Reformace, konfesní antagonizace, náboženská a kulturní diferenciace

Úvahy historika o významu církevních dějin raného novověku pro současnost a budoucnost

Společenskopolitická situace jubilejního roku 2017 a „cizí Luther“

31. říjen 2017 je příležitostí vytvořit si na základě historických znalostí realistický obraz Luthera a reformace a tím zároveň otevřít nové cesty k dorozumění. Dnes už jsou pryč doby, kdy jedni dělali z wittenberského augustiniána hrdinu a používali ho jako nástroj politicko-nacionálního či ideologického boje, zatímco druzí jej zatracovali a činili ho zodpovědným za všechno, co ve své vlastní současnosti odsuzovali. Společenskopolitická situace, v níž v Německu probíhá tzv. Lutherovo desetiletí, a vzpomínkové oslavy, které v roce 2008 zahájil tehdejší předseda EKD (Evangelische Kirche in Deutschland) biskup Wolfgang Huber, mají tři charakteristické rysy:

• Kultura vzpomínkových oslav je na rozdíl od minulosti demokratická, nikoli již monarchická (většinou monarchistická).
• Dlouho převažující odstup či dokonce nepřátelství mezi konfesemi ustoupilo ekumenické senzibilitě.
• Donedávna dominující nacionální či eurocentrický pohled na dějiny, podle něhož je novověk a moderna výhradní zásluhou Evropy či dokonce německého protestantismu, byl nahrazen globální perspektivou.

Máme-li dospět k realistické představě o Lutherovi a reformaci, musíme především reformátora i jeho protihráče zbavit dějinného nánosu následujících století, jejichž přístup byl dán různými dobovými zájmy; musíme se na ně dívat očima jejich doby. Přelom 15. a 16. století byl epochou prudké proměny, hlubokého znejistění a hledání spolehlivé pravdy. Celé generace latinského křesťanstva silně toužily po zásadní církevní reformě, týkající se institucí, duchovní péče a víry, kterážto reforma by v důsledku tehdejšího těsného propojení sféry církevní a světské přinesla i závažné změny politické a společenské.

Vlastně by nám tehdejší sociálně-psychické klima mohlo připadat velmi blízké. Jenomže tehdejší politické a společenské struktury se od dnešních diametrálně lišily, což platí i o způsobu uvažování a o lidských emocích, úzkostech a nadějích. Naše současnost je totiž od období reformace oddělena onou fundamentální proměnou, kterou přineslo osvícenství. Proto jsou nám společenské a politické struktury tehdejší doby cizí stejně jako mnoho základních principů lidského myšlení a jednání. Magie a víra v přímé působení čarodějnic, démonů a ďáblů byly tehdy obecně rozšířené, a to nejen v širokých vrstvách lidu, nýbrž i mezi učenci, na šlechtických dvorech a na úřadech. Dějiny lidstva byly zároveň dějinami spásy, tj. dění na frontách každodenní politiky bylo vnímáno jako eschatologický západ mezi Bohem a ďáblem, mezi syny světla a syny temnoty, jako zápas o řád, nebo chaos na tomto i na onom světě a o přináležení každé jednotlivé lidské duše k silám dobra, nebo zla. Kompetence náboženství byla uznávána ve všech oblastech. Náboženství a společnost, církev a politický systém byly vzájemně strukturálně propojeny. Státní instituce teprve vznikaly a musely se prosazovat v prudkých kontroverzích se staršími, před-státními silami, k nimž patřila v neposlední řadě církev a duchovní osoby jakožto „první stav“.

„Neznámý“ Luther v „neznámé“ době

Máme-li rozumět Lutherovi a jeho protihráčům z doby, která je nám, dnešním lidem fundamentálně cizí, musíme si v motivech a cílech jejich jednání všímat dobově podmíněných prvků. Když Luther 31. října 1517 zveřejnil závěry, k nimž došel, neučinil tak jako revolucionář, nýbrž jako mnich a teolog skromně sloužící své církvi. A proto své artikule o odpustcích nepřibil na vrata zámeckého kostela, nýbrž je poslal svým představeným s žádostí, aby se zřekli svých omylů. Když se biskupové zdráhali a Lutherovy teze se bez jeho přičinění začaly šířit tiskem, překročily ony debaty o reformě, jimiž se už dlouho zabývali kritičtí intelektuálové v církvi, poprvé okruh odborníků a staly se doslova věcí každého křesťana. Ti, kdo neuměli číst, naslouchali na tržištích, v krčmách a hostincích předčítání reformních letáků. Po této „reformaci v médiích“ následovala vzápětí reformace jakožto lidové hnutí, protože reformátorské křesťanství v obcích oslovovalo všechny, ve městech i na venkově. A když se posléze v celé říši i mimo ni objevovali další reformátoři (především Huldrych Zwingli v Curychu a později Johannes Kalvín v Ženevě), hráze, postavené Římem proti touze celého křesťanstva po reformách a obnově, se definitivně prolomily. Důsledkem byl vznik svébytných, evangelických církví.

Dvě rovnocenné větve novodobých církevních reforem

Takto uvolněná dynamika změn zachvátila nakonec i Řím. Protože se Luther těšil ochraně ze strany sílícího raně moderního státu, a nemohl být tudíž na rozdíl od dřívějších církevních kritiků umlčen, stal se pro renesanční papežství, neochotné k reformám, trnem v oku. Papež se cítil nucen svolat do severoitalského Tridentu reformní koncil. Všeobecný byl tento koncil ovšem už jen na papíře, neboť mezitím přibližně třetina latinského křesťanstva vypověděla papeži poslušnost. Reformní dekrety vypracované mezi lety 1545 a 1563 byly reakcí papežské církve na předcházející evangelickou reformaci. Staly se základem pro katolickou konfesní církev novověku, která – stejně jako konfesní církve reformace – byla novou církví. Podobně jako ony fungovala coby raně moderní kulturní a světonázorový systém, který – stejně jako protestantské systémy – podstatně ovlivnil cestu Evropy do novověku, byť samozřejmě jiným, svébytným způsobem.

Když wittenberský augustinián protestoval koncem října 1517 proti obchodu s odpustky, byla „reformace“ veškeré církve vzhledem k masivní touze po reformě ještě uskutečnitelná. Tato příležitost byla zmarněna, neboť německá a latinská církevní hierarchie nedokázala na Lutherův teologický impuls adekvátně reagovat. Jeho postoj a brzy i polemický projev se poté radikalizoval. Teprve v důsledku toho se reformní hnutí pozdně středověké církve vydalo dvěma odlišnými cestami náboženského a církevního vývoje: Na jedné straně se „evangeličtí“ reformátoři ve Wittenbergu, Curychu a Ženevě s dosavadním systémem radikálně rozešli, na druhé straně byla v souladu se systémem provedena tridentská reforma římské církve s cílem systém stabilizovat. Rok 1517 se stal v dějinách křesťanstva rozhraním dvou epoch. V dalším vývoji došlo k rozporům, které z pohledu roku 1517 byly věcně neopodstatněné.

Učebnice dějepisu mluví zpravidla o reformaci a následné protireformaci, avšak tento popis neodpovídá skutečnému časovému průběhu dění. Šlo o dva typy, dvě konkretizace onoho volání po reformách, které bylo v latinském křesťanstvu slyšet dlouho před Lutherem, a tyto dvě cesty vedly pod tlakem událostí (včetně rozhodnutí a chybných rozhodnutí na obou stranách) k antagonistickým konceptům nového řádu v církvi a společnosti. Důsledkem byla antagonistická konkurence systémů: Mezi dvěma raně novověkými konfesními církvemi vzniklo fundamentální nepřátelství, které udržovalo evropské státy a společnosti v napětí po mnoho generací.

Antagonizace katolického a protestantského vyznání

Jak to konkrétně probíhalo v oblasti teologie, ukazuje rozpor v učení o milosti. Právě v oněch letech, kdy se Německo vydalo cestou reformace, vytvořila italská reformní hnutí v Janově (později i v Římě a jinde) bratrstvo s názvem Oratorio del Divino Amore. Tito reformisté, většinou duchovní, nekladli důraz na zbožné skutky v zájmu spásy vlastní duše; ideálem byla pro ně prožívaná, celou osobu pronikající caritas, kterou chápali jako milost darovanou od Boha – šlo o odklon od vžité zbožnosti dobrých skutků, vyjádřený téhož roku i v Lutherových tezích o odpustcích. Avšak wittenberský mnich a italští oratoriáni vyvodili každý ze svého konkrétního učení o milosti odlišné důsledky: Italové sázeli na klérus, který zkvalitněním svého vzdělání, zbožnosti a disciplíny takříkajíc přirozeně pozvedne i laiky a tím nastolí v „kněžské“ církvi opět stav čistoty. Luther, vycházeje ze svého učení o milosti, dospěl naproti tomu k tezi o kněžství všech pokřtěných, čímž učinil kněžský stav jakožto zprostředkovatele Boží spásy zbytečným.

Jak nicméně dokazuje nedávné „Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění“,² ani učení o milosti a ospravedlnění, toto nejvnitřnější teologické jádro reformátorského poselství, nebylo věcně bezpodmínečným důvodem k rozkolu církve. Nutnost rozdělit církev z nemalé části vyplynula z historické situace, tj. nebyla dána primárně teologickými argumenty, nýbrž způsobena historickými okolnostmi. Jako soupeři zůstaly konfesní církve protestantů i katolíků v těsném vztahu: čím radikálněji útočili evangeličtí reformátoři na papežskou církev, tím rozhodněji trvali katoličtí reformisté na ohraničení a alternativních způsobech institucionální a duchovní obnovy.

Že tato antagonistická dynamika postupně vyvolávala protiklady, které v roce 1517 ještě vůbec neexistovaly, je vidět na postoji k Bibli. Několik měsíců před Lutherovými tezemi o odpustcích byla ve španělském universitním městě Alcalá dokončena tzv. Komplutenská polyglota (polyglotta Complutensis). Toto kompletní vydání Bible v originálních jazycích inicioval a podporoval Francisco Jimenez de Cisneros (1436–1517), arcibiskup toledský, nejmocnější muž španělské církve a zároveň hlava reformistů. Díky reformním španělským kruhům tak vyšla poprvé Bible odpovídající nejnovějším filologickým poznatkům, mezník rané moderní biblistiky. Kdyby měli evropští učenci v roce 1517 odpovědět na otázku, kde je centrum moderní biblistiky, určitě by nejmenovali Wittenberg, nýbrž Alcalá a nejspíš také Basilej, kde v roce 1516 vyšel Erasmusmův Nový zákon. Reformisté už také žádali, aby se při bohoslužbách používala Bible v jazyce lidu, jak víme z dobrozdání, které dva významní teologové z řádu kamaldulských poustevníků (OSBCam) předložili papeži Lvu X. při jeho intronizaci v roce 1513.

Nicméně s probíhající „antagonizací“ se úcta k Bibli prosazovala pouze v protestantismu, až se nakonec stala jeho poznávacím znamením. „Luther dal křesťanům Bibli“, tuto chválu slyšíme dnes v souvislosti s 500. výročím reformace i z úst katolíků. Vzhledem k onomu španělskému vícejazyčnému vydání Bible, dokončenému v roce 1517, je nutno tento výrok doplnit: Luther dal Bibli jedné části západního křesťanství – a druhé části ji vzal. Neboť pokles důrazu na Bibli v katolické církvi byl v prvé řadě reakcí na reformaci.

Příklad s Biblí je obecný vzorec uplatňující se v poreformačním vztahu konfesí: ukazuje totiž fungování antagonismů a jejich vzájemnou komunikaci. Stejně jako v případě Bible se tento model projevuje i v případě mariánské úcty. Pokles úcty k Matce Boží nezpůsobil svým vystoupením Luther – vzpomeňme jen na jeho výklad Magnificatu. To, že se sami protestanti identifikovali jako ti, pro něž Maria nehraje žádnou roli (zažil jsem to v Kolíně n. R. v padesátých a šedesátých letech), byla teprve antagonistická reakce na rozkvět katolické mariánské zbožnosti v baroku. – Protestantská teologie a s ní mnohé protestantské obce mezitím dávno znovu objevily Marii jako vzor křesťanského života. Dvojlomnost konfesní éry nicméně působí dále (např. ještě nedávno přivedl jednu protestantskou obec v Horním Hesensku do rozpaků textilní obraz s mariánským motivem, který jí darovala skupina žen ze sousední katolické obce).

Podobně je tomu s manželstvím kněží. Před reformací nebylo kvazimanželské soužití na faře ničím mimořádným a je těžko odhadnout, jak by byl vývoj probíhal dále nebýt Luthera. Celibát, tato neochvějná zásada katolické církve, se proto historikovi zabývajícímu se 16. a 17. stoletím jeví jako reakce na manželství raně moderních protestantských farářů – a naopak: uzavření manželství a založení rodiny se u protestantů stalo téměř povinností, jíž musel protestantský farář prokázat svou odlišnost od katolického duchovního.

Dokonce i řád církve byl ovlivněn tímto mechanismem. Papežský řád římské církve byl po Lutherovi a v důsledku Luthera mnohem striktnější než dříve. Připomeňme si jen, jak ostře útočil Erasmus Rotterdamský nejen na Julia II., přezdívaného „papež válečník“, nýbrž na papežství obecně (ovšem skrytě, ve svém basilejském okruhu). Teprve hrubé výroky na adresu římského „antikrista“, v nichž Luther tohoto kultivovaného muže nazýval sprostým chlapem, přiměly Erasma, tehdejšího nesporného názorového představitele latinské Evropy, k obratu, k solidaritě s papežstvím římské církve. Byl to právě Luther, díky komu zůstala funkce papeže jakožto suverénního pontifexe zachována a přežila dokonce i epochální zlom francouzské revoluce.

A nakonec učení solus Christus, dogmatické jádro reformace. I ono se stalo výlučně protestantským teprve v polovině 16. století, a to zásluhou katolických konfesionalistů. To dokládá scéna, jež se odehrála u úmrtního lože Karla V. (1550–1558), Lutherova velkého protihráče. Karel stejně jako jeho zpovědník arcibiskup Caranza byli ještě zakotveni v předkonfesní náboženské úctě ke Kristu, která byla základem i pro Lutherovo učení o Kristu. Caranza tedy naprosto samozřejmě podal umírajícímu krucifix jako zdroj útěchy a naděje. Novodobé rozdělení postoje protestantů a katolíků v otázce uctívání Krista se projevilo, až když příslušníci mladé, konfesionalisticky uvažující generace španělského kléru obvinili Caranzu z kacířství a ihned po pohřbu jej (a málem i samotného mrtvého císaře) chtěli postavit před soud. Krucifix podaný umírajícímu jako poslední útěcha se stal totiž něčím nepatřičným teprve pro ty, kteří byli vychováni v antagonismu 16. století a vymezovali se proti protestantskému učení i formám zbožnosti ve snaze zachránit tělo církve a španělský národ před šířícím se „německým morem“ (pestis Germaniae). (Jestliže několik let před 500. výročím reformace vydal německý papež jako své hlavní teologické dílo několikasvazkovou interpretaci Krista, můžeme jen doufat, že to bude chápáno také jako připomenutí společného základu, jímž je pro katolíky i protestanty pozdně středověká úcta ke Kristu.)

„Rozštěpení církve“ versus kulturní a světonázorová diferenciace

Pravděpodobně nejvýznamnějším důsledkem reformace, který vtiskl podobu evropskému a později i globálnímu novověku a bez něhož si dnešní svět sotva kdo umí představit, je kulturní a světonázorová diferenciace. Ta ale nebyla výsledkem Lutherovy teologie. Lutherova teologie zůstala neodlučitelně spojena s tradičním myšlenkovým modelem občanské a konfesně církevní obce. Rozhodující byla prostá skutečnost, že se Luther na rozdíl od předchozích reformátorů dokázal prosadit a že s pomocí vrchnosti, jež byla ochotna rozejít se s Římem, vznikly nové, lépe řečeno alternativní křesťanské církve.

Tato skutečnost, nazývaná „rozštěpení církve“, má z hlediska církevních dějin negativní přídech; z perspektivy dějin lidstva to byl ohromný impuls vedoucí k diferenciaci, což je třeba hodnotit pozitivně. Církevní pluralizace uvnitř křesťanství byla zásadním předpokladem světonázorovou, kulturní a politickou diferenciaci Evropy, daleko přesahující náboženskou a církevní sféru a směřující až k pluralistické a sekulární civilní společnosti dneška. To je ovšem výsledek, který si žádný teolog 16. století nepřestavoval. Tím rozhodujícím, co způsobila existence dalších církví vedle katolické je skutečnost, že nárok na absolutní pravdu, který si i nadále dělali teologové obou táborů, se stal fikcí. A že lidé v Evropě – nebo křesťané, což byla ještě dlouho synonyma –, si postupně zvykali na reálný život s více pravdami a začali normativní myšlenku povinné jednoty nahrazovat myšlenkou svobody.

Vstup náboženství do světa a sekularizace

Reformace nicméně významně ovlivnila evropskou kulturu, resp. identitu i po stránce obsahové. To se týká nejen protestantské, nýbrž i římskokatolické oblasti Evropy a nakonec i dalších kontinentů. Díky Lutherovi bylo náboženství reaktivováno jakožto víra; víra zaměřená na dějiny spásy, existenciálně prožívaná a působící do hlubin společnosti. S nástupem reformace nedošlo – jak dodnes občas tvrdí kritikové zejména z katolického prostředí – k novověkému zesvětštění tj. ke ztrátě náboženství. Naopak, náboženství se s veškerou energií vrátilo do soukromého i veřejného života Evropy jako vůdčí síla.

Křesťanská víra byla vnesena do světa. Měla se osvědčit v každodenním jednání křesťanů ve světě. Nejdůležitějším, nejpřednějším místem pro víru a pro jednání vycházející z víry už nebyly kláštery, opatství a jiná odloučená sakrální místa, nýbrž každodenní svět. Tím, že Lutherova eschatologická teologie váže víru a svět dohromady a chápe svět jako místo spásného dění, stává se všechno světské součástí řádu spásy. Manželství, sexualita, povolání a politika jsou ceněny výše, dostávají novou legitimitu. To uvolňuje jak v soukromém tak ve veřejném životě dynamiku, která byla v době středověkého zdůrazňování nábožných úkonů světu odňata. Víra bez působení ve světě je považována za hřích právě tak jako působení ve světě bez víry. Na tomto základě se náboženství stává v průběhu staletí formující silou novověku, a to kulturně, společensky i politicky.

Z tohoto lutherovského důrazu na náboženství profitovala nakonec také římská církev. Tridentská reforma učinila i z papežské odnože novověkého křesťanství, vyrostlé ze středověké církve, „novou“ církev, církev katolické konfese. I zde dostalo náboženství opět centrální roli, takže i římská konfesní církev – stejně jako konkurenční protestantské konfesní církve – mohla svým specifickým způsobem přispět k raně moderní dynamizaci společnosti. To dokládají jezuitské mariánské družiny (Congregatio Mariana) právě tak jako katolický kult Svaté rodiny, s nimiž – podobně jako v případě farářských rodin nebo občanského ducha protestantů – vstoupilo „do rodiny a společnosti a rovněž do náboženského života tolik nového“, že se to mohlo stát základem „moderního křesťanství“, které napomohlo „vzniku měšťanské kultury“ i v katolických oblastech Evropy (říká historik Bernd Roeck).

V tomto novověkém prolnutí katolicismu do „světa“ se nepochybně uplatnil princip dějinného vývoje nazývaný challenge and response („výzva a odpověď“, Arnold Toyenbee): šlo o odpověď katolicismu na reformátorskou výzvu. Tato „světskost“ byla ovšem také důsledkem trvajícího působení předreformačního renesančního náboženství, propojujícího křesťanství s antickou světskostí, konkrétně onoho „odčarování světa“, které znamenalo nejen estetizaci, nýbrž i ranou racionalizaci křesťanství.

Na formování každodenního kulturního a společenského života v novověku se podílely všechny novověké konfesní církve, kromě protestantských i katolická. Atribut „moderní“ nelze tedy nadále spojovat výhradně s protestantismem, což sociologové a novináři (opírajíce se o Maxe Webera) vytrvale dělají. Na druhé straně „sekularizace“ se svými následky není hříchem protestantů, nýbrž výsledkem společných dějin křesťanství. Neboť – viděno správně – sekularizace raného novověku neznamenala postupné vytlačení náboženství ze světa. Naopak, v důsledku důrazného propojení novodobého křesťanství se světem se náboženství stalo hlavním činitelem utvářejícím svět, a to jak v prostředí katolickém, tak i protestantském.

Důsledky pro rok 2017

Velké úspěchy, jichž papežové počínaje Janem Pavlem II. dosahují svými náboženskými inscenacemi zejména u mládeže, by byly bez onoho návratu k existenciální religiozitě křesťanství, jejž Luther prosadil proti odporu renesančního papežství, těžko myslitelné. Luther jako garant novověké religiozity – z této perspektivy se tedy v roce 2017 mohou spolu se všemi ostatními církvemi cítit i katolíci pozváni, aby spolu s luterány Luthera slavili, nebo přinejmenším oceňovali.

Ve světle této historické analýzy by se tak nemělo dít pouze negativně, nemělo by jít jen o healing of memory (uzdravení vzpomínek). Spíše je to dobrá příležitost vyjádřit uznání a vděčnost za impulsy pro další vývoj – vzpomeňme jen, jak vášnivě Luther požadoval oddělení papežství od politické a vojenské moci. Z hlediska historika by bylo důležitým krokem k ekumeně, kdyby římskokatolická církev přijala novověkou diferenciaci Evropy vzniklou v důsledku reformace jako něco pozitivního. Diferenciace křesťanství v jeho samém jádru, tj. v jeho teologických, spirituálních a církevněprávní základech, by už neměla být hodnocena jako pracovní úraz, jako hříšné selhání, ani jako začátek novověké sekularizace ve smyslu úpadku. Dokážeme-li se osvobodit od konfesionalistického fundamentálního nepřátelství předchozích staletí, budeme dnes schopni chápat rozmanitost křesťanské víry, křesťanské kultury a způsobu života jako svobodu, jež je křesťanství vrozena.

To osvobozuje i od utopického názoru, že moderní ekumena je myslitelná jedině jako „hledání ztracené jednoty víry“. Naopak, diferenciace (také víry a církví), tento rys křesťansko-evropského novověku, dala křesťanům svobodu pohledu a sebeurčení a k naší náboženské kultuře neodlučitelně patří. Díky takovému ekumenicko-historickému přístupu umlká nářek nad rozdělením a místo něho zní radost z nábožensko-spirituálního a kulturního bohatství evropského křesťanství: radost katolíků z Johanna Sebastiana Bacha a protestantských písní – i radost protestantů z barokní mariánské zbožnosti. Tuto sounáležitost, ale také ony síly, jež ji zakrývají, dokládá známý milostný obraz Panny Marie Pomocné v innsbruckém dómě³ (v četných kopiích rozšířený v celé jihoněmecké oblasti): jeho autorem nebyl nikdo jiný než Lucas Cranach st., malíř vysloveně protestantský.

Ve světle naší obecně historické analýzy by se už dnes mohla stát zdrojem katolicko-protestantské radosti z bohatství křesťanského života ona manželství, která spolu uzavírají příslušníci obou konfesních církví. Radost z tohoto krásného zárodku ekumenické budoucnosti by dokonce mohla překonat propast oddělující církev, jež kněžím předepisuje celibát, a církev, jež ordinuje ženy; ovšem za předpokladu, že obě strany přestanou propagovat své vlastní pojetí jako jediný možný výklad Kristova pastýřského pověření.

Z Concilia 2/2017 přeložila Helena Medková