V městečku Iași na východě Rumunska se v zimních dnech od 9. do 13. ledna 2019 uskutečnila inaugurační konference Mezinárodní pravoslavné teologické společnosti (zkr. IOTA, pro International Orthodox Theological Association, iota-web.org). Na jedné straně se to zdá být poměrně běžným setkáním pravoslavných teologů, z druhé strany se ale možná jedná o historickou událost, ke které bude v budoucnosti literatura odkazovat jako na bod zlomu. Pro pochopení jejího významu je nutné posunout se v čase o tři roky nazpět, kdy na Krétě zasedal 18. – 27. června 2016 Velký a svatý sněm pravoslavné církve, a to po složitých více než padesát let trvajících přípravách a bez účasti zástupců čtyř autokefálních církví.
Podle slov Paula Gavrilyuka, předsedy a zakladatele Mezinárodní pravoslavné teologické společnosti, v jeho úvodním projevu na lednové konferenci, vzešla vize o platformě, která umožní výměnu znalostí a zkušeností ve všech otázkách víry a kultury v kontextu pravoslavné tradice, právě z Kréty. Tak vznikla komunita teologů a odborníků IOTA. Mezi její cíle patří organizovat mezinárodní konference a podporovat menší projekty, spolupracovat s pravoslavnými vzdělávacími institucemi na celém světě, přispívat ke vzdělávání a předávání víry, propojovat současnou kulturu s pravoslavnou tradicí, přispívat k růstu a obnově pravoslavné církve, a tak podporovat vše-pravoslavnou jednotu a smířlivost.
Volba Rumunska byla jistě strategická: rumunská půda je v určité míře půdou neutrální, umožňující balancovat mezi ruskými, řeckými a americkými zájmy, na druhou stranu je Rumunská pravoslavná církev v čele s patriarchem Danielem, který konferenci zaštítil, hodně otevřená a pokroková, což jí umožnilo zhostit se konference nejenom organizačně, ale i po obsahové stránce. Malebné kulisy sněhem zapadnutého Iași a pověstná rumunská pohostinnost jenom přispěly k slavnostnímu charakteru události. O to bude zajímavější, na koho padne volba pro následující konferenci za čtyři roky – čtyři roky proto, že předseda společnosti vyjádřil přání, aby se tato konference stala určitým druhem pravoslavných olympických her –; předběžné návrhy naznačují, že zůstaneme v stejné geografické oblasti.
Hlavním tématem inaugurační konference byla Vše-pravoslavní jednota a konciliarita (Pan-Orthodox Unity and Conciliarity), ale téma bylo jenom formální, vyjadřovalo vlastně ideál, ke kterému chce tento podnik přispět. Během tří dnů bylo v padesáti pracovních skupinách předloženo více než 250 přednášek od teologů, vedoucích představitelů církví a odborníků z více než třiceti zemí, včetně Brazílie, Hongkongu, Keni, Libanonu a Nového Zélandu. Účast badatelů z Řecka, Rumunska, Ruska, Ukrajiny, Spojeného království a Spojených států byla obzvláště silná. Pokud jde o výstupy a mezinárodní zastoupení, inaugurační konference slibovala, že se stane největším shromážděním pravoslavných intelektuálů v moderní historii. Nelze posoudit, jestli tomu tak skutečně bylo, každopádně se ale jednalo o jednu z největších akademických sešlostí svého druhu v pravoslavném kontextu.
Vyjmenování všech pravoslavných teologů, kteří byli přítomní, by bylo hodně dlouhé, vyjmenování těch významných, kteří tam nebyli, by zabralo jeden řádek, proto to sdělím takhle: pokud jste četli nějakou knihu od žijícího pravoslavného teologa, resp. ji máte na seznamu ke čtení, s velkou pravděpodobností tam byl. Sponzoři, a tudíž na určitý způsob garanti obsahové kvality, byly přední teologické instituce, zmiňme aspoň: Huffington Ecumenical Institute (Los Angeles, USA), St. Vladimir’s Orthodox Theological Seminary (New York, USA), Saint Nicholas College (Iași, Rumunsko), Sankt Ignatios School of Theology (Švédsko); Orthodox Christian Studies Program (Fordham University, New York, USA), Orthodox Theological Society in America, Aquinas Chair (University of St. Thomas, Minnesota, USA), a další. Už z tohoto výpisu je vidět, že většina institucí pochází ze Západu, a i když je nevhodné v tomto ohledu mluvit o Západu a Východu, z Východu byli přítomni jenom jednotlivci, snad až na výjimku Volos Academy for Theological Studies (Řecko). V tomto ohledu je tudíž diskutabilní, jestli lze toto shromáždění považovat za vzorek dnešního stavu pravoslavné teologie, mikrokosmos, jak jej nazval Gavrilyuk, zvláště proto, že vytvoření databáze pravoslavných vzdělávacích institucí je jedním z úkolů plynoucích z koncilu na Krétě 2016. Rovněž je sporné, jestli konference, která od začátku počítá jenom s jedním pracovním jazykem, a to s angličtinou namísto ruštiny anebo řečtiny, vůbec aspiruje stát se reprezentativním vzorkem.
Od začátku byla viditelná snaha organizovat tuto konferenci s jasně akademickým charakterem, ba dokonce s nadprůměrnou kvalitou, a ne jako církevní sešlost, což se do velké míry podařilo, i když se úplně nepovedlo vyloučit církevní politiku (např. u příspěvků týkajících se současné církevní situace na Ukrajině či u hodnocení koncilu na Krétě). Zvolená témata, anebo přesněji tematické pracovní skupiny, které se setkávaly na přípravných schůzkách už v období před konferencí, pokrývají celou šíři pravoslavní teologie, od ekleziologie po filozofii náboženství. Nechyběly samozřejmě patristika, byzantské pravoslaví či asketismus, ocenit je nutno skupiny týkající se Blízkého východu, ekumenismu a misiologie, silné zastoupení dostaly i nové disciplíny, jako jsou politická teologie a filozofická teologie; některé pracovní skupiny byly zase od začátku zaměřené na ne-teology, jako jsou církevní hudba či ženy v pravoslaví. Kvalita samotných příspěvků byla vysoká, kolísavé byly ale schopnosti srozumitelně svůj příspěvek prezentovat (jak po stránce jazykové, tak co se týče dovednosti prezentovat na veřejnosti), dodržovat stanovený čas, odpovídat na otázky v diskusi či diskusi moderovat. Některé skupiny byly avizované jako panelové diskuse, ale těmi nebyly. I když byla témata velmi pozorně seřazena tak, aby se nekryla, ale spíš na sebe navazovala, v některých ze čtyř denních bloků bylo i sedm paralelních skupin, což znemožňovalo účastníkům konference vyslechnut si všechno, co je zajímá. Lze předpokládat, že příští konference v počtu prezentujících a poslouchajících poroste a tuto výzvu bude tedy třeba vyřešit.
Abych vysvětlil název svého příspěvku, dotknu se toho, jaké zaměření pravoslavné teologie na této konferenci převládalo. Je poměrně známou skutečností, že pravoslavná církev ve světě je hodně rozdrobená, především z hlediska církevní struktury. Rovněž je známo, že akademická teologie je v určitých jejích kruzích považována za zbytečnou: Církev si vystačí i bez ní, postačí jí církevní otcové. Ve stejném okamžiku ale platí, že teologové a odborníci chtějí pozvednout svůj hlas a chtějí pomoct, zvláště proto, že si uvědomují slepé uličky, kam se pravoslaví dostalo. Dialog se současným světem, nalézání svého místa v akademickém diskurzu a vyjadřování pravoslavné identity slovy ‚západní‘ kultury se staly velkým tématem během posledních 20 let, a neobešly se bez kontroverzí, protože pravoslavná identita je na mnoha místech vyjadřována negativně a defenzivně; projektovaným nepřítelem je často ‚Západ‘. Konference v Iași v tomto ohledu působila rozpačitě. Hodně přítomné bylo trvání na tradičních pravoslavných tématech, což je jedině dobře, dělo se to ale bez schopnosti přeložit je a kriticky se na ně podívat. Objevovaly se příspěvky snažící se propojit tradiční témata se současným myšlením, a tam byla rozpačitost ještě viditelnější. Jeden příklad za vše. Jedna ze silnějších pracovních skupin byla biblická studia, sám o sobě spíše protestantský obor; příchozímu bylo rychle jasné, že jejich metodologie není vůbec informovaná o současné biblistice. Pokus nazvat tuto metodologii hermeneutikou působil hodně nadneseně, protože hermeneutiku vnímali v jejím pojetí z 18. století; úsilí používat a citovat současné zdroje zase naznačilo, že nemají povědomí, kdo jsou dnes uznávání autoři v oboru. Tak se hlavním tématem diskuse po příspěvcích stala otázka „Jak přemluvit pravoslavné křesťany, aby četli Bibli“, opět bez znalostí o tom, jaké následky s sebou přinesl reformační princip, že každý křesťan může sám číst Písmo svaté a rozumět mu. V tomto případě je musel přítomný protestant pobízet k tomu, aby nezavrhli jednu ze svých nejcennějších kvalit: naplnění Písma ve společenství.
Zajímavým prvkem celé konference byl poměrně vysoký počet ne-teologů či teologů začátečníků, laiků činných v církvi, kteří ocenili právě skutečnost, že si mohli najít své místo i mimo specializovaný teologický slovník. Tento široký záběr byl záměrný a na příštím setkání lze očekávat dokonce i odborníky z přírodních véd. Teologická konference, která slovo ‚teologická‘ nevnímá jako úzce specializovaný obor, ale která usiluje poskytnout platformu pro setkání všech odborníků působících v pravoslavném světě a snažících se o zachování a předávání pravoslavní víry, je jistě prospěšným projektem. O to důležitější bude rozhodnutí, kterým směrem zaměřit tuto konferenci příště, vyšší počet ne-teologů či církevních představitelů jistě pozmění charakter setkání. Každopádně bylo příjemné, že si každý mohl najít své místo, resp. že je mohl střídat. Druhým zajímavým prvkem byla vysoká účast ekumenických posluchačů, kteří byli přítomní buď jako zástupci institucí – zmíním aspoň v našem prostředí známé instituce, jako jsou Evangelická teologická fakulta UK anebo Katolická univerzita v Lovani –, anebo to byli jednotlivci, kteří se přišli podívat z vlastního zájmu; snad největší raritou byli (pro mě) katolický kněz z Brazílie a mormon ze státu Utah v USA. Zakotvení teologie v konkrétním kontextu napomohla i závěrečná exkurze po pravoslavných klášterech Neamț, Agapia a Voroneț. Na určitý způsob byla návštěva klášterů vhodnou, i když spíš neformální, tečkou za první konferencí Mezinárodní pravoslavné teologické společnosti, která ukázala, že pravoslavná teologie je na cestě, o cíli cesty má jasno, ale neexistuje shoda v tom, koho má následovat, kterou cestu zvolit, a co si vzít na cestu s sebou.