Úvahy vysílala stanice ČR Vltava v r. 2001
Není nic neobvyklého ani tragického, že se vztahy mezi lidmi chvílemi přiostří. Z pokojné říčky Ohře se také jednou za čas stane bystřina. Někdy je ta bystřina krásná, jindy nebezpečná. A občas znamená pohromu.
Dnes už všechno přikryly vody nechranické přehrady, ale měl jsem kdysi jako vodák to štěstí absolvovat kousek peřejnaté Ohře, pověstný Kadaňský oblouk. Celkem poklidná řeka se na několik kilometrů proměnila ve vzrušující divočinu. Jenže peřeje dramaticky ukončila skalní hráz napříč celou řekou, ohromný jez o několika patrech. Možná se někdy někomu podařilo ty čtyři skalní stupně přelstít, ale z naší skupiny neprojel nikdo. Mne to stálo vypůjčenou laminátovou kánoi, veškeré civilní oblečení i vodáckou výbavu.
Miloval jsem ty vodní túry, mnoho prozradí o síle, únavě i o štěstí, o přátelské výpomoci lidí. Tam pod Kadaní jsme měřili síly s řekou a řeka právem zvítězila ve všech směrech. V prvém okamžiku katastrofy mě napadlo, jestli má vůbec smysl snažit se dostat zpět na hladinu. Netušil jsem, že pokoření bude tak ochromující. Ale přece jen jsem se donutil udělat těch několik potřebných sebezáchovných temp. Řeka se už jen usmívala, pokojná jako beránek, ale mne to nesmířilo. Moje láska k ní krvácela z ran.
Tak někdy člověk prožije zvrat i v láskách mezilidských. Láska jakoby samozřejmá, jakoby zralá se rázem zvrtne v nenávist. Opačný manévr je léčením, vyžaduje čas. Ve vztahu to dvou lidí to bývá složitější, mnohem složitější než při prohrách s řekou.
Opravdová nenávist je stav záhadný. Ověřili si to aktéři světových revolucí, v naší době miliony účastníků etnických čistek v Evropě, v Asii i Africe. Sousedé, s nimiž jsme ještě včera bez problémů vycházeli, na které bylo spolehnutí v každé situaci, se najednou stanou nepřáteli na život a na smrt. Rázem je vše dovoleno.
Nenávist bývá mnohdy glorifikována. Nenávist k nepříteli se povyšuje na hrdinství a vlastenectví. Nenávist k chybujícímu partnerovi se prohlašuje za úsilí o spravedlnost. Nevěřte takovým legendám, jsou to nebezpečné iluze.
Člověk ovládaný nenávistí nedokáže zároveň v jiném vztahu milovat, jeho láska je imitací, přehráváním. Proto je těžké smířit se s Bohem ve stavu nenávisti k bližnímu. Nenávist lze snášet, ale nikdy hájit. Je to nemoc.
Na gymnáziu a na technice nás v hodinách marxismu-leninismu učili, že stěžejním filosofickým dílem je Engelsův spis „Podíl práce na polidštění opice.“ (Tenhle způsob polidštění si ovšem nikdo z vysoce postavených lidí očividně nedopřával. Asi nedůvěřovali Engelsovi dost.)
Před lety se vrátili naši známí z Afriky a přivezli nám jako suvenýr dřevěnou plastiku znázorňující sklizeň kakaových bobů. Ještě po létech si ji rád prohlížím. Pokaždé jako bych slyšel, co nám k tomu ti dárci tehdy vyprávěli.
Plastiku koupili od domorodého zprostředkovatele, možná přímo majitele malé dílničky, kde se řezbami zaměstnávalo několik mužů. Obchodník samozřejmě vycítil, že se dílko líbí, a ochotně přispěchal s vyprávěním, že v dotyčné dílně smí pracovat jen šťastní lidé, protože jen šťastný tvůrce vtělí do dřeva krásu. Když ho totiž něco trápí, nežije v jednotě s materiálem ani s nožem, nehovoří s dílem ani se stvořením, ale myslí na svoji bolest nebo starost. Takového pracovníka pak musím poslat domů, říkal. Přijde, až bude zase šťastný. – Možná to nebylo úplně pravda, ale dobře se to poslouchalo.
Podle Bible se důstojně prezentoval prací i sám Stvořitel. Pracoval šest dní, vypráví Bible. Šest dní tedy Stvořitel hnětl skvostnou harmonii krás i hrůz světa, šest dní tvořil a těšil se, že dílo je dobré. Podle toho nemůže být žádná práce nějakým trestem za mravní selhání, ani holou ekonomickou nutností. Bůh přece neselhává a nemá ekonomické potíže.
Tvořit je dřina požehnaná hned dvojnásob: Nejen člověk formuje hmotu, ale také dílo formuje osobnost člověka. Taková práce je totiž rozhovorem, dialogem, v němž se dostatečně pokorný tvůrce dozví mnoho nového o sobě, o materiálu i o tvoření.
Pracoval jsem mnoho let tzv. intelektuálně jako vědecký pracovník a také řadu let manuálně jako dělník – opravář a údržbář. Musím nahlas vyznat, že doslova krásná dokáže být každá práce v každé profesi. A každá dovede být za nepříznivých okolností nesmyslná, zotročující, ohavná.
„Pracuje jen hlupák neschopný vydělat peníze elegantněji,“ psalo se za tzv. socialismu po zdech jako protest. „Práce člověka šlechtí, ale volovi odře krk,“ připsal jiný. „Mé ručičky, nezoufejte, vy pracovat nebudete,“ hulákali ti, kdo žili z práce druhých, když měli trochu víc piv pod čepicí. Leckteré hříchy minulého režimu jsme si přinesli i do dnešní tzv. svobody.
Práce nepolidšťuje opici, práce zlidšťuje jen člověka. Kdo z jakýchkoli důvodů nemůže věřit, neměl by tím spíš nikomu dovolit, aby jej připravil ještě i o ten sekulární, ale tisíciletími osvědčený proces kultivace – o vztah k práci.
Ježíš, putující svou vlastí, nabízel náhodným i cílevědomým posluchačům pozoruhodně bystrozraká podobenství z běžného života. Nebudete tomu věřit, ale mezi jeho podobenstvími je také jedno věnované drogám. Tehdy tomu tak ještě neříkali, ale ten proces, který postupně rozleptá a vposledku degraduje lidskost osoby, znali už tehdy moc dobře.
Drogou se může stát nejen chemický preparát, ale i sex, tanec, hudba. A také moc nebo ctižádost, což se právě stalo hrdinovi onoho Ježíšova podobenství.
Příběh líčí raketový vzestup a stejně rychlý pád nadějného člověka, původně otroka, pak správce celého hospodářství a nakonec vyvrhele. Za svou strmou kariéru vděčil ten člověk nenápadné službičce. Když se v daném miniúkolu osvědčil, hospodář jej povýšil. A rovnou na svého prvního zástupce. Dopadlo to špatně. Otrok nedokázal odolat fascinaci moci, která mu spadla do klína. Opil se jí, uvěřil ve svou neobyčejnost – a následoval pád. Člověk padl níž, než odkud před časem vstal.
Moc je ohromná čarodějka. Z moudrého udělá blázna, ze spolehlivého služebníka drzého slouhu, který už si nevidí na špičku nosu a šíří kolem sebe šikanu. Jako každá droga, i moc si člověka podmaní. Už mu nestačí být pánem situace, začne určovat, co si ostatní smějí a mají myslet.
Na opojení mocí ztroskotalo mnoho dobře zahájených reformních procesů v politice i ve vědě. Také v náboženství, a nejen v sektách. Benediktinský mnich Hildebrand z reformního kláštera v Cluny, pracovitý, houževnatý a spolehlivý člověk, jako kdyby kopíroval zmíněné Ježíšovo podobenství. Stal se jáhnem římského biskupa a brzy byl zvolen papežem. Tento Řehoř VII. bojoval snad s každým, s kým se setkal, od mnichů po císaře, od kněží po jejich manželky a děti. (Kněží se tehdy ještě směli ženit, ale Řehoř ženaté prostě nesnášel.) Nakonec zemřel exkomunikován a zůstala po něm spoušť, jejíž následky trvají dodnes.
Mocichtivost bývá dokonce urputnější než sexuální touha. Kdo usiluje o moc a vlastnímu svědomí namlouvá, že jedná v tzv. veřejném zájmu, tedy v zájmu církve, společnosti, pokroku atd., stěží unikne kletbě střídavých opilostí, kocovin i neúprosných abstinenčních potíží.
František z Assisi projevil mimořádnou moudrost, když trval na tom, že v jeho řádu se nesmí stát představeným nikdo, kdo po tom prahne. Koho žene touha do čela, má snad už v genech náchylnost ke zneužívání moci. List Filipským říká, co s tím (Fp 2,3n). Jenže ta rada voní málokomu.
Dnešní věřící rodič to nemá lehké. Znovu a znovu musí volit taktiku, jak vychovávat své děti, jak je vybavit do faktické atmosféry dneška a zítřka. Má se vaše dítě připravovat na život jako otloukánek všech agresivních spolužáků a spoluzaměstnanců, anebo má hájit své místo ve společnosti řádně naostřenými lokty? Má povinnost podvolit se, mlčet k šikaně, anebo proti ní bojovat navzdory přesile? Obtížný problém.
Obecně zavazující instrukce či směrnice ani nemůže existovat. V některých situacích je maximem biblická spravedlnost „zub za zub“ (rozuměj: za vyražený zub nevyrážej oko, ani víc zubů než jeden), jindy je to žalostně málo. „Zub za zub“ není ovšem jediná instrukce toho druhu v Bibli. Podtrženo a sečteno, záleží na konkrétní situaci. Pokud nesprávně odhadneme přiměřenost reakce, můžeme roztočit spirálu agrese jak marným odporem, tak bojácným ústupem.
Ale slyším nevyslovenou námitku: Což evangelium nepřikazuje nastavit druhou tvář, když jsme dostali facku?
Stručně řečeno – nepřikazuje. Podle Janova líčení ani Ježíš nenastavil druhou tvář, když jej veleknězův služebník udeřil. Naopak, protestoval. Každý z nás musí znovu a znovu hledat optimální reakci.
V určitých případech působí umění nastavit druhou tvář opravdu jako trumf. Ale ne vždy. Ne každý také dokáže čelit Goliášům pouhým prakem. Text Bible v té věci doporučuje myslet a jednat radikálně jinak, než násilník čeká. Tedy cosi jako terapii šokem. Takovou obranu může volit jen bytost silná. Ta nastaví tvář, protože na to má, ta si to může dovolit, proto tím úspěšně šokuje i boduje.
Těch, co druhou tvář nastaví, je kupodivu mnoho. Nevedou je k tomu citáty z Bible ani tabu násilí, může to být rozpačitá forma zoufalé snahy přežít. Málokdy to přináší slibované ovoce. Moc bezmocných funguje jen u těch, kdo neuvěřili nepřátelské propagandě předstírající, že protivník je všemohoucí a vševědoucí.
Vzpomínám, že můj zbožný otec učil nás děti hrát mariáš. Kluky i holky. Mě to ohromně bavilo. Karty tak pro mě nikdy nebyly lákavým tabu. Díky otcovu moudrému vedení jsme poznali, s čím se v srdci potýká ten, kdo skutečně umí vyhrávat. A ani jeden z nás kartám nebo automatům nepropadl.
Naše děti budou žít v trochu jiném světě než my. Budou jednou čelit zlům, která my ještě neznáme. Jinými slovy: Dítě se musí umět poprat už dnes, aby v budoucnu rozpoznalo, proč se v konkrétním případě prát nemusí a v jiném ani nesmí, nemá-li pro správnou věc víc prohrát než vyhrát.
Některá Ježíšova podobenství v Bibli nás pokaždé znovu překvapí. Patří mezi ně příběh o zvláštní strategii hospodáře, kterému nepřítel v noci záludně zasel mezi pšenici plevel. To podobenství nemá happyend. Ale pokud hospodářův přístup pochopíme, bude se nám hodit i v úplně jiných situacích, než se vyskytují v zemědělství.
Představte si, že hospodář osel pole. Není to malá investice a je s tím spojeno hodně dřiny. Když setba konečně vzejde, ukáže se, že v poli roste mnoho plevele. A hospodář se rozhodne pro pozoruhodnou taktiku: zamítne návrh plevel vytrhat. Počkáme až do žní, pak se plevel spálí, aby se nevysemenil. Pšenici necháme, ať zatím dělá, co umí.
Služebníci naléhají, že situace vyžaduje okamžitý zákrok. Hospodář uznává, že sklizeň bude vzhledem k plevelu nižší, ale kdyby pustil do pole služebníky teď, pošlapali by i pšenici.
Hospodář má pravdu. Je nepříjemná, ale pravda to je. Když nám někdo provede něco nepěkného a pokazí dobře začaté dílo, naštveme se. Jde o princip, vrčíme. Jde o spravedlnost, která dostala na frak. Takové podloudnosti je třeba zatrhnout, chce to exemplární trest. Nakonec toužíme i po pomstě – adrenalin stoupá a s ním také naše zdánlivá akceschopnost, zato rozvaha se ztrácí. A v takové chvíli radí Bible nechat pomstu na Bohu…? Počkat do celosvětových žní?! Bible doporučuje uvěřit, že si to Bůh vyřídí sám. Přenech svoji pomstu Bohu, říká.
Málokomu se ta rada líbí, prý je to zbabělá kapitulace, žádná spravedlnost. Je to dobré tak pro děti, ne pro chlapy, chlap si má vyhrnout rukávy.
Tohle podobenství má pochopitelně pravdu, rozhodně pravdu strategickou. Kdo si vyřizuje spravedlnost vlastníma rukama, dostane se do spirály odplat. Z toho rychlíku už člověk nedokáže vyskočit. Podtrženo a sečteno, spravedlnosti nedosáhne, veškerou energii vkládá do likvidace, na budování nového nemá pomyšlení. Smutný účet.
Bible radí odpustit tak, že nevyřešenou záležitost přenecháme Bohu. To ovšem dokáže jen člověk silný a zralý, někdo, kdo dovede počítat a uvažovat s chladnou hlavou. Dobrý hospodář.
Ani dobrý hospodář se ovšem netváří, že se nic nestalo. Ví, že se to stalo a proč se to stalo. Napříště s tím počítá. Ale jeho srdce je klidné, jeho nevyřízené účty vyřídí Bůh. Bohu přenecháváme ty věci proto, že Bůh hořícího keře je člověku věrný. Je na mé straně, sám se k tomu zavázal a ono to funguje. Tím lépe, že Bůh je vázán věrností i k mému momentálnímu protivníkovi. Aspoň bude ta pomsta opravdu spravedlivá.
Když jsme uvažovali o odpouštění, řekl jsem, že je to veleužitečná násobilka pro každou vyšší matematiku života v nespravedlivém světě. Osvědčené „know-how“. Samozřejmě není docela zadarmo. Odpustit je příliš obtížné, nemám-li důvěru v Boha z hořícího keře, v Boha, který je spolehlivě na mé straně, ale má podobné závazky i vůči mému protivníkovi. A vyžaduje to trpělivost, protože pedagogika i spravedlivá náprava jsou běh na dlouhou trať.
Co potom má v situaci zralé na odpuštění dělat ten, kdo takového Boha nemá, respektive kdo mu nedokáže tak bláznivě důvěřovat? Něco ještě iracionálnějšího: Musí se spolehnout na příznivý osud, šťastnou náhodu, prostě na to, čemu přenecháváme poslední slovo v situacích, které nás přesahují. Každý – věřící i nevěřící – takovou „vyšší instanci“ rozhodně musí mít a má ji.
Někdo neodpouští, ale tím si situaci nezjednoduší, naopak. Věc skutečně odpuštěnou mohu totiž odložit ad acta. Už není na mně, abych zjednal pořádek (stejně by se mi to nepodařilo). První kladné body za tu odvahu se mi připisují v oblasti psychiky: Cítím se svobodnější a pozornost mohu věnovat důležitějším situacím, než byla ta, která mi dosud jako nestravitelná ležela v žaludku.
Odpuštění ovšem není cíl. Podle Bible teprve smíření uspokojí raněnou humanitu, lidskou potřebu společenství i boží zájmy v nás. Smíření znamená sjednotit se s dosavadním protivníkem natolik, že budeme schopni společného díla. Odpuštění odstraňuje překážky, teprve smíření umožňuje pozitivní tvorbu.
Takový postup musí člověk uplatňovat i ve vztahu k Bohu. Musí mu odpouštět, ať to zní sebeabsurdněji. Musí se s ním také smiřovat, protože, jak čteme i v Bibli, Bůh člověka občas převeze. Někdy se ukáže docela jiný, než jsme čekali.
Dobře to ilustruje třeba fiktivní příběh biblické knihy Jób. Jób se tam jako zcela nezaviněně zničený člověk tvrdě hádá s Hospodinem. Vymáhá na Bohu vysvětlení těch osudových nespravedlností, chce vědět, proč Bůh jen přihlíží. Je přece Bůh, může zasáhnout, člověk nikoli, křičí Jób. A přece se ti dva nakonec smíří. Happyend, ale vůbec ne laciný.
To není příběh ze života. Ale rezonují s ním nejtěžší traumata našich dějin – sovětské gulagy, nacistický holokaust, Hirošima, Jáchymov i Srebrenica. Najdou se v něm mnozí dnešní nešťastníci. A dostane se jim něčeho důležitého pro jejich pře s osudem. Je to naděje, že i nejhorší rány lze uzdravit. Je to víra, že i ten „trapně mlčící“ Bůh je člověku neoddiskutovatelně věrný.
Nemohu vám demonstrovat, jak to ta tenká knížečka dokáže. Potřebujete-li nutně do svého osudu zapojit někoho věrného, přečtěte si ji. Víckrát. Nebudete litovat.
Tak vypočítává potřebné ingredience čarodějka ve Dvořákově opeře, když připravuje Rusalce kouzelný nápoj. Víla se chtěla stát člověkem, chtěla mít přímou účast na lidských láskách a zakoušet běžné lidské štěstí. Zápas o humanitu mi někdy připomíná tohle čarodějné kuchtění. Nevyplácí se nechat mu úplně volný průběh, i ta čarodějka musela své věci rozumět. Ale naději na úspěch v tomhle zápase máte i vy.
Lidského optima lze dosáhnout jen vytrvalým balancováním mezi stavy, které jsou pro lidskou bytost v konkrétních podmínkách její existence různě výhodné. V životě nás potkávají lásky i nenávisti, dostáváme nabídky svůdné i jalové, šance zprvu nevábné se posléze ukážou jako požehnání. Nezbývá než se vytrvale snažit udržet v tom vlnobití rovnováhu.
Nesolená polévka není k jídlu právě tak jako polévka přesolená. Člověk s poruchami imunity trpí útoky virů nebo bakterií, ale člověk s příliš silnou imunitou trpí alergiemi. Člověk bez zásad je nepřijatelný, ale člověk se zásadami strnulými, fanatik nebo fundamentalista je nesnesitelný. Lidská rovnováha je vždy rovnováhou dynamickou, nelze ji nastavit jednou provždy, neustále balancujeme.
Udržet rovnováhu je jistě také svého druhu umění. Zná to snad každý z dětství, zkoušeli jsme chodit po vlakových kolejnicích, ba i po šňůře napnuté mezi stromy. Tu elementární schopnost je třeba kultivovat. Cílevědomé vytváření a trvalou kultivaci vztahů považují někteří za hlavní úkol člověka ať už věřícího, či nevěřícího. Myslím, že na této definici je mnoho pravdy. V zásadě je tohle umění dostupné všem, ovšem ne všichni se do něho pustí. Někteří mají raději svoje jistoty. Škoda. I ty hrnce masa z Egypta se jednou přejedí, ale pak už vám ujel vlak i s nádražím.
Pokud jste měli čas poslouchat těch několik sond do hlubin lidských vztahů, možná jste dostali chuť tam proniknout. Nebo jste naopak ztratili odvahu – někomu se to zdá příliš složité. Věřte, jen zdá. Apoštol Pavel v dopise Tesalonickým radí: Na téhle cestě (on jí říkal „spása“) zkoušejte všechno a držte se toho, co prospívá cíli. Určitě by to radil i nám.
Chce to vzdát se návyků pasivního konzumenta a s odvahou, rozvahou i pokorou experimentovat. Dělat chyby, ale litovat jich a usilovat o nápravu. Má-li pravdu evangelium, je to lepší než svoje hřivny pro jistotu zakopat. Kdo se dokáže spoléhat na tahle zvláštní pravidla kvalitního života, neprohloupí.