Ekologie a teologie přírody

I. Otevřít se moudrosti a obnovit Zemi – teologie přírody

Lidstvo stojí na rozcestí. Buď půjdeme dál cestou stále většího vykořisťování, nerovnosti a ničení, čímž ohrozíme jak lidskou civilizaci, tak celou síť života, na níž jsme závislí, anebo se rozhodneme pro „globální partnerství a budeme pečovat o Zemi a o sebe navzájem“, jak nás nabádá iniciativa Charta Země (Erd-Charta).¹

Krize, o níž mluvíme, má sice ekonomický, politický a technologický rozměr, ale hrozící nebezpečí „ekocidy“ (porušení ekologické rovnováhy znečištěním životního prostředí) z ní dělá krizi etickou. Přesněji řečeno jde o krizi ekologickou, nikoli pouze o krizi životního prostředí. Problém totiž spočívá mj. v tom, že životní prostředí, resp. přírodu vnímáme jako něco odděleného od člověka, zatímco ve skutečnosti „je příroda, která nás obklopuje, právě tak uvnitř nás. Jsme z ní uděláni; jíme, pijeme a dýcháme ji; příroda je „kost z našich kostí a tělo z našeho těla“ (Wendell Berry). Papež František nám připomíná, že nejsme „jejími majiteli a vládci“, nejsme „oprávněni ji plenit“ (Laudato Si’ 2); jsme stvořeni z jejích prvků. Musíme se naučit tuto skutečnost vnímat a žít v našem společném domově moudře, vpravdě eko-logicky (oikos – dům, domácnost; logos – slovo, moudrost).

K domovu patří vědomí sounáležitosti, nikoli oddělenosti, představa, že jsme součástí společenství živých bytostí. Integrální ekologický přístup nepovažuje „prostředí“ za něco vyděleného, nýbrž se snaží vidět vztahy mezi jevy biologickými, sociálními, duchovními a kulturními jako celek. Z tohoto pohledu je zřejmá těsná souvislost mezi způsobem, jakým lidé (především nejbohatší a nejmocnější) ovládají, vykořisťují a ničí živé společenství na Zemi, a vykořisťováním a ožebračováním těch nejchudších a nejodstrkovanějších. Klimatické změny, znečištěné prostředí a nedostatek vody postihují nejvíce právě lidi nejutlačovanější a nejzranitelnější. Tento pato-logický (na utrpení založený) systém prakticky vylučuje dvě třetiny lidstva a zároveň podkopává základy života – je tedy nepřirozený. Nemá budoucnost, neboť je v přímém protikladu k moudrosti našeho domova (eko-logii), jež usiluje o sounáležitost, kosmickou solidaritu, tvořivost, rozmanitost a trvalou evoluci života.

Naše krize je ekologická, protože je to krize vztahů mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a ostatními živými bytostmi – a nakonec i krize vztahu k našemu Stvořiteli, který nás všechny miluje a dává nám život. Z teologického hlediska vyvolává ekologická krize celou řadu otázek: Jak je jednající Bůh přítomen ve stvoření? Odkud se vzat étos vládnutí a do jaké míry je v protikladu k novým poznatkům postmoderní vědy? Jak nám mohou být vesmírná moudrost, naše země a myriády živých bytostí vodítkem v úsilí o spravedlivější, udržitelnější a smysluplnější způsob života? A jak bychom mohli v souladu s touto ekologickou moudrostí dosáhnout integrálního osvobození a uzdravení Země?

II. Boží moudrost ve stvoření

Jak konstatuje papež František, „mluvit v židovsko-křesťanské tradici o ‚stvoření‘, je více než mluvit o přírodě, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl“ (LS 76). Zatímco „stvoření“ vyvolává představu Božího daru, s nímž je třeba zacházet uvážlivě, „příroda“ (physis – tímto pojmem se kdysi označoval generativní proces života) je stále více chápána jako něco od člověka odděleného, jako zdroj prostředků, které člověk spotřebovává. Nicméně v křesťanství existuje stará tradice, která chápe stvoření jako živou knihu zjevující podstatu Boha. Scotus píše, že „věčné světlo“ se ve světě ukazuje „jak v Písmu, tak ve všech stvořeních“; Mistr Eckhart soudí, že musíme „vnímat Boha ve všech věcech, neboť ve všech věcech je Bůh. Každé stvoření je plné Boha, je knihou o Bohu“. Sv. Bernhard říká: „Stromy a kameny tě naučí, co tě nemůže naučit žádný mistr“ a sv. František (jak připomíná Laudato Si´) nazývá jiná stvoření včetně Slunce, Měsíce, vzduchu a vody našimi bratry a sestrami. Podle této teologické tradice je celý stvořený svět naplněn Boží přítomností. Každé stvoření může být proto učitelem Boží moudrosti.

Z evangelií jasně vyplývá, jaký měl Ježíš vztah k tomuto až příliš lidskému světu. Vidíme ho, jak se modlí v přírodě, počínaje čtyřiceti dny v poušti až po poslední noc v Getsemanech, z čehož lze soudit, že Boží přítomnost niterně prožíval zvláště ve splynutí s ostatním stvořením. Ve svých kázáních na břehu Genezaretského jezera používá podobenství o zvířatech, rostlinách a zemi-živitelce.

Aramejské slovo malkuta, kterým Ježíš označuje Boží království, vyvolává představu kypící, obnovující se životadárné síly země. Neil Douglas-Klotz² k tomu poznamenává: „Naši dávní předkové viděli v zemi a ve všem, co je obklopovalo, jistou formu božství, jež všude přebírá odpovědnost a říká „já mohu“. Ti, kteří později vyjadřovali tento postoj, byli uznávaní jako vůdčí osobnosti; říkáme jim králové a královny.“ Malkuta není nějaké místo, jsou to božské vůdčí principy, projevující se v samotném vesmíru – snad něco jako přirozené právo, ale přesněji ale jako tvůrčí princip. Který umožňuje jednat navzdory všem překážkám. Tato dynamická malkuta naznačuje, že sama moudrost, jež udržuje život a projevuje se ve stvoření, by mohla být zdrojem léčivé energie, posily a obnovujícího osvobození.

III. Étos vládnutí

Středověcí křesťané obecně chápali Zemi jako jsoucno jistým způsobem oživené a naplněné Boží přítomností. Představa, že svět má duši (anima mundi) byla skutečně značně rozšířena. Tomáš Akvinský vycházel s odkazem na Aristotela z konceptu přírodního práva, aby vyjádřil myšlenku společného etického základu, daného v posledku uspořádaností přírody samé. I když měl tento přístup své výhody, směřoval takový pohled na přírodu k pevnému metafyzickému konceptu morálky, podle něhož je lidská přirozenost nepohnutelná, nezměnitelná – jakožto odraz neporušitelného řádu stvoření. I příroda byla považována převážně za statickou a pasivní, nikoli za dynamickou a tvořivou.

S příchodem osvícenství a přírodovědecké revoluce se představa přírody jako živého, organického vesmíru postupně vytratila. Když Johannes Kepler popisoval pohyby planet, tvrdil nejdříve, že se pohybují podle činnosti svých „duší“ (animae), ale později tento pojem nahradil slovem „síla“ (vis). Podobně i Isaac Newton, inspirovaný ve svých počátcích alchymií, začal přirovnávat univerzum k hodinovému stroji, jenž je ovládán přísnými zákony a uváděn do pohybu neosobními silami.

Hmota, materie – chápaná kdysi jako mater, jako tělo Velké Matky – se stala něčím neživým, „věcí“, kterou bylo možno používat a spotřebovávat podle libosti. Dokonce i zvířata byla považována za pouhá automata, která nemohou ani trpět, ani myslet. Aby charakterizoval metodiku vědy, použil Francis Bacon obraz mučírny a hlásal, že příroda by svá tajemství vydala ochotněji, kdyby byla „ze svého přirozeného stavu vytržena násilím, vyždímána a přetvořena“, tedy kdyby byla zotročena. Taková vize rázem odstraňuje všechna etická omezení týkající se používání, konzumu či ničení přírody, v podstatě legalizuje vykořisťování a ničení. Avšak tento nový pohled na přírodu nevznikl ve vzduchoprázdnu, nýbrž ve významném kontextu honů na čarodějnice a evropských koloniálních výbojů. Podle Enrique Dussela by bylo možno kořeny moderny a následných ontologických formulací Descartovy filosofie spatřovat v brutálním dobytí celého amerického kontinentu a v životní praxi řídící se heslem „já zvítězím“ (supero). Ti, kdo byli více závislí na zemi (rolníci, původní obyvatelé, ženy), byli tudíž vnímáni jako nižší, a proto méněcenní, a jejich vykořisťování se jevilo jako oprávněné.

Jakou roli hrálo v tomto vývoji křesťanství a teologie? Historik Lynn White Jr. říká do jisté míry oprávněně, že západní křesťanství je ze všech náboženství nejvíce antropocentrické. První kapitolu Geneze ovšem interpretuje v tom smyslu, že člověku bylo dáno právo podrobit si a ovládnout přírodu. Podle našeho názoru tomu tak není. Navíc nelze zamlčovat podíl církve na kolonizaci, násilí, prosazování patriarchátu a zločinech imperialismu. Jsme přesvědčeni, že zmíněný mylný výklad a nepopiratelná provinění je nutno považovat za zradu na Ježíšově zvěsti o Boží vládě (malkuta). Zároveň musíme formulovat teologie, které by daly jasnou odpověď na křik chudých a na křik země, rozvíjely úctu ke stvoření a stavěly se na stranu těch, kdo bojují za všestranné osvobození.

IV. Od stroje k živým dějinám

Od počátku 20. století se vědecký pohled na vesmír na základě nových poznatků fyziky, teorie komplexity, ekologie a kosmologie rychle proměňoval. Vesmír se dnes nejeví jako univerzum skládající se z rozlišovatelných částí (v němž komplexita znamená rozkládání věcí na menší, jednodušší součástky), nýbrž jako vnitřně propojený, dynamický, dokonce jako „pozorný“ celek, jenž je mnohem větší než prostý součet jeho částí. Hmota sama už není považována za něco statického, za mrtvou „věc“, nýbrž je nazírána jako dynamický tanec energie a vzájemných vztahů. Už jen možnost pozorovat částice menší než atom znamená změnu přístupu – kvantový animismus skutečně tvrdí, že v některý případech vědomí utváří realitu.

Nelineární dynamika komplexních systémů ukazuje, jak zásadním aspektem vesmíru je kreativita – z čehož plyne, že budoucnost je stále otevřena novým možnostem. Samotný vesmír se z tohoto pohledu jeví jako kontinuální proces „stávání se“, probíhající od okamžiku, kdy před 13,8 miliardami let začalo rozpínání vesmíru a vznikl prostor, hmota a energie. Kdyby byla počáteční rychlost rozpínání jen nepatrně vyšší nebo nižší, nikdy by se nemohly vytvořit hvězdy, nikdy by nebyl vznikl život.³

Podle teorie Gaia funguje naše planeta na základě samoregulace jako nějaký obrovský organismus. Obsah kyslíku v atmosféře, povrchová teplota planety a obsah soli v oceánech – to vše dohromady regulují mikroorganismy a zajišťují tím nutné podmínky pro život. Také evoluce, k níž patří dynamika soutěže, závisí na kooperativních procesech symbiogeneze. Biologové objevuji schopnost cítění na neuvěřitelných místech – nejen u savců, nýbrž všude, od chobotnice až k rostlinám. Evoluce rovněž potvrzuje, že lidé jsou v našem pozemském společenství se všemi ostatními živými bytostmi těsně svázáni. Jistěže disponujeme jedinečnými a speciálními schopnostmi, ale máme-li zůstat na živu, jsme přesto závislí na jiných stvořeních – například na bakteriích žijících v našem těle. Musíme si uvědomit, že předpokladem našeho života je „velkorysost“ nesčetných živých tvorů. Celé stvoření – a zvláště společenství živých na Zemi – je mohutná symfonie a my jsme jen jedním z jejích hlasů. Tváří v tvář této skutečnosti lze kácení deštného pralesa, devastaci hor kvůli těžbě uhlí, znečišťování moří nebo zabíjení rolníků, aby bylo možno zmocnit se jejich půdy, považovat za znesvěcující akty.

Nežijeme tedy v mechanistickém světě mrtvých předmětů či „přírodních pokladů“, nýbrž ve vyvíjejícím se vesmíru, plném tvořivé síly, ducha a života. Profesor evoluční kosmologie Brian Swimme shrnuje tento překvapivý příběh univerza jednou větou: „Vezměte vodík, nechte ho být, a promění se vám v růže, žirafy a lidi.“ Víra může tenhle příběh prožívat jako zázrak. Vesmír v nás budí respekt a zbožnou úctu; vnímáme jeho obrovský potenciál a uvědomujeme si, že Boží království (malkuta) se rozvíjí před našima očima a že nám slibuje úplné osvobození.

Dějiny vesmíru nejsou ani deterministické, ani náhodné, nýbrž mají charakter tvořivého vznikání. Jeho směr určuje jakási přitažlivá síla (což není nějaký pevný plán nebo projekt), která by nám mohla zjevit hlubší smysl nebo účel tohoto pohybu. Brian Swimme a Thomas Berry (The Universe Story, 1999) mluví v této souvislosti o kosmogenním principu (tendence vesmíru směřovat k větší provázanosti, diferencovanosti a kreativitě) jako o „hlavním tématu a základní intencionalitě každé existence“. Tyto tendence, zřejmé ve všech komplexních systémech, jsou snad nejzřetelněji vidět na zralém ekosystému, jakým je deštný prales: jak stoupá biodiverzita, přibývá i vzájemných vztahů a závislostí a zároveň roste i schopnost systému vytvářet něco nového a reagovat na změny. Podobně bychom mohli považovat i osvobozenecké hnutí za pohyb směřující ke stále větší provázanosti (život v harmonii a spravedlnosti s druhými lidmi i jinými tvory), rozmanitosti (respektování a oslava různých způsobů vnímání a bytí ve světě) a sebeorganizaci (hledání smyslu, účelu, kreativity a hloubky).

V. Otevřít se moudrosti Země

Prostřednictvím čeho – kromě poznatků přírodních věd – máme hledat přístup k Boží moudrosti, jež je přítomna ve vesmíru, na zemi a v myriádách životních forem? Jak se můžeme naučit vnímat její hlasy, nechat se jimi vést a spolupracovat s nimi, abychom dospěli ke spravedlivějšímu, trvalejšímu a smysluplnějšímu způsobu života ve společenství na Zemi?

Moudrost nelze sice jednoduše definovat, ale mohli bychom ji chápat jako hluboké vědění vycházející ze zkušenosti (či jako vědění srdce), které nám umožňuje rozpoznávat takové způsoby jednání, jež jsou v určitém kontextu smysluplné a slouží obecnému prospěchu veškerého života. Moudré lidi poznáme podle jejich skromnosti, otevřenosti, soucítění, velkorysosti a duševní vyrovnanosti, která jim umožňuje zacházet s komplexními skutečnostmi, vidět větší vzorce a objevovat tvůrčí potenciál. Moudrost je důležitá především v krizových dobách, kdy se jednoznačná cesta k ekologické regeneraci a k blahu lidského společenství hledá jen obtížně. Jako lidé musíme především myslet na to, že Boží moudrost se zjevuje celému stvoření, nejen lidem. A při hledání cest ze zkázy zpět do života bychom měli navazovat na moudrost veškerého bytí (a všech lidských kultur).

Hebrejské a aramejské slovo pro moudrost (chokmah) označuje „živou znalost Božích pravidel a sil“ a vyjadřuje představu, že moudrý člověk musí objevovat svaté motivy, síly nebo záměry, „skryté pod povrchními jevy“. To má na mysli Raimon Panikkar, když píše (v článku Ecosophy, 1999), že se musíme učit z moudrosti Země, „která se nám odhaluje, jsme-li dostatečně otevření, abychom ji chápali a nechali se očarovat tím, co nám zjevuje“. Konkrétně: Máme vynakládat čas na to, abychom slyšeli, pozorovali, cítili, co nám jiné bytosti – od malinkých mušek po obrovské stromy – říkají i těmi nejmenšími gesty. Jde v posledku o to, naučit se „účastnému vnímání“, jež spočívá v láskyplné identifikaci a sounáležitosti. Při takovém přístupu se „já“ a „ne-já“ stávají „v okamžiku zakoušení identickými“, a my necháváme jinakost jiných bytostí do nás vstupovat a přetvářet nás. Tento druh mystického sjednocení, při němž se necháváme proniknout jiným živým tvorem, není splynutí, nýbrž spíše hluboká výměna mezi subjekty v rámci bytí, přičemž dochází ke vzájemnému spojení, avšak nikoli ke ztrátě nezaměnitelnosti.

Možná chtěl něco podobného říct Ježíš svým třetím blahoslavenstvím (Mt 5,5), které by bylo možno přeložit z aramejštiny takto:

Plodní jsou ti, kdo všechny své vnitřní tvrdosti ohladili;

jako dědictví obdrží fyzickou sílu a vitalitu Země.

Slovo l’makikhe, často překládané jako „pokorní“, znamená něco jako obrousit každou vnitřní hranu a vzdát se všech potlačovaných přání. Mohlo by se chápat i ve smyslu „nechat za sebou každou závislost“, včetně touhy po nemírném konzumu. Slovo nertun (zdědit) znamená přijímat sílu z hlubokého zdroje. Stáváme-li se tichými (mírnými, pokornými), otevíráme se tím pro přijetí proměňující energie z nejhlubšího pramene. „Bůh jedná skrze celou přírodu, skrze vše pozemské“ (Douglas-Klotz). Ti, kdo své vnitřní hrany obrousili, budou vnitřně obnoveni a naplněni živým elánem samotné Země. To nás nabádá, abychom znovu navázali hluboké spojení se Zemí, abychom žili v harmonii s moudrostí a energií, které jsou vlastní jiným živým tvorům, a abychom v souladu s nimi pracovali na uzdravení světa.

Konkrétními ukázkami takového harmonického, plodného jednání jsou projekty jako obnova Velké sprašové plošiny v Číně, zavádění syntropického zemědělství v Brazílii, znovuzískávání plodné půdy v africké oblasti Sahel nebo koncepce trvale udržitelného zemědělství (permakultura) v Zimbabwe. Ve všech těchto případech se lidé – spolupracující pokorně, poučeně a tvořivě s půdními organismy, hmyzem, rostlinami a zvířaty – snaží urychlit postup ekologického ozdravění, dokonce někde i změnit místní klima a vrátit do oblasti častější déšť. Tyto iniciativy často pomáhají obnovovat lidská společenství, zvyšují solidaritu a vytvářejí možnost spravedlivé a trvalé obživy. Vždy však platí, že těchto cílů by lidé nikdy nemohli dosáhnout bez pomoci jiných živých tvorů. Jedině zodpovědnou a moudrou spoluprací s celým pozemským společenstvím se daří zdánlivě nemožné.

VI. Na cestě k regeneraci a osvobození

V podstatě nelze než souhlasit s Thomasem Berrym, který říká, že univerzum – a zvláště pozemské společenství – je „spojení subjektů“, nikoli „součet objektů“ a vesmír je „způsob, jakým se nám v přítomnosti zjevuje božský princip … univerzum samo je základním společenstvím spásy“.⁴ Přirozeně to neznamená, že všechno je Bůh. Ale Bůh je ve všem – a všechno je v Bohu. Již při aktu stvoření zanechává Bůh stopu v každé bytosti; v každém tvoru zjevuje tedy svou přítomnost a moudrost.

Bůh není svět a svět není Bůh – jedno není druhé. Ale zároveň neexistují na sobě odděleně. Bůh je otevřený pro svět a svět pro Boha – v neoddělitelném spojení a pronikání. Rozdíl mezi nimi je podmínkou komunikace a skrze komunikaci se uskutečňuje jejich vzájemná přítomnost. Zároveň může každé bytí, každá existence na zemi komunikovat s ostatními existencemi a pronikat je – a tím se dotýká něčeho z Boží podstaty a Boží moudrosti.

My lidé jsme započali svoji cestu jakožto členové a plnoprávní občané pozemského společenství, poté jsme se ale s námahou a bolestí pokoušeli vyčlenit se z něho. Dnes jde o to, abychom se do tohoto společenství vrátili. Chceme se zbavit pocitu oddělenosti, avšak zachovat si svoji zvláštnost, včetně schopnosti sebereflexe. Jako jiné organismy nejsme ani my pouhé nitky v nediferencované tkanině – jsme subjekty, máme vlastní nitro a vlastní životní světy. Nejsme prostě jenom na Zemi, jsme součástí pozemského společenství. Jsme jedním z aspektů Země, která v určité fázi své evoluce začala cítit, myslet, milovat, uctívat a pečovat. Proto pochází slovo human od slova humus (úrodná půda). Podobně pochází hebrejské slovo adam (člověk) od adamah (země). Jsme plody úrodné půdy naší Země. To znamená, že lidé jsou s půdou na Zemi spojeni tak, jako se s námi spojuje a zůstává v nás Boží dech (ono „ah“ v poslední slabice slova adamah). Na jedné straně máme my lidé jedinečná nadání, schopnosti a zodpovědnosti, na druhé straně jsme do značné míry částí Země, z jejíž půdy jsme uděláni.

Naději, že Zemi uzdravíme a necháme se vést vizí Božího království (malkuta), máme jen tehdy, pokud bude naše práce vycházet z etiky lásky, péče a soucitu, z etiky, která respektuje všechny rozmanité hlasy a živé bytosti pozemského společenství a váží si jich. Otevřeme-li se sami Boží moudrosti zjevující se v myriádách živých tvorů a v různých kulturách a naučíme-li se vědomě usilovat o větší rozmanitost, niternost a vzájemnost, pak se budeme přibližovat Božímu zaslíbení a osvobození a uzdravení Země.

Z Concilia 5/2018 přeložila Helena Medková