Dvě kázání na Prague Pride 2019

Ve dnech 5. až 11. srpna 2019 v Praze proběhl festival Prague Pride, který se koná pravidelně od roku 2011. Jeho součástí je každoročně bohatý duchovní program, organizovaný ekumenickým společenstvím věřících nebo víru hledajících leseb, gayů, bisexuálů, transgender a queer lidí (tj. obecně osob s odlišnou citovou orientací nebo sexuální a genderovou identitou, souhrnně LGBTQ nebo LGBT+) a jejich rodin a přátel s názvem Logos.¹ Kromě úvodní a závěrečné bohoslužby v evangelickém kostele sv. Martina ve zdi měl Logos po celou dobu stánek v Prague Pride Village na Střeleckém ostrově a v sobotu také na Letné, uskutečnilo se bibliodrama, autorské čtení Alexandra Fleka z jeho Parabible, beseda s husitskou farářkou Viktorií Martinou Kopeckou a římskokatolickým knězem a bývalým farářem (v roce 2017 byl suspendován) Jiřím Peškem na téma Jaká bude budoucnost církve? a další akce.

Kázání při bohoslužbě v předvečer Prague Pride v neděli 4. srpna měl Karel Müller, seniorátní farář pro mládež v pražském seniorátu ČCE (text kázání viz dále) a mimo jiné spolu s dalším seniorátním farářem Jakubem Malým tvůrce YouTube kanálu Pastoral Brothers. U příležitosti Prague Pride vyšel s Karlem Müllerem v pondělí 5. srpna rozhovor v pražském vydání MF DNES s názvem „Kostel je tu pro všechny, i pro homosexuály“. V rozhovoru mimo jiné uvedl, že ve vztahu k homosexuálům panují v církvích různé názory a podle něj větší mediální prostor dostávají velmi konzervativní duchovní „jako je Marián Kuffa nebo Petr Piťha“. K pocitu nepřijetí homosexuálů v církvích uvedl, že se jedná o selhání církví: „To je hodně smutné. Protože místo toho, abychom tvořili prostor pro každého, kdo chce hledat Boží přijetí a kdo chce vyznávat svou víru v Ježíše Krista a žít v církvi, tak některým lidem zavíráme dveře před nosem. To končí někdy i tragicky a některé mladé lidi to dožene k sebevraždě. To považuji za selhání církví.“ Zmínil rovněž probíhající diskusi o možnosti sňatků gayů a leseb v ČCE a uvedl svůj postoj k této otázce: „Nebudu předjímat nějaké závěry. Já jsem spíš toho názoru, že by sňatky homosexuálům měly být umožněné, ale neměly by být vynucované na farářích, kteří je dělat nechtějí… Protože si myslím, že láska dvou osob, ať už jsou stejného pohlaví nebo různého, je prostě láska. A my jako církev máme vnášet Boží perspektivu do lidských vztahů, ať už jsou ty vztahy nastavené jakkoliv. Naším úkolem je tady pro být pro všechny lidi bez rozdílu.“

V závěru rozhovoru reagoval na dotaz, podle něhož řadě lidem ani tak nevadí komunita LGBT, ale spíše jejich prezentace na Prague Pride, která jim připadá jako divočina: „Největší divočina jsou ti lidé, kteří takhle hulákají na průvod. Bohužel jsou mezi nimi i křesťané. Já bych byl rád, kdyby žádný Prague Pride být nemusel a tato komunita byla respektovaná a brána jako každá jiná skupina lidí. Přál bych si, aby lidé menšinové orientace mohli svobodně a s respektem okolí dávat najevo vzájemnou lásku. Třeba na moji kamarádku křičeli na ulici, protože si dala pusu se svojí holkou. To mě štve a přál bych si, aby lidé něco podobného vůbec neřešili.“

Máš na to!

Písemný podklad kázání při bohoslužbě v předvečer Prague Pride od Karla Müllera (texty 1. čtení Ex 5,1-4, 2. čtení Lk 11,5-13)

Milé sestry, milí bratři, přátelé a hosté,

Kočky – otravnost

hned takhle na začátek se vás zeptám: Má tady někdo z vás psa? A kolik z vás má kočku? Má někdo oboje? (nějak to vyhodnotit…) Já se vám přiznám, že mám doma čtyři kočky. Někdo si možná řekne, že je to moc, ale ony teď jsou stejně celou dobu venku, tak je vidím jen málo. Jsou ale dva okamžiky během dne, kdy je vidím opravdu všechny čtyři. … A to ráno a večer. Když je jdu nakrmit.

Moje kočky jsou skvělým příkladem toho neodbytného přítele, který za vámi přijde o půlnoci a dožaduje se chleba. Někdo/většina z vás to tady zná. Vždyť jste se hlásili, že něco podobného máte doma. Když mají hlad a já spím, tak to je, jako kdybyste spustili sirénu. To je najednou takového úpěnlivého mňoukání, skoro byste jim věřili, že měsíc nejedly a že jsou na pokraji smrti. Svou neodbytností mě vytáhnou z postele, a já jim jdu teda dát najíst. To je pak na chvíli klid a kočky si pak jdou spokojeně lehnout. No jo, ale já už kvůli nim vstal o dost dřív, než bych chtěl.

Mojžíš – důvěra v Hospodina

A tuhle kočičí vytrvalost lomeno otravnost musel mít Mojžíš. Jak jsme četli v prvním čtení, Mojžíš šel žádat faraona, aby propustil izraelské otroky. Za faraonem přišel nějaký obyčejný, neznámý pasáček ovcí s požadavkem, aby mohli všichni izraelští dělníci odejít do pouště. A tam se modlit a obětovat Hospodinu. Faraonovi je nějaký izraelský Bůh šumák. On sám je v pozici moci. On je ten svrchovaný panovník – ano, skoro bůh, který o všem rozhoduje.

Faraon má moc ve svých rukou. Nemusí se nikomu zodpovídat. Nic Izraelcům nedovolí a pošle Mojžíše s Áronem pryč. A ještě za trest přidá práci všem otročícím Izraelcům, aby neměli čas vůbec přemýšlet nad takovými blbostmi, jako je třeba nepracovat.

A Mojžíš to tady mohl klidně zabalit. Když ho Hospodin povolával k tomuhle úkolu, tak mu Mojžíš říkal, že na to nemá, že je slabý, že koktá a že ho nikdo stejně nebude poslouchat. A Hospodin si často vybírá tyhle typy, takový jako antihrdiny k tomu, aby udělali velké věci. Kdo ví, třeba je tu někdo takový mezi vámi. A Mojžíš hned po prvním neúspěšném slyšení si hned Hospodinu stěžuje. Ptá se ho, proč po něm něco takového vůbec chce, když to vede jen k horšímu.

Hned po prvním neúspěchu by chtěl utéct a vzdát se svého úkolu. Myslí si, že se určitě najdou lepší a schopnější lidé. Lidé, kteří by měli třeba lepší charisma nebo víc moci. Hospodin si ale vybral jeho. Když chcete proměnit společnost, osvobodit otroky nebo bojovat za respekt a svá práva, tak to nepůjde snadno. Hlavně, když budete jednat s těmi, co zrovna mají moc. Proč by měli někomu nějak pomáhat, narovnávat příležitosti? Co z toho budou mít? Pošlou vás pryč. A Mojžíš si vůbec nevěří. V takových okamžicích, kdy naše plány selhávají. Kdy jsme unavení a sebedůvěra nám klesá.

V takových okamžicích je potřeba odhlédnout od sebe a svých schopností a pohlédnout k nebi. Obrátit se k Bohu. Protože on je tím pravým zdrojem naší jistoty. Nejde ani tak spíš o sebedůvěru, ale o důvěru v Boha, že on nás podpoří, že on je za námi. A že on nás podpoří, když už nemůžeme. Některé věci za nás prostě nikdo jiný neudělá. Máme tu zvláštní poslání jako Mojžíš.

Hospodin mu slíbil, že bude při něm a že ho neopustí. Mojžíš tak získal odvahu a vyrazil i podruhé za faraonem. Potřeboval najít jistotu pro svůj úkol. Někdo má úkol větší, někdo menší. Někdy nás ale brzdí naše obavy a slabá sebedůvěra. My ale máme hledat odvahu a vytrvalost ne v sobě, ale víře v Boha.

Máš na to!

Dnes jsme také slyšeli, jak Ježíš vypráví podobenství právě o vytrvalosti a neodbytnosti. K jednomu muži přijde host a ten nemá co nabídnout. Nikoho nečekal, a to je průšvih. V starověkém Izraeli platí: Host do domu, Bůh do domu. Co teď s tím?

No tak zkusí štěstí a jde jednoho svého přítele požádat o pomoc, jestli by neměl třeba nějaké jídlo navíc. Je noc, na ulici a ani noha a všichni spí. Jeho přítel vstane a hned ho odbyde. Ale náš muž se ale nenechá poslat jen tak pryč. Prosí vytrvale ba až neodbytně.

A Ježíš nás na základě tohoto podobenství povzbuzuje jako nějaký současný motivátor, říká: Never give up, nikdy se nevzdávej. Máš na to! Ježíš říká: Neboj se! Neboj se říct o víc, než ti ostatní chtějí zatím dát.

Ten muž je nejen vytrvalý, ale i vyloženě neodbytný. To už může někoho i DOST štvát. Stačí se podívat na ten příběh z pohledu toho rozespalého muže. Chtěl by spát a mít svůj klid. A někdo mu o půlnoci buší na dveře a nedá se odbýt. A on ho zkouší poslat pryč. Vymlouvá se, protože se mu nechce: Děti už spí. Dveře jsou zavřený. Nech nás být. A přece se ten v nouzi nedá odbýt. Je vytrvalý.

Víte, tyhle dnešní texty jsem vybral pro tuhle konkrétní bohoslužbu, aby lidé z LGBT+ vzali motivaci a byli prostě neodbytní a vytrvalí. Dělali hluk na Pridu. Dávali o sobě vědět a stáli za svými právy. Tloukli na dveře církví a společnosti a říkali, že tam taky patří. K církvi a ke společnosti přichází nečekaně jako přítel o půlnoci. Museli se často skrývat, nedávat najevo svou přirozenou identitu. A když najednou vyjdou ze stínu s požadavky na normální život, tak se všichni diví jako ten rozespalý muž.

Je to alespoň šedesát let, co přichází nezvaní a opomíjení ke dveřím a bojují za svá práva ve společnostech po celém světe. Je smutné, že stále musí bojovat za uznání toho, že jsou v pořádku. Že nejsou nemocní nebo nějak vyšinutí. Něco se zlepšilo, ale stále se musí s neodbytnou vytrvalostí připomínat společnosti, že tu jsou a že mají mít stejná práva jako každý jiný.

A tahle snaha rozhodně není procházka růžovou zahradou. Sami víte, jaké ohlasy Prague Pride vyvolává. Společnost se naštěstí pomalu posouvá. Dokonce i církev se posouvá, ale ještě pomaleji. A bohužel někdy taky opačným směrem vstříc homofobii. Myslím, že církve často až na výjimky v této oblasti selhávají.

Vzpomeňme si třeba kázání Mariana Kuffy nebo Petra Piťhy. I když se mě to třeba úplně netýká, tak je mi smutno a zároveň jsem strašně naštvaný, když slyším příběhy o mladých lidech, kteří si třeba kvůli těmto názorům berou život nebo svůj vnitřní tlak řeší sebepoškozováním. Tady je potřeba říct, že mnohé církve selhávají… Zároveň je potřeba, aby byl slyšet a vidět i opačný názor. Názor, že je člověk Bohem milován a přijímán nehledě na svou orientaci.

Uzavřená společnost, uzavřená církev

Já mám pocit, že různí lidé stojí o půlnoci před dveřmi církve a tlučou na dveře, aby je někdo pustil dovnitř. Aby se s nimi ostatní podělili o chléb života při Večeři Páně, aby se s nimi podělili o společenství a umožnil jim normální život v rámci církve.

A někteří lidé v církvi stojí jako ten přítel. (Je to doopravdy přítel?) A říkají neruš mě! Dogmata jsou zavřená a biblické texty jsou se mnou na lůžku. Neotravuj! Nech mě být! Přijď až ráno, až se změníš, až zapadneš nám do představy správného a čistého křesťana. Přece nebudu vstávat, abych ti otevřel dveře a pustil tě dovnitř, dovnitř mé milované církve.

Je úžasný, že v dnešní české společnosti má někdo zájem žít svou víru v církvi, a to strašnější je, když mu v tom někdo jiný brání. Neotevření dveří je ještě ta lepší varianta. Odmítnutý člověk může na tu konkrétní církev vykašlat a jít dál hledat někam jinam chléb života.

Ale horší je to, že někteří lidé jsou přijati, aby pak byli vylučování z církve jen kvůli tomu, jak byli stvořeni. Vyhazováni za to, jací jsou. To je zcela proti smyslu Ježíšova evangelia lásky k bližnímu. Někteří křesťané by si totiž přáli, aby takoví lidé v lepším případě zmizeli z očí, přizpůsobili se, a hlavně nedávali nic ze svého života najevo. V horším případě je posílají rovnou do pekla.

A je potřeba tady říct: Bůh bez rozdílu stvořil všechny národy, rasy, gendery. Neudělal jedny lepší a druhé horší. To až my lidé na sobě vidíme rozdíly a hodnotíme se. Bůh nás stvořil tak, abychom žili ve vztazích naplněných láskou. Je hloupost upírat někomu právo na rovnoprávný vztah. A proto je potřeba dál bojovat za to, aby tu byly rovné možnosti pro všechny.

Držím vám palce v dalších dnech. Nenechte se odbýt a znechutit neochotou druhých. Buďte neodbytní jako moje hladové kočky. Nenechte se odradit ospalostí druhých! Ježíš nám dává naději na změnu. Ježíš nás učí vytrvalosti a hlučnosti. Kdo prosí, ten dostane. Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Amen

Přesvědčit zákoníky

Písemný podklad kázání při bohoslužbě na závěr Prague Pride od Stanislava Kostihy, 11. srpna 2019:

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není. I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že ještě jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil. (Mk 12, 28-34)

Když Ježíš chodil po Palestině, byla sice jeho část, Judsko, okupovaná Římany, ale přesto – nebo i tím spíše – byla stabilní zemí, kde vše fungovalo, kde mělo vše svůj řád. (Výhody římské okupace všichni známe i z Monty Pythonů.) I náboženství mělo svůj řád. Vše bylo pevné, strukturované, vše mělo svou hierarchii.

Právě v této chvíli se Bůh rozhodne poslat na zem svého Syna Ježíše. V této chvíli, kdy jsou Židé a ostatní národy možná nespokojeni okupací, ale jinak se mají dobře. Ani víru jim nikdo nebere. Přesto Bůh usoudil, že je to ta pravá chvíle poslat Syna s radostnou zvěstí.

A nejen to: Ježíš chodí od města k městu a říká: „Nemyslete si, že přicházím zrušit Starý zákon. Já jej přicházím naplnit.“

Co vyvolá takové opatrné konstatování, že vlastně nic změnit nechce, že chce jen zákon naplnit, to si dovedeme dobře představit – také díky tomu, že jako lidé jsme stále stejní. Ti, kteří jsou vzorem zbožnosti a kteří mají v rámci náboženství nějakou moc, znervózní. A najednou nevědí, zda by náhodou nebylo úplně nejlepší nachytat Ježíše na švestkách a nějak šikovně se ho zbavit. Proto s Ježíšem rádi začínají rozhovor a kladou mu různé otázky. Jako v našem úryvku z Markova evangelia: zákoník – neboli vykladač náboženského učení – se ptá, jaké přikázání je to nejdůležitější. A Ježíš, který nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, odpovídá. A k přikázání, které říká: „Miluj svého Boha“, přidává ještě dodatek: „A taky miluj svého bližního jako sám sebe.“

Na tom spojení dvou přikázání v jedno je vidět Ježíšova nenápadná revoluce. To druhé přikázání samozřejmě ve Starém zákoně je také, ale zní trošičku jinak: mluví se tam o „synech svého lidu“ – tedy o Hospodinově vyvoleném národě. Ježíšův dodatek ale neomezuje bližního na někoho, kdo má stejnou víru. Ježíš prohlašuje, že všichni jsme všem bližními, že celé lidstvo tvoří jedno velké „my“ a že naše vzájemná láska je stejně důležitá jako naše víra. Že proto, abychom byli dobrými věřícími, je nutné mít dobré vztahy mezi námi všemi, že to je pro Boha stejně důležité jako to, aby lidé věřili.

Pokud jsme všichni navzájem bližní, znamená to taky něco dalšího: všichni máme stejnou hodnotu. Všichni. Stejnou hodnotu. Nejsem lepší než ostatní. To, že není žádné „oni“ a je jenom jedno velké „my“, na nás prostě klade hodně velké nároky.

Není to lehké. Velmi často se ocitneme v situaci, kdy je pro nás těžké své bližní milovat nebo si jich vážit. Hlavně se to týká lidí, o nichž se my sami domníváme, že jim chybí schopnost vžít se do druhých lidí, nebo se to týká lidí, kteří nás spíše děsí nebo provokují. Obavy v nás většinou vyvolává to, co neznáme a co je pro nás velmi těžko pochopitelné, čemu nerozumíme.

Milovat své bližní jako sebe sama vyžaduje znalost sama sebe, přijetí sama sebe a neustálou práci na sobě samotném. To, čeho se bojíme, je velmi často něco, co v sobě nemáme sami vyřešeno. Je to blízko něčemu, co máme v sobě zapouzdřeno a bojíme se do toho podívat, nenacházíme sílu to řešit. Proto přichází Ježíš opět s takovou nenápadnou revolucí. Jako nám zmizela hranice mezi „my“ a „oni“ tím, že jsme všichni bližní, zmizela hranice mezi „já“ a „oni“, protože všechny mám milovat jako sebe sama. A proč Ježíš boří i tuto hranici?

Myslím si, že k tomu má velmi dobrý důvod: pokud známe dobře sami sebe, pokud se přijímáme takoví, jací jsme, pokud umíme odpouštět sami sobě, pokud jsme ochotni pochopit a přijmout své hříchy, vyrovnat se s nimi a jít dál, pak umíme mnohem lépe přijímat a chápat i své bližní a s nimi všemi společně vytvářet „velké Boží MY“. Pokud máme jistotu sami v sebe, máme mnohem otevřenější srdce k tomu, abychom přijímali své blízké.

Pamatuju na ten drásavý pocit, když jsem v sobě neměl vyřešený svůj coming out. Na ten stálý pocit neupřímnosti a špatného svědomí ve vztahu vůči ostatními i vůči mým nejbližším. Dnes už vím, že to, co jsem vnímal jako svůj problém, tedy přiznat se ke své citové orientaci, nesmírně otravovalo mé vtahy vůči ostatním. Nebyl jsem schopen milovat sám sebe a přijmout sám sebe takového, jaký jsem, a zároveň jsem nebyl schopen milovat ostatní. Pořád jsem musel na něco dávat pozor, být ve střehu, protože když se před ostatními neukazujeme takoví, jací jsme, trpí tím i náš vztah vůči nim.

Pro spoustu lidí je coming out ještě složitější a z mých problémů by mohli mít jenom legraci. Některé z těch lidí jsme měli možnost potkat tady na Prague Pride během nejrůznějších programů. Pro některé z nich je coming out před jejich bližními v podstatě nemožný, protože jim coby lesbám nebo gayům hrozí různá drobná šikana, postihy, případně i vězení nebo v extrémním případě trest smrti. Hrozí jim násilí, měli by status neplnoprávných občanů, musí čelit zákazu projevovat svou lásku na veřejnosti. Stručně řečeno: jsou společnosti, které člověku nedovolují žít tak, jak byl stvořen, v nichž Ježíšovo přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“ není bráno vážně. A může tomu tak být i v zemích, které se považují za křesťanské, ale radostnou zvěst evangelia nechápou jako výzvu k lásce.

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Je to tak blízké hlavnímu sloganu letošního pridu „Spolu na dosah“. Měli bychom se snažit, abychom pomáhali „svým bližním“, kteří jsou „na dosah“ od nás a netěší se ani té svobodě, kterou máme my.

A na závěr se ještě jednou vrátím k zákoníkovi z našeho příběhu. Ježíš velmi často kritizuje farizeje a zákoníky za to, jak formalisticky vykládají Boží slovo, jak v uspokojení nad tím, jak jsou spravedliví a dodržují všechny zákony (a oni je opravdu dodržovali), nemají ve svém srdci místo pro soucit s bližními, nemají místo na ty skutky milosrdenství a lásky, které jsou „navíc“, které nejsou předepsané. Velmi často říká svým učedníkům: „nebuďte jako farizejové a zákoníci“. Ale když k němu samotnému zákoník přijde a položí mu dotaz, kterým ho pravděpodobně chce nachytat na švestkách, jak jsem řekl na začátku, Ježíš se neotočí otráveně na ostatní a neřekne „Ježíši Kriste, koukněte se, to je přesně ten, před kterejma vás furt varuju.“ V tomto evangelijním úryvku nám Ježíš nejen říká, jak se máme chovat vůči svým bližním, on se rovnou podle toho i chová. Vyslechne svého bližního, odpoví mu, zákoník je s Ježíšovou odpovědí spokojen a řekne „Ano, Mistře, máš pravdu, to je důležitější než přinášet Bohu oběti a dary“. Ježíš právě provedl revoluci, a tento zákoník, zdánlivá opora starého systému, se k Ježíšově revoluci bez zaváhání přidal. Kéž bychom uměli milovat bližní jako sami sebe tak, jak nám to ukazuje Ježíš, a přesvědčovat tak, jak on přesvědčil zákoníka.