Potřebujeme odvážné biskupy

Církevní historik Hubert Wolf (nar. 1959), profesor církevních dějin na univerzitě v Münsteru, se ve své poslední knize Der Unfehlbare [Neomylný] (Nakladatelství C. H. Beck, München 2020, 432 s.) zabývá pontifikátem papeže Pia IX. a analyzuje „vynález katolicismu“ v 19. století. V rozhovoru z ledna 2021 pro časopis Publik-Forum (č. 2/2021), který vedli Michael Schrom a Christoph Fleischmann, Wolf vysvětluje, jak vzniklo dogma o papežské neomylnosti, jak 19. století nově objevilo katolicismus a co jemu osobně vadí na Synodální cestě.¹

Publik-Forum: Nedávno jste napsal, že katolická církev je na nejlepší cestě stát se fundamentalistickou sektou. Jak jste to myslel?

Hubert Wolf: Církev tvrdí, že jejím úkolem je sdílet starosti a radosti lidí a interpretovat je ve světle evangelia. Jenže dnes se soustřeďuje sama na sebe; a ani toto nedělá správně, protože není ochotna postavit se k zamlčovaným zločinům s dostatečnou otevřeností a pohnat k zodpovědnosti biskupy, kteří se provinili v souvislosti se skandály zneužívání. Co potom zbude? Fundamentalisticky pokřivená forma náboženství, která ovšem nemá se skutečným katolictvím nic společného. Katolicismus znamená šíři.

PF: A nezačíná už před 150 lety za pontifikátu Pia IX. fundamentalistický katolicismus?

Wolf: Tendence k němu se jistě objevila už tehdy. Ale dějiny ukazují, že ani tehdy nebyl katolicismus jednotný, musíme spíše mluvit o řadě katolicismů. Je to, jako když se otáčí kolo – současně působí síly odstředivé i dostředivé. V roce 1870 četné síly tíhly k centru, snažily se církev koncentrovat na Řím. Tyto snahy svým způsobem vyvrcholily vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu; příznačná je rovněž věta Pia IX: „Tradice jsem já, církev jsem já.“

PF: Vaše nová kniha začíná francouzskou revolucí a jejími ideály, zatímco vývoj církve směřuje naopak k absolutismu. Došlo by k vyhlášení papežské neomylnosti, kdyby předtím nebylo francouzské revoluce?

Wolf: Francouzská revoluce způsobila v katolické církvi fundamentální krizi, neboť osvícenská filosofie nepotřebuje existující náboženství a opírá se místo o náboženství stále více o rozum. Reakce církve a katolíků na tento útok byly různé.

PF: Jaké možnosti existovaly?

Wolf: Existovali katoličtí osvícenci, kteří říkali, že s kritikou náboženství je nutno se vypořádat v diskusi a hledat pádné argumenty pro víru a církev. Pragmatičtí představitelé státní církve se dokázali s novou politickou mocí smířit a snažili se – konkrétně katoličtí biskupové – čelit novým protestantským vládcům v Německu a dosáhnout maximálních svobod pro katolíky. Existovali romantici, kteří hledali útočiště před tvrdou realitou v mystice a oblastech mimo tento svět, a existovali ultramontanisté, jejichž katolicismus byl zcela zaměřen na Řím a kteří své reakcionářské touhy spojovali s papežem.

PF: A právě ti nakonec vyhráli.

Wolf: Ano, na Prvním vatikánském koncilu se skutečně prosadili ultramontanisté. Přitom si nově vymysleli církevní tradici – předstírali totiž, jako by jejich papežskou církev takto založil Ježíš Kristus. Také oblíbené tvrzení fundamentalistů, že mezi Tridentským koncilem v 16. století a Prvním vatikánským koncilem v roce 1870 existuje nepřetržitá kontinuita, je nepravdivé. Je přece zajímavé, že právě ti biskupové, kteří byli proti dogmatu o neomylnosti, se odvolávali na Tridentský koncil. Tridentský koncil se totiž vyhnul jakýmkoliv dogmatickým definicím vztahu mezi světovou církví a místními církvemi, mezi papežem a biskupy.

PF: Z hlediska moderní marketingové strategie to Pius IX. udělal velmi správně: Vytvořil silnou značku a opevnil hranice zevnitř. Make catholicism great again.

Wolf: Manažeři z roku 1870, stavějící na tradici, církev stabilizovali tím, že z ní udělali bojový útvar semknutý kolem papeže a jakékoli pluralistické tendence v církvi se snažili minimalizovat. Takto se jim – viděno jejich očima – podařilo masivní útok francouzské revoluce odrazit. To je obrovský úspěch ideologů, kteří soustředili církev na papeže, v důsledku čehož dokonce i dnešní hnutí, např. Wir sind Kirche nebo Maria 2.0,² když usilují o reformy, myslí přitom hlavně na papeže.

PF: To je tedy trvalé dědictví 19. století.

Wolf: Ano. Ale neměli bychom ukvapeně říkat: Katolická církev je papežská církev. Jestliže tehdy bylo legitimní, aby církev inovativně aktualizovala tradice, pak musejí být takové aktualizace legitimní i dnes, máme-li čelit současným výzvám.

PF: Ale ani Druhý vatikánský koncil nedokázal obrovskou moc papeže omezit na normální míru.

Wolf: Právě naopak. Koncil – a na to se rádo zapomíná – znovu výslovně potvrdil papežovu neomylnost a jurisdikční primát.

PF: Může se tohle někdy zase změnit?

Wolf: V církvi existuje silný proud, který vychází z toho, že církev nemůže učit jednou to, a pak zase něco jiného. To, co bylo včera pravda, nemůže být dnes nepravda. Ale kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by tato nepřetržitá kontinuita církevního učení musela být zjevná. Jenže to se dá na mnoha příkladech snadno vyvrátit. Např.: Před padesáti lety byla kremace pro katolíky něco nepředstavitelného, dnes je zcela běžná. Trest smrti byl podle katechismu přípustný, to se později škrtlo. Prastaré učení o spravedlivé válce už neplatí. Svobodu svědomí, kterou Pius IX. odmítl jako „zhoubný omyl“, dnes církev obhajuje. Tyto příklady ukazují, že změny v katolické církvi možné jsou.

PF: Ale jen, když je chce papež!

Wolf: Jako teolog musím říci: Učení, které není přijato, je nutno podrobit kritickému zkoumání. Vezměme si encykliku „Humanae Vitae“. Zákaz pilulky převážná většina katoliček a katolíků nedodržovala. Němečtí biskupové tuto skutečnost ve svém Königsteinském prohlášení z roku 1968 uznali a stanovili, že manželé, kteří se v souladu se svým svědomím rozhodnou pilulku použít, nemilují církev o nic méně než jiní. To znamená, že biskupové v čele s kardinálem Döpfnerem papežovo silně zdůrazňované prohlášení zcela jednoznačně přeinterpretovali. To se stává zřídka, ale stává se to.

PF: Takže dnes je jen zapotřebí, aby byli biskupové odvážnější?

Wolf: Stále se tvrdí, že na národní úrovni nelze dělat vůbec nic, protože všechno se musí rozhodovat na úrovni světové církve. Ale sám papež František jednal v rozporu s tímto názorem, když svolal speciální synodu o Amazonii. I když její Závěrečný dokument je poněkud vágní, František alespoň nepřímo potvrdil, že je v kompetenci a na odpovědnosti brazilských biskupů, chtějí-li udělovat kněžské svěcení osvědčeným ženatým mužům (viri probati), nebo ne.

PF: Zdá se tedy, že dokonce i podle papeže je legitimní, když v určité oblasti rozhodují biskupové. Mohl byste prosím jmenovat také nějaké příklady z Německa?

Wolf: Co vlastně brání tomu, aby byla finanční odpovědnost v diecézích převedena zásadně na volené laické orgány? Nevím o dogmatu, které by to zakazovalo. Ve Švýcarsku to přece takhle funguje. Nebo proč nemohou biskupové vystoupit a říct: Chceme světit jáhenky? Historický výzkum ukazuje, že v minulosti svěcení jáhenek existovalo, někdy byly svěceny stejným rituálem jako jejich mužští kolegové.

PF: Když jsme u svěcení žen: Nebyla při zákazu kněžského svěcení žen z úst Jana Pavla II. uplatněna „funkce papežské neomylnosti“?

Wolf: Ne, on se neposadil na stolec a neprohlásil ex cathedra: Z výkonu své nejvyšší moci formuluji toto dogma. Jan Pavel II. se odvolal na Druhý vatikánský koncil, který neomylnost rozšířil na episkopát jako celek, pokud je papež jeho mluvčím. A protože to málokdo chápal tak, že zákaz svěcení by měl být konečným, závazným výrokem, musela Kongregace pro nauku víru dodatečně prohlásit, že papež použil právě tuto novou kolegiální formu neomylnosti.

PF: Takže přece jen to bylo neomylné rozhodnutí?

Wolf: To mohu posoudit jen formálně, nikoli dogmaticky. Musel bych vidět prameny dokládající jednomyslnost biskupů v této otázce. Pokud takový seznam existuje, řekl bych: ano.

PF: Napsal jste, že jde o efektivní reformy, a ne o falešné naděje, jaké budí Synodální cesta. Co máte proti Synodální cestě?

Wolf: Vůbec nic. Ale zásadní problém je, že se této akce účastní celá řada biskupů, kteří už teď říkají: „My nic nezmůžeme.“ Také neexistuje jasná právní struktura a kompetence jako v případě synody. Co jiného pak asi může přinést léta trvající diskuse než zklamání? A tohle zklamání už věřící nebudou podruhé akceptovat.

PF: Takže bychom se měli Synodální cesty raději vzdát jen proto, že němečtí biskupové nejsou jednoho názoru?

Wolf: Tím se dostáváme k otázce, kdo volí biskupy. Potřebujeme biskupy, kteří mají podporu v církevních obcích a zároveň jsou potvrzeni papežem. Místo toho jsou věřícím přidělování biskupové rozhodnutím shora.

PF: Nepřicházejí rozhodující změny v katolické církvi vždycky zvnějšku? Když se církvi buď odeberou peníze, nebo když se politický tlak vystupňuje? Tak tomu přece bylo v 19. století a tak to je dnes v Číně: Biskupy vybírá ateistická strana a papež má pouze právo veta, jehož zjevně málo využívá.

Wolf: Já bych spíše řekl, že reformy v církvi fungují jen tehdy, když je dost silný tlak zevnitř a zdola. Liturgická reforma by např. nebyla možná bez liturgického hnutí. Nejprve se projevilo na místní úrovni – pak byly jeho myšlenky akceptovány „nahoře“. Nebo nedávné prohlášení z Říma, že ženy smějí oficiálně předčítat z lekcionáře. Nám to připadá směšné, protože to se dělá v Německu už celá desetiletí skoro všude. Ale mechanismus je stejný: Praxe, která se prosadila proti zákazu, je dodatečně legitimována.

PF: To je příliš pozdě, tomu se ženy z hnutí Maria 2.0 musejí smát.

Wolf: Jasně – a právem. Ale že se v nějakém římském dokumentu objeví ženy jako subjekty liturgie, i když se stále dělalo, jako by vůbec žádné ženy neexistovaly, to mi připadá pozoruhodné. Obávám se však něčeho jiného: že ten dostatečně silný tlak se v naší německé církvi úplně ztrácí, protože lidé raději odcházejí. Znám mnoho takových, kteří se kdysi angažovali ve farní radě a mezitím už vystoupili z církve.

PF: Odvážil byste se pohledu do budoucnosti? V knize ukazujete, že za Pia IX. začal proces koncentrace na papeže. Co by se v té věci mělo změnit?

Wolf: Já to vidím velmi rozporuplně. Na jedné straně je papež jako mluvčí křesťanstva velmi důležitý. Ale co je úlohou Petrova nástupce? Svědčit o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista! Kdyby se podařilo, aby úřad papeže znovu plnil tuto ústřední svědeckou funkci křesťanské víry, bylo by to i s ekumenickou jednotou mnohem snadnější. To je, co si přeji.

PF: Uvažujete tedy o jakémsi čestném předsednictví papeže?

Wolf: Právě v dnešní době bychom neměli riskovat věc jednoty. Jenže: Jak lze myslet zároveň na monarchii a kolegialitu? To je zásadní otázka budoucnosti katolické církve. Dějiny církve nám v tomto ohledu nabízejí celou řadu vzrušujících modelů. Jenom je musíme brát vážně.

Z němčiny přeložila Helena Medková

V českém překladu dosud vyšly knihy Huberta Wolfa Případ Sant'Ambrogio - Utajený skandál římských řeholnic (2017), Konkláve - Tajemství papežské volby (2018), Krypta: Kapitoly z dějin římské církve od středověku po současnost (2018) a Celibát (2020).