„Dar ekumenismu“ a úsilí o jednotu jako boj s větrnými mlýny

Smíšené manželství je dar

Dvě různá vyznání v jedné posteli – to se určitě i čert přitulí!“ Tohle rčení jsem slýchala už jako malá, když se v naší čistě římskokatolické vesnici na jihu Nizozemska zcela výjimečně vyskytla zamilovaná dvojice, jejíž jeden člen nebyl katolík. Znělo to dost strašidelně a také to mělo odstrašit. Ti druzí, protestanti, byli přece kacíři. Jako dítě jsem ty ubohé lidi skutečně litovala, protože jsme se učili, že „nepřijdou do nebe“.

Nebylo tudíž vůbec jednoduché, když jsem se po složení učitelských zkoušek v roce 1970 vrátila z dovolené na Mallorce strašně zamilovaná. Seznámila jsem se tam s mladým mužem z Bavorska a byla to láska jako trám. Bavorsko, učili jsme se ve škole, je katolická země. Takže mě z počátku ani nenapadlo zajímat se o jeho náboženskou příslušnost. Ale za čas vyšlo najevo, že zrovna tenhle Bavor, pocházející z oblasti Frank, je evangelický křesťan!

No jo, ale co to přesně je evangelický křesťan? Mně, nizozemskému děvčeti, to nebylo moc jasné. Na jihu Nizozemska, v provincii Severní Brabantsko na hranici s Belgií, se všem nekatolíkům říkalo „protestanti“. A protestanti v Nizozemsku jsou skoro bez výjimky kalvinisté. Luteránů je tam jen pár. Teoreticky nám ten rozdíl ve škole vysvětlili, ale výraz „evangelický křesťan“ jsem neznala.

Mým pravověrným římskokatolickým rodičům se ani trochu nelíbilo, že jejich nejstarší dcera přivedla domů luterána. A ke všemu Němce! To byla další rána. Nizozemci měli totiž za sebou utrpení z let okupace 1940–1945 a mé mamince se ještě ve stáří zdávalo o německých letadlech na nebi za onoho májového jitra 1940. Přesto ho akceptovali snáze jako Němce než jako evangelíka! Přirozeně také kvůli tomu čertovi v posteli. Ve svém mladistvém nadšení jsem se ale pevně rozhodla, že čerta mezi nás nepustím. A tak začal náš dost komplikovaný a nelehký vztah na dálku, dělilo nás 650 kilometrů.

Při „rozhovoru se snoubenci“, kterého jsme se o dva roky později účastnili v mé domovské farnosti, proběhlo všechno jednoduše. Farář se nás ptal, jak chceme dát pokřtít děti. O tom jsme sice ještě vůbec nepřemýšleli, ale bylo nám jasné, že je chceme vychovávat křesťansky. A to jsme také slíbili. Později jsem slýchala, že jinde ve Franken byli při podobných rozhovorech snoubenci nuceni slíbit, že děti dají pokřtít katolicky a budou je vychovávat v katolické víře.

Teprve mnohem později, když jsem začala sčítat požehnání, jichž se mi dostalo, jsem si uvědomila, že toto byl pro nás první „dar ekumenismu“. Náš společný život mohl začít bez zátěže. Pár překážek na cestě jsme přesto potkali. V nizozemských katolických obcích je zvykem, že novomanželé po skončení svatební bohoslužby „položí svůj život k nohám Panny Marie“. K tomu účelu se v naší obci Loon op Zand vynáší z kaple socha Madony a staví se do oltářního prostoru. Svému otci, který byl tehdy předsedou farní rady, jsem řekla, že my tenhle rituál nechceme. Tehdy jsem věděla jen to, že „protestantům Panna Maria nic neříká“, a kvůli „čertovi v posteli“ jsem se chtěla vyhnout všem problémům. Pár minut před začátkem bohoslužby mi tatínek hlásil, že Madonu „nedopatřením“ přece jen do oltářního prostoru postavili. Byla jsem tehdy ještě poslušná katolická holčička, ale odolala jsem pokušení přijmout situaci a energicky jsem prohlásila, že soška se musí ještě před začátkem obřadu odstranit. A skutečně: Panna Maria zmizela, stála zase za kostelem ve své kapličce – malé vítězství!

Při svatbě koncelebrovali katolický a evangelický farář. Já vím, to není možné! Je to možné: tehdy u nás v Loon op Zand to tak skutečně bylo! V roce 1972, jen pár let po Druhém vatikánském koncilu, to ti dva duchovní prostě takhle udělali. A teprve mnohem později mi došlo, co se tu vlastně stalo. Zase jeden z „darů ekumenismu“. Že za dalších 45 let něco takového stále ještě formálně nebude možné, je opravdu skandál a mě to znovu a znovu dopaluje.

Pak jsme se přestěhovali do našeho prvního společného domu, asi 140 km od rodičů, do nejjižnější nizozemské provincii Limburg v samé blízkostí německých Cách. Nikoho jsme tam neznali. A náboženství pro nás v tomto období nebylo tak důležité: byli jsme zamilovaní, museli jsme pracovat, nikdo nás nekontroloval a jen občas jsme zašli do katolického kostela, evangelický tam totiž nikde nebyl.

To se s mým prvním těhotenstvím změnilo. Museli jsme rozhodnout: V jaké konfesi bude naše dítě pokřtěno? V římskokatolické jako jeho matka, nebo v evangelicko-luterské jako jeho otec? Okolnosti nám rozhodování usnadnily. Plánovali jsme stěhování do Německa, do oblasti Horních Frank, odkud byl můj muž. V tamní evangelické obci byl aktivním členem. Kdežto já jsem tam nikoho neznala a s místní katolickou obcí jsem neměla žádné spojení. Zdálo se nám tedy dobré a správné dát dítě nebo děti pokřtít evangelicky. To zase nebylo nic lehkého pro mé rodiče, ale smířili se s tím. Při křtu v evangelickém kostele pak četl Vyznání víry můj otec v nizozemštině, další „dar ekumenismu“.

Boj za jednotu křesťanů

Teprve tehdy jsme si plně uvědomili svoji ekumenickou situaci a začali jsme aktivně usilovat o „jednotu křesťanů“. Záměrně jsme žili v obou církevních obcích a přebírali jsme v nich i úkoly: připravovali jsme bohoslužby a biblické týdny pro děti, já jsem vedla ve farní radě výbor pro ekumenismus, zatímco můj muž byl předsedou staršovstva v evangelickém sboru. Tak jsme po léta „kormidlovali“ obě obce „směrem k jednotě“. Přirozeně jsme také střídavě navštěvovali bohoslužby v obou obcích. Z počátku jsme ovšem nechodili k přijímání či k Večeři Páně. To bylo přece zakázáno! Poté, co mě evangelický farář několikrát výslovně pozval, odvážila jsem jednou přistoupit ke stolu Páně a cítila jsem, že jsem u nich právě tak vítána a že přijímání eucharistického chleba a vína je právě tak „platné“ a hodnotné jako v římskokatolickém kostele. Dostalo se mi pozvání od Ježíše Krista a cítila jsem se dobře.

To všechno zní pozitivně. Vědomě jsme se snažili o další kroky na této cestě. Vzpomínám na „první ekumenické setkání“ v Lichtenfelsu, jehož se zúčastnilo více než tisíc křesťanů z obou obcí. Že nám také házeli klacky pod nohy, je jasné. Ty pořádně tlusté přišly z ordinariátu v Bamberku. Plni nadšení a nápadů jsme chtěli jednou v neděli dopoledne slavit naši ekumenickou bohoslužbu na školním dvoře ležícím uprostřed mezi evangelickou a katolickou školou. Představovali jsme si tři oltáře: jeden na straně evangelické, druhý na katolické a třetí uprostřed. Začít jsme chtěli všichni u prostředního oltáře a až po Vyznání víry a kázání slavit společně. Pak jsme se měli rozejít, každá konfese na svou stranu, abychom ukázali, co už se dá dělat společně a co ještě není možné. Na závěr bychom se ke společnému Otčenáši a požehnání shromáždili zase uprostřed. Informovali jsme bamberské arcibiskupství, generálního vikáře, a ten nám akci zakázal s tím, že eucharistickou slavnost nelze přerušit, nelze oddělit bohoslužbu slova a přijímání. Vydali jsme se do Bamberku jako delegace, abychom naši představu obhájili, ale marně. Přesto jsme neztráceli odvahu. Evangeličtí faráři navrhli, že svoji nedělní bohoslužbu zruší a přijmou pozvání katolíků. Což se také stalo. Generální vikář byl znepokojen, obával se, že mnoho evangelíků půjde k přijímání. A přesně k tomu došlo. Skutečnost, že lidé udělali to, co považovali za správné, a že se odvážili sami se rozhodnout, znamenala pro nás velké vítězství.

Z mnoha takových zkušeností jsem pochopila, jak je pro mne jako křesťanku důležité být informována a doplňovat si náboženské vzdělání. Když jsem později po řadu let pracovala v Bavorském zemském svazu Katolického sdružení německých žen v oblasti dalšího vzdělávání a podílela se na přípravě Světového dne modliteb žen, setkala jsem se s feministickou teologií, která je v podstatě vlastně vždycky ekumenická. Od teoložek jsem se dovídala a stále hlouběji si uvědomovala, jak jsou ženy v různých konfesích a náboženstvích zlehčovány a marginalizovány. To mne přimělo vést každodenní boj s větrnými mlýny, nikoli proti římskokatolické církvi, nýbrž za církev, která by byla vůči lidem a ženám přívětivá a ekumenicky otevřená. Tak to určitě chtěl Ježíš, o tom jsem hluboce přesvědčena.

Teď vím, že já sama zodpovídám za to, čemu mohu a chci věřit. A to je v řadě aspektů něco zcela jiného, než co mne jako katolickou dívku učili. Beru tuto osobní odpovědnost velice vážně a chápu ji jako „pověření hlásat“, seznamovat další lidi (ženy) s poznatky Druhého vatikánského koncilu a s moderními (feministickými) výklady a interpretacemi Bible. To přece nemůže stačit, že se nám déle než dva tisíce let předkládá teologie, k niž jednostranně dospěli muži. Ženy jsou přehlíženy, prakticky se o nich nemluví, i když v Bibli se vyskytují hojně. Tato teologie má v dějinách devastující účinek na sebevědomí žen, na jejich postavení a práva! Ghanská feministická teoložka Mercy Amba Oduyoye volá (a já se k ní připojuji): Potřebujeme „teologii s oběma křídly“, neboť stejně jako nemůže pták s jedním křídlem létat, nemůžeme ani my s jednostranně mužskou teologií získat celistvou představu o Bohu, o Ježíši, o křesťanské existenci a o víře. Jedno křídlo máme, je respektováno a vysoce ceněno – zatímco druhé, ženské křídlo je v etablovaných církvích zesměšňováno nebo ignorováno. Už třicet let se teologie zabývá rolí žen, máme řadu teoložek, exegetek, biblistek a vysokoškolských učitelek – přesto se pořád dělá, jako by se o tom nevědělo. Držíme se mužských oslovení Boha, mužských obrazů Boha, lpíme na starých formách, odmítáme světit ženy. Je oslavován Bůh-muž a kněz při liturgii raději říká, že Bůh je „otec“ nás všech, než by vzal do úst slovo ženského rodu a řekl „matka“ nás všech. Je to absurdní, je to k zbláznění.

Stejně jako pro mnoho zastánců ekumenismu je i pro mne zásadní biblický verš J 17,21, v němž Ježíš vyslovuje toužebné přání, „aby všichni byli jedno … aby svět uvěřil“. Řekla bych, že s každým dnem, kdy etablované církve váhají, zdráhají se a hájí vlastní mocenské pozice, se nám tento cíl („aby svět uvěřil“) vzdaluje. Římsko-katolická církev trvá na tom, že je jako jediná „schopna proměny“ skrze své kněze; kněžský úřad v reformních církvích neuznává jako plnohodnotné kněžství. To považuji za zcela chybné, zvláště dnes, kdy u nás žije mnoho uprchlíků jiných konfesí a náboženství. Potřebujeme jednoznačně křesťanský profil; zda evangelický, nebo katolický, to je druhořadé. Potřebujeme vzájemné společenství „stolu Páně“, máme-li působit věrohodně v době, kdy příslušnost k církvi rychle ztrácí pro lidi význam!

Pro mne osobně – jako ženu, jako cizinku žijící v Německu a jako ekumeničku – se stal klíčovým ještě jeden biblický text. Je to příběh samařské ženy u Jákobovy studny (J 4). V mém domově, ve vesnici Loon op Zand v Nizozemsku, stojí Samařanka s Ježíšem v životní velikosti pod kazatelnou místního kostela. Teprve když jsem začala vědomě uvažovat ekumenicky, pochopila jsem její poselství: Ježíš zde hovoří se ženou, s cizinkou jiného náboženství a ke všemu s „hříšnicí“. Mluví spolu o teologii a ona se ptá, kde je pravé místo, na němž má být uctíván Bůh; je to hora Garizim, nebo Jeruzalém? Ježíš ji bere vážně a odpovídá: Nejde o to, kde máme uctívat Boha, nýbrž jak: „v Duchu a v pravdě“! Pro mě to znamená, že vůbec nezáleží na tom, jakého jsem vyznání (v jaké konfesi jsem byla náhodou pokřtěna) nebo do kterého kostela chodím na bohoslužby; důležité je, jak se modlím, jak navazuji kontakt s Bohem: to mohu dělat všude platně a správně! Když jsem tohle pochopila, byl tím můj ekumenický problém vyřešen, mohli jsme bez výčitek svědomí chodit ke stolu Páně v obou našich kostelech. Jaká úleva, jaký ekumenický dar!

Proč teologové a duchovní pastýři tenhle text nikdy nepoužívají jako „radu samotného Ježíše“ pro život (a pro přežití) ve smíšeném manželství? Káže se o živé vodě – a potom kázání většinou končí. Kolik se toho promešká, jak málo opory a útěchy snoubenci dostávají ve chvíli, kdy ji tak potřebují, a přitom by ji bylo možno čerpat přímo z Bible, jen kdyby k tomu byla vůle …!

Shrnutí: obohacení a pesimismus

Cesta od konfesně rozděleného manželství k manželství, v němž dochází ke spojení konfesí, byla dlouhá často i trnitá.1 Pro nás, kteří jsme spolu už 45 let, se ale vyplatila. Byla velikým „darem ekumenismu“. Tato cesta společným životem a ve společné víře nám otevřela obzor a obohatila nás. Ta hodná katolická holčička z jižního Nizozemska, z provincie Severní Brabantsko, už neexistuje. Místo ní je tu sebevědomá katolička, která ví, že katolický znamená „všezahrnující“, že jde tedy o šíři namísto omezování, o velikost namísto malicherností, o pozvání namísto zákazů, o otevřenost pro všechny lidi dobré vůle, kteří rádi přijímají pozvání samotného Ježíše ke společnému stolu! V tomto smyslu jsme jako dvojice oba „katolického“ vyznání a samozřejmě také „evangelického“, protože jedině evangelium je oním základem, na němž stojíme. Považujeme za krásné a dobré, že dnes mohou partneři různých konfesí uzavírat manželství bez odporu vlastních rodin a církevních obcí. Postoj křesťanů a křesťanek, křesťanského lidu, se skutečně změnil. Pro většinu lidí už konfesní příslušnost nehraje roli.

Mám-li po 50 letech aktivní činnosti shrnout, co si myslím o ekumenismu, řekla bych, že v církvi jako instituci se podle mého názoru nic podstatného nezměnilo. Myslím si, že církev kráčela onou cestou k jednotě, jak ji vytyčil Druhý vatikánském koncil, nedůsledně, bez pevného odhodlání usilovat o „jednotu v rozmanitosti“. Na papíře zůstává leccos, přitom realizace článku 5 dekretu o ekumenismu nebyla ani doopravdy zahájena, ani nebyla věřícímu lidu kladena na srdce jako úkol!2 Ekumenismus lze pouze dělat. Modlit se za ni, mluvit o ní a myslet si, že Hospodin už to nějak zařídí, prostě nestačí! Lidé jednotu rozbili, lidé ji musejí zase nastolit, s Boží pomocí, samozřejmě, ale ne tak, že budou pasivně čekat, co se stane (eventuálně ještě ze všech sil brzdit)!

Pro církev jako instituci je bohužel příští generace z velké části ztracena. Příliš dlouho jsme čekali a váhali, dnes už křesťanské poselství mladé lidí nezasahuje. To nemohou zakrýt ani ty dva miliony mladých na Světovém dni mládeže v Krakově. Z řady komentářů na internetu jsem cítila, jak nekriticky spolkli leccos, co se jim tam kázalo. Další problém je, že z církve odchází mnoho vzdělaných a inteligentních žen; byly to právě ženy, matky a babičky, kdo v minulosti předával víru dalším generacím. Tady dnes dochází k dramatickému zlomu.

Přitom by byla nutná zásadní změna, má-li se církev lidem přiblížit a ekumenicky otevřít. Předpokladem jednoty v rozmanitosti jsou jiné struktury (genderově vyvážené struktury) a setkávání různých konfesí jako rovných s rovnými. Také pohled žen, kdyby se jim dostalo rozhodovací moci, by mohl být podstatným příspěvkem k nápravě.

Z knihy Ökumene, die das leben schreibt. Konfessionelle Identität und ökumenisches Engagement in Zeitzeuginnenberichten (2017) přeložila Helena Medková.

1 Pozn. vydavatele: V textu se odkazuje ke změně ve vnímání smíšených sňatků, který se projevil v terminologii. Zatímco dříve se zdůrazňovala rozdílnost vyznání (konfessionsverschiedene Ehe), dnes se více zdůrazňuje, že ve smíšených manželstvích je možné zažít každodenní ekumenický dialog a dosud nedosaženou jednotu ve víře bez vzájemného nepřátelství. Pokud je rozdílnost vyznání ve smíšených manželstvích prožívána a do určité míry překonávána vědomě a věrně, vytváří mezi vyznáními pouto (konfessionsverbindene Ehe).

2 Pozn. vydavatele: Text 5. článku dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964 zní: „Činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání. Už tato snaha naznačuje existenci bratrského spojení mezi všemi křesťany a vede k plné a dokonalé jednotě podle milostivé Boží vůle.“