Nigerijská katolická biblická asociace (CABAN) se zaměřuje na konkrétní biblická témata zpravidla v té podobě, v jaké se o nich „píše v Bibli“. Tím vychází vstříc milovníkům Bible v Nigerii i jinde, kteří mají v souvislosti s konkrétními tématy sklon se ptát: „Tak je to psáno v Bibli?“ Členové biblické asociace jakožto znalci Bible rádi slouží lidu Božímu – pomáhají mu objevovat, že v Bibli (Božím slovu v lidském jazyce) se skutečně setkáváme s každodenními problémy a že „Bůh odpovídá na naše otázky“ (srov. Dei verbum 6,23). Pomáhají lidem pochopit, co Bible skutečně říká, protože Bible má být interpretována ve světle významu, který autor s poselstvím evangelia jako celku spojoval (srov. Dei verbum 19), a ve světle historické víry církve – třebaže obojí nemusí být identické s významem, který Bibli dávají populární vykladači a televizní kazatelé s odůvodněním, že „tak to stojí v Bibli“ nebo „toto je slovo Boží“. Prostí lidé při četbě Bible nerozlišují mezi pokračujícím Božím zjevením ve Starém a Novém zákonu. O kritických studiích a církevních směrnicích k interpretaci Bible, této podstatné knihy církve, nevědí nic.
Vydavatelé aktuálního čísla Concilia (2017/4) formulovali téma mého příspěvku jako „Nový zákon a milosrdenství“. Vycházejíc z výše popsaných okolností jsem to instinktivně přečetla jako „Milosrdenství v Novém zákoně“. Když jsem déle uvažovala, uvědomila jsem si zásadní rozdíl mezi oběma formulacemi. Tady nejde o to, co k tématu „milosrdenství“ říká Nový zákon („Je to tak v Bibli?“). Mám se snažit „s maximální přesností“ (cituji vydavatele) pochopit vnitřní vztah mezi Novým zákonem a milosrdenstvím.
Je totiž rozdíl mezi Novým zákonem, tedy oněmi 27 knihami, které spolu se Starým zákonem tvoří Bibli, a novým zákonem ve smyslu nové smlouvy Boha se stvořením a člověkem. Nový zákon je zpráva o tom, jak různí autoři tuto smlouvu vnímali, jak ji přijali a jak ji hlásali. Můj příspěvek má tudíž vyzvednout podstatné znaky milosrdenství, onoho jádra nové smlouvy, aniž by uváděl, kde všude je v Novém zákoně zmínka o milosrdenství nebo co o tomto tématu soudí učenci. Jakmile čtenář pochopí specifičnost milosrdenství coby nové smlouvy, bude lépe schopen pohybovat se uvnitř Nového zákona, objevovat rozměry milosrdenství a podobně jako autoři Nového zákona sklízet ovoce milosrdenství, které změní jejich život.
Tento článek vychází především z toho, že nová boží smlouva je založena na milosrdenství, že z něho vyrůstá; dále že povinností každého křesťana jakožto Ježíšova učedníka je být si tohoto milosrdenství vědom, přijmout je a oddat se mu. Pak budou křesťané toto milosrdenství, jež pochopili a přijali, předávat druhým lidem bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, náboženské přesvědčení, pohlaví, národnost nebo barvu pleti. O této odpovědnosti křesťanů ve službě milosrdenství mluví papež František, když ve své bule Misericordiæ Vultus (Tvář milosrdenství) říká „milosrdní jako Otec“. Tento obrat se stal mantrou mimořádného Svatého roku božího milosrdenství 2015. Jako výrok samotného Ježíše je obsažen u Lukáše v kázání na hoře: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,36)
Mluvit o „Novém zákonu a milosrdenství“ znamená mluvit o „milosrdenství a milosrdenství“. Milosrdenství je nejhlubší podstatou, jádrem a základním prvkem Nového zákona. Hlavními součástmi milosrdenství jsou soucit, láska, odpuštění a spravedlnost (ve smyslu pravdivost vztahu, nikoli spravedlnost, která rozděluje). Tyto pojmy označují vlastnosti Boha, který je láska (1J 4, 8.16), který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“, ne „aby svět soudil“, ale aby jej spasil (J 3, 16-17). Spásné Boží jednání vycházející z milosrdenství odkazuje na protoevangelium v knize Genesis (3,15). Opakem Božího milosrdenství jsou především hněv a soud. Rozhněvaný Bůh přenechává lidi jejich zmatkům a odsuzování, resp. odsouzení sebe samých. Naproti tomu skrze milosrdenství a božskou spravedlnost (tj. Boží věrnost smlouvě; srov. 2Tm 2,13) přichází k lidem Bůh, protože ví, že ponecháni sami sobě by ze své hříšnosti, z odcizenosti Bohu, nikdy nenašli východisko (srov. Ř 3, 21-25).
Ježíš, jenž je onou Boží dobrou zprávou pro lidstvo, ztělesňuje novou smlouvu Boha s lidstvem. Přináší ji člověku celým svým příběhem Spasitele, od vtělení přes pozemskou existenci až po vyvrcholení ve velikonočním tajemství. Tímto tajemstvím, jež zahrnuje Poslední večeři Páně, zradu, smrt na kříži a zmrtvýchvstání, je dar Božího milosrdenství neodvolatelně potvrzen a zpečetěn (J 19,30). A jeho plodem je – podle Petrova výkladu letniční události – vylití Ducha svatého „na všeliké tělo“ (Sk 2, 14-21; srov. Jl 3,1).
Na kříži vyjádřil Ježíš tuto novou smlouvu jak fyzicky (byl ukřižován jako beránek Boží, který na sebe bere hřích světa), tak slovně („Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí“ – třebaže jeho protivníci byli dávno neochvějně rozhodnuti zadržet ho a vydat potupné smrti). „Nevědí, co činí“ je nevyhnutelný postoj, z něhož pramení Boží milosrdenství a odpuštění.
Milosrdenství, tato nová smlouva, souvisí s množstvím pojmů jako láska, soucit, slitování, odpuštění a spravedlnost. Význam slova milosrdenství vysvětlují zejména použité řecké výrazy: eleos (milosrdenství, slitování), splaggnizomai (soucítit), dikaiosyne (pravdivost, pravost, poctivost – což je přiléhavější než soudící a odsuzující spravedlnost), charis (milost), pistis (věrnost) a agapé (láska). Tato slova charakterizují vztah Boha k lidem, bezmocným a bez výjimky hříšným (Ř 3,23). A souhrnným výsledkem Božího milosrdenství je soleria (záchrana) a eirene (mír, neporušenost, shalom), které Bůh dává skrze Krista lidstvu jako dobrovolný, nepodmíněný dar.
V nejhlubším smyslu je milosrdenství jakožto nová Boží smlouva odpovědí lidem, kteří nejsou schopni učinit cokoli, aby změnili svoji životní situaci, a nijak si milosrdenství nezasluhují. Milosrdenství je vnitřní, spontánní hnutí vyvěrající z hlubin Boha, jako když se uvolňuje adrenalin. Milosrdenství způsobuje, že Bůh ubohému člověku otvírá náruč, a to bez kalkulování, bez jakéhokoli pro a proti, bez otázek („aniž počítá lidem jejich provinění“). Milosrdenství od příjemce nežádá nic, ani vděčnost, prostě na lidi „apeluje“, „aby se s Bohem smířili“, aby byla obnovena jejich integrita (2 K 5, 17-21)
Klíčový text k tématu Božího milosrdenství najdeme v Listu Titovi (3, 4-7):
„Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“
Tento úryvek shrnuje Boží skutek milosrdenství, tento svobodný a nezasloužený dar, zakotvený ve velikonočním tajemství, oné „nové smlouvě“ zpečetěné Ježíšovou krví (L 22, 19-20); dále dar Ducha svatého v novém narození (J 1, 12-13; 3, 3-21) skrze křest; a konečnou spásu věřících, kteří se stávají „dědici Božími, spoludědici Kristovými“ (Ř 8, 14-17).
Toto Boží milosrdenství, jež si nelze zasloužit, se projevuje v evangelijních příbězích, v Ježíšově učení a jeho skutcích. Ve vyprávění o posedlém v Gerase (Mk 5, 1-20) není milosrdenství na první pohled rozpoznatelné. Lidé nedokázali ubožáka vyléčit a ani s vynaložením veškerých sil se jim nepodařilo spoutat ho řetězy. Objevuje se Ježíš, osvobozuje muže z moci celé legie démonů (legie se skládala z asi šesti tisíc pěších vojáků), navrací mu smysly a rozum a osvobozuje kraj od této děsivé postavy – dokonce za cenu, že se utopily tři tisíce vepřů. Nikdo (kromě démonů) Ježíše nežádal, aby cokoli učinil. Lidé vyděšení jeho přítomností ho dokonce prosí, aby jejich končiny opustil. Milosrdenství se v příběhu jasně projevuje ve chvíli, kdy Ježíš říká uzdravenému, který jej chce následovat: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,19)
Podobenství o ztraceném synu (L 15): Ježíš se obvykle choval k hříšníkům vlídně, jedl (stoloval) s nimi a řekl, že lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní a že Bůh nežádá oběti, nýbrž milosrdenství (Mt 9, 9-13). Jeho podobenství o ztraceném synu, o ztracené ovci a o ztracené minci (L 15) ukazují neuvěřitelné milosrdenství, s nímž Bůh zachází s hříšníky. Papež František v tomto podobenství vidí „jádro evangelia a naší víry“ (Misericordias vultus, 9). Syn se dobrovolně zřekl rodiny, promrhal dědictví (dědictví si nelze zasloužil, je to milost) a klesl na samé dno. Vrací se domů, aby zde sloužil jako nádeník, ale ne proto, že by svého jednání litoval, nýbrž aby měl co jíst. Otec ho vidí už z dálky. Pohnut soucitem mu běží naproti a objímá jej, špinavého, tak jak byl. Zahrne ho polibky, oblékne ho jako krále a pak pro něj a všechny služebníky (nikoli vznešené hosty) vystrojí slavnou hostinu. Boží milosrdenství v tomto podobenství přesahuje veškeré lidské chápání. Může být přijato jedině skrze víru.
Pavel z Tarsu je výrazný příklad Božího milosrdenství. Bůh mu odpustil nejen jeho hřích spočívající v pronásledování Ježíše v jeho učednících (Sk 9,5); učinil jej apoštolem pohanů, tak jako Petra učinil apoštolem Židů (1 Ko 15, 9-10; Ga 2,7). Pavel podle vlastního svědectví, zdůrazněného především v 1. listu Timoteovi (1 Tm 1, 12-17), nezasluhoval být povolán za apoštola. Přesto jej Bůh ve svém milosrdenství učinil apoštolem (1 Ko 15, 9-10; Ga 1, 13-14) jako živý příklad Božího milosrdenství pro každého (1 Tm 15-16).
Pavel mluví o Božím milosrdenství podrobně v Listu Římanům (3-5). Shrnuje je takto: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (tj. připravili se o ni).“ Lidé sami vůbec nebyli schopni se k této slávě znovu přiblížit. Pouze z milosrdenství a věrnosti k lidem „zemřel Kristus za nás, když jsme ještě byli hříšní“ – pro člověka něco nepředstavitelného (Ř 5, 6-8). Bůh nás hříšné lidi spasil, zatímco my jsme neprojevili ani lítost, ani pokoru.
Evangelista Jan (1, 16-17) říká, že „milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“. Milost je naprosto svobodný dar, který si nelze zasloužit ani odpracovat. Zatímco stará smlouva, kterou uzavřel Mojžíš, spočívala na zákonu a její trvalá platnost byla podmíněna poslušností k zákonu (Ex 19-24), nová smlouva (milosrdenství) odvozuje svou věčnou a všeobecnou platnost z Boží lásky ke světu (J 13, 1-2; 15,13). Je univerzální, nekonečná a neomezená (není vyhrazena nějakému vyvolenému lidu) (J 1, 29. 34; 12,32). Dokonce i z pohanů, kteří do té doby nebyli „lidem“, učinilo Boží milosrdenství „Boží lid“, členy „Boží rodiny“ (Ef 1, 11-22).
Gn 3,15 je základní biblický text o Božím milosrdenství. Na první hřích našich prarodičů reaguje Bůh bezprostředně tím, že je vyhledá a oznámí jim, že položí nepřátelství mezi a hada, který je svedl. Když muž a žena pojedli ze zakázaného ovoce, nevydali se za Bohem ani ho neprosili, aby přikryl jejich nahotu, tj. jejich novou formu existence poté, co se oloupili o Boží slávu. Když jim Bůh připomněl jejich čin, ani neřekli, že svého skutku litují (žena jen přiznala, že byla svedena), ani nepožádali o odpuštění. Pro ně bylo prostě vyloučeno zvrátit situaci, do níž se svou neposlušností sami dostali. Bůh však učinil více, než že by je jen vytáhl z maléru. Přikryl jejich nahotu a uchránil je toho, aby okusili i ze stromu života, následkem čehož by museli navždy zůstat ve stavu hříchu, protože by nemohli zemřít. Jedině smrtí mohou „v Kristu dojít života“, „vstát jako tělo duchovní“ (srov. 1 Ko 15, 22.35-49).
Svůj slib, že položí nepřátelství mezi hada a ženu s jejím potomstvem, Bůh splnil. Nejprve způsobil, že Maria byla od svého početí „milosti plná“ (dogma o neposkvrněném početí) a nalezla „milost u Boha“ (L 1,31). Potom se Boží Slovo skrze inkarnaci „stalo tělem“ (J 1,14) v Ježíši z Nazareta, synu Mariině (Mk 6,4), narozeném z ženy (Ga 4,4). V jeho osobě, božské a lidské zároveň, působí Bůh ono „nepřátelství“, aby hřích už nikdy nemohl vstoupit mezi lidstvo a Boha, neboť Boha v Kristu nelze od Boha oddělit. Potom učinil z lidí, pouhých tvorů, Boží děti, dcery a syny v Kristu (J 1, 12-13; 1 J 1, 1-4), aby se stali „novým stvořením“ (2 Ko 5,17) a mohli zůstat s Bohem nerozlučně spojeni. V Ježíši, jenž „zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žd 4,15), zvítězil Bůh ve svém milosrdenství nad hříchem (tj. odpadnutím od Boha) a smrtí (tj. odplatou za hřích) jednou provždy, a to pro celé lidstvo.
Božské milosrdenství jakožto nová smlouva má důsledky pro všechny lidi. Křesťané, kteří byli skrze Krista křtem ponořeni do Boží trojice, a tak se stali dětmi Božími, mají účast na Božím životě (jako mají všichni lidé skrze stvoření účast na lidském životě). Skrze Ježíšovo lidství jsou – jako údy jeho těla (1 Ko 12) nebo jako ratolesti vinného kmene (J 15, 1-17) – včleněni do nové smlouvy. Dostalo se jim milosti (jež je dobrovolným darem) a povolání být eucharistickým lidem, tedy lidem, jenž přijal milosrdenství a je proto nyní, jsa vděčen Ježíši, sám milosrdný. Tím, že křesťané jsou „milosrdní jako Otec“, dávají najevo, že jsou Božími dětmi, které milosrdenství opravdu přijaly (a ne snad o něm jen slyšely). Být milosrdný proto není nějaké rozhodnutí, není to ani dar, který lze nabídnout, ani čest, kterou lze projevovat Bohu. Nejde o to, dodržovat přikázání, abychom se Bohu zalíbili a byli za to v nebi odměněni. Být milosrdný je především důkazem, že jsme skutečně dětmi Božími, že v sobě máme Boží život, Boží milosrdenství. V lidech a skrze ně zůstává Ježíš – tento projev Božího milosrdenství k lidem – živý a projevuje se v naší každodennosti. Z toho vyplývá, že není-li křesťanův život zakořeněn, ukotven v milosrdenství, není pravým životem. Takový život postupně usychá, až odpadne jako mrtvá ratolest (srov. J 14,6).
Všechno je dobrovolný, nezasloužený dar od Boha – proto není nic, čím by se křesťané (a lidé vůbec) mohli chlubit (1 Ko 3,21; 2 Ko 10,17). Bůh dává lásku a milosrdenství všem stejně, bez rozdílu. Petr (Sk 10, 34-35) i Pavel (Ga 2, 6; Ř 2,11), apoštolové Židů a pohanů, tuto pravdu sami poznali a hlásali. Vědomí skutečnosti, že milosrdenství je svobodný Boží dar, vyžaduje trvalou vděčnost Bohu a zavazuje člověka modlit se denně za to, aby byl sám milosrdný a odpouštěl tak, jako odpouští Bůh (Otčenáš, Mt 6, 3-15).
Pokud se lidé nesnaží o milosrdný přístup, jsou následky pro ně samotné katastrofální. Názorně to ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18, 23-25). Když žádal o odklad vyrovnání dluhu, protože neměl čím zaplatit, jeho pán se slitoval a prominul mu deset tisíc hřiven (v dnešní měně asi šedesát milionů dolarů); věděl totiž, že služebník nebude schopen splatit dluh nikdy. Dělník tehdy vydělával jeden denár denně. Hřivna byla asi tři sta tisíc denárů. A přesto služebník ani pod bezprostředním dojmem pánova milosrdného prominutí dluhu nedokázal sám odpustit jinému služebníkovi jeho dluh, který činil pouhých sto denárů (méně než dvě stě dolarů). Tatáž nemožnost splatit dluh, bez ohledu na jeho výši, se objevuje i v podobenství o dvou dlužnících (L 7, 36-43). Jediné východisko ze situace je odpuštění dluhu. A na ně lze reagovat jedině nekonečnou láskou a vděčností, kterou projevujeme tím, že se k ostatním chováme milosrdně.
Milosrdenství je Boží dar lidem – v Kristu a skrze Krista. Bůh je milosrdný bezpodmínečně a ke všem a nevyžaduje protislužbu. Jeho milosrdenství je plodem Boží věrné, soucitné a bezpodmínečné lásky k bezmocnému lidstvu. Důkazem toho, že jsme Boží milosrdenství přijali, že jsme si je osvojili, je naše vlastní milosrdenství. Jsme tedy milosrdní ne z vlastního rozhodnutí nebo abychom si zasloužil život věčný. Svým milosrdenstvím dokazujeme, že se nám dostalo Božího milosrdenství, že Bůh, jenž je milosrdenství, žije a působí v nás a že my jako milované děti Boží a Ježíšovi bratři a sestry (údy jeho těla a ratolesti vinného kmene) jsme nositeli Božího milosrdenství.
Abychom byli milosrdní jako náš Otec, a to zejména vůči těm, kdo nám činí bezpráví a nikdy se nemohou polepšit, musíme především odpouštět: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Totéž řekl Bůh proroku Jonášovi, rozhněvanému na obyvatele Ninive (Jon 4,11). Ježíš nám zakazuje soudit a odsuzovat, abychom sami nebyli souzeni a odsouzeni (Mt 7,1). Neochota odpouštět se nebezpečně podobá pýše. Brání nám vnímat Boží milosrdenství (srov. L 18,10-14). Tereza z Ávily řekla, že čím lépe poznává Boha, tím těžší je pro ni přičíst někomu smrtelný hřích. Milosrdenství jakožto nová smlouva nás vyzývá, abychom byli „milosrdní jako Otec“ – bezpodmínečně.
Z Concilia 4/2017 přeložila Helena Medková