(2002)
Jsem tu pozván mezi lidi, kteří vědí, proč a komu uvěřili; věří v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev a stojí o ni; mají rádi svoji konkrétní církev, která jim kdysi zprostředkovala dar víry a v níž ta „jedna církev“ tajemně existuje na mnoho různých způsobů, a chtějí pomáhat s fungováním církve i ve prospěch svých dětí.
Církev, to jsou lidé spojení vírou v pomoc Ducha svatého při osobní realizaci víry. Tvář církve nemůže být jiná, než je tvář jejích věřících členů. Existují logické podmínky životaschopnosti našich církví, jejich schopnosti vzájemně se obohacovat různými tradicemi bez ztráty vlastní, specifické tváře.
Většina věřících v postkomunistických zemí už nejsou děti, ale ve věcech víry se chovají jako děti, případně jako dospívající, ne jako dospělí.
V čem vidím znaky dětinskosti dospělého:
Dítě poznává svět jako svět mnohých tabu, kterým nemusí rozumět, ale musí si na nědát pozor. Pohádku nebere jako poučení, nýbrž jakorealitu: perníková chaloupka je z perníku. Matoušův popis Ježíšova dětství se slaví o několika svátcích – včetně oslů a volů, slonů a velbloudů. Dítě konzumuje, a nikdo mu nevyčítá konzumní životní styl. Dítě má rádo spoustu věcí, ale doopravdy miluje jen sebe. Garantem v tom světě pohádkových řešení, pohádkové moci a pohádkové spravedlnosti je neotřesitelná autorita, která ví vše a vše také dokáže.
Co jsou znaky puberty? Protože pohádky ztratily glanc, nastupují místo nich ideje a ideály, viděné obvykle černobíle. Komunikaci typu LOGOS se tleská, MYTHOS se leda trpí. Katechismus je důležitější než perikopa z evangelia. Objevuje se hrdost nad „my“ (parta) – musíme se sdružit, aby nás bylo vidět, čím víc nás bude, tím víc máme pravdu.
Dospělý je ten, kdo dětství ani pubertu nevynechal, ale obojí už splnilo svůj úkol, a proto dospělý opustil jejich praktiky. Už poznal vlastní meze a spřátelil se s pravdou o sobě samém, pokora ho neničí, ale dává mu svobodu. Dospělý dovede poslouchat i poroučet. Už zjistil, že na leccos je sice lepší použít LOGOS, ale že tajemství lzelépe sdělitprostřednictvím příběhu, podobenství, MYTHU.
Věc vnímáme jako sochu z kamene, ve skutečnosti jsou její obrysy interpolací obálky kmitavých pohybů atomů. Přesto kupujeme “pevný stůl“. Idea svobody sestoupila ze světa idejí a práv do světa mocných realit, kde na ni čeká spousta práce a neúspěchů. Idea odpovědnosti už přerostla do umění hledat smysluplné odpovědi na otázky po smyslu konkrétního rozhodnutí.[HM1]
Pokud se dospělý projevuje jako dítě nebo pubescent, normální lidé považují jeho chování za infantilní nebo za „zamrzlou pubertu“. Jen skutečně dospělý člověk může posloužit dítětivýchovou k dospělosti.
Křesťanské náboženství vede dítě i dospělého, ale křesťanská víra je víra dospělých. Dítě nepochopí, proč je kříž pro Řeka bláznovstvím, pro Žida pohoršením a pro nás vítězstvím. Dítě bylo odkojeno náboženstvím. Pubescent s náboženstvím bojuje. Dospělý s ním má naložit dospěle.
Žádné náboženství nespadlo z nebe, všechna museli vytvořit lidé (s větší či menší pomocí Boží), a proto všechna náboženství odrážejí jako v zrcadle svět lidských bytostí. Nemohou postihnout pravdu absolutně, ale o pravdě setkávání s Bohem přece jen nějak vypovídají. Podléhají vývoji, zrají, mohou trpět demencí a infatilismem. Na náboženskou oblast platístejná pravidla lidského étosu jako na jiné kulturní oblasti.
Ježíš nepřišel hlásat nové náboženství, ale svědčit s naléhavostí o spásné roli víry v konkrétní „dobrou zprávu“. Spása není v nábožnosti, ale ve víře.
Konzumentský styl je styl eticky správný pouze v dětství. V dospělosti je velmi často projevem lenosti a neodpovědnosti (v podobenství o hřivnách mluví Ježíš o služebníkovi neužitečném).
Na konzumentství mají zájem bohužel obě strany. „Lid“ dostává kašičku předžvýkaných idejí – nemusí nic dělat. Odpovědnost prý nemá konzument, ale ani vrchnost. „Strana učící“ vytváří všeobecný dojem, žeexkluzivníBoží vyslanci a důvěrníci jsou nezastupitelní a absolutně nepostradatelní, a zaštiťuje se božskostí pravdy, zákona.
Být dospělýje šance být podobnýKristu. Dospělost lidské bytosti vyžaduje od každého přiměřenou míru svobody a odpovědnosti. Od dítěte můžeme chtít, aby při bohoslužbě hezky zbožně sedělo a nerušilo. Od dospělých žádal Ježíš, aby tu prazvláštní událost sami slavili, tedy vytvářeli ji, byli jejími aktéry.
Jen dospělý Ježíš z Nazareta byl pomazaným, Kristem. Jen dospělí křesťané mohou a smí to, co od nich slavení památky Krista doopravdy žádá: aby i oni – na věčnou Kristovu památku – vydávali svá těla a svoji krev, když to druzí potřebují.
Kolegialita znamenávěřit i tomu Duchu svatému, který spolupracuje s mým kolegou, který byl pokřtěn ve jménu téžeTrojice, byťv jiné církvi. Kolegialita zahrnuje i ženský prvek, protože žena vidí realitu jinak než muž a sám Hospodin usoudil, že žena je pro muže nezastupitelná (a naopak). Nekolegiální člověk vidí v každé kritice kverulantství.
Subsidiarita znamená důvěřovat, že něco lze zařídit lépe jen nahoře a něco zaserovnou na naší úrovni dole, i bez požehnání vrchnosti.
Snaha nevpustit do církví principy subsidiarity a kolegiality je humorné vysvědčení o ignoranci některých struktur, které si nevšimly zákonitostí platících v globalizující se společnosti.
Už Ježíš poukazoval na to, že lidé světa jsou díky své protřelosti úspěšnějí než lidésvětla.
Je bláhové snažit se urvat místo na politickém výsluní, jako by kromě nás neexistovala mravnost a kultura. Je bláhové vymáhat si uznání světa za to, že Evropa byla kdysi vzdělaná právě díky křesťanství. Dnes rozhodují ve světě jiné síly a jiné typy vzdělání
Ježíš v pozici slabšího volil proti přesile moci šokující taktiku – kenosis. Dal ji i dozávěti prosvé přátele („To čiňte na mou památku“). Jen ten, kdo volí taktiku kenosis., uvěřilevangeliu.
Poslední koncil římských katolíků si přál, aby jejich církev sama sebepochopila nově a zřetelně jinak, než jak to formulovaly dva předcházejícíkoncily – militantně protireformačnítridentskýa militantně restaurační I. Vatikánský.
Dnes už se tedy církev neskládá z hierarchie a Božího lidu, ale je Božím lidem, jemuž hierarchie z Boží vůle slouží, nikoli kraluje. Tohle ještě neumíme a neučíme se to. Přitom existuje způsob, jak se tomu učit, totiž uplatňováním „moci bezmocných“. Tohle účinné umění osvědčil nejen Kristus Král v antice, ale i Martin Luther King nebo Ghándí ve 20. století. Ti tři sice zahynuli, ale svou věc prosadili mocí bezmocných. Františkovi z Assisi se dokonce podařilo uniknout papeži Inocenci III., který vkřížových válkách zaváděl v Evropěnové pořádky ohněm a mečem.
Církvím nechybí odpovědnost. Ale často se jeví jako nedospělá.
Evangelium (a také poslední koncil) nabízí vyzkoušené a osvědčené taktiky dospělosti. Patří k nim především:
- druhově odlišný typ autority
- dospělá poslušnost
- ochota přijmout a co nejlépe plnit roli služebníka
- ochota demonstrovat moc bezmocných na svém vlastním osudu („vezmi svůjkříž“)
Definice: Autorita je umění být trvale důvěryhodnou osobností.Je podmínkou věrohodnosti tradice.
Vrcholným posláním autority je předávat prostřednictvím svědectví (martyria) to, čemu věříme, co jsme směli zakusit jako fungující evangelní „Bůh s námi“ (leiturgia) a co realizujeme (diakonia). Autority se všeobecně nedostává, chybí jak těm, kdo by ji měli mít, tak těm, jimž by měla v krizové situaci ulehčit život.
Nejčastější typy degradace autority:
- autoritářství jako zástěra osobní mocichtivosti
- autoritářství jako fíkový list vlastní nedovzdělanosti
- autorita zastírající agresivitu
Kdo se dovolává autority svého úřadu, dokazuje, že autoritou už není (viz definici).
Janův příběh o umývání nohou je ekvivalentem Poslední večeře. Věřit evangeliu znamená také uvěřit, že autorita nespočívá v moci, ale ve službě, kterou na sebe bral i Ježíš (Mt 23, 1-14; J 13,1-17).
Poslušnost dospělého začíná tím, že službu autority přijímá vážně, a proto reflektujetradice a kriticky je váží. Kdo konzumuje službu autority nekriticky, kdo autoritě „zobe z ruky“, kazí tím tradici i autoritu.
Poslušnost je úsilí sjednotit vůli autority s vůlí vlastního já. Toto sjednocení neznamená splynutí,musí zůstat komuniem. Ježíš v Getsemanech smlouvá a posléze přijímá. Jindy „poruší“Zákon,jen aby uchoval smysl Boží vůle vyjádřené Zákonem. Pavel VI. pochválil biskupské konference Francie a Německa za nesouhlas s encyklikou Humanae vitae.
Moc klíčů se nejčastěji používá k potrestání, ne k přijímání cizoložnic. Kněz ve svátosti raději rozsuzuje a přiděluje trest. Hierarcha se radějiprezentuje v historickém taláru, než by na sebe bral naše nepravosti.
Rádi se dovoláváme moci svěřené Ježíšem, ale nenásledujeme Ježíšův zvláštní způsob panování – kenosis. Poslyšme z této perspektivy svědectví Janova evangelia (J 13,1-17)Poslyšme, co o prastaré chuti vládnout takříkajíc v zastoupení Boha říká Matoušovo evangelium (Mt 23, 1-14).
Odvolávat se na důstojnou reprezentaci znamená zakrývat fíkovým listem nahotu víry církve. Ježíš reprezentoval svého Otce jako tesař a potulný kazatel, který neměl, kam by hlavu složil.
Mnoho praktických a přitom ctihodných příležitostí zůstává nevyužilo. Mějme odvahu
-žít z naděje, protože Bůh je na naší straně (tomu se v katolictví říká „být svátostí“)
-vzdát se konzumního stylu ve prospěch odpovědné svobody, protože pro jiný životní styl máme argumenty
-usilovat o jednotu Božího lidu různých tradic