Imago Dei: Obraz, nebo Bůh?

„Bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu, jenž se nestará o jiná stvoření.“ Nedávno uveřejněná papežská encyklika Laudato sí, v níž jde o provázanost lidstva a přírody, o jejich vzájemnou závislost a o odpovědnost člověka za přírodu, nemá v této věci sebemenší pochyby (LS 68, srov. 69, 115-119). Papež vlastně neodsuzuje antropocentrismus jako takový (lidé totiž nutně vnímají a uvažují z lidského hlediska), nýbrž kritizuje antropocentrismus „despotický“, „zvrácený“ či „bezuzdný“.

1. Biblický antropocentrismus

Radikální antropocentrismus (člověk jako střed všeho) považuje člověka za měřítko hodnoty a významu všeho ostatního. I když jsou některé feministky přesvědčeny, že převládající pohled je spíše androcentrický (muž jako střed všeho) než antropocentrický, v každém případě jde člověka a jeho vrcholné postavení. Nelze popřít, že tzv. moderního pokroku bylo dosaženo do značné míry díky této perspektivě. Ta je trvale – někdy i přehnaně - kritizována a považována za příčinu mnoha problémů moderní společnosti i současné akutní globální ekologické krize. Lynn White k tomu říká:1 „Nejantropocentričtější náboženství všech dob je křesťanství, zvláště ve své západní podobě.“ White zastával názor, že radikální antropocentrismus lze těžko zbavit jeho výsadního postavení, poněvadž má náboženské kořeny. Odkazoval přitom na biblický příběh, podle něhož Bůh přikazuje právě stvořený lidem: „Podmaňte ji (zemi) a panujte nade vším živým“ (Gn 1,28). White tvrdí: „Tím, že křesťanství zničilo pohanský animismus a zaujalo lhostejný postoj vůči pocitům ostatního stvořeného světa, umožnilo vykořisťování přírody.“

Současné interpretační přístupy dospívají k poznatkům, které vyvolávají celou řadu otázek zpochybňujících neotřesitelnost takového výkladu biblických textů. Předně si musíme uvědomit, že k biblickému textu nepřistupujeme objektivně, nýbrž z hlediska určitého hodnotového systému. Proto se musíme ptát: Není pravděpodobnější, že zdánlivě antropocentrický pohled na svět vložili do tohoto příběhu sami čtenáři Bible, než že ho zamýšlel formulovat pisatel? Je přece docela možné, že literární struktura Gn 1 se hodí pro hierarchickou platonskou interpretaci – pro nějakou interpretaci, kterou jsme zdědili. Máme snad z toho bezprostředně vyvozovat, že takový pohled na svět byl interpretačním rámcem raného křesťanského společenství nebo že by s ním museli souhlasit dnešní čtenáři?

Nedávné kritické analýzy kromě toho umožňují číst biblické texty nově a připouštějí i závěr, že určité tradice mohly mít v antické společnosti docela jiné funkce, než mají v dnešním světě. Díky takovému výzkumu lze diferencovat mezi obsahovým těžištěm určité textové pasáže (může být např. teocentrické, etnocentrické nebo kosmocentrické) a podprahovým nebo určující světonázorem společnosti, v níž text vznikl a byl tradován.

Na základě těchto poznatků se ptáme: Je možné, že zdánlivě antropocentrický důraz určitého textu pouze odráží omezenost konkrétní historické kultury a sloužil ve skutečnosti nikoli ontologickému, nýbrž spíše teologickému či společenskému účelu? Nemohla by se například za zjevným nepřátelstvím vůči přírodním silám, o němž mluví mnohé biblické texty, skrývat spíše polemika monoteismu proti přírodním božstvům, považovaným za konkurenty JHVH?2 Zpochybňujeme-li domnělý antropocentrismus Izraele, neznamená to, že popíráme zjevnou skutečnost, že starověk považoval lidi za privilegované oproti ostatním stvořením. Předmětem sporu není výjimečné místo člověka uprostřed všeho stvoření, nýbrž význam onoho pověření, jehož se jim podle biblického vyprávění dostalo. Lidem bylo přikázáno, aby si svět a vše živé „podmanili“, aby nad tím „panovali“ (Gn 1,28), aby zemi „obdělávali a střežili“ (Gn 2,15). Takový úkol přirozeně staví člověka do privilegované pozice vládce.

Biblické vyprávění se výrazně liší od celé řady mezopotámských mýtů – podle nich jsou lidé stvořeni, aby sloužili bohům a nesli místo nich břemeno každodenní práce. V izraelských mýtech jsou lidé od života bohů v božské sféře odděleni; mají se věnovat svému vlastnímu životu ve světě mužů a žen – k tomu patří i autorita a vládnutí. Mělo by takové antropocentrické pojetí světa přesto znamenat, že člověk má být vrcholem stvoření, že vše bylo stvořeno pro něho, že vše má sloužit jeho výsadnímu postavení?

Izrael má přirozeně svoje mýty o pradávných časech, ale čeho se týkají? Jde v nich o původ bohů? Světa? Království? Svatosti? Zákona? Jsou izraelské mýty opravdu kosmogonie, nebo spíše etiologické pověsti, vysvětlující původ právě vyjmenovaných daností? Tento příspěvek se pokusí ukázat, že antropocentricky zaměřený příběh o stvoření světa v Gn 1 je ve skutečnosti tradicí, která legitimuje království, avšak neuznává nadřazenost člověka, k níž by patřilo právo ničit přírodní bohatství stvořeného světa.

2. Stvoření a království ve starověku

V mnoha významných centrech egyptské kultury byla uctívána různá božstva a vznikaly svébytné kosmologické tradice, formované zkušenostmi získanými ve styku s přírodou a historickými událostmi, jež ovlivňovaly život vyznavačů těchto tradic. Kultu božstev byla zasvěcena příslušná svatá místa. Lidé hrnčířské kultury na nilském ostrově Elefantina uctívali Chnuma, božského hrnčíře, který stvořil lidi z hlíny. Téměř filozoficky uvažující obyvatelé Memfisu byli přesvědčeni, že jejich bůh Ptah tvoří mocí slova, jemuž dal předtím vzniknout jeho duch. V egyptském městě Héliopolis byli bohové Re a Amun spojeni v jednu bytost a věřilo se, že lidé vznikli ze slz této nové bytosti. V hymnu na počest boha Amun-Re je thébský bůh několikrát zpodoben jako ten, kdo stvořil a nechává žít zvířata, rostliny a lidi. Podobně je později zobrazován bůh Aton, uctívaný ve městě Amarna.

Tyto důležité mýty o původu se zabývaly lidskou potřebou udržet existenci světa a společnosti. Sféra bohů a realita lidské společnosti byly považovány za tak těsně propojené, že lidští králové hráli většinou i roli v kosmickém dění. Životní názor Egypťanů vycházel ze zákonitostí Nilu a království představovalo významný aspekt v plánu stvoření. Přirozeným prodloužením stvořitelovy činnosti byla faraonova vláda. A obráceně: Absolutní vláda faraona byla příkladem toho, jak jedná tvůrce světa. Proto stálo jména tvůrce Re, jenž splynul s Hórem, často na prvním místě v seznamu egyptských panovníků jakožto jméno prvního vládce země a každý další faraon byl považován za reinkarnaci božského Hóra.

Tradovaná mezopotámská literatura ukazuje zcela odlišnou situaci. Kromě pravidelného střídání ročních období bylo v Mezopotámii nutno se vyrovnat i s přírodními pohromami – např. s častými záplavami na soutoku Eufratu a Tigridu. To se odráží v kosmogoniích. Voda nebyla vnímána jako živel předvídatelný a užitečný, nýbrž jako živel divoký a hrozivý. Proto se stala symbolem chaosu. Nejdůležitější mýty popisují brutální boj mezi soupeřícími božstvy, končící vítězstvím boha, jenž nastoluje řád. Tato tradiční vyprávění líčí vítěze jako válečníka a budoucího krále, nikoli jako stvořitele. Teprve po kosmickém vítězství dochází ke stvoření. Božské konání je završeno postavením nebeské svatyně, z níž pak vítězný bůh vládne. Mýtus má v podstatě tři hlavní části: kosmický boj, stvořitelské činy a postavení svatyně.

V Mezopotámii zřejmě nebylo boží království nutně spojeno s uspořádaným světem bohů. Pantheon byl spíše možností, jak se vypořádat se zmatkem a strachem mezi bohy. Podobně byli tamní lidé přírodními a společenskopolitickými krizemi nuceni podrobit se lidskému králi. I když byli přesvědčeni o božském původu království, nepovažovali je za božské. Na rozdíl od Egypťanů, pro něž byl faraon bohem, viděli obyvatelé Mezopotámie ve svém králi smrtelníka vybaveného jedinečnou odpovědností. A protože panovnickou odpovědnost propůjčovali bohové, mohli ji také kdykoli odejmout a přenést na někoho jiného. Izraelské pojetí království se nepochybně podobá spíše mezopotámskému než egyptskému.

3. Stvoření a království v Izraeli

V prvních kapitolách Geneze najdeme dvě oddělená a velmi odlišná vyprávění o stvoření. Gn 1-2,4a (pocházející z tzv. pramenů P/Priesterschrift) je v podstatě kosmologie. Gn 2.4b-25 (pocházející z tzv. pramene J/Jahwist) nepopisuje stvoření světa, nýbrž začíná osídlením již existující země živými bytostmi. Jistěže zde najdeme několik souvislostí s egyptskými pověstmi o stvoření, ale vliv mezopotámských mýtů na obě hebrejské tradice se zdá být silnější. Nicméně odhlédneme-li od paralel a výpůjček, vidíme, že kosmologické tradice Izraele se od tradic jiných kultur Blízkého Východu výrazně liší tím, že mj. neobsahují theogonické mýty, tj. vyprávění o původu bohů.

Tradice P je považována za izraelskou reinterpretaci babylonského eposu Enuma elisch. Přebírá sice základní téma uspořádání chaosu, ale pro nastolení pořádku nemusí Bůh Izraele vynaložit prakticky žádné úsilí. Vyprávění se tedy soustřeďuje na nespornou a nedělitelnou stvořitelskou moc Boha, je projevem teocentrického přesvědčení. Navzdory tomuto principiálně teocentrickému konceptu má zpodobení lidstva v hebrejské tradici antropocentrické rysy. Muž a žena jsou stvořeni jako obraz Boha, podle jeho podoby. Jedině oni dostanou příkaz převzít odpovědnost, „podmanit si“ a „panovat“ (Gn 1,28). A přesně o tuto pasáž se opírá radikální antropocentrismus.

Ve starověku si lidé zhotovovali obrazy božstev. Ty ovšem nebyly považovány za božstva samotná, představovaly jejich moc a autoritu. Moc a autorita božstev platila v určité oblasti. Kdo žil v Egyptě, žil v oblasti kompetence egyptských bohů; Mezopotámie byla oblastí kompetence mezopotámských bohů. Tím se vysvětluje náboženské trauma, které prožívali lidé vyhnaní z rodné země, tedy ze země svých bohů. Takový zásah zpochybnil jejich náboženskou identitu. Chápeme také, jak odvážné bylo tvrzení Izraelitů, že jejich Bůh JHVH má i v Egyptě nejvyšší moc, a proto je schopen vysvobodit svůj lid z otroctví. Tehdejší praxe stavění obrazů je vlastně obdobou našeho vyvěšování státních vlajek, symbolů moci a autority na území konkrétního národa. I když byly v antice obrazy bohů jakožto symboly moci a autority často považovány přímo za samotné nositele a vykonavatele božské moci, zdá se, že to přece jen nebylo vždy původním úmyslem. Z toho vyplývá, že stvoření muže a ženy v Genezi podle podoby Boha znamenalo, že lidé mají reprezentovat Boží moc a autoritu. Je to táž odpovědnost, která byla spojena s královskou funkcí. V žalmu 8 je několik témat, která se objevují i v Genezi: nadřazenost lidí na zvířaty (Ž 8,7-9) i souvislost s královstvím (Ž 8,7). Žalmista říká jasně, že lidská vláda je podřízena vládě Boha.

Vládcové byli stvořené bytosti, obyvatelé země, měli „plodit a množit se“, aby přežili. Že měli panovat nad ostatním stvořením, je nepopiratelné. Otázkou je, jaká a jakého rozsahu měla být jejich vláda. Nad čím a z jakého důvodu měl královský pár vládnout? Říká snad biblický text, že člověk je vrcholem všeho stvoření, že vše bylo stvořeno pro něho, že vše má sloužit jeho výsadnímu postavení? Nebo je text popisem společenskopolitického uspořádání, které dává vládcům královskou moc a královskou odpovědnost za území a národ? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, podívejme se na příběh, který se odehrál po stvoření světa.

4. Obraz, nebo Bůh

I když královští vládci nebyli sami považováni za bohy, stále tu bylo pokušení (stejné jako v případě soch bohů), že by se mohli – nebo že by je jejich poddaní mohli – považovat za bohům rovné. Příběh o hříchu z Gn 3 skutečně ukazuje, že tomuto pokušení byl vystaven i dávný Izrael. Čteme, že první ženě a prvnímu muži nestačilo být obrazem Boha, řídit se Božími příkazy a být představiteli Boží vlády. Podlehli hadovu svádění: „Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Nespokojili se s tím, že jsou pouhým „obrazem Boha“, když dostali možnost být jako Bůh. Hadův návrh zněl lákavě a dvojice se rozhodla, že ho využije. Jejich hříchem byla zcela jasně neposlušnost. Ale ta vycházela ze sebepřeceňování, opovážlivé pýchy nebo pohrdání Bohem.

V úryvku z knihy Ezechiel je odsouzena stejná zpupnost. Prorok vypráví podobný příběh: kárá vládce starého a bohatého fénického města Týros. Kníže byl v obchodní oblasti tak úspěšný, že se stal zpupným, dopouštěl se násilí a vykořisťoval druhé (Ez 28,2):

Ve svém domýšlivém srdci si říkáš: ‚Jsem Bůh,

sedím na božské trůnu v srdci moří.‘

Jsi člověk, a ne Bůh,

I když své srdce vydáváš za srdce božské.“

Taková arogance se stává pro vladaře záhubou:

Budeš ještě prohlašovat: ‚Jsem Bůh‘ před tím, kde tě zabije?

Jsi člověk, a ne Bůh, jsi v rukou těch, kdo tě skolí.“

Úryvky z Geneze i z Ezechiele ukazují sklon lidí k velikášství a jejich neoprávněnou snahu vládnout neomezeně nad celou přírodou.

Příběh o stvoření v Gn 1 nám představuje první lidskou dvojici jako krále a královnu. Královský pár je pověřen, aby chaotickou situaci uspořádal a vládl všemu, co má na dosah – což zahrnuje všechny aspekty stvoření. První lidé mají přitom jednat tak, jak by jednal Bůh; mají dbát o blaho stvořeného světa, ne jej vykořisťovat a ničit. Královská funkce měla skutečně zvláštní vztah k Bohu; král jistým způsobem opravdu zastupoval Boha. Ale to ještě z jeho vlády nedělalo Boží vládu. Izraelský král byl označován jako „syn Boží“, který vládne zemi v zastoupení Boha. Protože obraz království reprezentoval oblast a rozsah panovnické moci božstva, ale nikoli samo božstvo, byla i tato královská autorita prozatímní a závislá na Boží vůli. Nakonec museli králové konat vše s vědomím, že „Hospodinova je země se vším, co je na ní“ (Ž 24,1) a že veškeré stvoření má nesmírnou cenu, protože v očích Stvořitele je všechno „velmi dobré“ (Gn 1,31).

Chápeme-li tento příběh o stvoření právě popsaným způsobem, zjišťujeme, že lidé nejsou autonomními vládci nad přírodou, jimž by bylo dovoleno vykořisťovat zemi nebo tyranizovat jiná stvoření, jak se někdy při doslovném výkladu tvrdí. Lidé dostali mandát, k němuž patří velká odpovědnost za svět, jehož jsou součástí, a za stav tohoto světa musejí skládat účty svému Stvořiteli. Toto chápání biblického příběhu o stvoření zpochybňuje jakoukoli formu despotického či zvráceného antropocentrismu. Arogantní postoj mnoha současníků k ostatnímu stvoření vychází v podstatě většinou z neznalosti nebo z neochoty uznat hranice lidské moci nad přírodou. Mnozí chtějí stále ještě „být jako Bůh“, jsou hrdi na svou neomezenou kompetenci a absolutní ovládání ostatních lidí i přírody. Zpupnost je pro člověka trvalým pokušením.

5. Závěr

I když je Whitův článek, zmiňovaný na začátku, vůči židovsko-křesťanské tradici silně kritický, nabízí vhodný lék. White byl přesvědčen, že „kořeny našich problémů jsou z velké části náboženské“, a logicky vyvodil, že i lék na ně „musí být v jádru náboženský, ať už jej tak budeme nazývat, nebo ne“. Ke konci pak napsal výslovně:

Naše ekologické jednání vychází z našich představ o vztahu mezi člověkem a přírodou. Více vědy, více techniky – to není řešení současné ekologické krize, leda že bychom vymysleli nějaké nové náboženství, anebo se znovu zamysleli nad tím starým.“

Odkázal v této souvislosti na Františka z Assisi a jeho radikální pohled na společenství všeho živého na zemi jako na vzor ekologického jednání, jež vychází z vědomí vzájemné provázanosti a závislosti. K novému promýšlení naší náboženské tradice chtěl přispět i tento můj příspěvek.

Z Concilia 5/2018 přeložila Helena Medková

1 Lynn White (1907-1987), americký historik, v článku Náboženské kořeny naší ekologické krize, časopis Science, 1967.

2 Jednoznačně to platí o pasáži z knihy Ozeáš, kde prorok vytýká Izraelitům, že se obracejí k praktikám, jež mají zajistit plodnost: „Nechce pochopit (míněn Izrael), že já (JHVH) jsem jí dával obilí, mošt i čerstvý olej“ (Oz 2,10).