Misionářská evangelizace Afriky má značný podíl na tom, že se afričtí křesťané odcizili vlastní kulturní identitě. Byla totiž produktem nepokrytého etnocentrismu, který ztotožňoval evangelium s Evropou. V 16. století, při druhém setkání afrického kontinentu s křesťanstvím, se tato neoprávněná evropská anexe stala normou a modelem pro šíření křesťanského poselství. Takový přístup byl ovšem jasným prohřeškem proti původnímu paradigmatu evangelizace, k němuž dospěly první křesťanské obce.
Už několik let po začátku křesťanského hnutí v 1. století zakoušeli nežidovští konvertité, křesťané „z pohanů“, doslova na vlastní kůži, co to znamená být v Kristově jménu kulturně odcizován a zraňován. V Antiochii, kde tehdy působili jako misionáři Pavel a Barnabáš, vyvstal problém, jenž mohl jednotu a univerzálnost evangelia, jak ji zamýšlel sám Ježíš, vážně omezit, ne-li zcela znemožnit (Mk 6,15; L 14,23; Mt 28,19-20; Sk 1,7-8).
Jádro problému, jak jej popisují Lukáš (Sk 15) a Pavel (Ga), spočívalo v mylném teologickém i pastoračním názoru. Někteří křesťané „ze Židů“ tvrdili, že každý, kdo chce být pokřtěn, včetně nežidovských, „pohanských“ konvertitů, se musí nejprve podrobit židovské rituální obřízce a dodržovat mojžíšský zákon. Tito propagátoři „judaizace“ tvrdili, že vykoupení v Kristu závisí na tomto dosud výlučně židovském rituálu (Sk 15,1-6).
Šlo tedy o rozhodující otázku, zda se člověk musí stát Židem, aby se mohl stát křesťanem. Jinými slovy: Jakou roli hraje při přijetí křesťanské víry na jedné straně kulturní identita a na druhé straně křesťanský postoj? Jsou to vzájemně se vylučující aspekty, jde-li o křest a dosažení spásy v Kristu? Zatímco Lukáš ujišťuje (možná s ohledem na tehdejší židovské námitky), že by i pro křesťany „z pohanů“ měla platit celá řada specificky židovských zvyků, Pavel načrtává v listu Galatským mnohem radikálnější model. Podle něho se pohanským křesťanským obcím nesmějí ukládat žádné (kulturní) podmínky, a to ani v souvislosti se křtem, ani ohledně křesťanského způsobu života.
Přes tyto drobné rozdíly se obě zprávy shodují v tom, že Duch svatý dovedl církev k řešení problému: Dodržování specifických kulturních zvyků nesmí být považováno za podmínku křtu nebo spasení. Tohle řešení bylo jako hojivý balzám na otvírající se ránu na Kristově těle. Hrozily totiž dva důsledky. Buď by se původní pohané cítili v církvi jako cizinci, anebo by došlo k rozkolu na dvě třídy křesťanů: na dokonalé, kteří mojžíšský zákon dodržují, a nedokonalé, kteří ho nedodržují. Raná církev došla k závěru, že s takovými rozdělujícími a ponižujícími postupy je Kristovo poselství neslučitelné.
Toto rozhodnutí se pak v raně křesťanských obcích stalo normou. Při šíření a přijímání Kristovy dobré zprávy bylo nevyhnutelné kulturní rozdíly akceptovat. Výsledek sporu lze shrnout heslem, které německý luterský teolog Rupertus Meldenius formuloval v 17. století takto: Unitatem in necessariis, in non necessariis libertatem, in omnibus caritatem (v podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska). Toto základní pravidlo mělo při evangelizaci jiných kultur platit jako směrnice. Přesto nebylo v dějinách vždy dodržováno – což pro africké křesťanství znamenalo hluboké odcizení a stigmatizaci.
Na pokřiveném modelu evangelizace se podepsalo několik faktorů. Evropané přistupovali k Afričanům s koncepčními, historickými, kulturními, duchovními a hospodářskými předsudky a v podstatě je považovali za lidi na nejnižším stupni vývoje. Řada těchto předsudků se stala, ať otevřeně či nenápadně, součástí postoje evropských misionářů k Afričanům. To bylo vůči kontinentu a jeho obyvatelům urážlivé, a navíc to proměnilo křesťanskou víru Afričanů v jakési mimikry, nápodobu bez vlastních kořenů a vlastní duše. Z afrického křesťanství se vyvinulo náboženství, v němž šlo zjevně spíše o dodržování vnějších předpisů a povinností než o vnitřní přesvědčení a obrácení.
Přispěla k tomu dlouhotrvající přítomnost křesťanství v Evropě. Z Palestiny, kde vzniklo, pronikalo zprvu do severní Afriky a pak na evropský kontinent. Zde bylo jeho šíření od 6. století usnadňováno politickou stabilitou římské a byzantské říše (Pax Romana) v západní a východní části Středozemního moře. Výnos císaře Konstantina (313) učinil křesťanství z počátku tolerovaným, později oficiálním státním náboženstvím a propůjčil tomuto dříve pronásledovanému okrajovému sociálnímu jevu výsadní společenskou roli. Tak byl v následujících dvanácti stoletích umožněn rozvoj křesťanských struktur a upevňování křesťanské náboženské moci, jejíž odůvodnění hledala teologie v Písmu.
Mnoho církevních nauk, které v té době vznikly nebo jejichž základy byly tehdy položeny, bylo ovlivněno dobovými evropskými kontexty. V důsledku toho se evropské křesťanství cítilo kompetentní a odpovědné za podstatu a vnější formy křesťanské víry a posléze si ji zcela „přivlastnilo“. Nakonec vzniklo přesvědčení, že dobový evropský způsob prezentace Ježíšova poselství je univerzálně normativní. Evropští misionáři, v těchto formách hluboce zakořenění, šířili tuto ideologii všude, kam pronikli. Jiné, odlišné výrazové formy víry neznali – odkud také?
Místo aby se řídili základním evangelizačním modelem diferencování a rozumného přizpůsobování se jiným kulturám, rozhodli se nutit lidi k obrácení teologickými a duchovními hrozbami – někdy dokonce fyzickým násilím. Tento evropský model šíření víry, nepřátelský vůči všem kulturním odlišnostem, dosáhl toho, že se lidé podrobili a povrchně přizpůsobili, avšak nedovolil africkému křesťanství, aby ve specifické fyzické a společenské realitě dospělo k chápání vlastní identity.
Ugandský básník Okot p’Bitek (1931-1982) označuje postoj evropských misionářů při evangelizaci Afriky jako „arogantní“. Protože považovali evropskou kulturu za směrodatnou pro Kristovo evangelium, cítili se být představiteli civilizace vyšší, než byla africká. „Západní hodnoty a zvyklosti ztotožňovali s křesťanskou morálkou“, a tudíž v nichž viděli podmínku civilizačního procesu. Téměř všechno africké odsuzovali jako méně hodnotné.
Důsledkem bylo, že jazyk, symboly a znaky používané při křesťanské katechezi v Africe způsobovaly v mnoha ohledech hluboké odcizení. Například skutečnost, že být černý znamenalo být zlý, a proto odsouzeníhodný, způsobila, že se mnozí afričtí konvertité tmavé pleti cítili méněcenní a sami sebe nenáviděli. Aby se vyhnuli „zatracení“, snažili se ze všech sil připodobnit se bílým misionářům. Školní vzdělání, které bílí misionáři všude zaváděli, situaci ještě vyostřilo – navozovalo stav „antropologické chudoby“ tím, že africké národy zbavovalo všeho, co tvořilo jejich identitu: jejich dějin, etnických kořenů, jazyka, kultury, vlastní víry, tvořivosti, důstojnosti, hrdosti, ambicí a práv.
Během doby se tak mentální postoj Afričanů drasticky měnil. Vzdělané africké církevní a společenské elity postupně zavrhovaly hodnoty společenství a správného jednání zakotvené v původních společensko-náboženských tradicích a z velké části přebíraly kulturu třídních rozdílů. Příslušníci této vrstvy často odmítali africké duchovní a náboženské dědictví a ve jménu víry v Krista si místo něho si osvojovali evropské kulturní myšlení a jednání.
V dějinách Afriky zcela platí Marxovo tvrzení, že evropský kapitalistický hospodářský systém lidskou společnost odlidšťuje. Tento systém nehledal v Africe pouze slonovinu, nýbrž zde pořádal zločinný hon na černochy. Transatlantický obchod s otroky, jednoznačně nejhorší a nejničivější fenomén afrických dějin, byl popřením lidské identity Afričanů. Bohužel je pravda, že křesťanské církve tuto ideologii pod záminkou christianizace a civilizování „domorodců“ dlouho podporovaly.
Obchodníci s otroky přicházeli v doprovodu křesťanských farářů, kteří vystupovali jako pastýři duší a duchovní vůdci. Poté, co křesťanské církve konečně připustily, že i černoši mají duši hodnou vykoupení, byli v přístavech, odkud vyjížděly otrokářské lodi, masově křtěni, aby byli uchráněni jinak nevyhnutelného zatracení. Nejenže byli pouhým zbožím a pro misionáře objektem duchovního soucitu, otrokáři a později koloniální vládci je vůbec nepovažovali za lidi. Škoda takto napáchaná na sebeúctě Afričanů je nepředstavitelná.
Vzdělané africké elity se tohoto zcizovacího procesu v Africe účastnily jako nejvěrnější kolaboranti Evropanů, plnily roli zprostředkovatelů. Od šedesátých let, kdy příslušníci této vrstvy vystřídali koloniální vládce, podílejí se jakožto političtí a občanští vůdcové na vyvlastňování hospodářských a kulturních zdrojů Afriky a na podrobování kontinentu zahraničním zájmům. Duchovně tak nadále činí pod pochybnou korouhví křesťanské univerzálnosti. Avšak jednostranné modely existence, podpírané teď ideologií globalizace, důstojnost Afriky jen traumatizují. A tím, že křesťanství velkou část spirituality afrického lidu podkopává, snižuje schopnost kontinentu vyvíjet se jako svébytný politický, hospodářský a sociální celek. Zároveň redukuje Ježíšovu moc, moc všezahrnujícího spasitele Afriky – takže zející rány kontinentu zůstávají nezhojeny.
Západní politici jsou si již dlouho vědomi ústředního významu kultury pro lidský rozvoj. To dokazují výroky, které jsou některým z nich připisovány – svědčí o tom, že znají spolehlivou techniku, jak si určitý národ podrobit a vytvořit bílé impérium. Součástí metody je zbavovat domorodé (v jejich očích méněcenné) národy vlastního jazyka, zvyků a kultury, a tak jejich okrajové postavení dále zhoršovat. Zkrátka – připravit je o jejich vlastní identitu, aby je bylo možno formovat podle představ dobyvatelů.
V tomto smyslu bývá citován anglický lord Macaulay, který prý v roce 1835 pronesl v parlamentu následující slova, týkající se Indie:
„Nemyslím, že (my Britové) někdy tuto zemi dobudeme, pokud nedokážeme zlomit páteř tohoto národa, tj. jeho duchovní a kulturní dědictví, a proto navrhuji, abychom tamní starý a překonaný systém vzdělání, tamní kulturu nahradili – neboť budou-li Indové věřit, že vše cizí a anglické je dobré a nadřazené jejich vlastní kultuře, ztratí vědomí vlastní hodnoty, ztratí vlastní tradice a stanou se tím, co chceme my: vskutku podrobeným národem.“
A v souvislosti s moderním Řeckem řekl v roce 1974 americký ministr zahraničí Henry Kissinger:
„Řekové jsou anarchisté a je těžké je zkrotit. Proto je musíme (my Američané) zasáhnout v hloubi jejich kulturních kořenů: snad je pak dokážeme přinutit, aby se přizpůsobili. Myslím tím samozřejmě, abychom postupovali proti jejich jazyku, jejich kulturnímu a historickému dědictví, a tím likvidovali jejich schopnost rozvíjet se, být úspěšný nebo se prosazovat.“
Tuto strategii používali nejen kolonialisté, nýbrž i šiřitelé křesťanství v Africe tím nejhorším způsobem. Cílem bylo zničit sebevědomí a životní energii afrického lidu.
Jenže Ježíš přece přišel, aby všem lidem a všem společenstvím na zemi ukázal cestu k plnému životu (J 10,10). Všichni mají dorůst do plnosti toho, čím jsou – a to pouze rozvíjením sebeuvědomění. Dějinným základem je přitom proces, při němž spolu s Bohem vytvářejí sami sebe. Sebeuskutečnění je tudíž pohyb sebe-utváření, při němž lidé formují vlastní skutečnost tím, že jí dávají smysl, což zase vede k definici sebe samých uprostřed společenství nebo jakožto společenství. Kultura či civilizace zahrnuje tudíž proces „vytváření smyslu“ a „dávání smyslu“ – což je znak všech lidských společenství. Žádné společenství není v tomto smyslu nějaké duchovní, politické nebo hospodářské vakuum či „tabula rasa“. Ale misionáři a kolonizátoři považovali domorodá africká společenství především za projekční plochu svých mocenských plánů.
Škoda takto v Africe způsobená je nezměrná. Jak říká Eugene Hillman v knize Toward an African Christianity, v afrických společenstvích se nemohla vytvořit „společenská identita, soudržnost a kontinuita“, neboť každé společenství je závislé „na síle svých soustav symbolů …, obsahujících a vyjadřujících společný smysl, hodnoty, vnímání, soudy, cíle a světové názory konkrétní společnosti“. Autor správně argumentuje, že „jsou-li tyto společné hodnoty podobně jako v Africe různou měrou potlačovány či ničeny, společnosti se postupně rozpadají“. Stávají se „stále méně odolné proti zahraničním manipulátorům a vzmáhajícímu se egoistickému individualismu svých vlastních členů“.
Evropští kolonizátoři, imperialisté a křesťanští misionáři šířili v Africe stereotypní názor, že africké představy o smyslu jsou barbarské, divošské, primitivní, animistické, fetišistické, kmenové apod. Afričané prý potřebují pomoc Evropanů, mají-li tuto svoji „méněcennost“ překonat. Toto mínění dosud v té či oné podobě existuje; skrytě nebo otevřeně dodnes ovlivňuje socializační procesy v Africe a projevuje se i v kontaktu s ostatními společnostmi. Dějiny nicméně jasně ukazují, že názory tohoto druhu byly Africe vnuceny zvnějšku a že lidé v Africe jsou jimi hluboce zraňováni. Léčba musí přijít zevnitř.
Když první církev odmítla názor, že rituální obřízka je podmínkou vykoupení, výslovně argumentovala tím, že pro nežidovské představuje příliš těžké břemeno. Připouštěla, že i pro Židy je tento požadavek Mojžíšova zákona obtížně splnitelný (Sk 15,9-11). Došla k závěru, že důležitá je víra v Ježíše, projevující se praktickými skutky lásky a spravedlivosti. Důsledky tohoto poznatku pro evangelizaci Afriky jsou dalekosáhlé. Jejich hluboký význam však dosud – navzdory mnoha řečem o inkulturaci – nebyl zcela pochopen.
Jde o radikální kulturní svobodu při následování Krista, jak ji definuje Pavel v dopise Galatským: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 5,1) Pavel tím chce zdůraznit, že křesťané byli osvobozeni od požadavků Zákona. Pro ty, kdo svou víru vložili v Krista, už vykoupení nezávisí na plnění požadavků Zákona, protože je darem od Boha. Tohoto božského daru se může dostat lidem všech kultur, je dosažitelný v každé kultuře. Na základě víry v Krista je každá kultura vyzvána: „Vstaň a choď!“
Křesťanské církve dnes tuto pravdu do značné míry uznávají – a uznávají i nutnost transformovat falešné modely evangelizace. Jako příklad připomeňme prosby za odpuštění, které jménem křesťanského světa vyslovil na prahu třetího tisíciletí papež Jan Pavel II. V souvislosti s historickými nespravedlnostmi páchanými v rámci evangelizace mluvil o tom, že určitá období křesťanských misií byla „bolestná“ a církev jich musí „litovat“. Období „tichého souhlasu s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě ´křesťanské´ pravdě“ představují pro papeže otevřené ignorování skutečnosti, že „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, jež proniká do lidské mysli jemně a zároveň mocně“ (Tertio Millennio Adveniente 35). Kristova pravda může zapustit kořeny jedině prostřednictvím setkávání a interkulturního dialogu.
Již v šedesátých letech minulého století apeloval papež Pavel VI. přímo na africké biskupy, aby v oblasti „jazyka a hlásání“ univerzální víry v Krista vytvořili „africké křesťanství“. A Jan Pavel II. to potvrdil, když v odkazem na první apoštolský koncil řekl: „Od této chvíle církev otvírá své brány a stává se domem, do něhož mohou všichni vkročit a v němž se mohou cítit jako doma, a přitom si ponechat svoji vlastní kulturu a vlastní tradice, jestliže tyto nejsou s evangeliem v přímém protikladu.“ (Redemptoris Missio 24)
Proto papež František považoval před časem za nutné znovu se přihlásit k modelu evangelizace, k němuž dospěly první křesťanské obce. V apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium zdůrazňuje, že „kulturní různost neohrožuje jednotu církve“. Naopak, kulturní rozmanitostí vytváří Duch svatý „jednotu, která nikdy není uniformitou, nýbrž přitažlivou mnohotvarou harmonií“. Dále papež František říká:
„Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěstováním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá.“ (EG 117)
Logický důsledek tohoto zásadního novozákonního paradigmatu formuluje papež František slovy: „Nemůžeme požadovat, aby všechny národy všech kontinentů při vyjadřování křesťanské víry napodobovaly způsoby přijaté v určitých dějinných okamžicích evropskými národy, protože víru nelze uzavírat do hranic chápání a výrazů určité místní kultury.“ (EG 118) Právě této chyby se v Africe dopustila evropská, etnocentricky zaměřená evangelizace. Evropské křesťanství, vedeno mylným pocitem nadřazenosti, vědomě prezentovalo bělošskou kulturu jako jedinou vyjadřovací formu křesťanského poselství. To učinilo z křesťanství v Africe povrchní záležitost.
Křesťanství evropského typu nemůže ovšem vzedmutou vlnu postkoloniálního sebeuvědomění v Africe přežít, neboť vědomí vlastní hodnoty sílí nejen mezi africkými vizionáři a reformátory, nýbrž v míře dosud nevídané i v široké veřejnosti. Obrysy křesťanství budoucnosti se už začínají rýsovat. Náboženské tradice vyrůstající z kultury (nebo z kultur) afrického kontinentu jsou mezitím považovány za součást dědictví lidstva a nepominutelný základ pro novou africkou teologii a církev.
Jedním z hlavních cílů nově vznikajícího křesťanství bude přirozeně kulturní osvobození. Lidé si budou uvědomovat kulturní rozdíly, avšak přestanou se cítit méněcenní. Jako část těla Kristovo má i africká kultura svůj úkol při interpretaci a chápání nevyčerpatelného Kristova poselství. Bez příspěvku Afriky by toto chápání zůstalo neúplné – ke škodě univerzální církve.
Kontakt s africkou kulturou je zároveň setkáváním s africkou spiritualitou a s africkými náboženstvími, při němž se potvrzuje názor, že (jak říká text římského Sekretariátu pro nekřesťany Meeting the African Religions z roku 1969) „Bůh ´tam´ jednal od samého počátku
na jednotlivcích, dávaje směr jejich duchovnímu instinktu,
na celém těle kultury, neboť nechal svého svatého Duch proniknout vším,
na jejich mýtech, neboť zasel na mnoha místech semena pravdy.“
S tímto vědomím si musí celá africká církev na všech úrovních osvojit nový postoj, perspektivní, proaktivní. Církev v Africe je připravena učit se z chyb, kterých se v dlouhých dějinách křesťanství dopustili jiní, avšak musí se také naučit brát na sebe rizika – při vytváření a výkladu učení, při koncipování a zřizování nových služeb podle vlastních potřeb a především při slavení znamení spásy. Existuje-li něco, co by měla bez omluvy ignorovat, pak je to pokořování spojené se skutečností africké identity. Vzdát se vžitého pocitu vlastní stigmatizace je nepochybně prvním krokem k moudrosti.
Již více než dvě tisíciletí uchovává Boží milost v africké kultuře přítomnost Boha – navzdory nesmyslným snahám lidí o její vykořenění. Ukazuje se, že Boží plány přesahují rozměry církve a že žádná pozemská síla nemůže omezit působnost Božího Ducha. Najít v africké kultuře duši Afriky znamená setkat se v ní s Bohem. Papež Pavel VI. prohlásil v roce 1964: „Veškeré náboženství nás pozvedá k transcendentnímu bytí.“ I africké náboženství je tudíž cesta k Bohu. Také v něm, jako v každé lidské realitě (historické „křesťanství“ nevyjímaje), dokazuje Ježíš, tj. Slovo Boží, svou jedinečnost. Pouze na tuto vše zdokonalující moc Kristovu by se měl zaměřit pohled afrického křesťanství.
Z Concilia 4/2019 přeložila Helena Medková
1Laurenti Magesa vyučuje déle než 25 let africkou teologii na vysokých školách patřících ke Katolické universitě východní Afriky v Nairobi (Hekima University College, Tangaza Iniversity College a Maryknoll-Institute for Africa Studies).