V roce 1992, tři roky po pádu berlínské zdi a rok po rozpadu sovětského impéria, uveřejnil politolog Francis Fukuyama svoji dnes už proslulou knihu The End of History and the Last Man (Konec dějin a poslední člověk), v níž oznámil vítězství liberální demokracie nad všemi ostatními formami vlády. O 26 let později týž Fukuyama upozornil v americkém časopise Foreign Afffairs na „nové kmenové myšlení a krizi demokracie“. Politologická terminologie, kterou přitom použil, se rychle vžila: „neliberální demokracie“, „autoritářská demokracie“, „autoritářství“, „návrat nacionalismů“, „populismus“ – všechny tyto jazykového varianty označují současné slepé uličky klasického modelu liberální demokracie, o nichž svědčí po sobě následující a vzájemně se podobající výsledky různých voleb: Trumpovo vítězství v USA; brexit; autoritářství tureckého režimu; vzestup extrémní pravice v Německu, v Itálii a ve Francii, kde všude jsou dnes levé i pravé populismus hlavními politickými silami. Mohli bychom uvést ještě Maďarsko, Polsko, Thajsko a další příklady. V těchto rozmanitých populistických proudech se spojují – někdy klasickým způsobem, někdy dost neobvykle – různé politické a symbolické zdroje. Chci teď nejprve krátce definovat základní rysy populismu a pak stručně pojednám o způsobech vzájemného ovlivňování politiky a náboženské oblasti.
Dějiny populismu od jeho vzniku v Rusku a v USA koncem 19. století až po jeho rozšíření v zemích Latinské Ameriky ve 20. století (Juan Perón v Argentině nebo Getulio Vargas v Brazílii) jsou dostatečně známy. Souvisejí s právě tak mezemi ekonomické globalizace jako se společenským sestupem a kulturní nejistotou, jimiž byly postiženy střední vrstvy. Globalizace hospodářství jistě přispěla ke zmírnění chudoby na celém světě, zvláště v méně rozvinutých zemích. V západních demokraciích však skutečnost, že politika přerozdělování ztroskotala a stát se vzdal své role v oblasti existenční péče, přímo postihla střední vrstvy. Tzv. sociální dumping světových rozměrů (zaměstnávání levných pracovních sil z méně rozvinutých zemí), podporovaný vznikem nových technologií, které oslabují a znevýhodňují obyvatelstvo s nižší kvalifikací, zároveň odsunuje nízké vrstvy na okraj společnosti.
Pokusy sociálnědemokratických stran (figurujících pod různými názvy) o reformistickou politiku jsou na sociální úrovni nedostatečné a ve své politické tvářnosti příliš umírněné nebo příliš komplexní na to, aby uspokojily voliče, kteří k výkladu mezinárodní reality nemají klíč a vnímají ji jako ohrožení ze strany migrantů. Dopad této neschopnosti vidíme jasně v návratu k fragmentárnímu, rozdělenému světu: po globalizaci následuje návrat k hranicím a stavění skutečných či symbolických zdí – příklady: zeď na hranici mezi USA a Mexikem, heslo „Take back control“ (Kontrolu zpět do našich rukou) stoupenců organizovaného brexitu shromážděných okolo protievropské strany UKIP či vytváření imaginárního pojmu „my“, jenž vychází z přepokládané homogenity. Populismus se vynořuje ve chvíli, kdy je komplexní výklad světa nahrazován zjednodušováním, využívajícím spikleneckých teorií nebo báchorek o zradě.
Politolog Jan-Werner Müller velmi dobře analyzoval dva způsoby, jimiž se populistický vůdce stylizuje do role hrdiny. V oblasti zahraniční politiky se prohlašuje za zástupce homogenního lidu, ohrožovaného nejrůznějšími „cizími“ elementy: ať už jde o migranty (spiklenecká teorie velké „výměny obyvatelstva“), o islamistické, šíitské nebo sunitské teroristy (v Turecku, Iránu a v USA), o evropský multikulturalismus, finanční oligarchii atd. Vnitropoliticky se stylizuje do role zástupce lidu proti tzv. elitám, ale i proti menšinám (např. proti Romům v Maďarsku a Polsku).
Spojení populismu s náboženskou sférou se projevuje v pravém slova smyslu reakcionářskou rétorikou, vycházející z politiky namířené proti společenským změnám a snažící se o návrat ke skutečnému či domnělému „původnímu“ stavu, často v souvislosti s problematikou menšin. Jak dokládá politolog Dominique Reynie, zatímco hospodářskou krizí jsou ohroženy materiální statky, společenská a kulturní krize ohrožuje nehmotné dědictví, tedy „tradice“ a „zvyky“ (staví se víc mešit než kostelů; přibývá muslimů a ubývá křesťanů). Globalizace vyvolává evropskou krizi identity – v tom se Reynie („Identita Evropanů je nemocná“) shoduje Fukuyamou („Dnes politiku neurčuje zdaleka tak ekonomika nebo ideologické otázky jako spíše problém identity“). A právě pravicový populismus snadno využívá náboženství, v němž vidí rozhodující prvek tradice; s jeho pomocí chce znovu uskutečnit vidinu kontinuity a kulturní soudržnosti. Pravicový autoritarismus, který popírá svobodné vytváření názorů, si velmi dobře rozumí s náboženskou kulturou, která je v jádru silně autoritářská.
V současné Evropě – stejně jako v Americe v době Trumpovy kampaně – dokáže populistická pravice obratně využívat ještě jedné kategorie z náboženské sféry. Rozlišování mezi lidem a elitami je zároveň rozlišování morální, lépe řečeno morální kritika. Zdůrazňuje se rozdíl mezi lidem a „zkorumpovanými“ elitami, ale navíc se diferencuje mezi „dobrým lidem“ a „těmi ostatními“. Vyjadřuje to nedávno pronesená Trumpova věta, v níž americký tribun lidu staví ty, které zastupuje, proti ostatním: „Zvedněte ruku, pokud nejste křesťanskými konzervativci!“ Náboženství takto umožňuje diferenciaci vycházející z údajné povahy samotného národa: ten je tvořen hypotetickou bílou protestantskou menšinou, kulturně homogenní – dokud se nezačne celá řada menšin hlásit o svá práva, a tím společnost rozbíjet. Podobný vývoj můžeme sledovat ve Francii, kde velká většina katolíků, podněcovaná radikálním konzervativním hnutím Sens commun (Zdravý rozum) hlasuje pro pravici, resp. pro extrémní pravici.
Ve vztahu současného populismu k náboženské sféře se opakuje situace z meziválečné doby, kdy francouzský nacionalismus dokázal využívat náboženství jako nástroje, přičemž nešlo ani o víru, ani o duchovní hodnoty, nýbrž pouze o identifikační znamení neochvějné příslušnosti k národnímu společenství.
Evropské populismy se nepochybně vyznačují ještě dalšími typickými rysy. Abychom pochopili mechanismus a slepé uličky populismu, povšimněme se zajímavého případu: Italská Lega Nord, založená v roce 1989 Umbertem Bossim, vznikla sjednocením lombardské Ligy a deseti dalších hnutí severní Itálie usilujících o autonomii. Z počátku Lega Nord prosazovala nezávislost Padanie, neexistující politické oblasti zaujímající území nížiny řeky Pád. I zde byl zdůrazňován protiklad mezi severem a jihem; nešlo však už o klasický ekonomický protiklad (bohatý sever, chudý jih), nýbrž o tematiku etnického útisku, kolonialismu a autochtonních snah. „Lidé z jihu“ byli prohlašováni za „lenochy“, kteří Padanii zaplavují a žijí na její účet. Politicky a kulturně představuje Liga syntézu populistických programů: vyvolává nepřátelství k cizincům (r. 2009 vyhlásil starosta jedné obce „bílé Vánoce“, aby byli identifikováni místní barevní obyvatelé), rasismus (r. 2018 napadl někdejší kandidát Ligy šest Afričanů; předseda strany Matteo Salvini případ neodsoudil) a strach z „invaze přistěhovalců“. Na evropské úrovni Liga prosazuje národní suverenitu a euroskepticismus; chce zrušit euro coby „německou měnu“. Dalším zajímavým příkladem je Rakousko: pravicová Strana svobodných (FPÖ), člen rakouské koaliční vlády, má v programu odmítání cizinců, nenávist k islámu a nacionalismus. Mimo jiné je příznačné, že tato strana vede tři ministerstva: ministerstvo obrany, zahraničí a vnitra. Ale je třeba vyzvednout také profil kancléře. Konzervativní Sebastian Kurz se stal v 31 letech nejmladším šéfem vlády na světě, a to pouhých 8 měsíců poté, co převzal vedení křesťanskodemokratické Rakouské lidové strany (ÖVP). Ta doplňuje kulturní přitažlivost extrémní pravice tím, že sama ukazuje přívětivější obraz kontinuity, než jaký zdůrazňuje FPÖ. – Na těchto dvou příkladech je vidět, jak populismy využívají náboženství: jednak v negativním kontextu (hrozící islamizace společnosti), jednak jako faktor kulturního odporu (křesťanství jako kulturní základ společné identity). Týmž směrem se vydala i polská vláda – polský episkopát to nicméně odsuzuje.
Kdybychom ve vztahu mezi populismem a náboženstvím viděli pouze instrumentalizaci náboženství v zájmu populistů, nevystihli bychom tento jev celé jeho složitosti. Jestliže totiž globalizace otřásla schopností liberální demokracie efektivně fungovat, právě tak ovlivnila i aktéry v oblasti náboženství. Globalizace urychlila mobilitu náboženských přesvědčení a zvýšila konkurenční tlak, jemuž jsou náboženství vystavena jednak v souvislosti s prudkým rozvojem komunikačních technik, jednak proto, že stále více lidí se ocitá se svým náboženským přesvědčením v diaspoře. Od náboženství se očekává, že v ideové krizi, jež nastala s koncem konfliktu východ-západ, poskytnou náhradní vize. Proměny v náboženské oblasti, pronikání náboženství mezi masy utlačovaných, lze dobře sledovat na příkladu Brazílie. V situaci, kdy zároveň s diskriminací celých vrstev probíhá prudká urbanizace (přičemž katolická církev je přítomna zde v centru, nikoli na okraji, a význam různých teologií osvobození slábne), evangelikálové rozvíjejí teologii blahobytu, která čelí účinkům liberální globalizace tím, že hlásá konzervativní morální rigorismus, což jí umožňuje zdůrazňovat protiklad mezi zkorumpovanými elitami a lidem, mezi hypotetickými kořeny tohoto lidu a pokračující zkažeností společnosti. Rostoucí vliv ultrakonzervativních evangelikálů tak vytváří nepostradatelnou živnou půdu pro vzestup Jaira Bolsonara. Tento populistický vůdce, bývalý voják, který oživil heslo „Jistota, rodina, majetek“, změnil svou náboženskou příslušnost, aby se připojil k náboženskému hnutí, které je právě v kurzu. V rámci volebního boje ostře kritizoval zkorumpované elity a společenskou nejistotu, zdůrazňoval roli soukromých katolických škol a odsuzoval „homosexuální nauku“, která se učí na základních školách.
Tuto metodu, jak dosáhnout díky populismu vlastního úspěchu, analyzuje Masha Gessen v knize o současném Rusku The Future is History (Budoucnost leží v minulosti), kterou Michael Kimmage charakterizuje v článku s příznačným názvem The Poeple’s Autoritarien. How Russian Society created Putin (Lidový autokrat. Jak ruská společnost stvořila Putina). Už titul Gessenovy knihy ukazuje změnu pohledu: kořeny politických konceptů leží hluboko v kulturních dějinách. Je-li Putin nepochybně úspěšný, pak díky práci reakčních filozofů typu Alexandra Dugina (nar. 1962), říká politolog Kimmage:
„Dugin - inspirován mysliteli Eurasie, např. etnografem Lvem Gumiljovem (nar. 1912), který mluvil o ‚bytostné povaze etnických skupin‘ – vidí jediný možný osud Ruska: jeho absolutní oddělení od Západu. Je zastáncem zahraniční politiky války na hranicích dvou civilizací.“
Z tohoto hlediska zaujímá náboženství významné místo, jak nedávno ukázala krize ortodoxie na Ukrajině. Ortodoxie poskytuje kulturní rámec a historickou vizi, která umožňuje vytvoření homogenity a znovuobjevení společné subjektivity ve vztahu k západní, údajně dekadentní Evropě. V zahraniční politice překračuje hranice soft-power (schopnosti přimět druhého aktéra ke změně chování bez použití hrubé síly) a stává se útočnou silou expanze a možného kulturního vlivu.
Tím jsme pojmenovali důležitý aspekt vztahu mezi populismem a náboženstvím. Kritika zkorumpovaných elit, nářek nad morálním liberalismem a sociální důsledky hospodářského ultraliberalismu jdou ruku v ruce s novým výkladem dějin a s přesvědčením, že proti zkáze (nikoli už jen úpadku) země je nutno bojovat. Tento pocit silně zaznívá ve Spojených státech (Trump), ale i v Rusku (Putin) a Turecku (Erdogan). Náboženství přitom poskytuje množství symbolů a historických hrdinských vyprávění, což přispívá k vytváření variabilního obrazu nepřítele. Jde o obnovu Osmanské říše, nepřátelské vůči jiným sunitským zemím a přirozeně vůči Iránu; o znovuvytvoření Velké Rusi, o kulturní znovudobytí oblastí kolem jejích starých území, značně přesahující požadavky geopolitiky. Obsazená Ukrajina jakožto kolébka ortodoxie má kromě strategické důležitosti i symbolický význam.
Analyzovat obsažný a nadto historiky zpochybňovaný pojem „zkáza“ je právě tak užitečné v případě Francie, kde toto slovo slouží pravicovým a ultrapravicovým stranám v různém směru jako katalyzátor. Politický posun doprava a velmi zřetelný přesun katolického voličstva ke konzervativní nebo extrémní pravici (Marie le Pen, Front National) ukazují, že hospodářská a kulturní globalizace ovlivňuje i katolickou identitu. Patrick Buisson, intelektuál evropské extrémní pravice, ikona směru hájícího „západní hodnoty“, byl hlavním koordinátorem ideologického obratu prezidenta Sarkozyho při jeho pokusu o znovuzvolení. Kromě toho inspiroval jak katolické hnutí Sens commun, podporující při posledních prezidentských volbách pravicově konzervativního kandidáta Francoise Fillona, tak extrémní pravici, představovanou Marion Maréchalovou-Le Penovou. Dnes je Buisson hlásnou troubou „křesťanského populismu“. Zdůrazňuje kulturní aspekty: podle něho je mezi obránci národní suverenity a zastánci globalizace civilizační propast; mluví o „demarkační linii“ mezi těmi, jimž jde o identitu, a těmi, kdo hájí diverzitu neboli multikulturalismus. Jeho boj proti „ekonomismu“ má kořeny ve staletí trvající katolické kritice kapitalismu coby „sekulárního náboženství“. Buissonova kritika kosmopolitní globalizace má rovněž velmi silný vztah k tradici spojené s teritoriální minulostí. Proto také podporuje maďarského premiéra Viktora Orbána. Říká: „V podstatě je Orbánova ‚neliberální demokracie‘ velmi blízká tomu, co nazývám érou křesťanského populismu.“ To má Buisson společné s katolickým integralismem, jehož orgánem je ve Francii časopis L’Homme Nouveau (Nový člověk). Na jeho stránkách čteme tuto obhajobu populismu (2017):
„‚Populismus‘ – toto prosté slovo pojmenovává celou řadu jevů, jejichž společným jmenovatelem je rozhodné odmítání liberálního rozkladu hodnot. Proto volá po jistotách, po hranicích (objevuje znovu jejich ochrannou funkci), po autoritě, umožňující vládu jednoho národa, po kontinuitě s vlastními dějinami a kulturou atd. Populismus můžeme tedy chápat jako znovuzrození politiky proti agresivnímu a nehumánnímu ekonomismu.“
Podle toho znamená znovuzrození politiky boj proti rozkladu společnosti, tedy proti kosmopolitismu (proto jsou odmítáni migranti a cizinci), proti odstraňování hranic, které definují fyzické kontury společnosti (proto se zdůrazňuje suverenita a odmítá myšlenka Evropy), proti opouštění křesťanských hodnot, které drží společnost pohromadě (proto je odmítán islám a popírána práva menšin, např. požadavek homosexuálů „manželství pro všechny“).
Na úrovni Evropy se s podobným balíkem požadavků s odlišnými akcenty setkáváme u konzervativních křesťanských stran, které společně vytvořily European Christian Political Movement (Hnutí křesťanské evropské politiky). Pranýřují omyly kulturního a ekonomického liberalismu a chtějí znovu zavést systém hodnot, jaký může nabídnout pouze církev. To je přístup velmi podobný tomu, s nímž se setkáváme u extremistických a pravicových stran, zastávajících myšlenku suverenity, které se neostýchají zatahovat náboženství do svého politického programu – jak jsme to mohli vidět v Polsku (strana Právo a spravedlnost) a v Maďarsku (Fidesz).
Zbývá už jen poslední aspekt, který je sice zcela zřejmý, avšak zároveň ne snadno analyzovatelný. Aby měly úspěch, musejí se populistické síly – ať politické, které využívají náboženských zdrojů, či nábožensky zakořeněné, které chtějí dosáhnout politických cílů – ztělesnit v politické osobnosti, v postavě lidového tribuna či šéfa. Přirozeně to není rys typický jen pro populistické síly; všechny strany si vybírají své představitele, své vedoucí kádry. Ale postava populistického tribuna nás nutí zabývat se různými společnými rysy populismu bez ohledu na jeho ideový program. Definovat populismus jen jako směr vyznačující se nenávistnou rétorikou na adresu „jiných“ a „cizích“ by znamenalo uvažovat pouze o pravicových populismech, přestože v Latinské Americe, v USA, ale i v Evropě se právě tak daří levicovým populismům (USA: Bernie Sanders, Francie: Jean-Luc Mélenchton, Španělsko: strana Podemos apod.).
Podrobnější reflexe charismat metodou sociologa Maxe Webera zaměřuje naši pozornost také na vůdčí postavy náboženského populismu a jejich zvláštnosti. Papež František svým způsobem dokazuje, že charakteristické populistické rysy mohou být spojeny s tradičním obrazem náboženské autority. Vzpomeňme na jeho ostrou kritiku kurie (pět „spirituálních nemocí“), způsob, jakým podporuje veřejné mínění o elitách, tj. kardinálech, na jeho nedávné odsouzení „klerikalismu“, na jeho typickou, vědomě silovou rétoriku. Jeho vlastní politická kultura včetně vztahu k peronismu a jeho „teologie lidu“ tvoří pojmový rámec těchto i dalších paradoxních projevů. Papež totiž na jedné straně rád sahá ke zjednodušením, někdy i snadno zneužitelným, na druhé straně vydal encykliku Laudatio sí, která vnesla do katolické kultury komplexní myšlení. Jeho antiliberalismus v oblasti ekonomiky ho přibližuje levicovým populistům, zatímco jeho antiliberalismus v oblasti etiky ukazuje společný základ s pravicovými populismy. To není nic překvapivého, neboť papež velmi dobře zosobňuje způsob, jakým se projevuje katolické sociální myšlení v konfrontaci se současnými výzvami politických, ekonomických a kulturních liberalismů. Nicméně jeho jedinečný příklad snad dovoluje vyzvednout určité zvláštní rysy populismu. Na jedné straně musí pedagogicky zaměřená a o smíření usilující vůdčí osobnost vystihnout svým slovním projevem složitost situace na minimálním prostoru, který jí dávají k dispozici všeovládající média. Jako zastánce reformy je papež specifickým způsobem konfrontován s výzvami, před nimiž dnes stojí všichni političtí vůdcové a které se odrážejí ve všech daných odpovědích. Faktor času (trvání pontifikátu je nutně omezené) je překážkou pro výchovu k reformě a brání dosažení konsensu, což podporuje rozkladné snahy a ovlivňuje poměr sil. Na druhé straně je tu dávno známý problém, jak diskusi o jednom a témž problému udržet před heterogenním publikem živou po delší dobu. (Dobře je to vidět např. na tom, že papež v projevech na témata jako umělé potraty a homosexualita svůj slovník a tón obměňuje.) Současná krize je také krizí univerzalismu, který se od papeže a jeho projevů vyžaduje vzhledem k nejednotnosti a rozmanitosti katolických identit, které dnes stojí před dosud nevídanými kulturními a společenskými problémy.
Náboženské populismy tedy navzdory odlišným konceptům používají příbuzné vyjadřovací formy a jejich společným základem je znovuprobuzený nacionalismus. Náboženská oblast je pro ně nástrojem, znakem totožnosti i zdrojem společné, v dějinách zakořeněné vize, jež je v diametrálním rozporu s rozkladnými procesy finančního kapitalismu a pokroku, který se dnes prezentuje v podobě technologické postmoderny. Meze náboženských populismů jsou však dány přesně tím, co je základem jejich úspěchu. Jsou to hnutí odporu a protestu, která si určitým způsobem vzájemně konkurují a nemohou se sjednotit. Jejich národní exkluzivismus brání vytvoření jakékoli budoucí mezinárodní struktury. Mohou mezinárodní politické systémy rozložit, ale nejsou schopny založit nové. To je první úskalí v dobách, kdy i šance jsou globalizovány. Druhé úskalí spočívá v tom, že tváří v tvář rozmanitým aspektům a tématům liberalismu populismy nedokáží dospět k jednomu vnitřně logickému myšlení. To se týká – jak jsme již připomněli – politiky i hospodářství, oblasti veřejné i soukromé. V době silně vyhraněného individualismu to představuje další potíž politického a ideologického řádu, jenž je symbolicky dokonale vyjádřen termínem „neliberální demokracie“.
Z Concilia 2/2019 přeložila Helena Medková