Dějiny křesťanské teologie jsou plné obrazů a výpovědí, které podporují patriarchát, upevňují výsadní postavení mužů a ženy staví na podřízené místo. Tento pohled se v důsledku postupného rozmlžování hranic dosavadního binárního dělení pohlaví ponenáhlu mění. Intersekcionalitou (vzájemným překrýváním) aspektů jako gender, životní úroveň a barva pleti se tento proces komplikuje a zároveň se ukazuje jeho naléhavost. A obráceně: volnější chápání pohlavní identity může být podpořeno některými náboženskými kontexty, které tradiční hierarchii pohlaví zpochybňují.
Křesťanská teologie vžité pojetí mužství dosud revidovala jen velmi zdráhavě, třebaže feministické teoložky mezitím vypracovaly řadu precizních a diferencovaných analýz, které ukazují důsledky genderově specifického jazyka na křesťanské myšlení a jednání. V tomto eseji se zabývám přežívajícími patriarchálními obrazy mužské dominance v křesťanské teologii a praxi. Cituji Raewyn Connellovou:
„Tam, kde sociální a kulturní kontext spojuje moc a autoritu s mužstvím, je božství obecně vnímáno jako maskulinní. Protože hegemoniální typ mužství vychází z podřizování jiných typů mužství, není divu, že všechna patriarchální náboženství bedlivě kontrolují způsob, jakým je maskulinita prezentována.“
Neochotu k novému promýšlení mužství posilují nejen zakořeněné obrazy Boha, nýbrž i představa, že člověk je pánem stvoření. Dualismy, vtiskující podobu patriarchálním společenským institucím a spočívající na esencialistickém pojetí člověka, vymezují našemu zkoumání rozmanitých typů mužství velmi úzký prostor. Tyto dualismy jdou ruku v ruce s patriarchálním násilím. Proto by křesťanská teologie měla s běžnými představami o mužské nadřazenosti, které nadále udržují hegemonii mužů, jednou provždy skoncovat.
Tento esej má dvě části. V první popisuji dosud existující hegemoniální mužství jako globální skutečnost, z níž plyne obtížnost hledání nových a spravedlivějších forem mužství, které nebude zaujato proti ženství a nebude samo sebe považovat za nadřazené. V druhé části předkládám několik návrhů, jak by bylo možno nově vznikající typy mužství teologicky uchopit.
Na celém světě dodnes dominují „silní muži“, jejichž vláda je neotřesitelná. Využívají periodicky se vracejících období strachu a díky své politické moci nepřetržitě obnovují nadvládu a výsady mužů v hospodářství, na světových trzích a v politice. Tímto trvalým krizovým stavem trpí jak ženy, tak i muži. Také globální obchod s lidmi spojený s prostitucí ukazuje, že ženy jsou dosud oběťmi násilí a zneužívání, protože mužům jde o sexuální uspokojení a o moc.
Krize v subsaharské Africe způsobená nemocí AIDS je obecně považována za epidemii spojenou specificky se sexualitou a vyrůstající z patriarchálních konstruktů mužství, pro něž je typická moc, potence, sexuální agresivita a plodnost. Africké feministické teoložky v souvislosti s HIV-epidemií vytrvale poukazují na to, že základní problém spočívá v patriarchátu, jehož spojení s HIV je smrtící. Tato krize se ovšem nevyskytuje pouze v afrických společnostech. Země a kultury, v nichž přetrvává obchod s lidmi a jiné formy emocionálního a psychického násilí na ženách, si musejí uvědomit, že je jejich úkolem bojovat proti zhoubné maskulinitě, vyrůstající z patriarchálních systémů.
Když ve Spojených státech začaly ženy, povzbuzené hnutím #Me Too, odhalovat vzorce sexuálního obtěžování a týrání ze strany prominentních mužů, veřejně tím zpochybnily nároky mužů na moc a privilegia. Od té doby přestává být mužská agrese a svévole výhradně osobní, soukromou věcí odehrávající se v rodině nebo na pracovišti, kterou ženy zamlčují a tolerují. Stala se také veřejným a politickým tématem. Přes všechny změny, k nimž v posledních padesáti letech u mužů došlo, dodnes přežívají patriarchální představy, vzorce specifické mužské dominance a z nich vycházející násilí. Sexuální zneužívání a sexuální obtěžování žen jsou prostě jen další projevy mužské panovačnosti a touhy po moci. Ještě znepokojivější je souvislost mezi domácím násilím a násilnými veřejnými útoky. U více než poloviny masakrů z let 2009-2017 byla mezi zamýšlenými oběťmi partnerka pachatele nebo člen jeho rodiny. Současné společenské a politické klima v USA dalo některým mužům pocit, že mohou opět sahat ke starým, patriarchálním vzorcům chování a spojovat agresivní maskulinitu s rasistickým strachem, aby posílili nadvládu bílých mužů. Hledání alternativ k těmto starým destruktivním stereotypům je nevyhnutelné v zájmu humánní budoucnosti.
Definovat mužství pro dnešní dobu je úkol právě tak složitý jako naléhavý. Výsady a vzorce zneužívání jsou tak staré, že mnozí muži stále ještě věří, že panovat je jejich přirozeností. Tělesná síla umožňující mužům vládnout zároveň definovala představu, co to je mužství. Muži orali pole, vedli války, stavěli silnice, kopali příkopy a kovali ocel, protože byli tělesně silní. Emoční kvality nebyly nutné, a nebyly ani pěstovány. Ideologie patriarchátu se nicméně udržela i dlouho poté, co podmínkou dominance přestala být tělesná výkonnost. Když moc začala být chápána jako schopnost ovlivňovat druhé nebo prosazovat vlastní cíle, nahradily tělesnou sílu mužů kvality psychické. Pozdější definice mužství zdůrazňovaly nejen převahu, nezávislost a sebeovládání, nýbrž i kontrolu nad druhými lidmi, společenskými poměry a hmotnými zdroji.
Podle Raewan Connelové ovlivňuje hegemoniální ideál maskulinity nejen postoj k ženám, nýbrž vytváří i hierarchii mezi muži. Ti v důsledku převažující stereotypní představy mužství buď dosahují vyššího postavení, nebo jsou naopak marginalizováni. Koncept hegemoniálního mužství mně osobně pomohl, abych pochopil, jak zhoubný byl společenský model nutící mne po celý život srovnávat se s jinými muži a považovat je za mužnější jen proto, že byli mlčenlivější, sebevědomější, uzavřenější, méně zranitelní, agresivnější a sexuálně výkonnější.
Osobní příběh osvětlí, co mám na mysli. Před několika lety, když jsem ještě vyučoval v Chicagu na Catholic Theological Union, jsem po přednášce oznámil, že moje žena právě přijala místo na universitě v Seattlu a že já – už podruhé v průběhu její kariéry – měním působiště a odcházím s ní do Seattlu. Načež jeden ze studentů vybuchl: „To jste tedy blázen!“ Dal mi tak najevo, že v jeho očích neztělesňuji hegemoniální mužství.
Pro tohoto studenta jsem svým rozhodnutím zřejmě porušil nevyslovený kodex dominantního maskulinity. Svého nízkého postavení v hierarchii mužů jsem si byl ovšem vědom už předtím. Když moji známí slyšeli, že rodině většinou chystám večeři, říkávali: „Tohle já bych nikdy nedělal!“ Což znamenalo: „A vy byste to také neměl dělat!“
Každé přechodné období je jak známo chaotické. To platí i o současném zpochybňování mužské nadvlády. Když jsou tradiční mužské hodnoty zpochybňovány a objevují se méně striktní představy o genderových rolích, říkají mnozí muži, že je to znejišťuje. Jiní se cítí být společenským vývojem podvedeni, protože podrývá jejich představu o tom, co to je být mužem. Zpochybňování mužské dominance v posledních desetiletích vnímají jako ohrožení vlastního životního pocitu a úspěšnosti. Zrušit hegemoniální hierarchizaci vedoucí ke zneužívání a marginalizaci mezi muži je jedním z hlavních úkolů při koncipování nové typologie mužství.
Současné pokusy omezit v biblickém, liturgickém a teologické jazyce převahu maskulin přinesly jistý pokrok, ale propast mezi tradičním, převážně mužsky zaměřeným obrazným jazykem, používaným při nedělních bohoslužbách nebo při společné praxi křesťanských společenství, a tím, co teologové považují za inkluzivní jazyk nutný pro spravedlivou rovnováhu mezi pohlavími, existuje nadále. Tato propast se ukázala zvlášť zřetelně, když křesťanské teoložky a představitelé církví v subsaharských zemích začali zpochybňovat struktury patriarchátu, z nichž vycházelo destruktivní chování mužů v době HIV-krize. Shodli se na tom, že patriarchát je problém, ale nebyli jednotní v názoru na jeho řešení. Konzervativní africké církve si představovaly reformu maskulinity v rámci patriarchátu (při zachování zásady, že vedení a odpovědnost náleží mužům), kdežto africké feministické teoložky trvaly na tom, že reforma koncepce mužství nutně znamená zrušení patriarchátu. Tento rozpor se objevuje, kdykoli se mluví o problému agresivní maskulinity. Má-li Raewyn Connellová pravdu (podle mě má), když říká, že „dosavadní obrazy Boha […] se opírají speciálně o konstrukce hegemoniálního mužství,“ pak vytvořit nový, inkluzivnější teologický rámec pro typy mužství je úkol právě tak nutný jako děsivě obtížný. Chci nyní navrhnout několik orientačních bodů pro teologický rámec, jenž by byl oporou nové, méně hierarchické a inkluzivnější koncepce maskulinity.
Odstranit patriarchát ze společenských institucí je zvlášť obtížné. Společenské instituce mají sklon k hierarchickému uspořádání, což neblaze ovlivňuje životní pocit všech zúčastněných. Frank J. Barrett například popisuje, jak námořní důstojníci na základě kategorií jako nezávislost, agresivita, ochota riskovat vytvářejí hierarchický systém mužských typů, na jehož vrcholu stojí letci, zatímco zásobovací důstojníci jsou nejníž. James Carroll ve svém provokativním článku The Atlantic vidí v římskokatolické církvi souvislost mezi přežívajícím celibátním klerikalismem a teologií, jež upírá ženám přístup ke kněžství a posiluje nadvládu mužů. A navíc – pedofilie a její desetiletí trvající ututlávání uvnitř nehybné mužské hierarchie jsou dokladem zločinu, jehož se hegemoniální mužství dopouští na mladých mužích. Reforma katolické církve by podle James Carrolla musela vést mimo jiné ke zrušení nadvlády mužů. James Carroll má pravdu. Úkolem pro teologii všech křesťanských společenství (včetně římského katolicismu) je nově definovat církev a zbavit ji jejích patriarchálních základů. Osvobození od hierarchie začíná empatií a uznáním toho, co je všem lidem společné navzdory odlišnostem, které je rozdělují a zesilují tendence k marginalizaci.
Doplnit tradiční jazyk, jímž mluvíme o Bohu, ženskými obrazy je nesporně užitečné jako přechodná fáze, nicméně jako dlouhodobý cíl to nestačí. V některých křesťanských konfesích bylo už používání ženských a mužských obrazů Boha při bohoslužbě zavedeno. Při Otčenáši se např. říká „Otče náš a Matko naše“. Metafory ženského rodu nalezneme i v nových písních. Bůh je sice stále ještě pohlavní bytost, avšak mužského i ženského rodu. Uvažovat o Bohu jako o ženské bytosti může být prospěšné či dokonce nutné při přechodu od maskulinního, patriarchálního Otce, ale nijak nám to nepomůže, chceme-li Boží vlastnosti, například zranitelnost, něhu nebo starostlivost, objevovat i u mužů. Rysy jako péče o druhé, blízkost, citlivost mohou a mají být považovány také za typicky mužské, nebo ještě lépe za typicky lidské, a nikoli jen za rysy ženské, které si muži musejí od žen vypůjčovat. Vtělení zjevuje Boha milujícího, jehož péče o lidstvo je tak velká, že byl a je připraven obětovat z lásky ke světu vše.
Slova a symboly pro tajemství Boha a tajemství lidského bytí vycházejí z hluboké pokory. Protože o Bohu nikdy nemůžeme mluvit adekvátně, musíme začít s pokorou. Bůh je vždy víc, než můžeme vědět. Kromě toho Boha nelze svázat s žádným jménem. Bůh je ono nevyslovitelné a nepoznatelné JÁ JSEM, přesahující všechny kategorie. Jazyk, který Boha omezuje na obrazy mužského rodu, je jazyk modlářství. Pokora je přiměřený způsob mluvení o Bohu a právě tak důležitá je při popisování lidské osoby. Výroky mužů se sklonem k esenciálnímu přístupu mystérium zužují, neboť jejich pohled na lidské bytí je úzce vymezující. V posledním desetiletí 20. století se myticko-poetické hnutí snažilo oživit představy o mužství pomocí starých archetypů jako král, válečník, mág, milenec. Tehdy jsem navrhoval další čtyři obrazy, jejichž kořeny jsou v křesťanském pojetí lidství: učitel, mírotvorce, zahradník a přítel. Je-li východiskem pokora, lze v souvislosti s božstvím i s lidstvím používat mnoho jmen, obrazů, přívlastků. Bůh, jenž je svatý, je starostlivý, zranitelný, trpělivý, životodárný, soucitný, tvořivý, odvážný, rozhodný, láskyplný. Tytéž výroky mohou v souvislosti s nově se vyvíjejícími typy maskulinity popisovat i vlastnosti mužů.
Přiměřená pozornost vůči rozmanitým druhům mužství a úsilí o spravedlivý poměr mezi ženami a muži se vzájemně podmiňují. Pozitivní změny ve společnosti a v mnoha současných manželstvích neodstranily dosud nespravedlnost v manželství, ani nespravedlnost vůči ženám v církvi a v zaměstnání. Vzájemný respekt mezi muži a rovné rozdělení moci mezi ženami a muži spolu souvisejí. Spravedlnost mezi pohlavími znamená nově rozdělit moc a odstraňovat jak útisk žen ze strany mužů, tak vzájemné utlačování mezi muži. Až se vžije názor, že zrovnoprávnění pohlaví je v zájmu všech, přidá se k ženám více mužů, aby společně usilovali o rovnost mezi pohlavími. Přesto musí být asi požadavek „stejný plat za stejnou práci“ jakožto výraz rovnoprávného postavení žen a mužů nejprve uzákoněn, má-li se stát skutečně vnitřním přesvědčením. Rovnost pohlaví je především vize.
Pro muže je právě tak obtížné jako nutné přiznat si nevyslovenou lítost nad ztrátou privilegií, neomezené moci a jistoty pracovního místa. Bolest mužů nad tím, o co přicházejí, nebyla vždy morálně uznávána. Proto ji mnozí potlačovali, takže se stávala zdrojem rostoucího hněvu. Strategie sloužící k omezení mužské dominance nebo násilí byly částečně neúčinné proto, že nedošlo k vnitřní změně patriarchálního cítění. Rita Nakashima Brocková používá pro první fázi transformace mužské nadvlády a zneužívání moci obraz „zlomeného srdce“. Říká, že nestačí přervat pouta patriarchátu a privilegií. Dříve než bude možno srdce poučit, je nutno je léčit. Dříve než bude možno srdce léčit, je nutno uznat potřebu léčby. Pro muže to začíná přiznáním, že jejich srdce je ustrašené a zlomené a plné skrývaného smutku. Úkol stojící před moderními muži není nic jednoduchého: Když si představují novou budoucnost bez moci a privilegií, jimž se kdysi těšili, nutně pociťují smutek nad jejich ztrátou.
Schopnost vnímat vzájemnou závislost všech stvoření je korektivem pro panovačnost jakéhokoli druhu. Chybná interpretace biblických vyprávění o stvoření světa přispěla nejen k nadvládě mužů nad ženami, nýbrž i k nadvládě lidí na stvořeným světem. Poroučet a panovat bylo považováno za přiměřený model lidského jednání. Chápeme-li ovšem stvořený svět jako komplexní ekologický systém, v němž žijí lidé, zvířata a rostliny ve vzájemné závislosti, ukazuje se nadvláda jedněch nad druhými jako neoprávněná. Všechny věci patří Bohu. Vzájemná závislost je norma. Poměr mezi muži a ženami, mezi muži navzájem a mezi lidmi a stvořením je odrazem skutečnosti, že všechny věci na sobě vzájemně závisejí.
Objevovat a uznávat rozmanité formy, jimiž se projevuje mužství, bude snadnější, když muži zaujmou paradoxní pozici mezi věděním a nevěděním a když si uvědomí, že jsou na cestě k plnějšímu lidství, avšak zdaleka ne u cíle. V křesťanské teologii ztělesňuje kříž paradoxní skutečnost, že jak moc, tak zranitelnost jsou vlastnosti lidské i Boží. Ten, jehož moc formovala universum, vstoupil jako zranitelné dítě do života lidí a dobrovolně podstoupil pokořující smrt na popravišti. Ukřižování Krista je ukřižování moci a zranitelnosti, k němuž došlo ze svobodného rozhodnutí a ze soucitu. Sam Kelly to ve své knize Fire in the Belly říká přesně:
„Obraz Ježíše na kříži má zásadní význam pro křesťanskou představu mužství, protože demonstruje problém vůle, téma vracející se v každé diskusi o mužnosti. […] Poučení z Getseman je, že muž není nejmužnější tehdy, když trvá na své autonomní vůli, nýbrž tehdy, když uvede svou vůli do souladu s vůlí Boží.“
Dělení moci a uznání zranitelnosti jsou nevyhnutelným předpokladem pro novou definici mužství. Moje vlastní cesta k tomuto přesvědčení byla tvrdá. Hned na začátku svého manželství jsem se učil dělit se o moc – kvůli spravedlnosti. Když mi pak byla v květnu 1999 diagnostikována rakovina prostaty, silně jsem pocítil vlastní zranitelnost. Uvědomil jsem si, jak jsou muži zranitelní přímo v lokalitě své sexuální síly. Rakovina prostaty (nebo strach z onemocnění) u většiny mužů hluboce zasahuje centrum jejich mužské moci. Tato anatomická souvislost mezi mocí a zranitelností může posloužit jako skvělá metafora při hledání alternativy k hegemoniálnímu mužství. Tématem jsem se zabýval ve své knize Jacob‘s Shadow: Reimagining Masculinity. Ve starých mýtech vycházeli muži z toho, že jsou ve své moci nezranitelní. Nám je dnes jasnější, že muži (i ženy) jsou ve skutečnosti nejsilnější tehdy, když uznají lidskou zranitelnost a jednají podle toho, zatímco nejzranitelnější jsou tehdy, když svou moc považují za ničím a nikým neohroženou.
Má-li být hegemoniální mužství osvobozeno od svých typických rysů, měl by jazyk, jímž mluvíme o Bohu, obsahovat jak metafory moci, tak metafory zranitelnosti. Dorothee Sölleová konstatuje, že ukřižovaný Kristus protiřečí ideálu mužství. „Mužský mýtus o nezranitelném hrdinovi je naprostým protikladem bezbranného tesařova syna – tady není co harmonizovat.“ Křesťanská vyprávění, která vyzvedávají nezranitelnost a úspěch jako znamení Boží přítomnosti, jsou zaslíbení falešná, udržitelná pouze za předpokladu, že budeme popírat přemíru utrpení na tomto světě. Představovat si všemocného Boha, který nás zahrne vším blahem, je pokušení, jemuž je člověk vystaven ve chvílích bezmoci. Musíme se naučit žít s vědomím lidské a Boží zranitelnosti – pak lze doufat, že se transformace hegemoniální maskulinity podaří.
Donedávna vycházela představa o pohlavích převážně ze zjednodušeného pohledu biologie. Dnes už víme, že pohlaví může být jak člověku připisováno, tak si je člověk může osvojit; sama biologie veškeré zjednodušené vnímání pohlavnosti komplikuje, a to ve sféře lidské i zvířecí. Nový věk, popisující lidství způsobem nikoli binárním, nýbrž genderově fluidním, pohlavně nevyhraněným, bude mít nutně v různých kulturách různou podobu. Dějiny křesťanství – navzdory nepřátelskému postoji k ženám a nadvládě mužů – přesto poskytují univerzálně osvobozující perspektivu. Určité metafory pro vztah člověka k Bohu jsou genderově neutrální. Být „dítětem Božím“ přesahuje hranice pohlaví. Svatost není vázána na určité pohlaví. Následování Krista nezávisí na respektování specifických genderových rozdílů. A vzhledem k ukřižování Krista se hegemoniální maskulinita jeví jako „nepodstatný luxus“.
Básníku W. H. Audenovi jsem vděčný za alternativní pohled na mužství, jak jej podává ve svém Vánočním oratoriu. I když Bible neříká, jak nebo kdy se Josef dověděl o Mariině těhotenství, za něž on sám nebyl odpovědný, Auden si představuje, co tato překvapující zpráva pro Josefa znamenala: došlo k výměně rolí. „Tys oním slabším pohlavím, jehož vášní je trpět.“ Josefovi se nedostane žádného důkazu ani náznaku, že Mariino těhotenství je Boží vůle. Prostě tomu musí věřit, což znamená „každý den se rozhodovat pro těžký úkol, jako by byl lehký“. Audenův popis toho, čeho se Josef (a tedy každý muž) musí vzdát, zní jako klinická definice zhoubné maskulinity:
„Za všechny ty báječné vzpomínky při alkoholu a cigaretách,
kdy ožívají i starci,
za odvahu, s níž zálibně ryješ symboly do zdí záchodků, […]
za výrok „ženská nemá mozek na obchod“
teď musíš poznat,
že mužství je nepodstatný luxus.“
Audenovo tvůrčí zpodobení Božího vtělení neignoruje biologii člověka ani neruší nutnost společensky vytvořených rolí.
[…] aniž bys cokoli zapomněl, musíš všemu věřit
a dělat, jako by vše bylo samozřejmé.
Aniž byste si vyměnili jediný pohled, jediné slovo,
musíte teď žít právě tak jako dosud,
Josef a Maria mají být muž a žena,
jako by se nic nestalo.
Josef je transformací tradičního mužství. Jednal spravedlivě, mírně, statečně a nesobecky, aby se mohlo rozvinout tajemství Božího vtělení. Kdyby bylo Josefovo jednání takto interpretováno již dříve, možná by křesťanská zvěst od počátku hájila osvobození lidí od hegemoniální nadvlády a od neoprávněného přisvojování patriarchálních privilegií. V onu chvíli byla v Josefově životě transformována tradiční podoba maskulinity jakožto nepotřebná. Josef tak představuje novou a osvobozující vizi jiných stránek mužství, „jako by vše bylo samozřejmé“.
Z Concilia 3/2020 přeložila Helena Medková