Když vnoučata Boha už ani nepostrádají

Předávání víry stále méně probíhá v rámci rodiny. Zejména prarodiče se těžko smiřují s tím, že jejich vlastní děti a vnoučata nechtějí akceptovat náboženské názory a praktiky, které se jim snažili vštípit. Tady může pomoci změna perspektivy.

„Nedokázali jsme to, nenaučili jsme je věřit“, stěžuje si babička, i když všech jedenáct jejích vnoučat bylo pokřtěno. „Co se to vlastně stalo?“ Podobně jsou na tom mnozí prarodiče. Ptají se, co udělali špatně a jestli je to jejich vina, že se jejich děti nebo vnuci vydali v oblastí náboženství jinou cestou.

Vnoučata bez Boha? Tahle otázka zaměstnává především prarodiče. Ale kladou si ji i rodiče a děti. Denně se jí zabývají duchovní, učitelé náboženství a katecheti. Je to výrok šokující, zejména když škrtneme ten otazník. Žijí vnoučata skutečně bez Boha, pokud nejdou v náboženských stopách svých rodičů a prarodičů? O co přicházejí? Co zůstává? Vzniká něco nového, třebaže ne ve formě náboženství?

Na podobné otázky narážíme, když se intenzivně zabýváme myšlenkou, co se stane, jestliže se v rodině zjevně ztratí víra. Prarodiče jsou zmateni a zklamáni, když v životě jejich vnoučat víra zdánlivě přestane hrát roli. Pro příslušníky starší generace plynou z této napjaté situace důsledky pro ně samé, pro jejich osobní víru a vztah k církvi. Pro mnohé představují výzvu, které se raději vyhýbají. Ale může to být příležitost podrobit vlastní víru kritickému zkoumání a po stránce příslušnosti k církvi zaujmout nové stanovisko.

Když víra nebyla vložena do kolébky

Vnoučata bez Boha? Na to nelze adekvátně odpovědět, nevezmeme-li v potaz momentální náboženskou a církevní situaci. Je zřejmé, že v našich zeměpisných šířkách náboženství ustupuje do pozadí a s církví to jde očividně s kopce. Roste počet osob, kteří tam, kde chybí Bůh, nic nepostrádají (Jan Loffeld).

Navíc: Duchovní nabídku člověk dnes nedostává takříkajíc do kolébky, jak bylo dřív samozřejmé. Ta „věc“ s Bohem, resp. obchod se spiritualitou, je stále více záležitostí volného trhu. Poselství církve je pouze jedním ze široké nabídky produktů, církev už jediným hráčem ve službách Boží lásky k lidstvu (Paul Michael Zulehner). Patent na interpretaci spirituality dávno ztratila. Co z duchovní nabídky si mladí lidé vyberou, je na nich samotných. Přitom jsou vystaveni mnoha vlivům, které na ně působí silněji než církev nebo rodinné prostředí.

Tento trend by měli prarodiče a duchovní brát vážně, neměli by před ním zavírat oči. Zastavit vývoj však nemohou, i kdyby se sebevíc snažili. Pro babičky a dědečky to znamená, že pro předávání víry mohou udělat jen tolik, kolik je v jejich malém světě možné.

Svět kolem nich se proměnil. Stejně tak i jejich malý svět, jejich rodina. A právě to dělá mnohým z nich starosti. Kdo bude ještě vnoučatům vyprávět o Bohu, když to, co bylo dříve samozřejmé, je pryč? Díky křtu dětí jsou prarodiče na začátku „ušetřeni“ vlastního svobodného rozhodnutí. Ale když jsou pak mladí sami schopni zabývat se otázkou víry, mají prarodiče zcela vyklidit pole různým influencerům? Mají se držet zpátky a vnoučata jednostranně neovlivňovat? Nebo by měli vyprávět potomkům o Bohu zcela bez ohledu na situaci?

Mnozí si nevědí rady. Ona totiž jedna správná odpověď neexistuje. Vzhledem k celkové situaci náboženství a církve je třeba vycházet z individuální, konkrétní situace prarodičů a jejich potomků.

Tady jsou velké rozdíly. Někteří mladí kráčejí vědomě duchovní cestou, kterou poznali díky svým předkům. Jiní sice víru rodičů a prarodičů neodmítají, ale sami se o víru a církev nezajímají. Jiným jsou víra a církev lhostejné. A mnozí se k tomu tématu staví jednoznačně kriticky a nepřátelsky. Pokud existuje mezi prarodiči a jejich dětmi a vnoučaty v obecných věcech shoda, je pro prarodiče snadné sdílet s potomky náboženské představy a duchovní praktiky – při neutrálním nebo přátelském přístupu prarodičů se vnoučata prostě připojí k jejich náboženskému životu. Rodiče, kteří jsou nábožensky indiferentní, ale zároveň kritičtí a nepřátelští vůči církvi, často nechtějí děti vystavovat jakékoli formě náboženského ovlivňování nebo indoktrinace. To může zajít až tak daleko, že se v rodině o Bohu vůbec nesmí mluvit.

Prarodiče musejí rozhodnutí svých dětí respektovat. Mohou být zklamaní, ale neměli by to neustále dávat najevo. Jinak riskují, že se jim děti a vnoučata odcizí a oni sami se uzavřou ve svém smutku a zahořknou. Vědí sice, že za problémy s předáváním víry může také postupující sekularizace, ale přesto si dělají výčitky: Při náboženské výchově nutně dělali něco špatně, a je to tudíž i jejich vina, že děti či vnuci zvolili v oblasti náboženství jinou cestu.

Je možné, že vychovávali potomky nábožensky příliš přísně nebo jim Boha prezentovali hlavně jako trestajícího vládce. Někteří prarodiče se s těžko stravitelným učením církve identifikovali a pastoraci, která měla na děti negativní vliv, sami praktikovali ve vlastní rodině. V takovém případě by se měli ke svému názoru hlásit. Možná to byla chyba, ale jednali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To ještě neznamená, že jako prarodiče selhali.

Někteří si mohou ze svých pocitů viny vytvořit domácí oltářík, před nímž se budou denně klanět. Místo toho by si měli pokorně přiznat, že při předávání víry prostě nemají ten vliv, který si přáli mít. To jim může ulevit.

Přicházejí vnuci o něco, když víra v rodině mizí? Vědecké výzkumy potvrzují, že duchovní praktiky, jako je modlitba a meditace, pozitivně ovlivňují odolnost. Přispívají ke snížení stresu a posilují schopnost empatie a soucitu. Ukazuje se, že nehrají pouze vedlejší roli, ale aktivně podněcují a trénují náš nervový systém. Tento efekt se zesiluje, jsou-li tyto praktiky spojeny se zážitkem společenství. Psychoanalytička Margarete Mitscherlich říká, že jí v těžkých chvílích pomohla modlitba, i když ona sama v Boha nevěří. Účast na bohoslužbě nebo modlitbě v době nemoci přináší řadě lidí posilu a útěchu. Pociťují úlevu, zmírnění bolesti. Sílu víry jedinečným způsobem potvrzuje dvanáctibodový program Anonymních alkoholiků, v němž hraje velkou roli moc, která je větší než člověk sám.

Neupíráme tedy dětem a vnoučatům něco, co by mohlo přispět ke zkvalitnění jejich života, když ignorujeme jeho náboženský rozměr? Uzavíráme jim přístup k dimenzi, která se v dobách nouze může stát zdrojem síly.

I to jsou jistě důvody, proč je mnoha prarodičům zatěžko vzdát se rituálů a nepředávat duchovní praxi, např. modlitbu. Ale nezbývá jím než spoléhat na to, že svými názory a postoji potomky ovlivní. Komik Karl Valentin prý prohlásil: „Děti nelze vychovat – stejně nás budou ve všem napodobovat.“ Tahle věta platí i pro vnuky a pro oblast náboženství. Kromě toho by prarodiče měli mít na paměti, že kromě nich jsou tu i jiní lidé – přátelé, kmotři, duchovní –, kteří mají vliv na to, zda jejich vnuci budou náboženství přikládat význam. Některá vnoučata možná objeví modlitbu a její uklidňující a uzdravující sílu později.

Už Martin Heidegger řekl: „Nejdelší a nejtěžší cesta je pro nás lidi cesta k tomu, co je blízko.“ Proto – vyvozuje Carl Gustav Jung – často rádi, spontánně odmítáme dozvědět se něco o sobě, a pilně se zabýváme druhými lidmi, jejich starostmi a hříchy. Prarodiče by měli diskusi o víře a příslušnosti k církvi využít jako příležitost zamyslet se intenzivněji, kritičtěji a zásadněji nad vlastním náboženským životem.

Tak se mohou vyhnout onomu nebezpečí, že místo aby se zabývali sami sebou, budou si lámat hlavu se záležitostmi druhých. Pokud dokážou změnit úhel pohledu, možná si poprvé v životě položí otázku: Co moje víra a příslušnost k církvi skutečně znamená pro mě osobně? Byla mi víra vnucena, a přitom v mém každodenním životě nehraje roli? Povzbuzuje mě, abych se postavil k životu čelem? Pomáhá mi překonávat strádání a porážky? Dává mi důvěru v sílu, která dokáže víc, než jsem schopen udělat pro sebe já sám?

Může je také napadnout vystoupit z církve. Anebo dojdou prarodiče k poznání, že mají-li v církvi zůstat, musejí ukončit symbiotický vztah s ní a zaujmout k ní zdravý odstup. I pro ně může být důležité emancipovat se, nepřenechávat už církvi a jejím oficiálním zástupcům moc nad sebou a nad důležitými oblastmi osobního života. Tak získají imunitu proti pokusům o náboženskou manipulaci. Sami budou rozhodovat, kdy mají církev a její učení poslouchat.

Zastaralé představy

Někdy to znamená i rozchod s vžitými představami – například s představou, že do nebe se dostanou pouze pokřtění. Karl Rahner řekl, že do nebe může přijít i nepokřtěné dítě. Totéž měl na mysli Ottmar Fuchs, když nazval svoji knihu Blahoslavený, kdo tomu věří... Kdo tomu nevěří, přijde do nebe také.¹

Boží láska k nám nezačíná až v okamžiku křtu. Anglická poustevnice a mystička Juliana z Norwiche (cca 1343 – 1416) to vyjádřila slovy: „Bůh nás nikdy nezačal milovat, protože nás miluje věčně“. Proto také jeho láska nepřestane ani tehdy, když vystoupíme z církve. Křest potvrzuje a utvrzuje věčnou pravdu: Bůh nás miluje. Pro Boha nehraje roli, jestli jsou vnoučata pokřtěna, nebo ne, jestli do kostela chodí, nebo nechodí. Bůh je vítá a je tu pro ně po celý jejich život i po něm. Na to se mohou prarodiče, ale i ostatní křesťané, duchovní a katecheti spolehnout.

Vnoučata bez Boha? Ne, žádná vnoučata nejsou bez Boha. Už jen proto, že Bůh je. Ale jestliže Bůh je, nikdo ho nemůže vyloučit. To by mohlo být útěchou pro prarodiče, kteří se bojí, že jejich vnuci budou žít bez Boha, pokud nebudou chodit do kostela a dodržovat duchovní praktiky, které oni sami dodržovali. Mělo by to být útěchou i pro duchovní a pastorační pracovníky, kteří se snaží předávat víru a vidí, jak je jejich námaha mnohdy marná.

Ti, kdo Boha odmítají, by mohli tvrzení, že nás Bůh samozřejmě akceptuje a že ho nelze vyloučit, považovat za nesnesitelnou nehoráznost. To je pochopitelné, ale musejí to snášet – tak jako prarodiče a duchovní musejí snášet, když jim jiní předhazují, že samozřejmě existují mladí bez Boha, protože Bůh pro ně neexistuje a oni ho nepostrádají.

Z Herder Korrespondenz 2026/1 přeložila Helena Medková