Úterý 19. září 2017 nebylo zpočátku nijak výjimečným dnem. V 11:00 proběhl každoroční cvičný poplach připomínající ničivé zemětřesení, které postihlo mexickou metropoli v roce 1985. Okolo jedné jsem s mladším synem v kočárku vyrazil vyzvednout staršího syna z nedaleké školky. Při přecházení pětiproudé křižovatky jsem začal pociťovat otřesy, zpočátku jsem si toho nevšímal, protože nebyly slyšet sirény a slabé zemětřesení je v Mexico City poměrně časté. Po chvilce se ovšem přidaly známé zvuky a navíc jsem byl rád, že jsem se potácivě dostal přes křižovatku, kde jsem hledal, společně s dalšími vybíhajícími lidmi z okolních kanceláří, vhodné místo k úkrytu před možnými hrozbami, mj. před nebezpečně se kývajícími semafory a všudypřítomným elektrickým vedením. Kromě sirén se totiž ozvala i ohlušující rána oznamující pád sloupu a přetržení elektrického vedení. Sílu zemětřesení, které mělo 7,1 Richterovy škály, jsem si v tu chvíli neuvědomoval a lehce v šoku jsem po skončení sirén dorazil do školky, kde jsem čekal s několika postupně přibíhajícími vyděšenými rodiči na okamžik, až budou moci děti opustit dvorek, kde mají evakuační shromaždiště (tyto body shromažďování jsou vyznačeny u každé veřejné budovy). Evidentně otřesený personál nám postupně přiváděl naše ratolesti. Oproti intenzivně se sdílejícím Mexičanům jsem se se syny ihned vydal k domovu.
Po cestě jsme si všímali prvních škod, které byly o to patrnější na naší desetipodlažní budově. Společně s ostatními sousedy jsme byli odsouzeni k čekání, jednak z obavy z dozvuků zemětřesení (tzv. replik), jednak z nutnosti prověřit statiku objektu. Někteří sousedé zůstali uvězněni ve svých příbytcích a volali z balkónů o pomoc. Projíždějící policejní hlídka odkázala hlídače a ostatní na hasiče, kteří prý jediní mají oprávnění vyrazit zablokované dveře. Ulice byly plné lidí a silných emocí. Lidé plakali, objímali se a děkovali Bohu za život. Po pár minutách přiběhla manželka pracující na české ambasádě, kde jsme přijali krátkodobý azyl. Přítomní pracovníci zastupitelského úřadu se vyrovnávali se šokem „počesku“ alkoholem a vzájemným sdílením. Přitom se přes výpadek proudu i běžných komunikačních kanálů snažili spojit satelitním telefonem s ministerstvem, ale také se pokoušeli zjišťovat, zda jsou postiženi lidé z české komunity žijící v Mexiku atd.
Po několika hodinách a předběžné revizi objektu jsme byli vpuštěni do našeho domu. Vítaly nás popraskané stěny, okna, otevřené skříně a místy popadané věci. Protože byla školka následující den uzavřena (a pak ještě několik dní), šel jsem s dětmi na nedaleké dětské hřiště. Cestou jsme procházeli nejvíce poškozenou částí města. Provázely nás katastrofické obrazy zničených a poškozených budov, uzavřených ulic, ale také neuvěřitelná atmosféra plná odhodlání, naděje, solidarity a v podstatě i radosti, jež ovládala právě tato nejponičenější místa. Tisíce, zejména mladých, dobrovolníků vyrazily na postižená místa i z velmi vzdálených míst Mexika, aby se zapojily do potřebných prací. Lidé spontánně nabízeli svá vozidla a byty pro dobrovolníky, či pro zemětřesením postižené. Na ulicích v nejvíce poničených oblastech nebo v okolí zničených objektů prostí lidé, ale i okolní obchody, restaurace, firmy rozdávaly jídlo, desinfekce atd., přičemž lidé nijak nerozlišovali, zda ulicí pouze procházíte, či pomáháte. Spontánně na různých místech města vznikaly centra sbírek materiální a potravinové pomoci, která byla během několika málo dní zcela přesycena. Na chvilku, a jen na některých místech, jakoby ustal každodenní shon a honba za maximalizací výnosů. Na atmosféře nic neubírala obvyklá místní dezorganizovanost, přemíra dobrovolníků, policistů, vojáků a techniky (z nichž velká část marně čekala na „seberealizaci“), všudypřítomný unikající plyn a hrozba zřícení dalších budov a replik zemětřesení.
Symbolem zemětřesení se stala škola Enrique Rébsamen ve čtvrti Narvarte. Během několika vteřin se čtyřpatrová budova školy proměnila v ruiny, v nichž zahynulo minimálně 25 osob, převážně malých dětí. Celou Mexickou federací rezonovaly online přenášené dramatické záchranné práce, při nichž se specialisté pokoušeli ze tří stran proniknout k přeživším. Záběry na záchranná lehátka přibližující se k otvorům, střídaly informace o tom, že zachraňovaná osoba se nachází v jiném patře, tedy ve 40 cm proláklině pod dalšími 50 cm betonu. Byl to dramatický a ne vždy vítězný souboj s časem a počasím, kdy každý vydatný večerní tropický liják hrozil tím, že dosud živé utopí či dále poškodí dosud držící konstrukce objektu.
Člověk konfrontovaný s rozsahem katastrofy, jen v hlavním městě je k demolici na pět set škol a v sousedním velkoměstě Puebla,1 jež je známá množstvím historických kostelů, je jich cca stovka v havarijním stavu, se neubrání otázkám, proč takovou katastrofu seslal Bůh právě na tolika zkouškami zmítanou zemi. Zemi, kde život lidí ohrožuje válka s kartely, organizovaný zločin a každoročně i značné množství přírodních pohrom jako jsou třeba hurikány. Kde navíc nadpoloviční většina obyvatel žije v chudobě, byť sám stát rozhodně chudý není, spíše naopak. Spousta lidí, neměla, na rozdíl od nás, to štěstí, že si mohou platit pojistku a třeba přišli o domov i veškerý majetek. Na druhou stranu celonárodní solidarita a aktivita skupin i jednotlivců byla a dosud je neuvěřitelná a obdivuhodná, např. jedna Češka žijící v nedalekém městě Cuernavaca, pracující v místní státní škole, kde přišly desítky rodin o veškerý majetek, objíždí přispěvatele a stavebniny, aby sehnala finanční prostředky na stavební materiál či samotný materiál pro takto postižené, aby si mohli svépomocí znovuvybudovat domovy.
Člověk si v této situaci nutně uvědomí nejen absolutní nesamozřejmost své existence a vratkost lidské společnosti, která může být v jednom okamžiku zcela rozvrácena. Chápe, ale i nesamozřejmost následné pomoci, a hlavně jejího rozsahu, který byl z valné většiny spontánní a enormní. Právě tyto momenty činí z téhle katastrofy, která navíc proběhla ve třech vlnách, protože střed Mexika byl vystaven ničivým zemětřesením nad 6,5 stupňů Richterovy škály celkem třikrát během dvou týdnů,2 událost, která má přes svůj tragický rozměr i mnoho pozitivních aspektů, které naopak vyvolávají v lidech radost, vděčnost. Právě nesamozřejmé a velmi upřímné projevy vděčnosti Bohu se načas staly ještě výraznější součástí místního koloritu. Pro člověka ze střední Evropy je toto obtížně pochopitelné. V místních podmínkách, kde lidský život má zdánlivě nižší cenu, zainteresovanost státu a úřadů je obecně spíše předstíraná než opravdová, vítězí rodina, komunita, sounáležitost a vzájemnost a tedy lidskost a opravdová láska. Láska k Bohu i k bližním.
Česká učitelka paní Klára ve městě Cuernavaca, která shání peníze na opravu zbořených domů, je ve spojení s autorem článku, a kdybyste jí chtěli na sbírku přispět, můžete využít náš účet 2300165017/2010. Rádi předáme dál. Nezapomeňte nás na účel peněz upozornit variabilním symbolem 900 a do zprávy pro příjemce napište Mexiko. Předem děkujeme!
1 Město se nachází cca 100 km od metropole na druhé straně vrcholků, jimž vévodí sopka Popocatepetl.
2 První zemětřesení proběhlo devátého, poté devatenáctého a naposledy 23. září.