Tato morální katastrofa především vyžaduje, aby nad ní každá část Kristova těla veřejně a opravdově naříkala, a jen pak může začít hluboké uzdravení. Také vyžaduje, abychom se otevřeně chopili svého velmi nezralého učení o sexualitě obecně, o záležitostech kolem moci mužů zvlášť a o našem „nuceném“ pojetí celibátu, jež zákonitě vede k těmto koncům; abychom se z tohoto učení káli a reformovali je.
Naše vlastní katolická teologie říká, že celibát je charisma, což znamená svobodný a mocný dar. Podle mé zkušenosti je celibátu vůbec schopen jenom ten, kdo má živou a vřelou vnitřní zkušenost Boha.
Je protimluv, když si katolická církev myslí, že může svobodný dar nařídit, a samozřejmě to nemá precedens u Ježíše. Zjevně to není nezbytné k duchovní službě a bývá to přítěž vytvářející auru duchovní nadřazenosti tam, kde často platí pravý opak.
Osobně si myslím, že skutečné charisma mužského celibátu, jež ve druhé polovině života vytváří zároveň šťastné a zdravé muže, je celkem vzácné.
Dokud katolická církev neodpojí celibát od duchovenské služby, bude podle mne stále mít ordinované muže, kteří jsou zároveň nešťastní, nezdraví a pohoršují Kristovo tělo. (Aby to někdo nepochopil špatně, netvrdím, že celibát způsobuje pedofilii, ale říkám, že idealizovaná kultura celibátu umožňuje, aby se pod ní pedofilie dlouhodobě schovávala.)
Ten přízračný materiál se bude objevovat, dokud se záležitosti sami nechopíme a nedosáhneme zde plné odpovědnosti. Zatím se všichni modleme a snažme se sami žít autentičtější sexuální a duchovní život.