Lidská liturgie nového vídeňského arcibiskupa

Když byl v lednu 2025 tehdy osmdesátiletý kardinál Christoph Schönborn uvolněn ze služby vídeňského arcibiskupa, nejen on sám neskrýval překvapení z toho, že nebyl hned jmenován jeho přímý nástupce, nýbrž pouze dočasný apoštolský administrátor.¹ Stal se jím dosavadní biskupský vikář Josef Grünwidl (*1963, na obrázku). Jak vyšlo později najevo, měl se zřejmě Schönbornovým nástupcem stát již tehdy, ale dosti razantně jmenování odmítl s tím, že je schopen zastat maximálně právě jen dočasnou správu arcidiecéze.² Když nakonec přece jen 24. ledna 2026 na arcibiskupský stolec nastoupil, komentoval to slovy adresovanými apoštolskému nunciovi: „Excelence, vím, že jste to se mnou v minulých měsících neměl jednoduché, ale Vy jste mě trpělivě a otcovsky napomínal, povzbuzoval a posiloval. Díky za to.“³ A připomněl, že vídeňský dóm pamatuje situaci, kdy během biskupské konsekrace kandidát prohlásil, že není hoden a připraven, a utekl před katedrálu, kde čekal řidič.⁴ Grünwidl dále citoval své spolupracovníky, kteří mu prý řekli: „Josefe, nespoléhej se na to, že venku bude čekat auto…“

Podrobněji celý vývoj popsal na tiskové konferenci v den jmenování arcibiskupem 17. 10. 2025.⁵ Co se tedy od brzkého jara do podzimu 2025 změnilo? 1) Poznal mnoho spolupracovníků, díky kterým viděl, že rozsah úkolů, které ho zpočátku zavalily, lze společně zvládnout. 2) Napříč arcidiecézí se opakovaně setkával s prosbami, aby jmenování neodmítal, bude-li osloven. 3) Sám sebe nepovažoval za vhodného kandidáta a má před tímto úřadem stále veliký respekt, ale pochopil, že „Bůh nechce, abych byl perfektní a dokonalý, ale abych byl k dispozici (něm. verfügbar).“⁶ Proto o dva dny dříve (15. 10. 2026), když mu nuncius oznámil, že byl vybrán, tentokrát už bez váhání souhlasil. V tu chvíli už věděl, že tak vyhoví nejen přání papeže, ale velikého množství diecézánů. Tím, že ve shodě se svým svědomím napoprvé odmítl, že se takříkajíc nenechal zmanipulovat výroky typu „Svatý otec si to přeje“, umožnil vlastně, že se do procesu rozhodujícím způsobem, byť mimoděk, zapojil Boží lid.

Schönborn neskrýval z výběru nástupce radost⁷ a připomněl, že když sám nastupoval do služby arcibiskupa v r. 1995, kterou přebíral po skandálu svého předchůdce kardinála Hanse Hermanna Groëra,⁸ vybral si za sekretáře čili prakticky nejbližšího spolupracovníka právě Grünwidla. Ten však už po třech letech naléhavě žádal o uvolnění z tohoto úřadu, protože se chtěl stát „obyčejným“ farářem, jímž pak byl celé čtvrtstoletí.⁹ „O církevní kariéru jsi neměl vůbec žádný zájem“, poznamenal ve své homilii Schönborn.

To byla jistě pravda – jinak by Grünwidl nezveřejňoval své názory na povinný celibát a svěcení žen. Např. pouhý měsíc před jmenováním arcibiskupem vyjádřil v rozhlasovém interview názor, že celibát by neměl být podmínkou přijetí kněžství, nýbrž svobodně zvoleným duchovním způsobem života. Vyslovil se také pro to, aby nebyla potlačována debata o možném jáhenství žen, a podpořil návrh na začlenění žen do nejužšího poradního sboru papeže, totiž kardinálského kolegia.¹⁰ Ženy by podle jeho názoru neměly být jen spolupracovnicemi na mnoha úkolech církve, ale měly by také spolurozhodovat. Otázku ordinace žen vnímá jako složitější. Sám by tuto možnost přivítal, ale domnívá se, že o tak výrazné změně by musel rozhodnout ekumenický koncil.¹¹

„Jestliže mě děsí to, čím mám být pro vás, pak to, čím jsem s vámi, mě utěšuje. Pro vás jsem biskup, spolu s vámi jsem křesťan,“ prohlásil Grünwidl s odkazem na sv. Augustina.¹² Je zřejmé, že se svůj úkol bude snažit vykonávat ne jako solitér, ale v souznění s duchovními i laiky, jak ho o to ostatně ve jmenovacím dekretu žádá i papež, když píše, aby se „ve všem osvědčil jako stavitel mostů, duchovní pastýř a týmový hráč (lat.: socios in laboribus).“¹³ Sám to s poukazem na verš „Ty jsi tón v Boží melodii“¹⁴, který zazněl v písni dětského sboru, vyjádřil následovně: „Každá a každý jednotlivě je nosným a důležitým tónem a společně jsme písní. Společně můžeme nechat rozeznít Boží melodii, jeho píseň lásky a pokoje, jeho protestní píseň a jeho velikonoční píseň naděje. K tomu jsem připraven a k tomu všechny srdečně zvu.“¹⁵

Tyto postoje a akcenty byly v liturgii biskupské konsekrace a uvedení do úřadu citlivě vyjádřeny několika neobvyklými prvky, které takříkajíc vycházely ze shromáždění. Nakolik je možné vycítit z televizního záznamu,¹⁶ byla celá liturgie prostoupena velkou radostí všech zúčastněných. Radost byla zřejmá i ze společného zpěvu. Přestože se podílelo šest různých hudebních těles, zbylo dost prostoru pro zpěv celého shromáždění, který profesionální sbory vhodně podporovaly.¹⁷

Kandidát šel z budovy arcibiskupství do katedrály doprovázen asi 60 mladými lidmi. Tím chtěl vyjádřit, že nechce jít sám, ale společně zvláště s těmi, kdo představují budoucnost církve.

Nejprve se krátce pomodlil u bočního oltáře v zadní části katedrály, na kterém je umístěn mariánský obraz a tabernákl. Demonstroval tím, že chce nejprve vykonat to, co denně dělají desítky lidí, kteří katedrálu navštíví.

Další zastavení bylo uprostřed katedrály, tj. uprostřed shromáždění. Tam nejprve, jak předepisuje rituál,¹⁸ jeden z kněží, který kandidáta předtím spolu s mladými doprovázel, požádal jménem místní církve biskupa-světitele o jeho konsekraci. Tento kněz nebyl oblečen jako ostatní v chórovém oděvu, ale v civilu, takže mohl vzniknout dojem, že jde o laika.

Zatímco rituál počítá s tím, že jmenovací listinu prezentuje a z ambonu čte některý z jáhnů či kněží,¹⁹ zde to byla žena pracující v pastoraci.²⁰ Byl to první moment ukazující zřetelnou snahu zapojit do liturgie ženy. To vše se neodehrávalo v presbytáři, jak předpokládají rubriky, ale uprostřed katedrály, kde byla umístěna křtitelnice.

Následovala totiž připomínka křtu, která obvykle součástí biskupské konsekrace nebývá. Zde měla zdůraznit všeobecné křestní kněžství všech. Nejprve dva laici – ministrant a ministrantka – zároveň ze dvou džbánů nalili do křtitelnice vodu. Po obvyklé krátké eulogii, kterou nad vodou pronesl kardinál Schönborn, navázal Grünwidl modlitbou:

Pane Ježíši Kriste, pastýři svého lidu, zde jsem.

Křtem povolán společně zvěstovat evangelium,

skryt v bezpečí společenství věřících,

chci být k dispozici ke službě, která je mi s důvěrou svěřena jako úkol.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Kropením lidu pak posloužili symbolicky čtyři lidé, kteří se nějak podílejí na hlásání evangelia: kněz, jáhen, učitelka náboženství a pastorační asistentka. Kanovníci a mladí, kteří tvořili doprovod, se sami rukou dotkli vody ve křtitelnici. Pak zaujali místa v presbytáři po boku zástupců ekumeny, biskupů, kanovníků a opatů. Škoda, že zde nebyly také představené ženských klášterů.

Na tomto místě si lze všimnout zdánlivého detailu: Zatímco biskupové a kanovníci seděli v chórových lavicích, právě mladí, představitelé jiných křesťanských církví a představení klášterů měli připravená místa v prostoru mezi katedrou a tzv. hlavním oltářem. Celé shromáždění tak bylo uspořádáno, samozřejmě v mezích možností trojlodního gotického kostela, okolo stolu Páně a okolo svého biskupa. Můžeme jen litovat, že podobné uspořádání (zatím) není možné v pražské katedrále, protože dosud nebyl realizován oltář v křížení hlavní lodi a transeptu, jak je to běžné v mnoha jiných středověkých katedrálách a jak to už krátce po II. vatikánském koncilu navrhoval architekt Jan Sokol.²¹

V bohoslužbě slova zazněly následující úryvky: 1 Kr 3, 5.7–12; Žl 37, 3–4.5–6.30–31 (zpíval evangelík); Ef 3, 8–12 a J 15, 9–17. V homilii se kardinál Schönborn věnoval především prvnímu čtení, zejména v. 9: Kéž bys dal svému služebníku srdce vnímavé.

Při litanii se vystřídala řada zpěváků a zpěvaček. Kromě němčiny zazněla i angličtina, polština, francouzština, španělština a chorvatština – jistě s ohledem na národnostní menšiny žijící ve Vídni.

Působivé bylo zvonění největšího zvonu (zvaného Pummerin) během vkládání rukou.

Otevřený evangeliář²² nad hlavou klečícího svěcence během konsekrační modlitby držela tatáž čtveřice, která v úvodu posloužila kropením vodou – kněz, jáhen, učitelka náboženství a pastorační asistentka. Rubriky rituálu na tomto místě počítají se dvěma jáhny.²³

Na další jednotlivé momenty – pomazání křižmem, předání evangeliáře a prstenu – reagovalo shromáždění zpěvem antifony: Radujte se, jsme Boží lid, vyvolený jeho milostí. Tato antifona ovšem nezazněla po následném předání mitry. Možná proto, že slova, kterými její předání rituál doprovází, ji chápou jako osobní ozdobu.

Zvlášť silný moment představovalo předání berly, která je symbolem pastýřské služby. Obvykle ji nově vysvěcený biskup přebírá, než usedne na katedru, od biskupa-světitele,²⁴ jemuž ji podá někdo z asistence. Zde ale nejprve putovala z ruky do ruky ze středu shromáždění, tj. od křtitelnice. K tomu účelu byl v prostřední uličce vytvořen lidský řetěz. Grünwidl tak berlu obdržel Schönbornovým prostřednictvím vlastně od celého shromáždění. Schönborn zde opět vyjádřil svou radost, když slova rituálu doplnil osobním úvodem: „Milý Josefe, s velkou radostí a vděčností ti předávám berlu…“ Dlužno dodat, že se jednalo o dřevěnou berlu, která původně patřila pomocnému biskupu Helmutu Krätzlovi (†2023), který „jako nikdo jiný trval na důsledném uskutečňování závěrů Druhého vatikánského koncilu“.²⁵

Pozdrav pokoje si nový biskup předal nejen u katedry s biskupy, jak předpokládá rituál,²⁶ ale také uprostřed shromáždění s řadou laických spolupracovníků diecéze z různých oblastí. I přes zvuk všech tří varhan, které tento moment doprovázely, bylo zřetelně slyšet arcibiskupovo opakované: „Děkuji, děkuji, děkuji…“ Vyměnil si pozdrav se zástupci jáhnů a kněží. Divák přitom mohl zaslechnout arcibiskupovu otázku: „Jak se cítíš?“

Obvyklá finanční sbírka při přípravě darů se zřejmě nekonala, ale účastníci byli předem vyzváni, aby podpořili vybrané projekty pro potřebné²⁷ a aby nabídli svůj čas pro dobrovolnickou činnost v církvi.²⁸

Po přípravě darů nebyl kadidlem uctěn jen oltář, předsedající a osazenstvo presbytáře, ale důkladně také celé shromáždění, a to tak, že několik ministrantů a ministrantek s kadidelnicemi prošlo katedrálou.

Komunio pod obojí bylo bohužel podáváno jen koncelebrujícím klerikům. Nicméně je třeba ocenit, že namísto obvyklých malých hostií kulatého tvaru (Einzelhostien) byly pro všechny připraveny výhradně částky nalámané z velkých hostií. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby byly lámány až při fraktoriu, což by ovšem bylo pro zhruba 3000 účastníků těžko proveditelné.

Po modlitbě po přijímání následoval zpěv Te Deum, při němž Grünwidl – jak předpokládá rituál²⁹ – Grünwidl procházel katedrálou a žehnal gestem ruky. Komentátor přímého přenosu to interpretoval jako symbolický výraz touhy požehnat každému jednotlivci.

Poté se před oltářem shromáždilo 16 představitelů ekumeny (vč. např. starokatolické biskupky Marie Kubin a luterské biskupky Cornelie Richter), kteří arcibiskupovi společně požehnali slovy Áronského požehnání. Následoval Grünwidlův proslov a projevy dvou politiků.

Závěrečné požehnání nadepsané Požehnání a poslání bylo rozděleno do dvou částí: 1) Prosba o požehnání pro arcibiskupa a 2) Biskupské požehnání. V brožuře, kterou měli všichni k dispozici, byla první část uvedena pokynem: „Všichni shromáždění žehnají společně arcibiskupa.“ Žehnací modlitba zněla:

Kéž na tebe sestoupí Boží požehnání,

Otec, jenž se o tebe stará

a ochraňuje tě jako matka.

Kéž tě požehná Bůh Syn,

jenž je zván Ježíš Kristus

a je tvým bratrem, přítelem a druhem po všechny dny tvého života.

Kéž tě požehná Bůh Duch svatý,

jenž v tobě bydlí

a z nitra chce léčit, co je v tobě zraněné.³⁰

Arcibiskup za toto požehnání krátce poděkoval a všechny rozesmál, když řekl: „My všichni v Rakousku jsme dnes mohli spolu slavit dojemnou událost, která se těšila i mezinárodní pozornosti. Myslím přirozeně sjezd v Kitzbühelu-Streif. A tam šlo o to jediné: Kdo je nejrychlejší. Kdo je první. A kdo nakonec stojí na stupínku. Já tu teď stojím na podestě. Ale proto ještě nejsem ten nejdůležitější ve vídeňské arcidiecézi. Protože v církvi nejde o to, kdo stojí vpředu nebo nahoře, ale o to, kdo je velký v lásce.“ Po obvyklém závěrečném požehnání se na náměstí okolo dómu konalo agapé za účasti nového arcibiskupa – v duchu slova z 1. čtení: Tvůj služebník je uprostřed tvého lidu. (1 Kr 3, 8)

Podobné momenty byly součástí některých dalších liturgií, jimž nový biskup předsedal v prvních týdnech své služby na různých místech. Tak např. při eucharistii, kterou hned druhý den slavil s chudými lidmi, si od nich nechal individuálně žehnat.³¹ Nebo v jedné z farností zařadil prvek, který bychom mohli nazvat ritus společné odpovědnosti za hlásání evangelia.³² Jáhen po přečtení evangelia vrátil evangeliář arcibiskupovi a ten ho předal jednomu z laiků se slovy:

Skrze křest a biřmování jsme se stali kněžími, králi a proroky. Obecné kněžství je základem našeho povolání dosvědčovat evangelium – radostnou zvěst, Boží melodii – slovem i činem na všech místech, kam jsme posláni.

Evangeliář si pak laici podávali z ruky do ruky, až byl uložen na pult uprostřed kostela. Obdobný ritus evangeliáře není ve vídeňské arcidiecézi neznámý, ale užívá se při „znovuzaložen퓳³ farnosti v rámci obnovného procesu APG 2.1.³⁴

Liturgie v pojetí arcibiskupa Grünwidla potažmo vídeňské arcidiecéze³⁵ je dobrým příkladem toho, jak se lze vymanit z pouhého rubricismu a liturgii smysluplně obohatit ne extravagantními ceremoniemi, ale způsobem, který všem pokřtěným pomůže pocítit a prožít, kým jsou a kým se mají stávat. Rozvoj církve skrze liturgii je ve vídeňské arcidiecézi téma.³⁶