Sen o církvi jako Matce a Pastýřce

Inspirováno iniciativou Pro pope Francis

1. Úvod do tematiky

Zde v úvodu mého eseje chci předeslat, že jsem jenom přírodovědec, který se velmi intenzivně zabývá teologií, ale nemá žádné systematické teologické vzdělání. Během četných diskusí s teology jsem zjistil, že pohled přírodovědce na náš svět se velmi liší od pohledu teologů. Dialog mezi nimi může ale podpořit společnou snahu o porozumění realitě, o chápání pravdy a víry a může oslabit jakoukoliv intelektuální nadřazenost nebo ji dokonce odstranit. To se zcela shoduje se zaměřením encykliky Gaudium et Spes (GS 44), kde s jedná o vytváření nových přístupů k pravdě.

Abych ozřejmil tyto odlišné pohledy, uvádím zde jednu hypotézu, kterou křesťanští vědci – a nejenom přírodovědci – považují stále častěji za intelektuálně možnou:

Přírodovědci a teologové, kteří čtou publikace biologů a mikrobiologů zabývajících se evolucí a rozumějí jim, dochází stále častěji k názoru, že vznik druhu homo sapiens má sice transcendentální příčinu – kterou nazýváme Bůh Stvořitel – ale že člověk, tak jak ho (dnes) známe, je výsledkem procesu vycházejícího z prvotního „třesku“ a trvajícího velmi, velmi dlouhou dobu (13,8 miliard let), který se během tohoto kosmického a biologického vývoje nutně vyvíjel jinak, než byl naplánován. Člověk se tedy vyvinul v rámci metafysických struktur našeho universa částečně samostatně.

Tato hypotéza je v literatuře nazývána také ‚rizikový model‘, protože Bůh stvořením světa připustil také více či méně kalkulovatelné riziko. Toto riziko spočívá na jedné straně v náhodě, kterou jednak tvoří člověk svým možným vývojem, který nemusí být cílevědomý, a která též spočívá v používání rozumu a ve svobodném rozhodování člověka. Tím se mohou právě svobodným rozhodováním člověka udát věci, o kterých se dá bezesporu tvrdit, že Bůh je ani nechtěl, ani neplánoval, ani nepředvídal, ani nezamýšlel. To báječné na tomto Bohu je ale, že tento svět (přesto) tak moudře a flexibilně řídí, aby lidé dosáhli onoho eschatologického cíle všeho stvoření, totiž věčný život s ním.

Na základě této hypotézy můžeme připustit, že i katolická církev se (do své dnešní formy) vyvíjela v tomto riskantním prostoru a že se v ní odehrály a odehrávají věci, o kterých se dá bezesporu tvrdit, že Bůh je ani nechtěl, ani neplánoval, ani nepředvídal, ani nezamýšlel. Pohled do dějin katolické církve s jejími falzifikáty rozhodujících dokumentů, renesančními papeži a novoscholastickými omyly zde poukazuje na intelektuální poctivost této hypotézy. To mi pomáhá, abych své návrhy pro církev budoucnosti předložil tak, aby byly lépe srozumitelné.

2. Která jsou ta znamení doby, která vyzývají církev ve střední Evropě k jednání?

Nacházíme se teď v první polovině 21. století a když se ptám sám sebe, co já sám si jako bývalý univerzitní profesor na vídeňské technické univerzitě představuji pod znameními doby ve smyslu encykliky Gaudium et Spes (GS 44), musím si přiznat, že se pro mně tato znamení během let v průběhu asi pětadvaceti let stále měnila. Jestliže to dříve bylo občanské hnutí šedesátých let, které jsem zažil už v roce 1965 v Berkeley, nebo přelomové výdobytky moderní počítačové techniky, nebo stále ještě neukončená emancipace žen, nebo pád železné opony a nebo globalizace, chci zde jmenovat tři (makro-)znamení, která se mi dnes zdají s ohledem na téma tohoto eseje relevantní:

(1) Předně je to internet, jež umožňuje kdykoliv přístup k informacím, téměř bezmeznou komunikaci a následkem toho vznik sociálních sítí.

Informace a komunikace jsou skutečnými popoháněči člověka ke kritickému postoji vůči věroučným výpovědím církve. Protože – a to platí zvláště pro mladé lidi – mnohé věroučné formulace nejsou jednoduše srozumitelné ani jako samostatná slova, ani v souvislosti s dosavadní informací, a také jinak se jim nerozumí. Mám při tom na mysli na př. boží všemohoucnost, která je dnes přijatelná pouze jako nezasahování do přírodních zákonitostí, nebo uznávané zázraky, které se nesrovnávají s přírodními zákonitostmi.

(2) Za druhé se jedná o výrazný růst sebevědomí a povědomí autonomie, zvláště u mladých lidí. To se projevuje hlavně ve stoupajícím počtu samostatně výdělečně činných, v klesání schopnosti a ochoty se vázat a o vazbu usilovat a ve stále četnějším spolužití ve volnějším mimomanželském poměru, což koreluje s přibýváním jednočlenných domácností (single).

Sebevědomí, úsilí o autonomii a vzdělané svědomí jsou též pohonné síly pro velmi kritický postoj katolíků k církevní morálce, jejíž odmítání přirozeného práva je v mnohém ohledu považováno za nerozumné a za něco, co nemá s evangeliem nic společného. Myslím při tom na př. na zákaz pilulek proti početí a na zákaz umělého oplodňování.

Kdybychom posuzovali sexuální život lidí tak, jak to odpovídá církevní morálce, potom by žilo více než 95 % všech pokřtěných katolíků trvale ve hříchu, buď kvůli mimomanželskému sexu, nebo kvůli zabránění početí, nebo opakované svatbě po rozvodu, nebo sériové monogamii (střídání partnerů v monogamním vztahu), nebo neformálmu partnerství, kvůli sledování pornografie, praktikování masturbace, homosexualitě a užívání nedovolených metod mediciny při zajištění potomstva. Zdravý lidský rozum zde každému řekne, že s těmito zákazy a příkazy není něco v pořádku.

(3) Za třetí značný přírůstek důrazu na pravdivost a průhlednost. Zneužívání dětí, sexuální obtěžování žen a nedodržování morálních zásad v jednání na veřejnosti vede k procesu očisty ve vzájemném chování. A v tom je církev velmi snadno zranitelná, když pomyslím na mravní požadavky, které se kladou na katolického kněze, nebo na skutečnost, že více než 60 % z „petrského haléře“ se použije na pokrytí dosud nekrytých nákladů vatikánské kurie.

Zpráva č. 1006 Institutu pro analýzu trhu a sociální situace IMAS1 z července 2015 poukazuje na to, že body (1) až (3) učení církve dostatečně neřeší, což u Rakušanů prohlubuje odstup od církve.

Ta skutečně nebezpečná reakce mnohých lidí spočívá tedy v tom, že církev kvůli zastaralým dogmatům, nesrozumitelným mravním zákazům, zatajování přestupků některých kleriků a svého bohatství je považována za nevěrohodnou a odpírá se jí jakákoliv morální autorita.

(4) Za čtvrté rostoucí komplexita našeho života. Tu považuji odpovědnou za touhu lidí po jednoduchých odpovědích, které sice velmi dobře zní, ale neodpovídají míře komplexity. Obavy z globalizace, nedůvěra vůči utečencům a migrantům, náklonnost k tendenčně nacionalistickým a izolacionistickým politikům i neurčitý strach z budoucnosti jsou typické projevy tohoto znamení času. V církvi jsou to konservativní až fundamentalistické síly, které ji prý chtějí zachránit před zánikem nebo ztrátou významnosti a chtěly by jednoduchými příkazy a zákazy a pomocí mizící skupiny kleriků udržet dav věřících a poslušných laiků v pevnosti pravd víry.

Tak vidím ze své vlastní perspektivy, bez nároku na úplnost, ta znamení času, která jsou výzvou pro církev ve státech střední Evropy.

3. Jaké příspěvky může a má církev poskytnout ke zvládnutí těchto výzev?

Když si tak představím, která znamení času již církev prožila během dvou tisíciletí a jak a kdy na ně reagovala, táhne se přede mnou řada úspěchů i neúspěchů, jak jsem již uvedl v úvodu. Aby se dalo odpovědět na zde nadepsanou otázku, mohl bych si představit následující příspěvky církve ke zvládnutí nových výzev vyplývajících z nových znamení času:

(1) Co se týče informace a komunikace pomocí internetu, není církev až tak špatně nastavená. Co se děje v diecézích a ve farnostech, to je již relativně dobře pokryto. V oblasti průhlednosti je však třeba ještě mnohé vylepšit. Například co se týče jmenování biskupů bez jakéhokoliv spolupůsobení božího lidu nebo jak se dojde k rozhodnutím na úrovni biskupství; bezmocnost Katolické rady laiků v této záležitosti znám z první ruky. Také ještě nevím, jak by se dalo použít sociálních sítí pro zvěstování evangelia.

(2) Co se týče sebevědomí a samostatnosti lidí v 21. století, je v církvi zapotřebí mít větší ochotu a schopnost k dialogu. Jenom pomocí dialogu se může církvi podařit se rozloučit s představou, že se člověk musí jenom pokorně navrátit do lůna církve, aby dosáhl věčné blaženosti. Jenom pomocí dialogu může církev proniknout k člověku a nabídnout mu radostnou zvěst o spáse. Synoda o manželství a rodině byla nesmělý začátek, který by mohl být semínkem pro strom tvoření nového mínění, do něhož budou zahrnuti i laici.

(3) Co se týče opravdovosti udělala církev již první krok při zpracování případů zneužívání. Další kroky jsou bezpodmínečně nutné. A sice jednak co se týče financí, jmění a nákladů Vatikánu – bezedná bažina, která se musí odvodnit a vysušit – ale i co se týče zacházení s kněžími, kteří nedodržují mravní přikázání církve. Zde se toho pod viditelným povrchem skrývá mnoho. To se může pátráním novinářů dostat na světlo, a tím nárok církve na opravdovost a průhlednost masivně poškodit. Bylo by ve smyslu průhlednosti potřeba poskytnout více informací o majetku v celé církevní oblasti. Právě ten totiž dává četné příležitosti k dobrodružným spekulacím.

(4) Co se týče komplexity a vzájemné propojenosti našeho života, mělo by smysl, kdyby církev z vlastního popudu představila věrouku a morálku jednoduše, rozumně, srozumitelně a bez protiřečení. Stávající kompendia vyznání víry atd. jako rukověť a sbírku Denzingera a Hünermanna2, kterou Hans Küng označil jako: „nesporný dogmatický zákoník, který teologa široce dispenzuje od kritického pohledu na základní věci a zavazuje ho následovat sacrificium intellectus“, není možno doporučit laikům. Katechismus katolické církve (KKC, česky 2001) obsahuje ve většině částí stále ještě myšlenkový svět let roku 1980 s tehdejším papežem a s tehdejším prefektem Kongregace pro nauku víry a nezná ještě ani evoluci.

4. Jakého vývoje církve je zapotřebí, aby byla církev schopna ve smyslu evangelia tváří v tvář výzvám času stále dál jednat?

Zde se jedná z mého pohledu o otázku, které struktury, programy a opatření ve smyslu představy a cíle církev jako Matky a Pastýřky by měla církev rozvinout, aby i pod novými znameními času mohla vykonávat své (nejdůležitější) poslání, totiž šířit evangelium. K tomu je zapotřebí, aby se církev – jak také sama stále znovu říká – přiklonila k lidem, se jejich potřebami a tužbami zabývala a se s nimi setkávala. Na základě své vlastní – přiznávám skromné – zkušenosti rozpoznávám zde pět pod­statných oblastí úsilí na úrovni lidské existence, ve kterých je církev již aktivní, resp. může být ještě aktivnější, aby se s lidmi setkala tam, kde jsou. Při pojmenování těchto oblastí jsem se hlavně nechal vést Ježíšovou starostí o tělesné a duchovní blaho člověka, jak je to v evangeliu, a pak jsem se nechal inspirovat odstavcem 41 Gaudium et Spees (GS 41)3:

(1) Oblast zprostředkování víry a náboženství dětem a mladistvým. Po velké řadě rodičovských stížností – podmíněné nutností nabízet zvládnutí volného času pro rodiny s oběma rodiči výdělečně činnými – a následkem nabídek konzumní společnosti, jak děti a mladistvé zaměstnat, není zde žel žádné vakuum, které by mohla církev vyplnit, jako tomu bylo v době mého mládí. Církev musí bezradně přihlížet tomuto vyklouznutí mládeže z dosahu. Pro mně je např. nepochopitelné, proč se církev vyslovila proti povinnému vyučovacímu předmětu etika.

(2) Oblast vzdělávání dospělých. Tato oblast se zdá být relativně dobře zajištěna všemi vzdělávacím dílnami a semináři na úrovni farností, děkanátů a diecézí4.

(3) Oblast hmotné nouze. Tato oblast je již relativně dobře zajištěna církevní organizací Caritas, ale dá se ještě rozšířit. Nabude ještě na významu v souvislosti s utečenci a s migranty.

(4) Oblast problémů s mezilidskými vztahy, ať spojených se sexuálními problémy či bez tohoto rozměru. Zde se jedná o poradu, útěchu, řešení problémů a smíření nepřátel ve smyslu evangelia a zde vidím velkou výzvu pro církev, aby mohla lidem hledajícím pomoc lépe posloužit než psychoterapeuti, vkladači rukou a esoterici.

(5) Oblast nemocí a tělesné bezmocnosti. Tam se jedná o návštěvu nemocného, o péči, rozhovory, pastoraci nemocných, ale také o zařízení tomu odpovídající (pečovatelské domy, starobince, paliativní stanice), pokud je jich příliš málo. Jestliže církev vznáší nárok být pro člověka na místě od narození až do smrti, potom je tato oblast velká výzva, protože zde jsou lidé vděčni nejen za praktickou pomoc, nýbrž rádi přijmou též duchovní a spirituální myšlenky.

Jestliže tedy sním a zdá se mi o církvi jako Matce a Pastýřce pro naši dobu, a pak se z toho snu probudím, kladu si otázku, co může církev v těch jmenovaných oblastech vzhledem ke znamením doby udělat. Jinými slovy: která znamení doby by mohla zahájit ve kterých oblastech další vývoj církve tak, aby zůstala schopna jednání ve smyslu evangelia. Pod tím „ve smyslu evangelia“ rozumím takovou církev, která nejdřív a především zrcadlí Ježíše, jeho mluvu, jeho jednání s člověkem a jeho radostnou zvěst. Tak zde formuluji některé návrhy pro další vývoj, které se vztahují jak k uvedeným oblastem, tak i k uvedeným znamením doby. Tyto návrhy mají jedno společné: církev je chápána jako boží lid, jako komunio (společenství), ve kterém má každý a každá podíl na společném kněžství podle encykliky Lumen Gentium (LG 10).

Návrh č. 1: Jmenovaných pět oblastí jsou ty oblasti, ve kterých náležitě vyškolení laici mohou přinášet zcela plnohodnotné výkony (za odměnu honorářem) a nebo vykonávat služby (na dobrovolnickém základě). Tato cesta již částečně existuje, ale může se vybudovat daleko silněji. Síťové propojení pomocí telekomunikační techniky a informatiky při tom značně pomůže. (Myslím zde např. na síť dobrovolných pomocníků v Caritas.) Jsem pevně přesvědčen, že existují četní lidé, kteří by rádi byli v pastoraci činní. (Můj otec např. jako důchodce a šéf představenstva Caritas byl vedle toho mnohá léta též čestný nemocniční duchovní/kaplan.) Zvláště trvalý diakonát by mohl být při příslušném pověření (na př. vysluhování svátostí) a při větší volnosti (např. manželství/patrnerství) ještě přitažlivější.

Každá matka by pro své děti hledala pomoc odjinud, když nemůže zvládnout všechno udělat sama.

Návrh č. 2: Diakonát pro ženy by bezpochyby znamenal značné zmodernizování církve a mohl by pomoct nabídnout podstatně více jáhenských služeb. Kromě toho bylo by to jasné znamení, že církev chce udělat významný krok ve směru zmenšení diskriminace žen.

Každá matka by v nouzi poprosila otce dětí, aby jí pomohl, a nechala by se potom překvapit, že to jde a jak dobře to jde.

Návrh č. 3: Stále klesající počet kněží vznikající tím, že každý rok je stále méně novokněží, vede k nedostatečnému „svátostnému zabezpečení“ věřících, což se zvláště týká slavení eucharistie5. Jestliže církev6 na jedné straně hlásá, že eucharistie je jádro křesťanské víry a zpřítomnění Ježíšova sebevydání na smrt ukřižováním a jeho vzkříšení, potom je zcela nepochopitelné a považuje se to právem za nedostatek věrohodnosti, když se kvůli nedostatku kněží musí část věřících spokojit se zkrácenou bohoslužbou slova. I zde by mělo vedení církve uvážit nová řešení v této oblasti, např. ‚viri probati‘ pro vedení eucharistie nebo nové formy slavnosti večeře Páně pro zvláštní příležitosti v uzavřeném společenství. (Ani se neodvažuji vyslovit návrh, co by mohly udělat diakonky pro odstranění tohoto nedostatku.)

Každá matka by v každém případě poprosila své starší děti, aby se postarali o své mladší sourozence.

Návrh č. 4: Církev potřebuje novou mluvu, pravý jazyk, ve kterém slova vyjadřují to, co znamenají a sice ve smyslu jakykové komunikace jedenadvacátého století. Tento požadavek se vyslovuje stále znovu. Mnohé texty evangelií, víry a liturgie vyžadují komplexní biblické, exegetické a teologické vysvětlování, aby jim bylo možno porozumět nebo jim přesto nerozumět. Možná že jsou úplně nesoudobé, podobně jako některé písně v našem zpěvníku Gotteslob.

Žádná matka by se svými dětmi nemluvila v náznacích a metaforách.

Návrh č. 5: Církev sice káže dialog k odstranění nepřátelských vztahů – jak je to ve smyslu horského kázání – ale sama ho nepraktikuje. Vedení církve nevede dialog s pozitivně smýšlejícími reformními hnutími kněží a laiků. Někteří říkají, že se to děje z klerikální nafoukanosti nebo na základě předsudku, že oni vlastní pravdu, nebo ze strachu, že se dostanou v současném světě do argumenativní nouze. Mnozí tvrdí, že je to z obav o ztrátu moci. Nevidím to až tak zjednodušeně.

Každá správná matka by vyslechla, co její děti chtějí říct, aby svým dětem lépe rozuměla a aby se možná ještě lépe vyjádřila.

Poslední návrh č. 6: Všechna kázeňská a trestající ustanovení z Codex Iuris Canonici zrušit. Stejně jako byla a je představa trestajícího Boha chybná a falešná, jsou tresty a ukázňování zcela kontraproduktivní v takové církvi, která chce lidem přinést blaho a spásu, a odporující svobodě člověka, kterou mu slibuje evangelium, radostná zvěst. Mimochodem jsou tato ustanovení stejně prakticky neúčinná.

Žádná správná matka nebude své děti nikdy takovýmto způsobem ukázňovat či trestat.

S těmito návrhy zůstávám víceméně na operativní úrovni, na níž by mohla církev již velmi mnoho uskutečnit malými kroky.

Nad to sním občas o církvi jako Matce a Pastýřce, jež by vedle již uvedených přání se přizpůsobit v nauce víry a mravů, mohla udělat následující změny:

  • předložit novou formulaci, co je to ‚božské právo‘,

  • navrhnout a předložit písemnou ústavu, ve které jsou stanovena základní práva kleriků a laiků, a

  • demokratizovat své organizační struktury.

Tyto sny by se však mohly nebezpečně přiblížit utopii.

5. Závěrečná úvaha

Církev jako Matka a Pastýřka, hrající jemně na zobcovou flétnu, zahrnující nás láskou, bez hrozeb tresty a peklem, diskutující s námi z očí do očí, odpouštějící přehmaty, jemně zaměřující náš pohled k obzoru v dálce a vyprávějící o krásné krajině za obzorem, probouzející touhu, abychom byli s Ježíšem spojeni v lásce – je to sen nebo je to již se pomalu uskutečňující skutečnost?

Autor těchto úvah Dipl. Ing. Dr. Wolfgang Oberndorfer studoval stavební inženýrství na Technische Hochschule (TU) ve Vídni a na UC Berkeley (USA). Po 16 letech činnosti ve stavebnictví se stal profesorem na vídeňské TU. Po odchodu do důchodu byl samostatný vědecký pracovník, znalec a autor odborné literatury. V posledních letech se intenzivně zabýval otázkou smiřitelnosti křesťanské víry v katolickém chápání na jedné straně a přírodovědeckými poznatky a s tím spojenými rozumovými argumenty na straně druhé.

Své úvahy zveřejňuje na své homepage www.wolfgang-oberndorfer.at.

Zde předložená stať byla zveřejněna v „Gedanken zu Glaube und Zeit“ Nr. 259 dne 14. dubna 2018. Tuto platformu vydávají Heribert Franz Köck a Herbert Kohlmaier ve Vídni. Přeložil Jiří Kohl.

1 IMAS International je Institut für Markt- und Sozialanalysen Ges.m.b.H., se sídlem Gruberstraße 2-6, A-4020 Linz, tel.: +43 / (0)732 / 77 22 55-0, fax: +43 / (0)732 / 77 22 55-5

2 Enchiridion Symbolorum, plným názvem: Enchiridion Symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum je příručka poprvé sestavená v roce 1854 a průběžně aktualizovaná.

3 Český text (GS 41): Dnešní člověk je na cestě k plnějšímu rozvinutí své osobnosti a k postupnému objevování a uplatňování svých práv. Protože však bylo církvi svěřeno poslání ukazovat tajemství Boha, který je posledním cílem člověka, odkrývá církev člověku zároveň i smysl jeho vlastní existence, totiž nejhlubší pravdu o člověku. Církev ví dobře, že jedině Bůh, jemuž slouží, dává odpověď na nejvnitřnější touhy lidského srdce, které se nemůže plně nasytit žádným pozemským pokrmem. Ví také, že člověk, neustále pobádaný Duchem Božím, nemůže nikdy zůstat úplně lhostejný vůči náboženskému problému; to potvrzuje nejenom zkušenost minulých století, ale i mnoho svědectví z naší doby. Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti. Už sama přítomnost církve vyvolává v jeho mysli tyto problémy. Avšak jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem. Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem.

Pomocí této víry může církev vymanit důstojnost lidské osoby z vlivu jakéhokoli názorového kolísání, když se například příliš snižuje nebo neúměrně vynáší člověkova tělesnost. Žádným lidským zákonem se nemůže tak dobře zabezpečit osobní důstojnost a svoboda člověka jako Kristovým evangeliem, svěřeným církvi. Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, (srov. Řím 8,14-17) má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech. (srov. Mt 22,39) To se shoduje se základním zákonem křesťanského řádu spásy. Ačkoliv tentýž Bůh je stvořitel i spasitel, pán dějin člověka i dějin spásy, přece se právě v tomto Božím řádu spravedlivá autonomie tvora a zvláště člověka nejenom neruší, ale spíše vrací k původní důstojnosti a upevňuje se v ní.

Církev proto mocí evangelia, které jí bylo svěřeno, vyhlašuje práva člověka a uznává a velmi cení dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude podporují. Toto hnutí je ovšem třeba naplnit duchem evangelia a zajistit je proti jakémukoli druhu nepravé autonomie. Býváme v pokušení myslit si, že naše osobní práva jsou jen tehdy plně zachována, když vůbec nejsme vázáni normami Božího zákona. Tímto způsobem se ovšem důstojnost lidské osoby nezachraňuje, ale spíše ničí.

4 To platí ovšem jenom pro Rakousko a Německo, případně pro německy mluvící Švýcarsko. V ČR je něco podobného neznámé. (poznámka překladatele)

5 Německý výraz pro mši.

6 Ve smyslu ‚církevní vedení‘