Ekumena a reforma církevního práva

„Otázka přiměřené ‚právní reformy‘ církve je výsostně ekumenický problém. … ‚Juridicismus‘ katolické církve je předmětem vážné a zásadní kritiky jak ze strany ortodoxie, tak ze strany reformovaných církví. V předpokladech, z nichž církevní právo vychází, i v závěrech, jež vyvozuje, spatřují tyto církve nejzávažnější odlišnosti, které je dělí od římskokatolické církve.“

To napsal Lukas Vischer, přední badatel v oboru ekumeny, před více než čtyřiceti lety. K hlavním rozdílům mezi římskokatolickou církví a jinými církvemi patří církevněprávní ustanovení týkající se papežského primátu, kněžského celibátu a postavení žen. Papež Pavel VI. otevřeně přiznal, že největší překážkou na cestě k ekumeně je papežský primát. Církve, v nichž kněžský celibát není povinný, nejsou ochotny vzdát se své tradice ve prospěch jednoty s katolickou církví. Podle katolického církevního práva jsou duchovní stav a moc v církvi vyhrazeny mužům, což činí z žen druhořadé členky církve.

Těmito třemi z hlediska ekumeny významnými tématy – papežským primátem, kněžským celibátem a postavením žen v římskokatolické církvi – se stručně zabývá následující příspěvek. V úvodu se chci ale krátce zmínit o tom, co říká o ekumeně katolická církev.

1. Ekumena z hlediska církevního práva

Platné církevní právo římskokatolické církve shrnují tři dokumenty, které vydal papež Jan Pavel II. Jsou to: (1) Codex Iuris Canonici (CIC) – Kodex kanonického práva z roku 1983 pro latinskou církev, (2) Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO) – Kodex kánonů východních církví z roku 1990, (3) apoštolská konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988. Církevní právo ortodoxních církví se skládá především z kánonů ustanovených na ekumenických koncilech prvního tisíciletí. Protestantské a reformované církve mají každá svůj vlastní církevní řád, (zatímco kánony ekumenických koncilů jsou většinou sdíleny ve většině ortodoxních církví). Letničtí nemají žádnou kanonickou strukturu, resp. jejich struktura je velmi volná – nejdůležitější pramen předpisů a norem pro ně představuje Bible. Kanonicky nejpropracovanější je struktura církve římskokatolické.

Kodex latinské církve (CIC) se ekumenou zabývá příliš povšechně. V can. 755 se říká: „Celému biskupskému sboru a především Apoštolskému stolci přísluší podporovat a řídit ekumenické hnutí u katolíků, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany, k jejíž podpoře je církev vázána z Kristovy vůle. A dále: „Rovněž biskupové a podle norem práva i biskupské konference mají podporovat tuto jednotu.“ Tento zákon podřazuje ekumenu učitelskému úřadu církevní hierarchie a odvolává se tím na roli římskokatolické církve jakožto mater et magistra všech církví, což z hlediska ekumenických vztahů není právě vstřícné.

Kodex pro východní církve (CCEO), o němž se zpravidla příliš nemluví, věnuje ekumeně sedm kánonů (oddíl XVIII: „Ekumenismus neboli podpora jednoty křesťanů“, can. 902–908). Souhrnně se v nich říká asi toto: Všichni věřící křesťané a zvláště jejich pastýři se mají modlit a pracovat ve prospěch znovusjednocení církve (can. 902). Mají je podporovat modlitbou, dobrým příkladem, věrností tradicím, spoluprací a vzájemnou úctou (can. 903). Každá církev sui iuris pod vedením Apoštolského stolce má mít svá partikulárněprávní ustanovení na podporu ekumeny (can. 904 § 1). Měla by existovat komise pro ekumenu, přinejmenším příslušný expert (§ 2); totéž platí pro každou eparchii (§ 3). V ekumenickém dialogu a v ekumenických iniciativách je nutno se vyvarovat falešného irénismu, lhostejnosti a přehnané horlivosti (can. 905). Všichni, zejména kněží a učitelé, musejí pečlivě dbát, aby učení katolické církve a ostatních církví podávali pravdivě (can. 906). Školy, nemocnice a podobná zařízení mají svým studujícím, pacientům atd. zajišťovat možnost náležitého duchovního provázení vysvěcenými osobami (can. 907). A nakonec se katolíkům doporučuje, aby náležitě respektujíce communicatio in sacris spolupracovali s ostatními věřícími ve všech oblastech, jako je charitativní práce, úsilí o sociální spravedlnost, obrana lidské důstojnosti a občanských práv, hájení míru či národní svátky (can. 908). Vyjmenované kánony jsou plné odkazů zejména na dokumenty II. vatikánského koncilu (Lumen Gentium, Orientalium Ecclesiarum, Unitatis Redintegratio) na Ekumenické direktorium Sekretariátu pro jednotu křesťanů ze 14. května 1967.

Snad bude namístě upozornit na poněkud nápadnou formulaci „římský apoštolský stolec“, použitou v can. 904 § 1. V katolickém kontextu se zpravidla mluví o „apoštolském stolci“. Připojení přívlastku „římský“ implikuje, že kromě Říma, jediného apoštolské stolce západního světa, existují i další apoštolské stolce jako Jeruzalém, Antiochie a Efesos, rovněž založené apoštoly. Používat termín „apoštolský stolec“ absolutně, tj. bez bližšího určení, by znamenalo tyto apoštolské stolce ignorovat, což by mohlo být pro ekumenické snahy iritující. CCEO se řídí koncilovým dekretem o ekumenismu (UR 3) a používá termín „římský apoštolský stolec“ jen jedinkrát (tzv. hapax legomenon).

2. Papežský primát

Z ekumenického hlediska jsou výroky katolického církevního práva o papeži krajně nedostatečné: „Biskup římské církve je hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé církve zde na zemi; a proto z důvodu svého nejvyššího úřadu má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi“ (CIC can. 331; CCEO can. 43) v oblasti legislativy, exekutivy a soudní moci. „Papeže nemůže nikdo soudit“ (CIC can. 1404, CCEO can. 43). Tyto kánony s množstvím odkazů na I. a II. Vaticanum prohlašují papeže za „nejvyššího pontifexe“, stojícího nad zákonem. Papež nemůže být soudně stíhán. Ale co když je usvědčen z cizoložství (jako papež Alexander VI.) nebo je homosexuál a jeho partner ho prozradí? Americký prezident Bill Clinton čelil žalobě a hrozilo mu, že bude zbaven funkce. Pro případ papežova chybného jednání, ať už jakéhokoli druhu, však církevní právo nestanoví žádný postup. Papež, který by se dopustil kacířství, ztrácí podle kanonistů svůj úřad eo ipso. Jenomže „papeže nemůže nikdo soudit“. První ekumenické koncily mluvily prostě o „římském biskupovi“. Oficiální vatikánská ročenka Annuario Pontificio užívala až do roku 2006 titul „patriarcha Západu“ (zrušen za Benedikta XVI.). Lepší by bylo bývalo vytvořit – ­analogicky k východním církvím, které znají titul patriarcha, resp. archiepiscopus maior –, úřad patriarchy nebo nejvyššího arcibiskupa latinské církve.

Zatímco ve východních patriarchálních církvích jsou biskupové voleni synodami (CCEO can. 180189), v latinské církvi „papež biskupy svobodně jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje“ (CIC can. 377). Potvrzení, o němž se zde mluví, se týká de facto jediného případu zvykového práva ve Francii. Jinak jsou všichni biskupové latinské církve jmenováni papežem. V dobách investitury laiků a s ní souvisejících případů zneužívání bylo jistě výhodné a oprávněné, aby biskupy jmenoval papež. Ale v dnešní změněné situaci dělá tento zvyk z papeže něco jako „superbiskupa“ a místní církve zbavuje jejich autonomie. Biskupské konference latinské církve i katolických východních církví by mohly být podle vzoru biskupských synod ortodoxních církví povýšeny na synody s plnou mocí legislativní i soudně právní (srov. CCEO can. 55155). To by mělo za následek decentralizaci církevního vedení.

Podle katolického učení a zákonodárství mají nejvyšší autoritu v církvi nejen ekumenické koncily, nýbrž i papež. Ekumenické koncily nemohou samozřejmě zasedat nepřetržitě a nelze je vlastně ani svolávat často. Je rozumné, aby v mezidobích měl nejvyšší autoritu v církvi papež jako nástupce apoštola Petra, i když moderní katolická exegeze zastává názor, že Petr možná nebyl prvním papežem. Podle církevního práva „přísluší jedině papeži obecný sněm svolat, sněmu osobně nebo prostřednictvím jiných osob předsedat, jej přeložit nebo přerušit či rozpustit a také schválit jeho rozhodnutí“ (CIC can. 338; CCEO can. 51). Papež vyhlašuje rovněž jednací řád koncilu a musí schválit tematické návrhy biskupů, než se o nich začne v rámci koncilu diskutovat. Návrh, který koncil vznesl většinou hlasů nebo dokonce jednomyslně, může papež zamítnout. Toto ustanovení jej staví de facto nad koncil. Jistě by měl mít moc intervenovat a řešit krizovou situaci, k čemuž také během II. vatikánského koncilu několikrát došlo. Definovat toto zcela mimořádné postavení, které papežství zaujímá mezi monarchií a demokracií, je úkolem církevního práva.

Katoličtí diecézní biskupové jsou po dovršení 75. roku života povinni požádat o uvolnění z funkce (CIC can. 401, CCEO can. 210). Pro papeže však věková hranice neexistuje. Kuriózní je, že biskupové skládají v 75 letech svůj úřad do rukou římského biskupa, kterému může být i více než 80 let. Pokud papež zemře, nebo odstoupí, jeho místo se uvolní. Smrt může ovšem nastat jen zdánlivě – to je pak krizová situace. A co kdyby byl papež postižen Alzheimerovou chorobou nebo upadl na řadu let do nezvratného kómatu? Pak se třeba vynoří vzdoropapežové jako v dobách velkého západního schismatu. Současné církevní právo takovou eventualitu ignoruje, přestože někteří papežové minulého století vydali zvláštní směrnice týkající se uvolněného papežského stolce a volby papeže.

Může se stát, že papež ve své starosti (sollicitudo) o všechny církve (srov. 2K 11,28) musí v určité církvi zasáhnout, jak to kolem r. 96 učinil Klement I. svým klasickým dopisem korintské církvi. Takový dictatus papae může sice vyvolat nevoli a rozkol, ale právě je myslitelné, že přiměřená papežova intervence zachrání nějakou místní církev před odštěpením. Nelze vyloučit, že některý diecézní biskup zanedbává své povinnosti, zastává mylné učení nebo se zaplete do skandálu, což byl případ Pavla ze Samosaty, biskupa z Antiochie, odsouzeného r. 260 synodou zasedající v Antiochii. V takových situacích, jež mohou vést i k rozdělení církve, rozhodovaly v raných dobách místní koncily a synody. Ve východních církvích vykonávali soudní moc patriarchové se svými synodami: společně biskupy vyslýchali, odsuzovali a trestali. To ovšem nezřídka způsobovalo na těle církve hluboké rány. Proto se patriarchové v rámci pokoncilní reformy východního katolického práva velmi rádi vzdali svého tradičního práva v této oblasti a přenesli je na papeže (srov. CCEO can. 1060). Papež jako starší bratr vykonávající sollicitudo může bloudícího biskupa předvolat, a shledá-li ho po přiměřeném řízení vinným, také zbavit úřadu.

Definovat dogma bylo podle CIC z roku 1917 v kompetenci ekumenického koncilu a papeže – v tomto pořadí (can. 1323 § 2). Současné kodexy pořadí obrátily a připisují zmíněnou kompetenci na prvním místě papeži (CIC 1983 can. 749 § 1; CCEO can. 597 § 1) a teprve potom ekumenickému koncilu (§ 2). V prvním křesťanském tisíciletí nedefinovali dogmata papežové, nýbrž ekumenické koncily, zatímco na konci druhého tisíciletí byla vydána dvě dogmata definovaná papežem: dogma o neposkvrněném početí P. Marie vyhlásil Pius IX. (1854) a dogma o nanebevzetí P. Marie „s tělem i duší“ Pius XII. (1950). Vůbec nic by se nestalo, kdyby bylo definování těchto dogmat odloženo na koncily, tedy na První vatikánský koncil (1870) a Druhý vatikánský koncil (19621965). Kdyby se v 19. století netrvalo na přednostním právu papeže a k účasti na Prvním vatikánském koncilu byly přizvány ortodoxní církve, mohlo být mariánské dogma formulováno společně (protějškem pojmu Immaculata je v řečtině Panagia, tj. Všesvatá) a ekumenické sjednocení západních a východních církví by možná přineslo podobně pozitivní impulzy jako na koncilu ve Florencii (1439). Tím, že Pius IX. tuto demonstraci papežských privilegií prosadil, vytvořil První vatikánský koncil další překážku na cestě k ekumenickému sblížení.

Reformovat papežství jakožto viditelné znamení katolicity a jednoty církve je perspektiva, kterou by řada nekatolických badatelů v oboru ekumeny uvítala. Papež Jan Pavel II. vyzval ke konstruktivním návrhům na inovaci papežství. Taková obnova by obsahovala určité změny církevněprávních ustanovení týkajících se papeže. Dnes je například „rozsudek a dekret papeže“, jenž má „plnou a nejvyšší moc v církvi“, definitivně platný a nelze proti němu podat „ani odvolání, ani stížnost“ (CIC can. 332, 333; CCEO can. 44, 45). V moderním světě, kde jinak neexistuje žádný nejvyšší soudní dvůr v podobě jednoho muže, představuje takový absolutismus naprosté unikum. Tohle obrovské břemeno, které monarchistický absolutismus uvaluje na papeže, se může ukázat jako neúnosné. Podle papeže Františka „se katolíci mohou od pravoslavných bratří přiučit  tomu, co to je biskupská kolegialita a jak prožívat synodalitu“ (EG 246). V pravoslavných církvích, ale i v katolických východních církvích je moc legislativní a soudní v kompetenci synod, zatímco patriarchům přísluší moc administrativní a výkonná (CCEO can. 110). Takové dělení moci na nejvyšší úrovni katolické církve není s papežským primátem neslučitelné.

3. Kněžský celibát

Zatímco se nekatolické církve a dvacet katolických východních církví řídí apoštolskou tradicí umožňující svobodnou volbu mezi kněžským celibátem a manželstvím, církevní právo katolické církve vyžaduje, aby kněží a biskupové žili v celibátu (CIC can. 1037). Tuto povinnost zavedl papež Siricius (384–399) s odvoláním na starozákonní předpis rituální čistoty. Když císař Justinián (483–565) vyhradil biskupské svěcení pouze svobodným mužům, šlo mu o to, aby biskupové jim svěřený církevní majetek nezpronevěřili ve prospěch vlastní rodiny. Celibát svobodně zvolený pro království Boží zasluhuje podle Kodexu východních církví nejvyšší úctu, avšak právě tak je třeba mít v úctě manželský stav duchovních (CCEO can. 373). Kněžský celibát je často oceňován jakožto jeden z výsostných znaků katolické církve. Ale z hlediska ekumeny může být zákon o povinném celibátu překážkou jednoty s těmi církvemi, v nichž je celibát dobrovolný. „Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné“ (Sk 15,28) – to je od apoštolských časů zlaté pravidlo církevního práva. Skutečnost, že Vatikán nedávno zřídil zvláštní ordinariát proto anglikánské kněze, kteří vstupují do římskokatolické církve, má ovšem jistou pachuť kastovního myšlení a neslouží zrovna věci ekumeny.

4. Ženy v katolické církvi

Církvněprávní status žen v dnešní katolické církvi je v mnoha směrech neuspokojivý: svěcení a duchovní stav jsou vyhrazeny pouze mužům (srov. CIC can. 1024; CCEO can. 754). V některých jiných církvích mohou být svěceny i ženy, a dokonce se mohou stát biskupkami. Z toho plyne logická otázka, zda by se žena mohla stát arcibiskupem (arcibiskupkou) z Canterbury, patriarchou (matriarchou?) z Konstantinopole anebo papežem (papežkou). Papež Jan Pavel II. odmítl ordinaci žen s odůvodněním, že Ježíš povolal za apoštoly výhradně muže, kdežto ženy – včetně své matky – vyloučil. Církve, v nichž jsou ženy svěceny, nevykládají Ježíšův postoj jako sankci, nýbrž jako tolerování dobových společenských norem. Pán obdařuje svými talenty muže i ženy a církev je povinna tyto dary uznávat a užívat jich k obecnému prospěchu. Úřad jáhenky byl v prvním tisíciletí ve většině východních a západních církví vžitou institucí. Během přípravy CCEO bylo navrženo znovu jej zavést; pracovní skupina pro záležitosti duchovních a ústřední pracovní skupina vypracovaly a jednomyslně přijaly dva kánony týkající se jáhenek. Jenomže návrh poslaný nadřízenému vatikánskému úřadu ke schválení byl vetován s odůvodněném, že funkce jáhenky je teologicky neudržitelná. A tak se jáhenka do Kodexu kánonů východních církví nedostala. Problémy jako postavení žen v církvi jsou v prvé řadě teologické povahy. Teologii přísluší je posuzovat – církevní právo předepisuje, jak s nimi zacházet v praxi. Potěšitelnou novinkou je, že papež František jmenoval komisi, která má zkoumat otázku diakonátu žen.

5. Hierarchie pravd a zákonů

Druhý vatikánský koncil prohlásil, „že existuje řád neboli ‚hierarchie‘ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry“ (UR 11). V této souvislosti lze snad upozornit i na to, že Augustinova Epistola 105 obsahuje termín doctrina salutaris; tu mají všichni akceptovat a zůstat jí věrni. Hierarchie pravd je geniální a z hlediska ekumeny velmi slibná myšlenka. Znamená, že např. mariologická dogmata o neposkvrněném početí a nanebevzetí stojí na stupnici pravd níže než christologická dogmata. Totéž se týká ekleziologických dogmat o papežském primátu a papežově neomylnosti.

Hierarchii pravd odpovídá hierarchie zákonů. Pro Ježíše mělo nejvyšší prioritu přikázání lásky k Bohu a k bližnímu (Mt 22,3739; Mk 12,3031). „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Mt 23,23) Tady Ježíš upozorňuje na hierarchii zákonů.

Pokoncilní projekt Lex Ecclesiae Fundamentalis (LEF) byl zamýšlen jako charta základních kanonických předpisů. Někteří o něm mluvili jako o základním zákonu církve. To implikovalo, že jednotlivé kánony lze zpochybnit a změnit – stejně jako zákony demokratického státu, které lze napadat a mohou být Ústavním soudem nebo Nejvyšším soudním dvorem zrušeny. Nicméně od LEF se nakonec upustilo a jeho podstatná ustanovení byla začleněna do obou kodexů (srov. CIC can. 204223; CCEO can. 726; 4248). Ozývají se hlasy, které si přejí návrat k LEF a žádají, aby byl promulgován podobně jako apoštolská konstituce o římské kurii Pastor bonus. To by byl významný krok, nemá-li myšlenka hierarchie zákonů, tak významná z hlediska ekumeny, zapadnout.

6. Závěr

Církev potřebuje neustálou obnovu (ecclesia semper reformanda). A totéž platí pro církevní právo.

Když Papež Jan XXIII. ohlašoval svolání Druhého vatikánského koncilu mluvil o reformě církevního práva. Ta byla vydáním nového latinského kodexu (CIC 1983) a kodexu pro východní církve (CCEO 1990) uskutečněna. Řada kánonů z obou kodexů – např. o učitelském úřadu církve nebo o přestupcích a trestech – byla později upravena. Nedávno změnil papež František několik kánonů týkajících se manželství. Změny vyžadují i zákony o papeži, které jsou pro ekumenu „překážkou č. 1“. Papež Jan Pavel II. vyzval, aby byly podávány kreativní návrhy na reformu papežství – v rámci hranic, jež stanoví ius divinum (to je ovšem podstatné omezení!). Zkoumáním tohoto ius divinum se v poslední době zabývali významní teologové i odborníci na církevní právo. Bude-li v tomto směru dosaženo větší jasnosti, můžeme doufat v pokrok ekumeny.

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný