(2002)
Autorita je stále zřetelněji kamenem úrazu moderního a postmoderního člověka. Vyžaduje ji – a vehementně se jí brání. Není divu: Autorita může znamenat právě tak překážku jako podporu osobní víry křesťana. Může totiž být chápána jako výkon moci, anebo jako služba těm, kdo si sami nemohou momentálně pomoci. Ale statisticky vzato: Málokdo v pozici autority dokáže odolat pokušení vládnout. Lukášův Ježíš důrazně napomíná své blízké přátele, kterým by se to mohlo přihodit.
Kámen úrazu je v tom, že moc člověku obvykle náramně chutná. Ovšem jen ve vlastních rukách. A nějaké slušné zdůvodnění se vždy najde.
Mnoho lidí si autoritu přeje, i když se jí brání: Hladina pocitů nejistoty člověka z důvodů nazývaných „postmoderna“ a „globalizace“ zatím stále ještě stoupá, a proto je žízeň po mocné autoritě ještě větší, než bývala kdysi.
S autoritou mají obtíže jak ti, kdo ji mají představovat, tak ti, kdo pod autoritou plní své úkoly. Učit se porozumět autoritě se hodí doslova každému.
Lukáš píše o sporu mezi Dvanácti, kdysi jistě velmi pokornými Ježíšovými následovníky. Naléhavě doporučuji každému, kdo se tak nebo onak potýká s problémem autority, aby si tenhle úryvek četl znovu a znovu. Má v sobě taktiku i strategii, teorii i praxi.
„Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (L 22, 24-34)
Z textu jasně slyšíme, že autorita je služba, nikoli moc nad svědomím druhých. Svatý František zakázal svěřit úřad ministra každému, kdo o něj projevil zájem.
Každý rodič ví dobře, že autorita může velmi příznivě ovlivnit zdravý rozvoj osobnosti od dětství po dospělost. Ovšem autoritářský otec nebo matka, představený sboru nebo farnosti určitě budoucnost mladého člověka těžce poškodí.
Autorita rodičů má svá práva a svoje povinnosti. Autorita odvolávající se na evangelium nemá zvláštní práva, ale má oproti všem ostatním zvláštní povinnosti.
Autorita vedení totiž patří k charismatům, k darům Ducha svatého. Z charismat profituje obec, nikoli nositel autority, pro toho bývá nejen břemenem odpovědnosti, ale mnoha dalšími břemeny. Anebo také pozvánkou do pekel. Kdo její pomocný charakter vymění za výkon moci, je vážně ohrožen. Moc korumpuje. Působí jako návyková droga.
Autorita v duchovní oblasti ztratí smysl, pokud ztratí důvěryhodnost a věrohodnost.
Někdo je v určité záležitosti odborník, jeho posudky jsou věrohodné. Ovšem ne vždy radí odborník bezelstně. Některý filtruje svoje rady výrazně podle toho, kde tuší vlastní prospěch. Jeho soudnost je sice věrohodná, ale není důvěryhodná. Důvěryhodnost se opírá o kvality personální, o stabilitu a čitelnost postojů.
Dítě nepochybuje o věrohodnosti rodičů, protože ze zkušenosti nikoho podobného dlouho nezná.
Příklad: Kdysi jako malý kluk jsem dostal od maminky výprask, podle mě hluboce nespravedlivý: Kamarád ze sousedství dostal chuť na hrachové lusky a lákal mne, abych šel s ním. U nás v rodině bylo nemyslitelné brát si něco někde mimo naši vlastní zahrádku. Pepík naléhal a já mu chtěl vyhovět, proto jsem svoji spoluúčast podmínil nějakým dovolením. A tak jsem se zeptal neznámého dospělého, který zrovna přejížděl kolem nás po silnici mezi poli na kole. Když on dovolil, šel jsem do pole i já. Maminka mě za to seřezala.
Pubescent ztrácí tuto „naivní“ jistotu důvěryhodnosti (třebaže věrohodnost ještě trvá). Dospělý je povinen svému svědomí důvěryhodnost kriticky ošetřovat a věrohodnost relativizuje. Musí svému svědomí odpovídat za to, komu důvěřuje, a komu ne. Důvěryhodnost patří radikálně a zásadně osobnosti. Na text (třeba Bible) nebo na ideji (např. spravedlivého zákona) se může přenést (delegovat) jen díky souhlasu skutečně personální autority.
Text Bible je důvěryhodný díky přesvědčení věřící obce, že jde o Boží slovo. Řada ctihodných textů se tenkrát do Bible nedostala!
Ježíš byl autoritou, ale učil se poslušnosti v pláči, tvrdí List k Židům. Vrchol autority je přístupný jen v kenosis, učí list Filipským.
Petr se může stát autoritou až po svém obrácení; jeho úkolem bude nikoli mistrovat své bratry, ale podpírat jejich víru, pokud zakolísá.
Petr chyboval, a nikoli jednou, přesto se stal římským biskupem.
Právem důvěřuji zubaři, kterého už léta navštěvuji, ve věcech svého chrupu. Není pro mne věrohodný jako horolezec, protože nikdy nelezl. Kdo se musí své autority (ustanovení, pověření… ) domáhat, určitě autoritu nemá a mít nebude.
Jsou silné, fascinující osobnosti, které splňují podmínky důvěryhodnosti, a proto jako autorita fungují, jejich výkon je však jakoby „otráven“. Potřebují moc jako drogu. Pak přitahují šrouby pod záminkou dokonalosti. Bůh prý má raději slzy než úsměv, humor považují za rouhání, pokud není natolik černý, že už zraňuje.
Ježíš vyčítá zákoníkům své doby nikoli nedostatek vědomostí a věrohodnosti, ale to, že místo aby osvobozovali lidi, raději je svazují, uvalují další a další břemena, kladou podmínky, vyžadují závazky.
Ježíšova autorita pomáhala jeho přátelům překonávat krize a občasné nejistoty, mohli mu důvěřovat a být si jisti věrohodností jeho podpory.
Židé i rané křesťanstvo věřili, že požehnaná tradice – například tradování stěžejního umění víry, naděje a lásky – se neděje kdekoli a kdykoli, ale právě tam, kde se do díla vloží Duch. Proto Židé i prvotní křesťané četli Zákon i proroky vždycky ve shromáždění (v synagoze, v církevní obci). O těchto shromážděních totiž věřili, že jsou „řádným místem“ přítomnosti svatého Ducha, Bůh sídlil „uprostřed svého lidu“. To ovšem nelze dokázat, je to přesvědčení víry a často dokonce jen naděje.
Evangelík ví moc dobře, že spása souvisí s jeho osobní vírou, a proto ve věci spásy čeká od církve v nejlepším případě nějakou podporu, ne však rozhodující slovo.
Katolík zase bere vážně, že svému shromáždění vděčí za mnoho – za křest, za Písmo, za slavení Boží přítomnosti mezi lidmi formou svátostí. Na rozdíl od evangelíka věří katolík, že církev hraje nějakou roli při spasení jednotlivce.
Společenství Božího lidu může být důležitou kritickou instancí nad kvalitou naší osobní víry. Osobní víra nese viditelné ovoce ve společenství; toto ovoce je pro každého z nás zrcadlem pravdy, nebo iluzí naší osobní víry.
Křesťan může věřit tak, jak věřili středověcí dobyvatelé: bezohledně. To není nějaká kosmetická vada, nýbrž vada zcela znehodnocující víru v evangelium. Nikde se to není zjevnější než mezi bližními, kteří věří podobně jako já. Ti mne dokáží usvědčit i beze slov, že moje víra je, nebo není jalová – buď ostatní k sobě přitahuje, nebo odpuzuje.
O budoucnosti křesťanských církví uprostřed sekulární populace Česka nerozhodne to, zda budou schopny uhájit své církevní školy a charitativní instituty. Rozhodující bude, jestli se společenství Božího lidu znovu ujmou prorockých, pastýřských a kněžských funkcí a budou-li ochotna jimi světu sloužit.
Společenství dokáže vychovat jednotlivce k odpovědné svobodě. Tohle heslo společnost často skloňuje, ale v politické praxi vítězí ten, kdo druhé o svobodu a odpovědnost připraví ve svůj prospěch. Společenství víry by mohlo fungovat čestněji.
Pokud se církev svobody jednotlivce stále zřetelněji obává, a proto ji nejen programově relativizuje, ale i denuncuje, je to ovšem nejen chyba, ale přímo hřích.
Umění dospělé křesťanské poslušnosti je základem moderních společenských řádů. Moderní člověk miluje nezávislost, dokonce i nezávislost od moudrých omezení, diktovaných zkušeností mnoha generací. Mnozí milují i samotnou svévoli. Ježíš byl nezávislý a zároveň poslušný (až k smrti).
List k Židům zná dobře toto napětí mezi poslušností, otroctvím, svobodou a odpovědnou autonomií člověka. Umět skloubit svobodu s poslušností patří k vrcholům následování Ježíše. Církevní establishment to ovšem vrací do polohy opravdu pouze služebné. Důležité je umění smíření. Bez skutečně fungujícího smíru rozloží rostoucí frustrace dříve nebo později každou společnost.
Kde chybí svoboda, tam je církev Ducha-prázdná, ztratila svůj hlavní smysl. Proto musí trpělivě hledat správnou dynamickou rovnováhu mezi kázní a vědomím spasení (přijetí Bohem). Musí respektovat ohromnou různost individuálních svědomí. Musí svoji ortodoxii i ortopraxi formulovat kolegiálně a subsidiárně.
Kde je svoboda definovaná nesmyslně, tam člověku i společenství škodí. Lidé ji rádi jí zaměňují za svévoli – každý si prý může dělat, co chce. Svévole se Hospodinu hnusí.
Svoboda netvrdí, co je, a co není dovoleno. Svoboda hájí prostor jednotlivce, aby se mohl rozhodnout (podle svého svědomí, podle priorit).
Svoboda bez odpovědnosti je slepá a hluchá, odpovědnost bez svobody je nelidská, láska bez svobody je těžce nemocná, degeneruje v akty převážně nevědomé.