Kateřina Brichcínová, Ve své lásce nás předem určil. Předurčení. Svatý Pavel, svatý Augustin a Vladimír Boublík. Předmluvu napsal Karel Skalický. Svitavy: Trinitas, 2017.
Otázka predestinace čili předurčení patří k nejzapeklitějším tématům křesťanské teologie, přinejmenším té západní. Nejde v ní o nic menšího než o to, jaký je vlastně Bůh, kterého křesťané vyznávají a k němuž se obracejí, jaký je člověk, který Boha hledá a k Bohu se obrací, a jaký je vztah mezi Bohem a člověkem, mezi člověkem a Bohem. Přeje si Bůh spásu všech lidí, nebo jen určitého počtu? Je Bůh, který ponechává některé lidi zatracení či je sám zatracuje, ještě dobrý? Je Bůh, který se nechává přemoci fatální silou dědičného hříchu, ještě všemocný? Je člověk, o jehož osudu a určení je předen rozhodnuto, ještě svobodný? A není-li svobodný, je ještě obrazem Boha? A jakého Boha vlastně? Spleť otázek, které nedokázali uspokojivě zodpovědět ani ti největší z křesťanských teologů. Otázek, které si křesťanská teologie kladla od počátku a klade stále.
Základní kapitoly teologie predestinace napsal v samých počátcích křesťanství apoštol Pavel a po něm je rozvinul zejména „Učitel milosti“ Augustin z Hippo. Augustinova interpretace Pavlova učení, posunutá ve směru dvojího předurčení a dualistického rozdělení lidstva na dvě nestejně velké části, většinu odsouzenou k zatracení a menšinu vyvolenou ke spáse, zásadním způsobem ovlivnila veškerou následující teologii křesťanského Západu (ne však Východu). Nebyla zdaleka přijímána všeobecně a nekriticky, autoritu si však zachovala vždy. Jedním z autorů, kteří se k augustinovskému pojetí předurčení postavili kriticky, byl i český teolog působící v Římě Vladimír Boublík (1928-1974).
Právě Boublíkovi a jeho pojetí předurčení je věnována práce teoložky Kateřiny Brichcínové Ve své lásce nás předem určil (Trinitas, 2017). Již samotný název, citace z první kapitoly listu Efezským (Ef 1,5), ukazuje základní záměr práce: vrátit se k pavlovskému pojetí předurčení, které ještě není zakaleno augustinovským pesimistickým a fatalistickým pohledem na člověka a jeho určení. Brichcínová postupuje tak, že nejprve načrtává portrét Vladimíra Boublíka, a to nejen běh jeho života, ale také jeho vnitřní svět, tak jak jej zachycuje Duchovní deník, který si mladý bohoslovec a čerstvý exulant vedl v letech 1952-1959. Práci zde autorce usnadnilo, že Boublíkův deník byl nedávno vydán v kritické edici péčí Jiřího Žůrka (V. Boublík, Duchovní deník, Refugium 2010). Tato část knihy, ač rozsahem nevelká, je pro celek důležitá: ukazuje, jak Boublíkovy teologické důrazy vyrůstají z jeho osobních, intimních úvah a hledání vlastního povolání a vlastní cesty životem. Například důraz na svobodu lidské odpovědi na Boží oslovení a pozvání, svobodu lidského „fiat“, „staň se“, se rodí v hledání duše žíznící po Bohu teď a tady, ne na základě abstraktních spekulací, ale živého, žitého vztahu.
Následující Boublíkův teologický profil v podobě chronologického přehledu jeho díla počínaje tím základním, disertací na téma Predestinace u svatého Pavla a svatého Augustina, tak plynule navazuje na jeho osobní hledání a propojuje jeho dílo se životem a směřováním. Pozornosti se dostává i druhé ze stěžejních Boublíkových prací, jeho Teologii mimokřesťanských náboženství (Teologia delle religioni, Roma 1973, česky Kostelní Vydří 2000). Tato Boublíkova práce, podle autorky zřejmě největší přínos českého bohoslovce pro současné teologické bádání, se s tématem predestinace propojuje v klíčovém bodu: pokud Bůh chce spasit všechny lidi (a ne jen malý počet), pak „v dějinách žije jediné lidské pokolení spojené s Kristem“. Kristus je budoucnost každého člověka a v něm musí mít možnost dosáhnout spásy i ti, kdo ho neznají.
Ústřední část práce, nadepsaná Předurčení – věčná otázka, je rozdělena do tří částí věnovaných třem klíčovým postavám – apoštolu Pavlovi, svatému Augustinovi a Vladimíru Boublíkovi. Pořadí ale není chronologické, nejprve přichází na řadu Augustin a jeho predestinační teologie. Kateřina Brichcínová se připojuje k rostoucí řadě teologů a teoložek, které si uvědomují problematičnost Augustinova pojetí, jež nesouzní s biblickým poselstvím ani s předchozí tradicí. Vícekrát citován je italský teolog Donato Ogliari, který se zabýval teologií milosti a svobodné vůle v Augustinově sporu s tzv. semipelagiány, z českých autorek pak Lenka Karfíková, která podrobila Augustinovo učení o milosti zevrubné kritice.
Nebylo jistě možné vzít v potaz všechny hlasy kritické k augustinovské predestinační teologii, přesto je snad jistým nedostatkem, že autorka opomněla zmínit nejvýznamnější postavu tzv. pelagiánů a nejvytrvalejšího Augustinova kritika, biskupa Juliána z Aeclana. To ale příliš nevadí, protože základní důrazy, o něž Juliánovi v jeho polemice s Augustinem šlo, v práci nechybí, a ani chybět nemohou: odpor proti představě Boha, který ze své suverénní všemoci někoho odsuzuje k zavržení, kdežto jiného ke spáse; který odsuzuje k věčnému utrpení i novorozené děti, které se ještě nemohly dopustit ničeho zlého; nahlédnutí, že tam, kde panuje přísné předurčení, mizí svoboda člověka. Julián z Aeclana, stejně jako o mnoho století po něm Vladimír Boublík, dobře chápali, že takový obraz Boha je v zásadním nesouladu s křesťanskou zvěstí, bez ohledu na autoritu a vliv toho, kdo dané učení prosazuje.
Než se dostane na řadu sám Boublík, věnuje se práce predestinační teologii svatého Pavla, na niž český teolog navázal, ovšem jiným způsobem než teolog severoafrický. Pavlovo učení o předurčení charakterizují tři základní rysy: gratuita neboli primát milosti a vyloučení vlastních zásluh člověka (v tom se shoduje s Augustinovou odpovědí), dále univerzalita a s ní spojená christocentričnost. Předurčení se netýká malé, omezené skupinky, ale celého lidstva, a to v osobě Vyvoleného, Ježíše Krista. Konečně je to účinnost, neodvolatelnost, s níž se Boží záměr naplňuje. V Pavlově nauce o spáse má důležité místo princip solidarity, naopak v nauce Augustinově je prvek solidarity a univerzality upozaděn či přímo opomenut. Ačkoli tuto stopu autorka příliš nerozvádí, přibližuje se její (a Boublíkův) pohled spíš univerzalistickým koncepcím spásy, jak je nejprosluleji rozvinul alexandrijský exeget a teolog Órigenés.
Boublíkovo pojetí predestinace, na něž se konečně dostává řada, je především silně christocentrické. V jeho středu stojí Kristus, skrze něhož je přijato za syny a dcery a spaseno celé lidstvo. Kristus a lidstvo tvoří jeden celek, jedinou mystickou osobu (Christus totus), která je zároveň provázána s celým stvořením. Opět lze doplnit starobylou souvislost této teologie, totiž její podobnost s teologií rekapitulace (obnovení všeho stvoření v Bohu) Ireneje z Lyonu. Pozoruhodná je blízkost Boublíkova pojetí koncepci, kterou o něco dříve než český teolog předložil švýcarský protestantský teolog Karl Barth. I u Bartha je středem predestinace Kristus, či přesněji Celý Kristus (jednota Kristovy osoby a církve). Kateřina Brichcínová považuje Barthovo pojetí, které fakticky odstraňuje představu dvojího předurčení, v teologii vycházející z reformace zdomácnělou zejména díky Janu Kalvínovi, za souznící s Pavlovým poselstvím.
Vladimír Boublík nechápe Boží předurčení jako jakési předběžné rozhodnutí, ale jako věčný Boží záměr. Věčný, to znamená v každém okamžiku přítomný a účinně působící. Časový rozměr je nahrazen rozměrem vztahovým: predestinace je vyvolení v lásce, je poutem lásky, „pevným zakotvením každého přítomného okamžiku v nezadržitelném proudu času“. Spása nespočívá v naplňování jakéhosi předem daného plánu, ale v osobním setkání Boha s člověka. V setkání, které se děje především v Kristu. V Kristově kříži, v jeho „moudrosti“, je také možné nalézt odpověď na vždy přítomnou otázku, proč Bůh dopouští zlo. Existence zla je možná a obhajitelná pouze tehdy když slouží většímu, mocnějšímu dobru. Bůh nepotřebuje peklo plné zavržených, aby ukázal vlastní velikost, soudí Vladimír Boublík v podání Kateřiny Brichcínové a cílí tak na citlivý bod Augustinova učení o temné božské spravedlnosti. Ta většinu lidí propadlých zavržení za dědičný hřích prvního člověka ponechává jejich trestu, aby tato lidskému rozumu nepochopitelná „spravedlnost“ dala tím více vyniknout Boží přízni k menšině vyvolených. Takto předurčující Bůh by však oním mocnějším dobrem ani být nemohl.
Ve své teologii předurčení se český teolog nemohl vyhnout otázce hříchu, právě spojení absolutní Boží suverenity a moci na jedné straně, a podobně absolutního dopadu „dědičného hříchu“ prvního člověka na druhé straně totiž dalo vzniknout Augustinově temné a fatalistické predestinační koncepci. Podle Boublíka je hřích na prvním místě lží, lživou interpretací postavení člověka před Bohem. Touha být jako Bůh, která vedla k pádu prvních lidí, je tatáž touha, která má přivádět k lásce k Bohu. Když tato touha podlehne klamu ďábla coby „lháře a otce lži“, stává se pokřivenou, stává se počátkem zla. Hřích je odmítnutím Božího záměru, odvrácením se od Boha, soustředěním se na sebe. Každému člověku, „dělníku poslední hodiny“, je až do poslední chvíle otevřená naděje ve spásu, která je založena v Boží lásce k člověku, zjevené v Kristu a stále přítomné a přístupné.
Ačkoli Boublíkova teologie predestinace vychází z hlubokých zdrojů a dospívá k neméně hlubokým závěrům, stala se vedle pozitivního přijetí záhy terčem kritiky, v první řadě od obhájců hipponského Učitele milosti. Jejich kritice a odpovědi českého teologa se Kateřina Brichcínová rovněž věnuje. Vedle negativních i pozitivních dobových ohlasů přichází na řadu i zcela současné uvažování o predestinační teologii, konkrétně z pera italského teologa tomistické orientace Giovanniho Kostka. Porovnání jeho pojetí vycházejícího z učení svatého Tomáše Akvinského s Boublíkovým a shledání, že se v mnohém shodují, tvoří závěrečný oddíl knihy.
Poslední slovo ale dostává modlitba, vyslovená francouzským knězem Michelem Quoistem. „Chtěl bych očistit svůj zrak a přivlastnit si Tvé oči“, opakuje se v ní. Jedním z mnoha přínosů práce Kateřiny Brichcínové je to, že si stále uvědomuje limity teologie jakožto „rozpravy o Bohu“. Právě na teologii predestinace je dobře patrné, jak je rozvíjení a logické řazení argumentů o Bohu, jeho vlastnostech a o tom, co má a musí učinit, samo o sobě problematické. I velmi soustředěná celoživotní snaha brilantních myslitelů formátu Augustina z Hippo mohla nakonec dospět spíše k něčemu, co připomíná parodii Boha než jeho živou podobu. I pro teology, a teologem je vlastně každý člověk, který o Bohu a o své víře přemýšlí, platí, že „teo-logie“ jakožto řeč o Bohu si musí být vědoma svých limitů, nesmí ztratit rozměr tajemství. A také a snad ještě podstatněji, že nesmí přestat být vztahem, celoživotním hledáním a osobním rozhovorem s Tím, kvůli němuž se všechno to přemýšlení a hledání děje a bez něhož by postrádalo smysl. Kniha Kateřiny Brichcínové je dobrým průvodcem na takovém teologickém putování.