Písemná předloha přednášky v evangelickém sboru v r. 2000
Možná vám evangelíkům nepřipadá problém budoucnosti církve tak akutní, protože o spáse vás ujišťuje Kristova smrt a svého prostředníka mezi vaší osobní vírou a Bohem Hospodinem už máte a navíc nezatíženého ohromnými historickými omyly. Právě hořká zkušenost reformátorů s jejich církví tehdy katolickou naučila další generace dědiců raději od církve nic nečekat, spoléhat na osobní víru a milosrdenství boží. Já jako katolík vidím problém trochu jinak; vedle hořkosti i konstatuji se strany církve i skutečnou pomoc. Nemíním ovšem dnes nikoho přesvědčovat, jen nabízím nahlédnout do té jinakosti našich tradic, třeba by tam něco k vám promluvilo s potřebnou naléhavostí samo. .
Nehoruji za církev jakoukoli a už vůbec ne za karikatury vytvářející v božím lidu kasty a monopoly. Církví rozumím spolu s poledním koncilem katolíků právě až celek božího lidu, který se valí dějinami a občas se cítí bohorovně, občas s úzkostí vyhlíží někde záchranu, spásu. Je to lid v mnoha rysech obyčejný. Ale není jen prostým součtem obyčejných lidí. Ten lid je jako celek navíc stále ještě boží a jeho Vzkříšený pastýř se s ním identifikoval, bydlí uprostřed.
Jistěže se shodneme, že spravedlivý žije z víry. Já k tomu dodávám, že fungující církev vydatně prospěje zdraví osobní víry.
Nikde se nepozná bezpečněji než právě na reakcích fungujícího společenství církve, zda moje osobní víra, naděje a láska je ve skutečnosti sebestředná, anebo kristocentrická. Praxi nutno verifikovat na Ježíšův způsob: toto je moje tělo, které se pro vás láme.
Pro mne stojí problém: ne zda s církví nebo bez církve, ale tak: Jak reagovat na přirozenou degeneraci společenských systémů? Jak při tom zabránit zhoubnému bujení? Spoléhat s rukama v klíně na logion „a brány pekel ji nepřemohou“ považuji za značně neodpovědné.
Církev se v dějinách měnila a přizpůsobovala novým podmínkám. Už od samých počátků se také musela vzdorovat excesům. Doklady významných přizpůsobení nabízí už Nový zákon.
Přizpůsobivost a imunita působí protichůdně, ale obě patří mezi důležitá kriteria zdraví organismu. Pokud je církev tělem, jak tvrdí Pavel Efezským, musí dokázat nejen odolávat nákazám, ale také pružně adaptovat formy své existence, jinak ztratí svůj smysl existence (obsah i cíl věrný kořenům).
Přirozená přizpůsobivost církve proměnám světa za poslední staletí velmi poklesla, imunita stále stoupá. Mnozí vlivní z toho dokáží udělat ctnost, mluví se pak o věrnosti tradicím otců. To církvi nejen svazuje ruce, ale samotnou ji to existenciálně ohrožuje.
Takovou církev nepřemohou pekelné brány, ale lidská tvrdošíjnost. Také proto papež Jan XXIII. veřejně vyhlásil program studující potřeby a možnosti přizpůsobení - aggiornamenta církve současné kultuře světa a velice narazil u etablovaných mocných.
Církev katolíků má a hájí dnes tvář, která odpovídala poměrům světa po napoleonských válkách. Od té doby se stalo ve světě mnoho
například dvě opravdu světové války, holocaust, etnické čistky, boom nekřesťanských náboženství v Evropě. Církve i státy byly někdy bezmocné, někdy se ošklivě zapletly. Velmi to zproblematizovalo jejich věrohodnost a důvěryhodnost jako institucí. Stále častěji jsme svědky, že lidé si od instituce už nic neslibují, prostě je ignorují.
Na scénu Evropy vnikla řada dalších náboženství; Evropa už není křesťanská, ale postmoderně pestrá.
Budoucnost mají jen církve, které se vyhnou zkostnatění přílišné imunity vůči dějinám a bezcharakterní oportunitě nadbíhající módnímu vkusu pouze pomocí formálních změn.
Ačkoli je velice užitečné předvídat tektonické proměny a průvodní zemětřesení, zdaleka to ještě neumíme, protože ve hře spolupůsobí mnoho faktorů a ne všechny dobře známe. Sociální systémy jsou mnohonásobně složitější než třeba procesy vulkanické, neumíme je perfektně popsat, a proto se musíme smířit s uměle zjednodušenými soubory dat.
Tomu účelovému zjednodušování datové základny a sítě jejích vnitřních vztahů se říká „modelování“.
Díky modelům máme šanci porozumět celé složité struktuře nějakého dění a podle své vlastní odpovědnosti těch znalostí pak využít. Modeluje se působení záplav na hráze a krajinu, vliv klesající hladiny ozónu v plynném obalu zeměkoule na počasí kontinentů, změny populací vyšších živočichů v důsledku proměn ekosystémů a potravních řetězců, odolnost populace vůči AIDS a jiným pandemiím. Modeluje si i budoucnost církve v hodně změněném světě.
Když se někdo snaží o přizpůsobování, musí jednat kriticky. Kritika není projevem nepřátelství, ale snahou prospět.
Bible nabízí k pojmu spásy řadu odlišných obsahů. Náboženské tradice mají tendenci abstrahovat od té pestrosti a sevřít pojem do jediné vyvolené formulace. Ta je pak - jak jinak - právě jen abstraktní, ideologicky ošetřenou formulací.
Biblický příběh mladé vdovy Rut v cizině připomíná, že spásou lze rozumět i to, že Rut získala svými půvaby, vtipem i chytrým aranžma dobrého a přitom bohatého ženicha, který ji a její tchýni existenčně podržel a udělal šťastnou matkou - je to prababička krále Davida, zachránce národa. Boaz byl spasitelem, spásou byl sňatek Moabitky Rut s Izraelitou - ten totiž byl podle Zákona hodně problematický.
Ke spáse přistupujeme nadějí, účastníme se jí vírou. Snadno se pak stane, že spása se zcvrkne do jednoduché ideje, která buď nemá v tomto světě místo: buď jen za hrobem, anebo jen v minulosti, v události jednou provždy hotové ukřižováním Ježíše z Nazareta. Z křesťanské existence se tak stane zvláštní „hra na...“ - hra na věčnost, o níž vlastně nic nevíme, anebo hra na bohatého strýčka, který prý naše nicnedělání naštěstí předem zaplatil.
Křesťanské tradice nabízí naštěstí i docela jiná pojetí spásy a je na nás, které dáme svoji víru.
V každém případě si musí každý křesťan - jednotlivec i společnosti - cílevědomě si volit cestu a prostředky k tomu, co sám považuje za spásu. To předurčuje důležité rysy modelu církve.
Každý typ záchrany má svoji taktiku, logiku a optimální cestu k cíli; podobně modely církve „zachránce“ nebo církve „služebnice“ či církve „svědkyně“ se diferencují podle toho, před čím hledáme záchranu.
Záchrana před nemocí a smrtí - pak spásu třeba hledat v zdravém životním stylu, např. v józe, anebo v sanatoriích;
Příklady „spasitelů“: vegetariáni, nemocnice s dobrou pověstí, kvalitní učitelé jógy.
Záchrana před nejistotou a nesmyslností existence - pak (Buddhův, Konfuciův nebo Ježíšův) životní optimismus a jejich umění čelit nepřízni doby.
Příklad: deziluze hippies nalezla koncem šedesátých let lék v Ježíši typu Superstar, nikoli v Ježíši jako Kristu evangelia o smrti a vzkříšení.
Záchrana před otroctvím konzumní společnosti - pak stačí vsadit na ideu svobody blahoslavených podle horského kázání.
Kníže Tolstoj a Ghandi ukázali v praxi, že to lze i bez církví.
Záchrana před následky hříchu jako přestoupení božího zákona, trestaného peklem a jeho zoufalstvím po posledním soudu - pak pomůže klasická (= pietistická) nábožnost, náboženské povinnosti, církev takzvaně lidová.
Záchrana před rozkládající osamělostí kulturní bytosti, marností existence včetně utrpení a tvorby, odcizením přírodě, práci, přejnému soužití (= moderní pojem hříchu) - pak komuniálně formovaná církev.
Pokud tady v evangelickém prostředí vykládám cosi o katolických problémech, je to proto, že všechny křesťanské církve - i evangelíci jsou také teprve na cestě, teprve hledají svoji tvář pro zítřek. Byl bych rád, kdyby se ostatní křesťané dokázali elegantně vyhnout, o co narážejí cestou katolíci. Vyplatí se:
- rozumět i těm, s kterými nesouhlasíme
- kritizovat ty, kterým důvěřujeme.
V lidové církvi je spásou uniknout peklu a hříchu, získat nebe. K tomu nutno mít odpuštěno a mít zásluhy. Na to vypěstovala postupy církev vrcholného středověku a použila k tomu strukturu osvědčenou v tehdejším světském feudalismu.
Feudál měl nadprůměrné vzdělání, ekonomickou moc, měl nástroje k vynucení práva; bylo logické, že měl autoritu. Nejen práva, ale také univerzální odpovědnost za obživu, náboženskou úroveň a obranu lidu na svém panství .
Lid nepotřebuje práva a nemá společenské povinnosti, protože na ně při feudálním školství prostě nemá. Osobně odpovídá jen za úctu a poslušnost vůči vrchnosti.
Když se svět oportunně přizpůsobil změně v pojetí kvalifikace lidu, v církevní oblasti zůstaly principy osvědčené ve feudalismu. Navzdory koncilu je v lidové církvi zdůrazněno
- viditelnost společnosti s charakteristickými organizačními známkami a božskou autoritou zaštítěným řádem
- společnost centralisticky řízená posvátnou mocí teokratických autorit
moc zahrnuje monopol v kultu, vědě, právu, morálce, v politice
Čím mohutnější lidová základna, tím větší vliv má v systému setrvačnost. Od počátku 19. stol se osvědčený církevní pořádek „modernizuje“ etablováním prvků osvíceně absolutistických režimů; reformuje se pomalu v postfeudalismus
- odpovědnost za církev nese výhradně hierarchie (často se ztotožňuje církev s kleriky)
- zbožnost je v lidové církvi totéž co mravní bezúhonnost a vytrvalost v kultických projevech loajality
. zjednodušuje se morálka - hlavní ctností je „dětinná“ (= absolutní a nekritická) poslušnost vůči církevní autoritě a hlavním hříchem je vše tělesné od pasu dolů,
. favorizuje se kvantifikace: více mší, zpovědí, přijímání, místo otčenáše resp. zdrávasu lépe desátek, růženec
. zbožnost ve viditelné společnosti musí být vidět
. pěstuje se „církevní vlastenectví“: hrdost nad vlastní konfesí, konfesní verse tělocviku, táboření, škol, charity
. televizní mše, návštěvy papeže organizované sekulárními vládami, poutě
Model lidové církve byl efektivní, pokud spásou je uniknout věčnému zatracení včasným pokáním (zpovědí) a účastí na pokladu zásluh církve (= poslušnost zjevené nauce, svátosti a církevnímu řádu).
V kořenech lidové církve lze rozpoznat významné choroby. Nevyvolala je nepřátelská nebo kritizující spekulace, ale odlišný vývoj v sekulární společnosti
Koncil konstatuje: „Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby... ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji“.
Požadavky doby jsou obecné, nejen na reformu katolíků, husitů a pravoslavných, ale na re -formaci všech křesťanů
Společenské klima
Prvých 30 let po posledním koncilu naznačuje, že v katolictví není možná hlubší reforma lidové církve; lobby legální nitrocírkevní byrokracie se neskrývaně angažuje za lidový ráz katolictví, ostatní ostrakizuje
- v neklidných časech kulturních zlomů je svět proměnlivý, změnilo se paradigma - obecného povědomí o kultuře, ale ještě není dost srozumitelné; narůstá žízeň po záchraně, mnohý už netouží po věčné blaženosti, ale po záchraně zde na světě
. nefungují klasické stereotypy (rozpadl se křesťanský étos dříve sjednocující Evropu)
komunikuje se pomocí emocí a šoků - hudba, poezie, výtvarné umění, náboženská show, prožitek důležitější než ideologie
. náročnost na prožitky vede k pádu zábran před konzumem drog, se staly drogou
. drogou je vedle chemie i sex a také fundamentalistické ideologie, novopohanská mystéria
Smysl pojmu spása v postmoderně
Záchranou jedince je takový modus života společnosti, kde
- snese se vzájemně opravdová různost, svoboda, autonomie a odpovědnost za víc než svoje já,
- lze stále ještě komunikovat navzdory ohromující různosti subjektů a objektů
Spása od Boha musí nějak odpovídat potřebě spásy sekulárního světa Zachráněný bude ten, kdo
- získal relativní jistoty zázemí své existence (nejistota rozkládá tvořivost i vposledku chuť žít),
- získal zážitek vlastní hodnoty - vzájemné přijatosti a vzájemné uznalosti:
- jsem uznán (uznána) jako někdo žádoucí
- moje charisma by ostatním chybělo (např. ženský nebo mužský prvek lásky)
- zkušenost s Petrovským chrámem z živých kamenů, kde bez sakralizace lze
jistě a spolehlivě setkat se s živým Kristem a vést s ním dialog
- smířit se i sám sebou, s Bohem, s přáteli, kteří se navzájem zranili
To jsou také znaky komunia. V komuniu jde o vzájemné sdílení radostí i bolestí, o umění smíření, o lásku, která láme vlastní tělo a žasne, že nachází odpověď v jiné lásce
Model soužití
Takový život věříme v Trojici; Ježíš je jeho svědkem (martyrem), a proto ani naše naděje v dosud neexistující společenství s Trojicí není jen bláznivá
- Víra člověka potřebuje znamení, například smlouvu a rituály případně svátosti
- Svátostné znamení je účinné jedině silou boží, ale vyžaduje také srozumitelnost v té které době.
Koncil mluví o církvi jako svátosti světa, že chce skrze církev dát ochutnat i sekulárnímu světu osvobodivost Boží přítomnosti .
- nově vymezit smysl, náplň i dělbu práce úřadu v církevní službě - ordo je a musí zůstat službou, není výsadou
- nově vymezit pojetí autority církevních činitelů a věřících jako vzájemně diferencovanou kolegiální a subsidiární službu
- vyvinout době přiměřené metodiky duchovního života jako inteligentní účasti na současné a budoucí kultuře
- kriticky ošetřit dosavadní úsilí o jednotu různých křesťanských a také všelidských tradic s vyloučením proselytismu a uniformity idejí a étosu, zato s podporou šancí porozumět tím, že „půjdeme kus cesty spolu“.