Situace církví v Bělorusku

V Bělorusku jsou zastoupena dvě největší vyznání – pravoslaví a katolicismus. Pravoslavné chrámy se většinou nacházejí na východě státu a katolické na západě. Ale v jednom místě bývají různé kostely a pro věřící to nepředstavuje problém. Často i v jedné rodině mohou být lidé různých vyznání.

V centru Minsku je velmi krásný katolický kostel z červených cihel, proto se jmenuje „Krásný kostel“. A je to slovní hříčka – v běloruštině „krásný“ znamená červený. Kostel se líbí všem lidem u nás, ať už jsou katolíci nebo pravoslavní. Dosud tam občas bývaly výborné koncerty klasické hudby. Krásný kostel se nachází na hlavním náměstí vedle Domu vlády a památníku Lenina, který  tam pořád ještě je. Běloruský arcibiskup Tadeusz Kandrusevič, který stál v čele běloruských katolíků od roku 1989, byl minulý srpen v Polsku. Ale od prvních dnů po volbách podporoval demonstranty proti vládě.
Celkově to vypadalo děsivě, protože po ulicích jezdila armádní auta a ozývala se střelba a výbuchy. Ale každým dnem se v ulicích scházelo více lidí a za týden v neděli 16. 8. asi 300 nebo 400 tisíc demonstrantů přišlo na hlavní náměstí, a zakoušeli jsme solidaritu a jednotu mezi lidmi. Pamatuji si, jak jsme šli kolem jednoho kostela a začaly zvonit zvony a myslela jsem, že všechno musí dobře dopadnout, tolik lidí za námi stojí.
Potom jsme nadále na hlavní náměstí skoro každý den po práci chodili, ale už tam bylo méně a méně lidí. Někdy na konci srpna, když jsem se déle zdržela v práci, jsem se dozvěděla, že u kostela bylo málo lidí a policisté je chtěli zadržet, ale kněz všechny schoval v kostele. Jeli jsme tam s manželem pro případ, že by někdo potřeboval pomoci, ale ten den vše dopadlo dobře. Následující den jsme opět s rodinou šli ke kostelu, kde bylo tehdy asi 1000 lidí, ale jakmile jsme se tam sešli, policisté nás obklíčili, abychom se nemohli dostat do kostelních dveří a potom vzali všechny muže do vězení. Manžel a syn jeli do vězení a já jsem se s dcerami vrátila domů.

V ty dny se do vězení dostávalo mnoho lidi - každý den byly různé demonstrace a další události, nikdo nemohl vědět, co s ním bude - mohli dát pokutu a pustit domů hned, mohli držet ve vězení několik dnů a pak během soudu dát pokutu nebo další dny držet ve vězení. Mého syna pustili domů s pokutou v noci a manžela drželi den a potom jej také pustili s pokutou. V minulém roce se takto dostalo do vězení vice než 40 tisíc Bělorusů.

Na konci srpna se chtěl arcibiskup Tadeusz vrátit do Běloruska, ale Lukašenko mu to nepovolil. Zastavili ho na hranicích a řekli, že prý jel do Polska, aby poskytl konzultace, jak svrhnout vládu. Také v srpnu a září bylo v Krásném kostele několik koncertů, které jsme navštívili, abychom poslouchali hudbu, zpívali a znovu cítili jednotu s lidmi, ale bohužel to nevydrželo dlouho. V prosinci se arcibiskup Tadeusz už vrátil do Běloruska, a to kvůli intervenci Vatikánu.

Od pravoslavné církve se lidé skoro žádné podpory nedočkali.

Několik pravoslavných kněží, kteří říkali, že jsou proti násilí, velmi rychle muselo opustit svou praci. A teď už máme takovou hlavu pravoslavné církve, že znám mnoho pravoslavných, kterým je bližší katolická církev.

Vedli jsme dost zvláštní život, kdy jsme každý den byli v práci, ale večer jsme šli na demonstrace ve své čtvrti nebo jsme malovali na ploty. V pondělí chodili na demonstrace důchodci, ve čtvrtek handicapovaní lidé, ještě jindy studenti, v sobotu jsme měli ženské demonstrace a v neděli - velké demonstrace pro všechny. Nikdy jsme nevěděli, kolik lidí na demonstraci bude a to i proto, že každou neděli vláda nařídila vypnout mobilní internet a zastavit metro, aby se lidé nemohli setkat. V neděli ráno jelo do Minsku mnoho vojenské techniky a šli jsme na demonstraci jen s květinami, plakáty a vlajkami. Přesto se ještě dlouho o nedělích setkávalo velké množství lidí.

Vláda postupně začala zesilovat represe, lidi zatýkala na začátku nebo na konci demonstrace - kdy už zůstávalo málo lidi. Už v říjnu jsme nemohli konat sobotní ženské demonstrace v sobotu, protože všechny zavírali do vězení. Tehdy ženy začaly chodit s květinami po dvou či třech po naší hlavní třídě, a všichni věděli, co to znamená. Ale také to nebylo na dlouho. Ještě pořád nemohu bez slz vzpomenout, jak se poslední sobotu procházejí hezká děvčata s květinami a přijedou minibusy a policisté ženy zadržují. Večer a v noci chodili po dvorech neuniformovaní policisté.

Kdy jsem se připravovala na nějakou “revoluční” událost, vždy jsem myslela, jaké musím mít oblečení a nechala jsem na papíře na stole různá telefonní čísla, na která měli příbuzní zavolat, pokud se nevrátím domů. Jednou se stalo, když jsme s manželem psali po zdech, že nás zadrželi policisté. Jednu noc a den jsme byli ve vězení bez vody a jídla. A taky nebylo možné tam spát, a dokonce i sednout si bylo těžké, protože celá místnost měla sice kamna, ale studená a byla velká zima. Potom jsme dostali jen velkou pokutu, a to bylo výborné, neboť muž, který seděl ve vězeňské cele s mým manželem, dostal 15 dnů ve vězení.

Po tom jsme už nic na zdi nepsali, ale začali chodit lepit různé nálepky a pokračovali jsme s rodinou v účasti na demonstracích. Stávalo se to stále více nebezpečné a občas nás neznámí lidé schovali ve svých bytech, když jsme utíkali před policisty. Několikrát můj syn s kamarády vyvěsili nad naší ulicí národní bílo-červeno-bílé vlajky, které nenávidí Lukašenko. V té době začala vláda věznit nejen na pár dnů, ale soudit za údajné kriminální činy a dávat několik let vězení. Bohužel do ulic chodilo méně a méně lidí a těžko se mi jako lékařce pracovalo, když jsem musela myslet na to, jak ve stejnou dobu vedle nemocnice zadržují důchodce a studenty. Naše hanebná vláda dokonce některé lidi zabila - všichni Bělorusové plakali, když zemřel Roman Bondarenko, mladý talentovaný muž. Až doteď s tím nikdo nemůže nic udělat, neboť byl to rozkaz vlády. Pochopili jsme, že naše rodina nebude moci za těchto okolností klidně pracovat a studovat a dříve nebo později se někdo z nás znovu dostane do vězení a nebude už to na jeden den. Proto jsme se s dcerami přestěhovali do Česka a syn na Ukrajinu. Bolí nám srdce pro Bělorusko a doufáme, že se někdy situace zlepší.

Autorka se připravuje na zkoušky, aby u nás mohla vykonávat svou lékařskou profesi. Učí se česky. Text již napsala v češtině.