Pavel Filipi jako liturgista české ekumeny

Písemná verze přednášky přednesené 26. 5. 2026 na ETF UK v Praze v rámci sympozia s názvem  „Pavel Filipi: Teolog – kazatel – ekumenik", uspořádaného Katedrou praktické teologie ETF UK u příležitosti 90. výročí narození prof. Pavla Filipiho (1936-2015).

Podle mého pohledu patří prof. Pavel Filipi mezi nejvýznamnější české liturgisty, a to nejen v rámci Českobratrské církve evangelické, ale v celé české ekumeně. Celý jeho přístup k liturgii je charakterizován důrazem, že nejde jen o „formu bohoslužby“, ale že jde o hluboce teologickou realitu.

Dříve než budu pokračovat, chci se zmínit, že poprvé jsem Pavla Filipiho viděl před mnoha lety, když jsem po okupaci Československa Sovětskou armádou nastoupil od roku 1969 na tuto fakultu. V té době Pavel Filipi působil jako asistent Ekumenického institutu a začínal přednášet kurzy o ekumenickém hnutí. Na tyto přednášky nikdo ze studentů, včetně mě, zásadně nechodil. Doba se vyznačovala velkým traumatem z okupace a zklamáním mladé generace z nastupující normalizace. Tehdy byl Pavel Filipi spojován svou asistenturou s prof. Hromádkou, a tím byl pro nás naprosto nepřijatelný. Pouze jsme se na fakultě míjeli.

O to větší překvapení bylo, když jsem se s Pavlem nově setkal po revoluci. Podílel jsem se na založení Evangelikálního teologického semináře v roce 1991, a vzhledem k tomu, že jsem měl na starosti katedru praktické teologie a on vedl tuto katedru na fakultě, využil jsem vícekrát možnost konzultace s ním. Postupně jsme se spřátelili a dlouhodobě spolupracovali. Byla to doba, kdy vznikala řada nových sborů a  vzhledem k někdy dosti živelnému vývoji byly konzultace v oblasti liturgiky velmi potřebné,.

Velmi blízký mi byl Pavlův důraz na liturgii jako službu Boha lidem a lidí Bohu. Filipi silně podtrhoval bohoslužbu jako dialog, kdy Bůh jedná a člověk odpovídá. Noví vikáři a kazatelé se mohli seznamovat s Filipiho hlubokým poznáním reformační bohoslužby, kdy kázání není pouhý doplněk, ale ústřední moment bohoslužby.

V mnoha sborech se řešilo místo svátostí v bohoslužbě církve. Pavel Filipi svými spisy a přednáškami pomohl k zařazení svátostí jako integrální součásti bohoslužby. I někteří noví křesťané, kteří přišli ze sekulárního prostředí, mohli pochopit, že liturgie není libovolná, ale že je zakořeněna ve starocírkevní i reformační historii církve. Když Pavel Filipi přednášel na našem teologickém fóru, silně podtrhoval obnovu liturgie skrze návrat k pramenům. Vždy mu šlo o to, aby se bohoslužba nestala pouze farářskou záležitostí v tom smyslu, že by byla omezena participace celého lidu. Podtrhoval také strukturovanost bohoslužby a řád. To byl pro nové sbory velmi potřebný důraz, kterému ne všichni rozuměli.

V té době jsme v církvi také hodně přemýšleli o jeho důrazu na jazyk a srozumitelnost bohoslužby současnému člověku, protože se i v řadě našich sborů odehrávaly tzv. liturgické války, vzrušeně se diskutovalo o tématech jako styl duchovních písní, použití překladů Bible, styl a jazyk kázání. Vzpomínám si, že v této souvislosti Pavel na jedné naší konferenci zmínil názor Josefa Ratzingera, pozdějšího Benedikta XVI. Cituji Pavlova slova: V naší liturgické formě se objevuje tendence – podle Ratzingerova názoru falešná – provádět dokonalou "inkulturaci" liturgie v moderním světě. Je tedy ještě více zkracována a dále zbavována všeho, co je domněle nesrozumitelné; v podstatě se má transponovat do ještě „hovorovějšího" jazyka. To je ovšem zcela zásadní nepochopení liturgie a liturgické slavnosti. Liturgii přece nechápeme nějakým racionálním způsobem jako třeba přednášku, nýbrž chápeme ji různými způsoby, všemi smysly a vtahováním do slavnosti, kterou si nevymyslela jakási komise, ale která ke mně přichází jakoby z hloubi tisíciletí a věčnosti…

Pavel Filipi tehdy dodal: Myslím si, že bychom proto měli více vnímat sílu a moc nemanipulovatelné tradice. Její krása a velikost se dotkne i toho, kdo nedokáže racionálně zpracovat a pochopit všecky detaily.

To jsou důrazy, které sbory dnešního evangelikálního hnutí potřebují slyšet. Často probíhá experimentování, které vede k liturgické povrchnosti. Někdy se objevuje oscilace na obě strany – na jedné straně příliš racionální pojetí liturgie, kdy se bohoslužba stává především instrukcí, a na druhé straně přehnaný důraz na mysticko-symbolickou bohoslužbu, do které nás tlačí postmoderna.

V této souvislosti je zajímavé srovnat Filipiho důraz na bohoslužbu jako strukturovanou událost Božího jednání a např. důrazy Tomáše Halíka, který preferuje bohoslužbu jako otevřené duchovní mysterium, které člověk existenciálně interpretuje a prožívá. Napětí mezi těmito přístupy považuji za inspirativní a tvořivé.

S Pavlem Filipim jsem se dostal do úzké spolupráce také v souvislosti s Ekumenickou radou církví. Po revoluci v roce 1989 se ekumena začala rozvíjet rychlejším tempem. Byl to postupný rozvoj. Ukázalo se, jak málo se církve dosud znaly.

Vzpomínám na první porevoluční ekumenické modlitební setkání, které se konalo u nás ve sboru Církve bratrské Praha 1, Soukenická, ještě s arcibiskupem kardinálem Tomáškem. Byl to veliký zážitek, kdy jsme si mohli překvapivě uvědomit, že při volných modlitbách nebylo možno rozpoznat, kdo je protestant a kdo je katolík. Při jedné z prvních ekumenických bohoslužeb ve sv. Vítu byl chrám zcela zaplněný. Při bohoslužbě jsme jako zástupci církví společně recitovali Nicejsko-cařihradské vyznání víry. Při podávání rukou u východu z baziliky měli někteří lidé měli slzy v očích a říkali nám, že nevěděli, že také protestanti věří toto ekumenické krédo. To bylo třeba napravit.

Později jsem nejdříve řadu let pracoval jako místopředseda ERC vedle synodního seniora Pavla Smetany a později biskupa SCEAV Vladislava Volného, poté jako předseda ERC. To znamenalo kázat, předsedat nebo koncelebrovat při řadě nejrůznějších typů ekumenických bohoslužeb, velmi často se zástupci České biskupské konference a všech spolupracujících církví. Samozřejmě, že docházelo i ke konfliktům, také i liturgickým. V takových chvílích se vždy odněkud vynořil Pavel Filipi, přispěchal na pomoc a zmíněný liturgický problém rozebral a vysvětlil.

V té době byl delegátem ČBK pro ekumenismus František Radkovský a arcibiskupem Miloslav kardinál Vlk. Oba měli k Pavlovi naprostou důvěru. Když Pavel Filipi připravil liturgický program bohoslužby, bylo jasné, že to bude připraveno přesně a ekumenicky vyváženě. A nešlo jen o přípravu a rady, které nám dal. Když ekumenické shromáždění končilo, zpravidla jsem si všiml, že tam někde vzadu Pavel Filipi seděl a mohl nám následně poskytnout zpětnou vazbu. Nedovedl jsem pochopit, že si na tato praktická liturgická hledání dovedl udělat čas i později při svých děkanských povinnostech. Vícekrát jsem ho kontaktoval, když jsem potřeboval poradit. Také v době, kdy jsem pracoval na Bohoslužebné agendě Církve bratrské, jsem mohl některé články konzultovat a zařadit, např. bohoslužebnou připomínku křtu a obnovu křestního závazku.

Časem se objevovaly další výzvy. Církve postupně dostávaly možnost vysílat své pracovníky do kaplanských služeb. Začali jsme rozvíjet instalace nejdříve vojenských kaplanů, poté kaplanů ve věznicích a kaplanů ve zdravotnických zařízeních. Náhle vystoupily do popředí otázky, jak máme jako katolíci, protestanti a pravoslavní světit kaple ve vojenských prostorech? Jak máme společně žehnat armádnímu cvičení a konkrétně třeba obrněným autům a tankům nebo hasičskému zařízení?

Samozřejmostí se staly rozhlasové a televizní bohoslužby. Pro ty ekumenické bylo opět nutné připravit vhodný liturgický program. Ani si nedovedu představit tu plejádu různých typů bohoslužeb bez moudré a rozvážné Pavlovy rady. Také jeho hodnocení katolického Direktáře k provádění ekumenických principů a norem bylo přínosné. Pomohl tenkrát ekumenické radě svým poučeným rozborem.

Když jsme jako jedna z evangelických církví podávali návrh na diakonskou ordinaci, opět jsem šel za Pavlem Filipim. Od počátků církve jsme měli ordinaci ke zvěstování evangelia služby Kristových svátostí, ale situace církve vyžadovala zavedení druhého typu ordinace – takového, který je rámcově vykreslen v 6. kapitole Skutků apoštolů. Když jsem s tím přišel za Pavlem, bylo vidět, že ho tento návrh potěšil. Vysvětlil, že je přesvědčen o dvouohniskovém pojetí novozákonní ordinace – jednak ke kazatelské službě, jednak k diakonským službám. Pavlem schválený návrh byl církví přijat a od té doby již byly touto diakonskou ordinací ordinovány desítky kaplanů ve věznicích a zdravotnických zařízeních různých typů. Tato ordinace byla provedena i v případě služby některých misijních pracovníků ve sborech jiných etnik.

Pavel Filipi nás při setkáních a na konferencích seznamoval s důležitými pilíři liturgické spolupráce. Z jeho zkušeností se již v roce 1991 zrodila knížka „Příručka pro ekumenické bohoslužby“, kterou tehdy vydala ERC. (Možná se už nemohl dívat na zmatek, který jsme někdy v ekumeně měli, a na některé zbytečné konflikty). Později, v roce 2008, tuto útlou knížku vydala ČCE jako studijní text pod názvem „Po ekumenickém chodníku“.

Protože po revoluci začali přicházet do církve noví lidé, došlo někdy ke složitějším eucharistickým diskusím. V některých kruzích ožilo zwingliánské pojetí Večeře Páně, které akcentovalo anamnesis jako vzpomínku na Krista a jeho dílo, ale upozaďovalo Kristovu přítomnost ve Slovu a v Duchu svatém. Ve sborech se někde ze slavení vytratil důraz na epiklesis Ducha svatého. V této souvislosti bych rád ocenil mimořádnou knihu, kterou Pavel Filipi vydal pod názvem „Hostina chudých“. V této knize je přístupným způsobem vysvětlena podstata eucharistie a nejrůznější modely a způsoby slavení. Přál bych si, aby nikdo nebyl ordinován za kazatele bez prostudování této knížky.

A možná to nejcennější nakonec. V roce 2011 byla publikována Evangelická liturgika pod názvem „Pozvání k oslavě“. To není jen soubor nejrůznějších typů liturgií, zde se Pavel Filipi projevil jako liturgista české ekumeny. Citlivým a svým důkladným způsobem rozvinul témata snadná i obtížná, tak aby jednotlivé otázky byly zasazeny do kontextu novozákonní bohoslužby.

Pavel Filipi byl otevřen liturgické obnově. Pouze nechtěl, aby změny probíhaly živelně a bez respektu ke starokřesťanské a reformační tradici. Pro něj byla důležitá tato čtyři hlediska.

Kontrola teologickou úvahou

To znamená uvážit dobře, co je v bohoslužbě pevné, neměnné a co je v bohoslužbě proměnné.

Komunikativnost

Na bohoslužbě mají mít účast všichni přítomní. Bohoslužba je pro něj komunikační akt, který se nevztahuje jen na kázání a jiné verbální složky, ale také na prvky neverbální, symbolické, múzické, kinetické a materiální. To znamená promýšlet i komunikační úlohu symbolů.

Krása

Pavel Filipi nás učil, že bohoslužby mají být také krásné. To pro něj vylučuje bohoslužebnou ledabylost a fušerství. Jeho reformované zakotvení se projevuje v tvrzení, že krása nemusí být spojována s bohatostí forem. I prostota, chudoba může být krásná.

Zřetel ke slavícímu společenství

Účast věřícího lidu je pro bohoslužbu podstatná. To znamená snažit se, aby vstup lidí do bohoslužby byl co nejsvobodnější, aby měl co nejméně překážek a zábran vnějších i vnitřních. Liturgické inovace bez ohledu na lidi by byly bezohledné a deformovaly by samotný smysl bohoslužby jako společné slavnosti Kristova lidu. Ohled na „slabé ve víře“ mu byl blízký, proto zdůrazňoval trpělivost. Liturgická obnova nesmí být výsledkem lidového hlasování, ale ani bezohledného vnucování ze strany expertů. Společné bohoslužba má inspirovat k diakonii, službě potřebným a trpícím a také k misii v tomto světě.

Na Pavla Filipiho vzpomínám i v různých jiných věcech, ale v této chvíli především jako na liturgistu české ekumeny, který svou erudicí spojoval tradici katolickou, pravoslavnou i protestantskou. A musím říct, že jeho vliv v ekumeně velmi postrádám. Po jeho smrti došlo několikrát k závažným opomenutím ekumenické liturgické spolupráce. Jmenuji dva příklady. Jedním bylo pojetí žehnání nově zvolenému prezidentu republiky Petru Pavlovi ve svatováclavské kapli. Druhým příkladem byla bohoslužba k uctění obětí střelby na Filozofické fakultě před více než dvěma roky. Při těchto příležitostech nebyl zahrnut a vůbec umožněn ekumenický přístup. Zde je vidět, jak nám Pavel Filipi, jeho autorita a jeho schopnost vyvažovat různé deficity místních i ekumenických bohoslužeb chybí.

Ať je památka Pavla Filipiho mezi námi požehnaná!