Je dobře, že se na stránkách Getseman (i jinde) rozbíhá tolik potřebná diskuse nad reakcemi církví na nouzový stav, který přinesl řadu omezení, ale také příležitostí a výzev. Jednou z nich je bytostná teologická otázka po tom, co dělá církev církví. Nejednorozměrnost odpovědí bývá v ekumenické šíři v posledních desetiletích obvykle zodpovídána pomocí teorie konstitutivních znaků církve (církev se uskutečňuje v bohoslužbě, svědectví, diakonii, případně společenství). Mé konfesní východisko, které bude vzápětí zmíněno, i praktická zkušenost z fary ale přece jen ukazují jako smysluplné rozlišovat mezi primárními a sekundárními funkcemi církve. Služba potřebným nebo křesťanské svědectví ve světě sice k poslání církve patří neodmyslitelně, ale potřebuje svůj zdroj: v bohoslužbě – ve slyšení evangelia a účasti u stolu Páně.
Připomeneme-li jen některé z liturgicky relevantních témat, která byla v uplynulých měsících nastolena - absence veřejných bohoslužeb, využití internetu při slavení bohoslužby či přijímání z kalíšků (zmíníme-li aspoň ta nejfrekventovanější) – je zřejmé, že tyto otázky netvoří jen „provozní“ problémy, ale mají důležité ekklesiologické souvislosti: předpokládají a utvářejí určitý obraz církve. Zdá se mi, že mnohé z navržených (a leckde realizovaných) liturgických inovací nebyly vždy přijímány pouze jako nouzové dočasné řešení, ale byly mnohdy s radostí vítány a s nadšením uskutečňovány. Jakoby vnější okolnosti jen vytvořily příznivou situaci pro prosazení vytoužené podoby církve, charakterizované jistým privatizovaným, spiritualizovaným a virtualizovaným pojetím.
Individuální kalíšky či připojení se k bohoslužbě z „privátu“ obývacího pokoje jsou výmluvnými vnějšími znameními přenesení víry do čistě soukromé oblasti a dobře souzní se sociologickým konceptem privatizace náboženství (Luckmann). Tato privatizace souvisí s virtualizací. Zde nemám na mysli pouze využití internetu v komunikaci evangelia, které má v dnešní společnosti své důležité místo, ale obecnější jev prožívání náboženské skutečnosti bez základu v materiální existenci (např. v podobě osobní přítomnosti účastníků či účasti na svátostech). A to opět souvisí se spiritualizovaným chápáním církve jako ideální veličiny bez tělesného uskutečnění: církve jako množiny lidí, kteří věří v Krista, místo církve jako účasti na „jednom chlebu“. Pochopitelně zde záměrně akcentuji určitou výseč pohledu na problematiku a vím, že existuje celé spektrum významných obrazů církve. Zároveň ovšem vnímám, že tam, kde je církev prožívána spíše jako společenství idejí než jako „společenství Těla Kristova“ naznačený trend snadno vede k ekklesiologickému doketismu.
Církev je – alespoň v evangelickém pojetí – creatura verbi, stvořením Božího slova: slyšitelného ve zvěstování evangelia a viditelného ve vysluhování svátostí. Podle Augsburské konfese, v níž Philipp Melanchthon za reformační stranu v 16. století shrnul evangelické učení, je církev „shromáždění (congregatio) všech svatých, v němž se evangeliu čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují“. Důležitým předpokladem pro zvěstování a slavení svátostí je zde shromáždění, tedy „sejití“ lidí, sdílejících čas a prostor s možností vzájemné interakce.
Tento teologický koncept, zdůrazňující vnitřní propojenost skutečnosti církve s materiální participací na zvěstovaném a svátostném Kristu, má své hluboké kořeny biblické a starocírkevní. V 1. listu Korintským v 10. kapitole ve verších 16–17 Pavel píše: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ V tomto textu nejde apoštolovi o ucelené pojednání o večeři Páně (pouze mlčky předpokládá, že jeho posluchači vědí, že účast na eucharistickém chlebu a kalichu vytváří reálnou účast na Kristově těle a krvi), ale používá tuto skutečnost jako argument pro obezřetnost při jedení masa obětovaného modlám: jedení obětiny vytváří reálné společenství s tím, komu jsou dary obětovány. Pro naši otázku je ovšem důležité, že dobrořečení nad kalichem a lámání chleba vytváří nejen osobní společenství s Kristem, ale také realitu církve. Podíl mnohých na jednom chlebu vytváří jedno Tělo církve. Církev se tak jako církev – nikoli jako množina individuálně věřících - uskutečňuje vždy znovu u stolu Páně.
V Apoštolském symbolu, vyznání víry, které má kořeny v křestní praxi a formuje se od přelomu 2. a 3. století, v tomto smyslu recitujeme, že věříme společenství svatých (postaru svatých obcování, latinsky sanctorum communio, řecky κοινονια των άγιων). Pro pochopení tohoto článku je klíčová jeho gramatická a s ní související významová ambivalence. Sanctorum i άγιων mohou být genitivem plurálu maskulina i neutra. Vyznání může mít tedy na mysli společenství svatého (sancta, τα άγια) ve smyslu „statků spásy“, svátostí, nebo společenství svatých (sancti, άγιοι) ve smyslu svatých lidí, tedy biblického výrazu pro věřící. Obzvláště na Východě byl akcentován „věcný“ rozměr společenství svatých jako účasti na eucharistii (slovem sancta byly označovány úlomky konsekrovaného chleba). Před přijímáním volá kněz „Svaté svatým“.
Znamená to tedy, že církev jako společenství věřících je zakotvena v účasti na slavení svátostí. Communio sanctorum tak není virtuálním společenstvím věřících, ale je založené iniciačním křtem a průběžnou eucharistickou komunikací. Výtvarně tuto skutečnost působivě vyjadřuje středověký malíř Domenico dei Cori v dřevěných intarziích na opěradlech chórových lavic v kapli sienského Palazzo Pubblico: "Společenství svatých" zde ztvárňuje jako elegantní dámu, která v pravé ruce drží kalich s eucharistickým chlebem. Liturgicky tuto skutečnost případně vyjadřuje „communio sanctorum“ alternativní eucharistické modlitby v Agendě ČCE: „A dej nám společenství se všemi tvými vyznavači, a také s těmi, s nimiž jsme u stolu Kristova stávali a kteří jsou nyní v pokoji u tebe.“
Při všem respektu k rozmanitosti podob života církve a hledání nových forem je také třeba, abychom domýšleli jejich teologické souvislosti. Při hlubším uvažování o některých v minulých měsících akcentovaných inovacích, tendujících k privatizaci, virtualizaci a spiritualizaci křesťanství, jakkoli je můžeme považovat většinou jen za přechodné, se rozsvěcí „červená kontrolka“, odkazující na nebezpečí jistého duchovního blouznivectví, které se v dějinách církve stále znovu v nejrůznějších podobách vrací. Potřebujeme pozorně rozlišovat, co je vnitřní povaze křesťanství a církve vlastní a co je s ní neslučitelné a je spíše poplatné poptávce a módním trendům. A docenění významu „tělesnosti“ církve mi přijde – obzvláště v evangelickém kontextu – jako naléhavá výzva.