S příběhem poslední Abrahamovy zkoušky se potkáváme pravidelně. V liturgii se čte při každé velikonoční vigilii. Není to jen jedno z brutálních starozákonních vyprávění, které lze odbýt poukazem k barbarské době starověku. Abraham je praotcem židů, křesťanů a muslimů. Ti všichni na sebe vztahují slova požehnání určené pro Abrahamovy potomky zaznívající v závěru 22. kapitoly první knihy Mojžíšovy. Pro všechny je to příběh zásadní, platný a důležitý. Jak se s ním ale vypořádat? Každá z postav tu má nějaký problém, dost závažný problém.
Kazatelé si lámou hlavu, koho zachraňovat dřív. Abrahama? Nad ním se vznáší obvinění z pokusu o rituální vraždu. Tedy v lepším případě, v tom horším by ho za první snahu o konečné řešení židovské otázky mohl mezinárodní soud obžalovat z genocidy. Nebo spíš zachraňovat Izáka, mlčící oběť, která se zmůže jen na otázku: „A kde je beran k oběti?“, spokojí se s neurčitou odpovědí a dál už neřekne ani slovo. Nebo snad zachraňovat přímo Hospodina, Pána vesmíru? Ten z jakéhosi podivného rozmaru klade před svého přítele volbu mezi poslušností a lidskostí. Nejenom to, dokonce jeho ochotu potlačit lásku k vlastnímu dítěti a dovednost zacházet s ním jako s obětním dobytkem oceňuje mimořádným požehnáním.
„Vezmi svého syna, svého jediného syna…“ Lze tomu vůbec nějak rozumět? Tato otázka mě doprovázela celou dobu, kdy jsem psal bakalářskou práci. Objevoval jsem množství výkladů, pojednání, statí a úvah. Byl to daleko rozsáhlejší soubor textů, než jsem očekával. Pořád něco nového, vlastně až do úplného konce, do obhajoby.
Obhajoba byl úžasný zážitek. Jen tato zkušenost mi stála za ty tři roky studia. Oba posudky se shodovaly ve většině svých závěrů. Školitel i oponent práci ohodnotili jako velmi zdařilou, shodně navrhli nejlepší známku. Ocenili asociace biblického příběhu do oblastí velmi vzdálených teologii. Líbila se jim analýza počítačové hry „Svázání Izáka“, odkaz na Dylanovu píseň „Highway 61“, citace z Cimrmanovy hry „Dobytí severního pólu“, rozbor soudního přelíčení jednoho kalifornského soudu, kde byl motiv Abrahamova jednání použit jako alibi. Oponent si dokonce všimnul v poznámce pod čarou diskutovaného rozdílu mezi Euripidovými hrami Ifigenie v Aulidě a Ifigenie na Tauridě. Nic nepotěší autora víc než pozorný čtenář. A takového jsem v obou akademicích skutečně našel. Oba práci nakloněné posudky se ale shodovaly v jedné, ne zcela nepodstatné věci. Totiž v tom, že je to celé tak nějak ale úplně špatně. Zatímco školitel pokládal můj závěr za nepřesvědčivý, oponent šel ještě dál a v závěru svého posudku označil celý pokus reinterpretovat příběh o svázání Izáka za chybný.
Karty byly rozdány jasně. Od státnic mě asi nevyhodí, ale jestli dokážu obhájit intenzivní rok práce alespoň sám před sebou, to už bylo jasné mnohem méně. Bylo to ale ještě horší, než jsem čekal. V průběhu hodinové diskuse jsem sice úspěšně odrazil hlavní oponentovu námitku, ale současně jsem pochopil, že jsem ji vlastně pořádně nepochopil. A tak jsem sice odcházel s jedničkou, ale se znepokojující otázkou, na níž musím odpověď hledat dál.
Ta otázka zní: Když najdeme uspokojivý výklad rozporného biblického příběhu, nepřipravíme ho právě o to, co je na něm nejdůležitější? Totiž o tu rozpornost a pohoršlivost, díky kterým jej znovu a znovu čteme a musíme s ním zápasit?
Odpověď jen tuším. Vím, že moje potýkání se s výkladem Abrahamovy a Izákovy cesty na horu Mórija a psaní bakalářské práce k odpovědi také nějak vede. Z práce uvedu jen pár postřehů, třeba někoho zaujmou natolik, že se stane jejím dalším pozorným čtenářem.
Při analýze hebrejského biblického textu se přede mnou objevila možnost číst jej jako záměrný jinotaj či ironii. V protikladu vůči přímému významu – Abraham je oceněn za prokázání naprosté důvěry a odevzdanosti vůči Božím příkazům – lze identifikovat ještě další významy, které ten původní doplňují svým opakem. Abraham je sice pochválen za to, že se „bojí Boha“, jenže bázeň před Bohem zpravidla označuje přesně opačný postoj – ochotu zastat se slabšího, znevýhodněného či ohroženého. Bůh zkouší Abrahama, ale z čeho vlastně? Schopnost obětovat své nejbližší už prokázal několikrát: ohrozil život své manželky Sáry, když jí vydával za vlastní sestru, svého syna Izmaela poslal i s jeho matkou Hagar do pouště na jistou smrt. K čemu by bylo zkoušet znovu totéž? Abraham se odváží licitovat s Bohem jako kupec na trhu, pokud jde o záchranu Sodomy, ale ve chvíli ohrožení vlastního syna najednou mlčí. Nemůže být smysl Abrahamovy zkoušky v tom, že se má Izáka zastat? Tedy, že Bohem jasně vyslovený příkaz nemá být vyplněn, ale odmítnut? Jestli ano, pak to znamená přijmout možnost, že Boží příkazy mohou být chybné, a tedy připustit, že se nám to může jevit, jako kdyby se Bůh mýlil.
Uprostřed vyprávění leží Izákova otázka: „Kde je zvíře k oběti?“. Abraham na ní odpovídá: „Bůh sám si vyhlédne...“ Někteří autoři právě sem kladou střed chiastické struktury a Abrahamovu odpověď podle nich vyjadřuje hlavní poselství příběhu. Je to důvěra v Boha, kterou se Abraham osvědčuje v extrémní situaci. Já za střed struktury považuji Izákovu otázku. Kdybychom se odvážili text číst jako komedii, tak je to ono místo, kde zazní největší smích. Izák, smíšek, je tady skutečně směšný. Všichni vědí, že tou obětí je on sám, jen on to neví. Na podobném principu je založena řada komických scének, smějeme se tomu hloupějšímu, který nic nechápe.
„Kde je zvíře k oběti…?“ Tu otázku příběh klade nám. Co jsme ochotni obětovat? Je to Abrahamova lidskost? Boží srozumitelnost? Láska a soucit s člověkem? Nabízím otázku chápat jako výzvu k obětování představy o Boží neomylnosti. Prorok Ezechiel nechává Hospodina promluvit o slavném vyvedení Izraele z Egypta, o tom, jak se o svůj lid staral na poušti a jak trpěl tím, že jej Izrael neposlouchal a vzhlížel „k hnusným modlám svých otců“ (Ez 20,24). Hospodin dává jako trest i jako prostředek k nápravě „nedobrá nařízení“. Tedy to, co přikazuje, nemá být provedeno či vyplněno. I zde se hovoří o „provádění ohněm“, což se obvykle chápe jako odkaz na lidské oběti.
A tak jsem jim dal nedobrá nařízení a řády, skrze něž nebudou mít život; poskvrnil jsem je jejich vlastními dary, když prováděli ohněm vše, co otvírá lůno, abych je naplnil úděsem a oni poznali, že já jsem Hospodin. (Ez 20,25-26)
Když se může mýlit Hospodin, pak se můžeme mýlit i my. Každý, kdo vydává svůj názor za projev Boží vůle, nám tak má být přinejmenším podezřelý. To my jsme odpovědní za své činy a není nikdo, kdo by z nás tuto odpovědnost mohl sejmout. Ani poukazem k tomu, že „je to Boží vůle“ a jenom my ještě nevidíme, k čemu všemu to může být dobré.
Příběh o Abrahamově ochotě obětovat Izáka tak lze číst jako varování před naší schopností opustit lidskost ve víře, že plníme Boží vůli. Současně jako povzbuzení k naději, že i když takovou chybu uděláme, ještě není vše ztraceno. Hospodin přijímá naši slabost a jí navzdory dává svá zaslíbení a požehnání. Tak, aby bylo navěky jasné: Nejsme to my, kdo si je zasloužil svými skutky, je to Jeho dar.
Možná jsme tím příběh zbavili jeho archaické mytičnosti. Znepokojivosti však nikoliv. Snad právě to by mohla být i nesmělá odpověď na oponentovu námitku.