčeli a zachovávali ticho.“

1. Mlčení jako compassion

O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé. … Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná. (Jób 2, 11-13)

Jób je stižen strašlivou nemocí a neštěstím. Vidíme solidární postoj jeho tří přátel, kteří za ním přicházejí zdaleka. Jejich nářek a projevy zdrcení nakonec vyústí do němého soucitu. Sedm dní a sedm nocí s Jóbem mlčí. Číslovka sedm a předcházející rituální úkony (roztrhnou si šaty, posypou si hlavu popelem a usednou na zem) připomínají smuteční rituál. Přátelé truchlí nad člověkem, který už se nachází ve sféře smrti. Spolu s ním také truchlí nad jeho mrtvými (J 1, 13-19) a nakonec s ním, žijícím v bolesti a utrpení, spolu-trpí, projevují mu com-passion. Sou-cit a sou-strast se spojují v mlčení. Ani Jób během těchto sedmi dnů a sedmi nocí nepronese jediné slovo. To je příklad mlčenlivé komunikace.

Nicméně potom, počínaje J 3,1, Jób promluví. A také přátelé přeruší své mlčení a snaží se na jeho nářky a otázky odpovídat. Vzhledem k tomu, co říkají a jak je jejich řeč stále ostřejší, nás napadá, jestli neměli raději mlčet. Ale copak je dovoleno mlčet, když se postižený dožaduje odpovědi? Mlčení by bylo projevem indolence místo kondolence, nezájmu místo solidarity, znamenalo by odmítnutí komunikace.

Některé mlčení je výmluvnější než všechna slova. Někdy je po dlouhém mluvení dobré a krásné mlčet, protože slov už není zapotřebí. Ale existuje také mlčení odmítavé, protože každé další slovo by bylo marné. Některé mlčení se může stát završením komunikace, jiné komunikaci přerušuje. Jak říká Kaz 3,7, je „čas mlčet i čas mluvit“. A stále se musíme ptát, kdy je vhodný čas pro jedno a kdy pro druhé.

2. A sound of sheer silence

Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl.

Po ohni hlas tichý, jemný. (1 Kr 19,12)

Elijáš, který na Karmelu vystupoval tak svrchovaně (1Kr 18), prchá před Jezábeliným pronásledováním do pouště. Je sklíčený a přeje si už jen zemřít (1Kr 19,4). V tom se setká s Hospodinem. Nejprve přichází vítr, zemětřesení a oheň, ale v nich Hospodin není, a pak se ozve onen qol d’mama daqqa. Jak máme tomuto v Bibli ojedinělému spojení slov rozumět? V Septuagintě najdeme formulaci phone auras lepes, „zvuk slabého dechu“; Vulgata překládá podobně: sibilus aurae tenuis. Luther (1534/1545) i německý jednotný překlad (1980) volí slovní spojení ve významu „tiché jemné ševelení“. V Nové Curyšské Bibli stojí „šepot jemného vánku“; u Martina Bubera a Franze Rosenzweiga najdeme vyjádření ve smyslu „hlas vanoucího mlčení“. Jiné moderní jazyky to řeší obdobně – Revised Standard Version: a still small sound, New Revised Standard Version: a sound of sheer silence. Právě tato poslední interpretace („zvuk pouhého mlčení“) ukazuje napětí mezi zvukem a mlčením.

Každé jednotlivé ze tří slov qol, d’mama a daqqa má široký význam. Qol znamená „hlas, zvuk“. Následující d’mama tento „zvuk“ charakterizuje slovem, jehož základ dmm označuje „mlčení, ticho“ (l’d’mama se vyskytuje v žalmu 107,29: Bůh utišil, umlčel bouři.) Když Elífaz „v tichu slyšel hlas“ (J 4,16), vyskytuje se tam obojí: d’mama i qol. A onen „hlas tichý, jemný“ (1K 19,12) je navíc daqqa, tedy „tenký“ (jako vlásek, chloupky, Lv 13,30), „hubený“ (jako krávy ve faraonově snu, G 41,3), „jemňoučký“ (jako prach, Iz 29,5). – Tento zvuk, označený třemi slovy qol d’mama daqqa, následuje po třech přírodních fenoménech ohlašujících Boží zjevení (1K 19,11n: vítr, zemětřesení, oheň), v nichž ale Bůh nebyl. Ve 12. verši hebrejského (!) textu se neříká, že Bůh v tom tichém, jemném hlasu byl, ale vyzařování toho hlasu, jeho barva působí na Elijáše tak, že z něho Boha vnímá. Z toho nevyplývá, jaký Bůh je; tento tichý, jemný hlas je pro Elijáše znamením Boží přítomnosti. Dokonce i on, nespoutaný, horkokrevný Boží bojovník se ztiší, stane se mírným prorokem. Setkává se s takovým Bohem, jakého teď dokáže vnímat. I v případě Boha platí (analogicky ke Kaz 3,7): Je čas pro vítr, zemětřesení a oheň – a čas pro tichý, jemný hlas.

3. Protest proti mlčení

Nebuď k mému pláči hluchý! (Ž 39,13)

Motiv mlčení se zvlášť často objevuje v žalmech, a to v nejrůznějších souvislostech. K tomu jen několik poznámek. Stále znovu se zde ozývá nářek nad tím, že Bůh mlčí (např. Ž 28,1; 35,22; 39,13; 109,1). Jak může Bůh zůstávat netečný, když lid je ohrožen (Ž 18,42; 83,2), jak může mlčet, když „svévolník pohlcuje spravedlivějšího“ (Hab 1,13)? A modlící se člověk pokaždé doufá, že toto mlčení není definitivní, že mlčení nebude mít poslední slovo a že proto ani on nezahyne v zemi mlčení. Ale stále si je vědom ohrožení: „Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.“ (Ž 94,17)

Napětím mezi vzpomínkou na Boží pomoc, trýznivým pocitem Boží nepřítomnosti a očekáváním opětovné Boží přízně by byla ohrožena sama modlitba, pokud by nebyla schopna do sebe pojmout právě tuto rozporuplnou zkušenost. Jestliže toto dokáže, pak není psychohygienickou samomluvou, nýbrž horoucí prosbou o Boží odpověď – ať už se jí člověku dostane kdekoli a jakoukoli formou. V modlitbě se může hlasitě projevit nářek i chvála, vzdor i odevzdání. Modlící se člověk může předložit před Boha všechno, skutečně úplně všechno – i nejpropastnější touhu po pomstě a chuť konat násilí. I taková přání se mají dostat ke slovu, nemají-li mít poslední slovo. Ale toto všechno se může dít i beze slov, formou tiché modlitby. Mlčení může být výrazem hluboké důvěry v Boha. „Ztišením se sluší tebe chválit“ říká Ž 65,2; hebrejskému l’cha dumijjaa t’hilla by bylo ještě bližší „Tobě je mlčení chvalozpěvem“. Někdy je čas takto mlčet; takové mlčení obsahuje nářek i chválu. Člověk, který takto mlčí, si nepřipadá k mlčení odsouzen, nýbrž osvobozen.

4. Mlčenlivá práce na slovu

Proto v oné době prozíravý zmlkne, bude to zlý čas. (Am 5,13)

Jak tahle věta – totiž že prozíravý, rozumný člověk ve zlých dobách mlčí – souvisí s vystoupením proroka Ámose? Ten přece právě ve zlé době nemlčel, nýbrž velice ostře pranýřoval sociální nespravedlnost. Vzhledem k tomu, že tento verš neodpovídá Ámosovým výrokům ani formálně, je pravděpodobné, že byl doplněn později. Ale co nám říká? Chyběla snad těm, kdo ho do textu vsunuli, Ámosova odvaha a jistota? Nevíme. Ale tušíme, že i když ve své osobní situaci prohlašovali, že moudří mají mlčet, sami nezůstali nečinní: Ámosovo poselství a jeho význam uchovali pro svou dobu tím, že redigovali a sestavili knihu Ámos. Hovořili Ámosovým jazykem a jazykem těch, kdo už předtím Ámosova slova doplňovali a dopisovali. Tím, že sami dali přednost mlčení, zachránili Ámosovo proroctví. To totiž díky jejich mlčení žije déle než jejich vlastní slova a přečkalo mnohé další „zlé časy“. Díky jejich mlčenlivé práci na slovech a textech můžeme dodnes knihu Ámos poslouchat a číst.

5. Umlčování

Ale teď, má sestro, mlč. (2 S 13,20)

Mocným slovem lze každého umlčet. Tím umlčeným může být nějaká personifikovaná síla, ale i člověk. Umlčující slovo může osvobodit, ale může i zničit. V Bibli najdeme příklady pro obojí. Mk 4,35-41 vypráví, jak Ježíš utiší bouři, která se učedníkům sedícím ve člunu zdála smrtonosná: „Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: ‚Zmlkni, utiš se!‘ I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ Vítr a moře nejsou zde pouhými přírodními jevy, vystupují jako mocnosti. Ježíš je umlčí tak, jako Hospodin ukonejší hukot moří a vlnobití (např. Ž 65,8; Jon 1). Jsou-li takové mocnosti umlčeny, ohrožení lidé mohou žít.

Ale existují také příkazy, které umlčují a zároveň jeho život nesnesitelně omezují. „Ale teď, má sestro, mlč,“ říká Abšalóm (2S 13,20) Támaře, kterou znásilnil její nevlastní bratr Amnón, a dodává: „Je to přece tvůj bratr.“ Támar předtím nemlčela, prosbami a argumenty se snažila Amnóna od jeho podlého úmyslu odvrátit (13,12n), a po tom, co spáchal, hlasitě naříkala (13,19). Její vlastní bratr Abšalóm ji odsuzuje k mlčení – právě on, který je na její straně, se jí nezastane. Chce věc vyřídit takříkajíc chlapsky, rozhodne se bratra zabít. Jde mu přitom o poníženou Támaru, nebo spíše o vlastní čest a vlastní zájmy? Támar je prostě umlčena. Dále už o ní nepadne ani zmínka. Ale už jen tím, že Samuelova knih celý tento příběh nezamlčuje, se sama staví proti mlčení, které muži nařizují.

A ještě o jednom druhu nařízeného mlčení se musíme zmínit. V 1. listu Korintským (14,34) se říká, že ženy mají ve shromáždění mlčet, a v 1. listu Timoteovi (1,12) čteme, že ženám není dovoleno učit. Na základě těchto výroků ženy dlouho nesměly a v některých církvích dodnes nesmějí učit a hlásat Boží slovo. V mé církvi a v mnoha dalších to už naštěstí neplatí. Někdy je dovoleno a někdy dokonce nutno biblickým výrokům odporovat. V tomto případě je tento odpor ve dvojím slova smyslu „principiální“. Geneze 1 mluví o stvoření člověka, tj. muže a ženy, k obrazu Božímu. Doktrína, která diskriminuje polovinu lidstva, je s touto teologickou a antropologickou výpovědí neslučitelná. Dost často mohu s některou biblickou větou souhlasit jen tehdy, když budu jiné odporovat. Tady není mlčení namístě. Tady je nutno diskutovat o tom, co má platit, a co ne. A ženy naštěstí nemlčely ani v Bibli (vzpomeňme na Sáru a Mirjam, Deboru a Ester, Marii a Alžbětu, na Syroféničanku a mnohé jiné), ani později. Kdo má být umlčen, a tím takříkajíc vymazán, nesmí mlčet, a pokud kdokoli – muž či žena – mluvit nemůže, musí se najít někdo, kdo „za něho“ a s ním „otevře svá ústa“ (Př 31,8n).

6. Mlčení beránka

On však mlčel a nic neodpověděl. (Mk 14,61)

„Ústa neotevřel“ – tato slova o týraném služebníku Božím najdeme u Izajáše (53,7) na dvou místech a mezi nimi čteme přirovnání: „jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý“. (Ovce při stříži vlny skutečně nevydá hlas, jako by se odevzdávala osudu.) Tento obraz se znovu objevuje v evangelijních líčení Ježíšova utrpení: Ježíš při výslechu mlčí. U Matouše se tento motiv vyskytuje dvakrát; před veleknězem Ježíš „mlčel“ (Mt 26,63), Pilátovi „nic neodpovídal“ (27,12.14). Podobně je tomu u Marka: před veleknězem „mlčel a nic neodpověděl“ (Mk 14,61) a Pilátovi „už nic neodpověděl“ (15,5). U Jana (19,9) Pilátovi „nedal žádnou odpověď“. Lukáš naproti tomu spojuje motiv mlčení s výslechem před tetrarchou Herodem Antipou: ten „mu kladl mnoho otázek, ale on na nic neodpovídal“ (Lk 23,9). Evangelia prezentují motiv mlčení různě. Především Marek a Matouš dávají mlčícího Ježíše do souvislosti s oním trpícím spravedlivým, o němž se na moha místech zmiňují Žalmy, ale i Izajáš (53). U Jana jsou ve scéně před Pilátem role vlastně prohozeny: obžalovaný se stává soudcem, popírá suverenitu vládce a přisuzuje mu vinu (J 19,11).

Literárně-teologicky vykreslují tyto příběhy umučení, jejichž starozákonní podtón je nepřeslechnutelný, bezmocně trpícího člověka, který nemůže nic než mlčet, ale zároveň toho, jenž mlčet chce; nepodrobuje se totiž soudu pozemských vládců, nýbrž plní Boží vůli. Dává svůj život všanc, a tím se hlásí k Bohu Izraele, tomu Bohu, o němž svědčí Písmo.

7. Mlčení jako protest

Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý.

Nebudeš je už kárat; jsou dům vzpurný. (Et 3,26)

Myslíme-li na starozákonní proroky, pak myslíme především na jejich slova. Někdy zapomínáme, že proroci působí nejen skrze slova, nýbrž i tím, že své poselství předávají formou symbolického jednání a že je tělesně demonstrují. Zvláště nápadné je to u Ezechiela. Tento prorok se ocitl v Babylóně; patří k těm, kdo tam byli deportování po prvním dobytí Jeruzaléma v roce 597 př. Kr. Velká deportace do „babylonského zajetí“ bude následovat o deset let později. Jeruzalém i chrám tudíž ještě stojí a exulanti hledí do budoucnosti s nadějemi. Ale právě tyto naděje má Ezechiel na Boží příkaz rozmetat.

Budoucí obléhání Jeruzaléma má přiblížit jakousi scénickou improvizací (Ez 4,1-3). Déle než rok má ležet spoutaný, nejprve na jednom boku, potom na druhém, aby demonstroval vinu svého lidu (4,4-8). Dlouho se má živit nejchudší stravou, aby znázornil hlad v obleženém městě, odříznutém od zásobování. (4,9-17). Pak má v jiné scéně zobrazit přicházející katastrofu: oholí si vlasy a vousy jako symbol naprostého vyplenění země babylonskými vojsky. Část vlasů má přitom spálit a druhou část rozsekat mečem (5,1-4). Dokonce i smrt jeho ženy se stane jevištní akcí: Ezechielovi není dovoleno provést žádné smuteční obřady – smí pouze mlčky, bez hnutí sténat (24,16-18).

K takovým nonverbálním akcím často patří ochromené a ochromující mlčení. Místo aby vnukal naději, odmítá Ezechiel slovy i výmluvným mlčením – tím, co předvádí a co se na něm zjevuje – poskytovat jakoukoli falešnou útěchu. Ale ve chvíli, kdy do exilu dorazí zpráva z Jeruzaléma: „Město je vybito!“ (Ez 33,21), Ezechielův jazyk se rozváže a prorok zase může mluvit. Proti falešným nadějím bojoval mlčením, proti propukajícímu zoufalství teď mluví a v jeho slovech zní tichá naděje.

Ještě jednou: „Je čas mlčet i čas mluvit“ (Kaz 3,7). A znovu se ptáme: Kdy je ten pravý čas pro jedno a kdy naopak pro to druhé? Jednu z možných odpovědí dává kniha Kazatel: Někdy je právě namístě reagovat neobvykle, tak, jak by to málokdo očekával. U všech výroků, také u výroků biblických a teologických, se vždy ptejme, kdo je vyslovil, v jaké situaci a na čí adresu – ale také proti čemu. Totéž platí i pro mlčení. Někdy je nutné se proti mlčení a proti zamlčování hlasitě ozvat, ale jindy je čas odporovat spoustě slov a hesel mlčením.

Z Concilia 5/2015 přeložila Helena Medková

1Jürgen Ebach (nar. 1945), do r. 2010 profesor na Evangelické teologické fakultě University Bochum, spolupřekladatel nové německé verze Starého zákona.

2Co zbývá – je mlčení. Hamletova poslední slova před smrtí.