Sexuální menšiny: Kristovo tělo v barvách duhy

Sexuální menšiny se od ostatních menšin liší v mnoha směrech. Jak známo, britská královna Viktorie byla přesvědčena, že něco jako lesbická láska prostě neexistuje. Avšak sexuální menšiny jsou neviditelné dokonce i ve společnostech, které uznávají existenci praktik lišících se od těch, jež jsou považovány za normální či normativní, tedy od praktik v heterosexuálních monogamních vztazích. Ať už jsou neviditelné, nebo se skrývají, tvářit se jako heterosexuál může být úspěšná strategie, jak se vyhnout diskriminaci. Tuto strategii volí mnozí LGBTTIQ – tedy lesby, gayové, bisexuálové, transgenderoví, transsexuálové, intersexuálové nebo lidé, kteří o své sexuální identitě či orientaci pochybují. Kromě toho jsou sexuální menšiny neviditelné z právního hlediska, protože antidiskriminační zákony, které např. v USA jiné menšiny chrání, se jimi nezabývají, leda okrajově.

Situace lidí z komunity LGBTTIQ neboli „queer“ je nadto skutečně „queer“ - podivná: překračují totiž hranici mezi bezmocnými a mocnými menšinami. Jednak čelí diskriminaci a násilí ze strany hegemoniální většiny, protože jsou jiní. Podle zprávy UNO z roku 2015 jsou lidé pro svou sexuální nebo genderové identitu minimálně v 76 státech světa pronásledováni a v sedmi zemích může být homosexuální vztah trestán smrtí. Stávají se obětmi nenávistného násilí a diskriminaci jsou vystaveni i v rodinném a sociálním prostředí. Ovšem na druhé straně patří příslušníci LGBTTIQ mnohdy k hospodářské a kulturní elitě společnosti, což jim dává privilegia a přístup k moci. V USA představují například lesby, gayové a bisexuálové díky své kupní síle vlivnou skupinou obyvatelstva, takže marketing si nemůže dovolit ignorovat jejich životní styl.

I. Do jaké míry je teologie „queer“?

Lze zastávat názor, že správně chápaná teologie musí být „queer“. Co přitom znamená slovo „queer“ a v jakém smyslu se dá říci, že teologie je nebo by měla být „queer“? Slovo samo je etymologicky zajímavé. Kdysi znamenalo „podivný“, „bizarní“ nebo „výstřední“ a používalo se jako pejorativní označení pro homosexuály. V osmdesátých let dali homosexuálové tomuto původně negativnímu pojmu nový, pozitivní význam a začali se jím sami hrdě označovat. V posledních desetiletích je tedy „queer“ přívlastek lidí, kteří se nějak odlišují od homosexuálního ideálu, čímž porušují normy související s tělem, tělesnou touhou a sexuálními praktikami. Queer theory se tudíž snaží odhalovat vykonstruovanost domněle přirozených kategorií pohlavní identity (muž/žena) a z nich odvozených norem sexuálního chování. Queer theory zpochybňuje západní způsob myšlení v binárních protikladech a z něho vycházející vzorce „buď, anebo“, jakož i hierarchické modely: nepřekročitelné, nezměnitelné hranice mezi mužem a ženou, duchem a tělem, heterosexualitou a homosexualitou, černými a bílými, člověkem a Bohem, vykoupením a zatracením. Na základě zafixovaných kategorií se konstruuje alterita („oni jsou jiní než my“) a legitimizuje se vylučování („a proto jsou méněcenní“). Tím, že se queer theory zaměřuje na teoretickou dekonstrukci takového binárního myšlení, přispívá k větší spravedlnosti: queer-teorie a právě tak queer-teologie smazávají (kromě jiných hranic) hranici mezi teorií a praxí, mezi systematickou spekulací a úsilím o sociální angažovanost.

Rozmanité významy slova „queer“ se odrážejí i v přístupu queer-teoložek a teologů. Někteří ve své teologii vycházejí z vlastní queer-zkušenosti a o Bohu hovoří především z pohledu queer-jedinců nebo oslovují zejména queer-jedince. Tím do teologického uvažování zahrnují „perverzní“ nebo deviantní zkušenosti lidí na okraji společnosti a narušují jeho pohodlné spojení s většinovou kulturou. Teologii tak připomínají, že hlavní oblastí jejího působení bylo a je setkávání s lidmi na okraji společnosti – s malomocnými a celníky, s travestitou či transvestitou ve vyzývavém kostýmu, s lesbičkou, která dělá své partnerce pasáka, anebo s člověkem, který nechce být oslovován ani jako on, ani jako ona. Hlasy těchto lidí mají prorocké kvality, protože upozorňují, že jsou oblasti, kde naše láska a spravedlnost selhávají a nepovzbuzujeme vzájemně v úsilí o dobrý život pro všechny.

Jiné queer-teologie zdůrazňují spíše kritický aspekt pojmu „queer“. Jde jim o odbourávání teologických kategorií a o zpochybňování teologických metod. Je to často spojeno s podněty teologie osvobození, např. se když se poukazuje na podíl teologie na zachovávání panujících struktur. Tento kritický přístup lze chápat jako pokus vyburcovat teologii, aby se opět stala tím, čím vlastně je: „něčím queer“, jak píše Gerald Loughlin. Teologie by měla být zvláštní, vymykat se, působit cize v materializovaném, komercionalizovaném, empiristickém světě – a je skutečně „queer“ v tom smyslu, že se snaží pochopit něco, co co náš rozum přirozeně přesahuje, totiž Boha. Nejdůležitější výpovědi křesťanského učení se navíc stavějí proti jednoznačným, binárním myšlenkovým kategoriím: Učení o vtělení klade otázku hranice mezi Bohem a člověkem; učení o Trojici od nás vyžaduje, abychom uvažovali o třech osobách jako o jediné bytosti; a učení o zmrtvýchvstání zpochybňuje rozdíl mezi životem a smrtí.

Zesnulá argentinská queer-teoložka Marcella Althaus-Reid ukazuje, jak heterosexuální norma zformovala to, čemu ona říká „t-teologie“ („totalitární teologie“ trvající na vylučování skandálních typů sexuality a forem touhy), a jak zase tato teologie odůvodňovala heterosexuální normu. Skutečně skandální ovšem je, že heterosexuální teologie sloužila v Latinské Americe k náboženské legitimizaci systému koloniální nadvlády, reprodukce a výměny. S pomocí tohoto systému si muži vyměňovali ženy nebo je násilím nutili k sexu; neheterosexuální vztahy byly omezovány, protože se z nich nerodily děti. Tím, že queer-teologie odmítá binární, hierarchické teologické kategorie a kritizuje zvýhodňování jediného (heterosexuálního a mužského) tradičního vnímání světa, přispívá k odhalování skrytých nebo popíraných souvislostí mezi teologií, sexualitou, ekonomií a politikou, které postihují zejména lidi na okraji systému, tedy ženy, homosexuály, transsexuály a queer-jedince. V následující části se zaměřím na tři ústřední teologická témata: Boha, Krista a církev. Představím poznatky, k nimž queer-teologie došla zpracováváním zkušeností příslušníků sexuálních menšin na okraji společnosti – půjde tedy o teologii, která překračuje hranice, vědomě se zabývá tělesností a sexualitou a nepřetržitě klade otázky.

II. Bůh, Kristus a církev

1. Toužící Bůh

„Queering“ (angličtina užívá slovo „queer“ i jako sloveso) znamená neustálý proces zpochybňování a destabilizování představ, které jsou považovány nevyvratitelné. Takové představy jsou přitom pozitivním způsobem nahlíženy jinak, běžný způsob myšlení je relativizován, což brání tomu, aby se podmíněné vědění stávalo věděním absolutním. Takový „queer“ přístup k Bohu znamená zpochybňovat představu, že Bůh je patriarchální, všemohoucí hlava své nevěsty (církve) nebo neproměnná homogenní bytost; právě tak je zpochybňováno, že by tato představa Boha měla sloužit jako vzor lidské subjektivity a stát tak v cestě snahám o diverzitu a rozmanitost. Vědění znamená moc: Jestliže tedy někdo tvrdí, že zná Boha a skrze Boha zároveň svět, je to pro něho prostředek kontroly nad Bohem a světem. Tím jsou pak postiženi zvláště ti, kdo neodpovídají „obrazu Božímu“, jak si ho běžně představujeme (běloch, muž, heterosexuál).

Používat „queering“ neznamená přerušit kontinuitu tradičního uvažování o Bohu. Je to spíše pokus postavit tradici na hlavu, aby bylo možno domněnky zpochybnit a dospět k jiným názorům. Nabízejí se přitom především dvě představy: Bůh jako vztah a Bůh jako láska. Tradiční teologie používá myšlenku vztahu, když chce popsat Boží (trojjedinou) bytost a také Boží zaměřenost na vztah k lidem. Tento koncept umožňuje představovat si dynamické, proměňující se postoje a queer-konstelace milujících a milovaných. Hetero-teologie vidí tyto vztahy zkostnatěle; byly vtěsnány do binárního schématu mužských a ženských subjektů a jejich postojů. K tomu patří odpovídající „přirozenosti“: heterosexuální, penetrující vztah mezi Bohem Otcem, jenž vychází ze sebe, a Bohem Synem, jenž je v roli přijímajícího; nebo také mezi aktivním trojjediným Bohem a církví, pasivní nevěstou, tedy mezi dominantním mužstvím a podřízenou ženskostí. Toto heterosexuální, binární myšlenkové schéma směřuje k hierarchii uvnitř Trojice, což křesťanské víře odporuje, protože tři Boží osoby jsou si v Trojici absolutně rovny. Také se tím vytváří koncept vztahu jako něčeho násilného, penetrujícího, nikoli jako něčeho, co směřuje ke vzájemnému radostnému potěšení. Tady může být užitečné podívat se na vztah z queer-stanoviska; nahradíme-li běžný heterosexuální úhel pohledu queer-perspektivou, ukáže se, že představa Boha ve vztahu je skutečně velmi queer: Trojice je jistý druh ménage à trois,¹ v níž má každá osoba vášnivý vztah ke druhým dvěma. A vztah mezi Bohem a lidmi má rysy promiskuity a polyamorie,² protože Bůh miluje vášnivě všechny lidi, muže i ženy, z nichž navíc mnozí nejsou podle panující společenských norem „žádoucí“, nejsou hodni být předmětem touhy.

Tuto lásku, která je Bůh a která nezná rozdíly a překračuje hranice, popisuje asijsko-americký queer-teolog Patrick Cheng jako radikální lásku; Boží zjevení vykládá jako queer-coming-out: „Bůh se nám zjevuje, protože nás miluje a chce se nám sdělit.“ Tato radikální láska je queer, protože ruší hranice a vytváří nové možnosti: Překračuje to, co platí jako absolutní hranice mezi Bohem a lidmi; tím, že se Bůh lidem sděluje, zjevuje se (comes out) do té míry, že se stává člověkem. A neobrací se přitom na jakékoli lidi, nýbrž zvláště na ty, kteří žijí na okraji společnosti. To je oblíbené místo Boží přítomnosti – a zde se také smazává hranice mezi mocnými a slabými. Tím, že se Bůh lidem dává poznat, že k nim přistupuje pln vášnivé lásky, aniž by přitom božské tajemství zcela odhalil, relativizuje se hranice toho, co víme, a způsob, jakým poznáváme: nikoli už přitakávajícími výpověďmi, nýbrž skrze nevědění a negování – v tradici negativní teologie. To platí do té míry, že představa Boha jako radikální lásky musí být zpochybňována; má se tak zaručit, že láska nebude omezována tím, že lidé nejsou schopni představit si lásku, která každou lásku převyšuje, jinak než svým limitovaným, lidským způsobem.

Zkušenost queer-lásky, překračující všechny společenské normy, umožňuje poznávat Boha nově – samozřejmě ne tak, že bychom ho teď poznávali plně, nýbrž tak, že dynamická, hranice překračující Boží láska se pro nás stává zdrojem stále nových a zároveň stále nedostatečných pokusů o poznávání. Trvalým popudem těchto pokusů je vášnivá touha, která – jako každá skutečná vášeň – nemůže být nikdy ukojena.

2. Bisexuální christologie

Patrik Cheng píše: „Ježíš Kristus je mistr v překračování hranic, ať už božských, společenských, sexuálních nebo pohlavních.“ Kristus je ztělesním onoho vyzývavého, hranice bořícího myšlení, nazývaného queering, jež „činí cizím“ to, co považujeme ze samozřejmé. Marcella Althaus-Reid poukazuje nicméně na to, že heterosexuální teologie Kristovo skandální queer-bytí zastřela: Navlečen do heterosexuálního oděvu „je Ježíš Mesiášem systematiky, Kristem jasných mezí a hranic“, potentním mužským milencem církve, své devótní nevěsty, a vzorem intersubjektivních hierarchických vztahů. Co by se stalo, kdybychom mu toto oblečení svlékli? Co by se stalo, ptá se Mark Jordan, kdybychom odstranili bederní roušku, která na většině vyobrazení přikrývá Ježíšův podbřišek tak důkladně? Proč tak pečlivě zakrýváme Ježíšovy genitálie, třebaže jádrem křesťanské víry je inkarnace – vtělení Boha? Co by se stalo, kdybychom se nechali inspirovat „Ježíšovou neuvěřitelnou fluiditou“, touto „tekutostí“ Boha-člověka, který jedl s prostitutkami a smál se, zemřel a opět ožil?

Queer-teologie není pouhá intelektuální hra s koncepty, jež překračují hranice, nýbrž také a především teologické úsilí, které do teologie znovu vnáší tělo a sexualitu a za zdroje teologické kritiky a poznatků považuje také tělesnou touhu, vášeň a intimitu (ze všech překračování hranic, jichž se queer-teologie je dopouští, je právě toto pro mnoho teologů největší problém). Přesně k tomu dochází v uvažování Marka Jordana: tělo Kristovo – celé Ježíšovo tělo včetně genitálií – se stává předmětem christologické reflexe, autor si pohrává s významem sexuální touhy ve vztahu k tomuto tělu. O Ježíšově sexualitě (jak o jeho sexuální identitě, tak o jeho sexuální aktivitě) teologie mlčela, popírala ji, učinila z ní něco zahanbujícího (co je třeba skrývat po bederní rouškou nebo co se raději vůbec nezpodobňuje, takže rouška zakrývá prázdné místo) a Ježíšovu tělesnou realitu zmrzačila: Tento Ježíš se nestal plně člověkem, tělesnou a žádoucí skutečností, a proto naše pohlavní, toužící, vzrušená těla nemohou být plně Božím obrazem. Odstranění všech znaků sexuality z Ježíšových zpodobení má zabránit erotickému vztahu k Bohu. To ochuzuje plnost Boží přítomnosti ve světě právě tak jako tělesnou skutečnost nás lidí jakožto bytostí Bohem stvořených, chtěných a až za hranice smrti milovaných: „Erotické síly, jimiž jsme byli stvořeni, jsou zde nejen pro tento svět a nejsou tedy určeny pouze k rozmnožování. Jsou prostředkem a výrazem intimního spojení. Vrcholem tohoto spojení je spojení s Bohem.“³

Kdybychom Ježíše svlékli z heterosexuálního oblečení, odhalili bychom nejen zcela lidské tělo, nýbrž i způsob bytí a navazování spojení s druhými vzpírající se logice heterosexuality („buď, anebo“) s její posedlostí kategorizováním a vytyčováním diskriminujících hranic. Pro Marcellu Althaus-Reid je toto obsaženo v představě „bi-Krista“, přičemž bisexualita v případě Ježíše Krista se neprojevuje nějakými konkrétními pohlavními akty (o nichž nic nevíme), nýbrž jako způsob myšlení a bytí založený na logice „nejen, nýbrž také“. Bisexuální teologie (podle Marcelly Althaus-Reid) bere na vědomí skutečnost, že existují lidé, kteří neodpovídají heterosexuální logice; bisexuální christologie dokonce odmítá přijmout jako východisko nějaké zásadní principy či kategorie a nechává se překvapovat a inspirovat konkrétními, skutečnými lidmi, k nimž přistupuje solidárně, tak jako k nim přistupoval Ježíš. Jakožto model myšlení odmítající heterosexuální „buď, anebo“ zpochybňuje bisexuální christologie hierarchizování a – místo uzavřenosti a stálosti – propaguje otevřenost, kreativitu a diskontinuitu: „Bi-christologie putuje jako nomád krajinami, kde vládne soupeření a vylučování, a svůj stan nestaví jednou provždy na jednom místě.“⁴

3. Kristovo tělo v barvách duhy

Princip „nejen, nýbrž také“, ztělesněný v „bi-Kristu“ (jenž je člověk a zároveň Bůh; ženich církve a zároveň matka, která přivádí církev na svět otevřenou ranou ve svém boku; vstoupivší na nebe a zároveň přítomný mezi námi v eucharistii), umožňuje existenci diverzity jako takové. Činí tak v protikladu k heterosexuální logice „buď, anebo“, která ty, kdo jsou jiní, buď jakožto jiné vylučuje, nebo je nutí, aby se přizpůsobili vládnoucím normám a tyto normy přijali. Co z toho plyne pro církev jako tělo „bi-Krista“ v barvách duhy? I když queer-teologie není omezena konfesními hranicemi, chci zde mluvit především o katolické církvi.

V církvi, která je zároveň institucí a prostorem Boží přítomnosti ve společenství, se hetero-bytí a queer-bytí mísí. Prostřednictvím teologie, která zastává přirozenou komplementaritu dvou pohlaví, prostřednictvím regulací podporujících heterosexuální vztahy jakož i prostřednictvím centralistické, hierarchické struktury se církev stává místem, z něhož jsou vylučování všichni, kdo těmto normám neodpovídají. Mnozí členové komunity LGBTTIQ mají proto dojem, že konflikt mezi svou sexuální a náboženskou identitou mohou vyřešit jedině tak, že se obrátí k církvi zády, protože nejsou ve svém náboženském společenství přijímáni takoví, jací jsou. Přesto je církev zároveň silně „queer“ místo: Najdeme zde muže a ženy žijící v celibátu, kteří se brání oné logice komplementarity, jež by je nutila do heterosexuálního manželství; jsou zde muži – patres –, kteří nosí ženské oděvy; ženy – sestry či matky –, které si dávají mužská jména jako Josef nebo Lukáš; kněží, kteří jsou symbolickým způsobem „intersexuální“, protože jako reprezentanti Krista v církvi jsou rodu mužského, kdežto jako reprezentanti církve jsou vůči Kristu v postavení ženy. Nepřekvapuje proto, když Elizabeth Stuart píše, že tato církev „mne naučila, že společenské kategorie nejsou pevně stanoveny, že jsou velmi pružné a že církev je místo, kde lze měnit pohlaví.“⁵

Při úvahách o problémech genderu v církvi se často cituje List Galatským 3,28: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Výklad tohoto verše ovšem ukazuje, jak obtížné je uvažovat o rozdílech uvnitř Kristova těla: „Být jedno v Kristu“ je chápáno buď jako zrušení rozdílů pohlaví, třídy nebo etnické příslušnosti (takže jsou všichni jedno a totéž, jde o nové stvořené lidstvo bez sexuálních a jiných rozdílů), anebo je toto bytí chápáno jako spirituální jednota bez ohledu na dále existující tělesné rozdíly. Obě tyto představy znějí sice přitažlivě, ale měli bychom se k nim stavět rezervovaně, protože je nutno se ptát: Kdo nebo co sloužilo jako model tohoto jediného lidstva? Vzhledem k obrovské moci heteronormativity vzniká podezření, že „být jedno“ znamená ve skutečnosti pouze přizpůsobit se heterosexuálnímu ideálu. Ale znamená tento pojem v souvislosti s vizí Kristova těla skutečně uniformitu? Judith Gundry-Volf proti tomu namítá, že podle citovaného textu jsou skrze Ducha odlišní lidé sjednoceni v Kristu i se svou odlišností a že rozdíly mezi nimi jsou pro Kristovo tělo důležité a konstitutivní: „V tomto novém lidstvu rovných bytostí stvořených v Kristu zůstávají jejich bytostné rozdíly zachovány a jsou důležité pro vytváření nové identity a nových vztahů mezi křesťany.“⁶ „Být jedno v Ježíši Kristu“ neznamená, že by byli všichni „stejní“, nýbrž že všichni tvoří jedno společenství „jiných“, v němž mají rozdíly svoji cenu. Z tohoto pohledu je církev společenství, jehož odlišné členy spojuje víra v Krista a naděje na vykoupení a v němž je místo pro příslušníky menšiny LGBTTIQ, aniž by se museli přizpůsobovat heteronormativnímu ideálu.

III. „Nomádské“ teologie: shrnutí bez definitivního závěru

Pro queer-teologii by bylo věru podivné, kdyby teď následoval závěr prohlašující předchozí řádky, týkající se příspěvku sexuálních menšin k pohledu na církev, na trojjediného Boha jako její základ a na ni samu coby tělo Kristovo, za poslední slovo k těmto otázkám. Podle Marcelly Althaus-Ried vytvářejí queer-teologii „nomádská“ těla bez pevného bydliště, která přicházejí pouze s předběžnými poznatky, poněvadž chtějí překračovat stále nové hranice.

To, co sexuální menšiny, jejichž těla a touhy nejsou normativní, prožívají v církvi i mimo ni, proměňuje teologické uvažování a život církve. Queer-teologie, inspirovaná těmito zkušenostmi, bude odhalovat agresivitu myšlenkové logiky „buď, anebo“, bude mluvit o politickém násilí, o významu těla a touhy v hovorech s Bohem a o Bohu, o neoddělitelnosti teologické spekulace a sociální spravedlnosti i o tom, že odlišnost je hodnotná a nepředstavuje hrozbu. Kdo se věnuje „nomádské“ queer-teologii, bude o těchto a jiných možnostech uvažovat a bude se nimi potýkat i v budoucnu.

Z Concilia 3/2017 přeložila Helena Medková