Biskup Romero – člověk, křesťan a biskup v pravém slova smyslu

autor: 

Píši ze San Salvadoru, města, v němž jsem sám strávil tři roky: od jmenování Oscara Romera biskupem v roce 1977 do jeho zavraždění v roce 1980. Co chci říci, není vlastně nic nového. Jinde se možná na biskupa Romera dívají jinak, i když ho akceptují a dokonce obdivují. Co mohou dodat lidé jako Ignatio Ellacuria (rovněž mučedník) anebo já, skromný služebník, je bezprostřední zkušenost s osobních setkání s biskupem Romerem. Ellacuria řekl při pohřební mši: „S biskupem Romerem procházel Salvadorem sám Bůh.“ K tomu nedospěl na základě svého pronikavého intelektu, to poznal při konkrétním styku s Romerem. Já – rovněž pod dojmem kontaktu s Romerem – jsem bezprostředně po jeho zavraždění napsal: „Biskup Romero věřil v Boha.“

Svatořečení Oscara Romera, k němuž došlo 14. října 2018 ve Vatikánu, byla událost významná, ale více méně vedlejší – řečeno cizím slovem akcidentální. Substanciální byl on, skutečný biskup Romero, to, jak jednal a mluvil, jak naprosto důvěřoval v Boha, jak bezvýhradně Boha poslouchal a jak byl zcela oddán chudým a pronásledovaným tohoto světa.

V den, kdy byl zavražděn (24. října 1980), nikdo v Salvadoru na jeho svatořečení ani nepomyslel. Mnoho lidí ale mluvilo o tom, jak vzácný člověk a křesťan to byl a jak mimořádný byl jako arcibiskup. Jedna plačící venkovanka říkala: „Zabili světce.“ Několik dní poté napsal biskup Pedro Casaldáliga: „Americký světec Romero, náš pastýř a mučedník.“ Nikomu nepřišlo na mysl, že by snad nějaká kurie musela vyvinout činnost, aby byl prohlášen za svatého.

Bylo to jiné než v podobných situacích. Když zemřel José María Escrivá de Balaguer (zakladatel Opus Dei), mnozí se přímo předháněli ve snaze dosáhnout jeho svatořečení. Když zemřela Matka Tereza z Kalkaty, byly vysoce oceňovány její ctnosti, především její láskyplná péče o trpící a opuštěné, a vyslovovala se naděje v brzké svatořečení. Když zemřel papež Jan Pavel II., lidé volali: „Santo subito!“ – chtěli, aby byl prohlášen svatým ihned.

Po smrti biskupa Romera jsme se s ničím takovým nesetkali. Připomínám, že přímo v den jeho pohřbu jsme prožili hrůzy, jakým on statečně čelil v životě. Na zaplněném náměstí před katedrálou vybuchovaly bomby, lidé ve zmatku prchali do bezpečí, na zemi po nich zůstaly hromady bot. Mimochodem, papežův oficiální vyslanec biskup Corripio žádal, aby byl okamžitě dopraven na letiště. Fotograf naopak zachytil, jak šest kněží nese na ramenou rakev s biskupem Romerem. Jedním z nich byl pater Ignacio Ellacuría.

Vraťme se k  substanciálnímu. Biskup Urioste říkával, že Romero byl člověk, kterého utlačovaná většina obyvatel Salvadoru nejvíce milovala a utlačovatelská menšina nejvíce nenáviděla. Na základě čeho byl 14. října 2018 kanonizován? Na otázku, kdo byl biskup Romero, odpověděl jeden rolník bez zaváhání: „Biskup Romero říkal pravdu. Zastával se nás chudých, proto ho zabili.“ Jinými slovy: Žil a zemřel jako Ježíš z Nazareta.

Biskup Romero říkal pravdu

Byl to člověk oddaný pravdě a vyslovoval ji se vším patosem. Když šlo o pozitivní pravdu týkající se chudých, hlásal ji jako evangelium, jako radostnou zvěst, s jásotem a radostí. Když šlo negativní skutečnosti týkající se chudých – bídu, útlak, krutost a smrt –, pak ji hlásal jako neblahou zvěst, pak tyto skutečnosti demaskoval a obžalovával a činil tak s bolestí. Biskup Romero, člověk zcela naplněný pravdou, se stal plamenným hlasatelem evangelia a neúplatným prorokem.

Jako „muž pravdy“ vynášel biskup Romero odsudek nad skutečností, nad celou skutečností. Nechal „skutečnost promlouvat“ (Karl Rahner) a sám její sdělení šířil. Díky tomuto svému postoji vyslovoval biskup Romero pravdu tak, jak to v naší zemi nikdo před ním ani po něm nedělal.

Vyslovoval pravdu energicky, neboť mu šlo o to nejzákladnější a nejzásadnější: „Není nic důležitějšího než lidský život, zvláště život lidí chudých a utiskovaných,“ řekl 16. března 1980. V Puebla žádal Leonarda Boffa: „Vy teologové nám přece musíte pomáhat hájit to nejmenší, co je zároveň největším Božím darem: lidský život.“

Vyslovoval pravdu extenzivně, aby mohl postihnout „celou“ pravdu. Proto jeho nedělní mše trvaly často hodinu a půl i déle.

Vyslovoval pravdu veřejně, hlásal ji „se střech“, jak to žádal Ježíš: v katedrále a ve vysílání arcidiecézní rozhlasové stanice YSAX, která se několikrát stala cílem bombových útoků. Své poslední kázání musel namluvit do telefonu spojeného s rozhlasovým vysílačem v Kostarice. Stanice YSAX dodnes vysílá, ale bez biskupa Romera už nemá zdaleka takové renomé.

Biskup Romero vyslovoval pravdu lidově, neboť se od lidu mnohému naučil. Chudí rolníci se tak nevědomky stávali spoluautory jeho promluv a pastoračních dopisů: „Vy a já, spolu jsme napsali čtvrtý pastorační list.“ (6. srpna 1979) „Vy a já, společně zde předneseme tuto promluvu.“ (16. září 1979) Svůj vztahu k lidu popisoval pozoruhodnými větami: „Cítím, že mým prorokem je lid.“ (8. července 1978) „Věnovali jsme se spolu tak hluboké reflexi, že vidím, že biskup se má od lidu stále čemu učit.“ (9. září 1979)

Bylo rovněž známo, že biskup Romero si vážil „lidové moudrosti“, oceňoval debaty s prostými lidmi. A dokázal se vyhnout jakékoli infantilizaci náboženství – což je pro pastoraci trvalá hrozba.

Zastával se nás chudých

Myšlenku teologie osvobození, ono „rozhodnutí postavit se na stranu chudých“ (option for the poor), dnes mnoho lidí v Latinské Americe a zcela jistě v Salvadoru přijímá. Dalo by se říci, že už se stala součástí církevního učení. Jako každé pravověrné učení je tak ovšem vystavena nebezpečí, že se hrany postupně ohladí a to zásadní bude opomíjeno. Aniž bych chtěl zlehčovat výroky o chudých a chudobě, výstižně formulované v Závěrečném dokumentu z Puebly 1979, zejména vášnivou litanii o rozmanitých tvářích chudých (32-39), o množství chudých (29), o strukturálních příčinách chudoby a jejích výzvách pro svět (30), chci přesto trvat na přesnějším pochopení toho, co „rozhodnutí pro chudé“ znamená. Závěrečný dokument toto pojetí teologicky formuloval takto (1142):

„Jedině z tohoto důvodu ´protože jsou chudí´ mají chudí právo na obzvláštní péči bez ohledu na svou morální a osobní situaci. Byli stvořeni jako obraz Boha, podle jeho podoby (srv. Gn 1,26-28), aby byli jeho dětmi, avšak tento obraz je zatemněn a je předmětem výsměchu. Proto se jich Bůh ujímá, chrání je a miluje…“

Zmíněný rolník pochopil Romerovo rozhodnutí pro chudé správně: „Zastával se nás chudých.“ Nemám k této slavnostní větě co dodat. I způsob vyjádření je přesný: Zastával se nás, kteří jsme (protože jsme) chudí. Závěr zní, že biskup chudé a utlačované lidí své země bránil, nejen že je miloval. Týden co týden hájil chudé a trpící tím, že ve svých kázání veřejně říkal pravdu. Inicioval vznik lidových organizací a právní pomoc na obranu chudých. Když represe sílily, otevřel dveře ústředního semináře San José de la Montaña, aby poskytl útočiště rolníkům prchajícím z Chalatenanga (což se některým biskupům jistě nelíbilo).

Je jasné, že biskup hájil chudé. Ale je nutno vysvětlit, co to vlastně znamená. Obrana předpokládá, že se člověk nebojí střetu a v případě nutnosti bojuje (maximálně humánním způsobem) proti těm, kteří druhé lidi napadají, ožebračují, pronásledují a utiskují. Aby bránil chudé, vzdoroval biskup Romero těm, kdo lžou a vraždí – jednotlivcům, institucím, strukturám. Při této obhajobě šlo o víc než o obhajobu v běžném slova smyslu (což znamená „ujmout se věci“ a „vyhrát případ“). Pracoval a bojoval, aby mrzačená skutečnost, spravedlnost a pravda vyhrály. Ale v podstatě pracoval a bojoval, aby jednoho dne neprohrály navždy.

Podívejme se podrobněji na jedno pozoruhodné střetnutí: Nejvyšší soudní dvůr biskupa veřejně vyzval, aby udal konkrétní jména soudců, které ve svém nedělním kázání obvinil, že „se prodávají“. Biskupovi právní poradci se lekli, nevěděli, jak by se měl zachovat. Romera to nevyvedlo z míry. V příštím kázání nejprve vysvětlil, že nemluvil o „soudcích, kteří se prodávají“, nýbrž o „úplatných soudcích“. Ale nezůstal u toho, co říkal nebo neříkal, nýbrž bez okolků přistoupil k jádru problému:

„Co dělá Nejvyšší soudní dvůr? Kde je ona významná role moci v demokratickém státě, která by měla stát nad všemi ostatními mocenskými orgány a vyžadovat spravedlnost od každého, kdo ji pošlapává? Myslím, že příčinou špatného stavu naší vlasti je z velké části právě předseda a všichni členové Nejvyššího soudního dvora, kteří by měli s větší rozhodností vyžadovat spravedlivé jednání od soudních komor, soudů, soudců – všech správců spravedlnosti, tohoto svatého slova –, aby se tyto subjekty staly vpravdě výkonnými justičními orgány uskutečňujícími spravedlnost. (30. dubna 1978)

Biskup hájil chudé duší tělem. Na otázku zahraničního novináře, jak se lze v tak těžké situaci se salvadorskými chudými solidarizovat, odpověděl pět dní před svým zavražděním: „Kdo nemůže dělat nic jiného, ať se modlí.“ „Ale jednejte, dělejte všechno, co můžete,“ dodal. A připomněl, proč máme dělat, co je třeba: „Nezapomínejte, že jsme lidé … a že zdejší lidé trpí, umírají, prchají, hledají útočiště v horách.“ Na universitě v Lovani řekl: „Slávou Boží je, aby chudý žil.“ Hájit chudého znamená hájit Boha.

A proto ho zabili

Zmíněný rolník to řekl výstižně. „Mluvit pravdu“ je dávný příkaz biblické tradice. A odedávna je rovněž známo, jak nebezpečné je žít v pravdě. „Ďábel je vrah a lhář,“ říká Janovo evangelium (8,44). Nejprve způsobí smrt a pak ji zatajuje.

Biskup Romero byl smrtí a mrtvými obklopen. Skutečně novým fenoménem byly přitom vraždy kněží. Na ty se chci dále zaměřit. Za jeho života bylo zavražděno šest kněží. A od první vraždy po masakr jezuitů na Středoamerické univerzitě San Salvador (UCA) v roce 1989 jejich počet vzrostl na 18. Podobné věci se děly v Quatemale.

Biskup Romero o vraždách kněží často mluvil, ale ne proto, že by jim přisuzoval větší váhu než jiným vraždám – ve skutečnosti připomínal naléhavě všechny zavražděné, i laiky. Ale o případech zabitých kněží hovořil a uvažoval intenzivněji, protože si byl vědom jejich církevního, často křesťansky symbolického významu. „Je na mně, abych šel sbírat mrtvoly.“ Touto větou zahájil své kázání v Aquilares 19. června 1977 a myslel přitom na zavraždění kněze Rutilia Grande a jeho dvou průvodců. Biskup Romero brzy pochopil, že se „sbírání mrtvol“ stane podstatným prvkem jeho arcibiskupské služby.

V roce 1979 byli zavražděni další tři kněží: Octavio Ortíz, Rafael Palacios a Alirio Macías. Svoji hlubokou reflexi případu uzavřel biskup Romero slovy: „Zabíjeni jsou ti, kteří překážejí.“ (23. září) Výslovně se k nim hlásil: „Chtěl bych s něhou a náklonností připomenout zavražděné kněze a solidarizovat se s nimi.“ (16. září) Až pohoršujícími slovy zdůrazňoval, jak velký význam pro církev má skutečnost, že zavraždění byli právě kněží: „Bylo by smutné, kdyby v zemi, kde se tak strašlivým způsobem vraždí, nebyli mezi oběťmi i kněží. Oni jsou ztělesněným svědectvím, že církev se nasazuje v záležitostech lidu.“ (24. června) A o měsíc později: „Jsem rád, bratři, že je naše církev pronásledována právě pro svoje angažmá ve prospěch chudých, pro svoji snahu osobně sloužit věci chudých.“ (15. července)

Uvědomoval si dobře, jak obtížné je splnit to, o čem mluvil: „Jak těžké je nechat se zabít pro lásku k lidem.“ Ale byl neústupný: „Pastýř nehledá bezpečí, pokud je v nebezpečí stádo.“ (22. července) Byl důsledný a stále radikálnější, až do konce života:

„Jako pastýř jsem podle Božího příkazu povinen položit život za ty, které miluji, což jsou všichni obyvatelé Salvadoru, i ti, kteří mě zavraždí. … Řeknu to takto: Až přijdou, aby mě zabili, odpustím jim a požehnám jim.“ (8. března 1980)

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že biskup Romero nebyl zabit prostě proto, že miloval pravdu (to činí mnozí), nýbrž proto, že ji říkal. Od počátku byl jeho postoj postojem mučedníka. Při kázání v den svých narozenin 21. srpna 1977 prohlásil: „Zase si o něco víc uvědomuji, že můj život nepatří mně, nýbrž vám.“

Vraťme se k 14. říjnu 2018. Toho dne byl spolu s biskupem Romerem svatořečen i papež Pavel VI. Jsem přesvědčen, že si jeden druhého velmi vážili. Biskup Romero vděčně přijal encykliku Evangelii nuntiandi a aplikoval ji při své pastorační činnosti. A ještě větší dojem na něho papež udělal při jeho návštěvě v Římě. K rozhovoru došlo krátce po zavraždění salvadorského kněze Rutilia Grande. Papež Pavel VI. stiskl Romerovi velmi srdečně ruku a řekl: „Avanti, coraggio.“ (Jen dál, odvahu.)

Končím slovy Ignacia Ellacuriase: S biskupem Romerem procházel El Salvadorem sám Bůh. To řekl mučedník o mučedníkovi.

Z Concilia 3/2019 přeložila Helena Medková