Každá doba může být dobou zkoušky i dobou spásy

Rozhovor s magdeburským diecézním biskupem Gerhardem Feigem

Gerhard Feige (nar. 1951) je i za hranicemi magdeburské diecéze známý svým ekumenickým angažmá a vystupováním proti pravicovému populismu. Nyní vzhledem ke svému věku (19. listopadu 2026 se dožívá 75 let) požádal papeže, aby jej zprostil jeho povinností. Rozhovor o starověké a současné církvi, specifické situaci ve východním Německu – a o Alternativě pro Německo (AfD).

Otázky kladla Annika Schmitz

Annika Schmitz: Pane biskupe Feige, v katolické církvi se biskup často označuje jako pastýř. Do jaké míry je takový obraz v dnešní době ještě platný?

Gerhard Feige: Obraz pastýře už pro mnohé není ideálem – mimo jiné proto, že vychází z patriarchálního způsobu života, který je dnes z velké části odmítán. Tento obraz však může fungovat v tom smyslu, že lidé stále pociťují potřebu o někoho se opřít, být povzbuzováni a utěšováni. Úkolem pastýře je uschopňovat pokřtěné k tomu, aby svou víru žili samostatně. Jediným a skutečným pastýřem je však sám Kristus. Všichni ostatní jsou nanejvýš jeho obrazy. Mezi ně bych dnes už nepočítal jen biskupy, ale všechny, kdo působí v pastoraci. V baroku dokonce existují vyobrazení dobré pastýřky.

Jste již 21 let magdeburským biskupem, předtím jste byl pomocným biskupem a diecézním administrátorem. Chápete dnes svou biskupskou službu stejně jako před 25 lety?

Feige: Na biskupský úřad jsou kladena obrovská očekávání, a to jak ze strany církve, tak ze strany společnosti. Zároveň je člověk konfrontován s drtivou kritikou. S tím jsem tak úplně nepočítal. Moje někdejší představa o tomto úkolu byla idealizovanější a harmoničtější než realita, v níž jsem se nakonec ocitl. Pomáhá mi Augustin: To, čím jsem pro vás, mě děsí; to, čím jsem s vámi, mě utěšuje. Pro vás jsem biskup, s vámi jsem křesťan.

Snaha žít společně jako křesťané se projevuje také v synodálních procesech katolické církve.

Feige: Blízkost mezi biskupem a věřícími je ve východním Německu odjakživa silněji zakořeněna než v západoněmeckých diecézích. Jistě existovaly i výjimky a biskupové s výrazným vědomím vlastního postavení, ale v zásadě má zdejší církev rodinnější charakter. V tomto ohledu mě Synodální cesta poněkud zarazila, protože jsem se najednou cítil jako jakýsi nepřítel Božího lidu.

Synodální cesta byla zahájena jako reakce na zneužívání a jeho zatajování v katolické církvi. Jak daleko je podle vás dnes církev ve zpracování této problematiky?

Feige: Téma zneužívání a jeho zatajování nelze v církvi nikdy považovat za uzavřené. Otřáslo církví v jejím nejhlubším nitru a bude nás trvale provázet. Z tohoto otřesu však vzešla i zlepšení, například v oblasti prevence. Domnívat se ale, že bychom toto téma mohli jednou nechat za sebou, považuji za nereálné.

Změnil se tím váš obraz církve?

Feige: Ano, ale to začalo už dříve. Jako dítě jsem měl o církvi velmi harmonický, dokonalý a neporušený obraz. Už v mládí, nejpozději však během studia teologie, se to změnilo. Teologie je totiž kritická. Právě při studiu církevních dějin lze snadno odpadnout od víry. Dnes se na církev dívám střízlivěji. Její podstatu však nezpochybňuji.

Co podle vás tvoří podstatu církve?

Feige: Ekklesia vyjadřuje pozemský rozměr, společenství povolaných. A výraz Kyriake říká, že její hlavou je Kristus. Oba pojmy poukazují na nosné perspektivy. Církev je – jak říká II. vatikánský koncil – svatá a zároveň stále potřebuje očištění. Nedávno jsem si znovu všiml, že při vyznání víry během bohoslužby někdy hlasy zeslábnou, když se mluví o jedné svaté katolické církvi. S plným přesvědčením to může vyznávat ten, kdo chápe, že tato svatost neznamená elitářskou dokonalost.

Jedna církev pod svou střechou spojuje mnoho různých, zčásti i protichůdných názorů. Jak velkou míru nejednoznačnosti musí katolicismus dokázat unést?

Feige: Je úžasné a neuvěřitelné, že katolická církev drží pohromadě. Chápe se jako jednota v rozmanitosti. Přitom jí napříč procházejí konfliktní linie. To nesouvisí jen s otázkami víry, ale také s různými kulturními okruhy. Vyvstává proto otázka, zda může být církev i nadále řízena tak centralisticky, nebo zda by v duchu decentralizace přece jen neměla v jednotlivých kulturních okruzích hledat odpovídající řešení. Nakonec platí: v nezbytném jednota, v pochybnostech svoboda, ve všem láska.

Na úbytek členů církve reagují někteří vaši kolegové-biskupové výzvou k evangelizaci. Co si o tom myslíte jako biskup diasporní diecéze?

Feige: Jsem velmi skeptický vůči strategiím a metodám, jejichž cílem je vědomě přesvědčovat lidi. Sociologové náboženství nás zbavili iluzí: společenské procesy, jako jsou sekularizace, pluralizace a individualizace, pokračují dál. Já bych k tomu ještě přidal mobilizaci a digitalizaci. Svět se stal nesmírně složitým. Metody evangelizace se mi nezdají být vhodnou odpovědí na tyto složité jevy.

V evangeliích je přece uvedeno poslání nést radostnou zvěst do světa.

Feige: Nejde o to vnucovat lidem evangelium. Dnešní doba nás vyzývá, abychom žili jako církev autenticky a diakonicky. Vedle důležité charitativní a sociální služby existuje také kulturní diakonie. Ta je potřebná tam, kde lidé potřebují vhodné formy – při velkých katastrofách stejně jako v každodenním životě a všude tam, kde hledají. Nabídku oslavit životní mezník (Feier der Lebenswende) přijalo například v magdeburské diecézi v některých letech až tisíc mladých lidí.¹

Tato nabídka je určena mladým lidem bez vyznání. V počtu členů církve se to ale neprojevuje?

Feige: Samozřejmě by bylo hezké mít více členů, ale není to naším prvořadým cílem. Úkolem církve je nezištně sloužit společnosti. „Církev není pec, která by hřála sama sebe,“ řekl kdysi Karl Rahner.² Navíc nedochází jen k hromadným odchodům z církve, ale nechávají se pokřtít i dospělí – něco takového se zde v regionu před rokem 1989 v podstatě nedělo. A roste také podíl katolíků ze zahraničí.

Na mnoha místech přitahují nová duchovní společenství stále více lidí. Jaká je situace ve vaší diecézi?

Feige: U nás prakticky nejsou zastoupena. Mám dojem, že tato společenství jsou přítomna především ve městech a tam, kde ještě existuje prostředí lidové církve. Na venkově, a zejména na značně odcírkevněném východě, by pro ně naopak bylo obtížné najít něco, na co by mohla navázat.

Jak reaguje bývalý profesor starověkých církevních dějin na požadavek, že by se církev měla znovu vrátit k podobě prvotní církve?

Feige: Dějiny nelze opakovat. Sporné je navíc i to, zda se z nich lze skutečně poučit. Varoval bych před romantizujícím pohledem na prvotní církev a doporučuji se na tuto dobu dívat střízlivěji. V oblastech někdejší lidové církve se dnes ukazuje, že církev se opět stává přehlednější a život v diaspoře je samozřejmější. Už První list Petrův se ptá, jak žít jako křesťan v cizím prostředí. Církev měla silný sociální rozměr, například v péči o sirotky a vdovy nebo při pohřbívání nemajetných lidí. To by nám mohlo dát podnět k zamyšlení.

Kterého církevního otce by měl každý, kdo studuje teologii, alespoň jednou důkladně přečíst?

Feige: Doporučuji ponořit se přímo do teologického a církevněpolitického vývoje prvních staletí. Svou disertaci jsem napsal o Markellovi z Ankyry z pohledu jeho odpůrců. Jeho spisy byly zničeny a jejich fragmenty se nám dochovaly pouze v polemických spisech Eusebia z Cesareje. Je fascinující sledovat, jak se tam střetávají různé způsoby myšlení a argumentace. A také to, jak se vlastně nebylo možné pořádně dorozumět, protože rozhodující pojmy ještě neměly ustálený význam. Navíc jsem se díky tomu naučil, jak se z lidí dělají heretici.

Jak se vlastně z někoho dělá heretik?

Feige: Tím, že ho označíme nálepkou již odsouzených teologů. Pak už se totiž nemusíme zabývat jeho stanovisky. Někdy mi to připomíná situace, s nimiž se setkáváme i dnes...

Jak vidíte budoucnost akademické teologie?

Feige: Nejsem příliš optimistický. S klesajícím počtem studentů je zpochybňována existence profesorských míst i celých fakult. Přitom je akademická teologie, zejména na státních univerzitách, nesmírně důležitá. Nesmí se uzavírat sama do sebe a musí vést dialog s dalšími obory. Něco takového jsem mohl v určité míře zažít už za NDR v Erfurtu. V rámci celého Německa bylo zřejmě ojedinělé, že v Erfurtu již tehdy patřila ekumenická teologie mezi povinné předměty.

Ekumenismus je už po desetiletí tématem, které vás formuje a které jste sám pomáhal formovat. Je mylný dojem, že ekumenické rozhovory v současnosti stagnují?

Feige: Z historického hlediska se toho hodně změnilo. Jako mladík jsem v Halle zažil euforii nového začátku a první ekumenické bohoslužby. Dnes jsou takové bohoslužby samozřejmostí. Na teologické rovině už bylo v nesčetných dialozích probráno všechno, co se probrat dalo. Potenciál je vyčerpán. Tragické je, že recepce výsledků dialogů nepokračuje a že nepřicházejí ani rozhodnutí učitelského úřadu. Sotva nastane den, kdy se díky intenzivním dialogům najednou dospěje ke shodě. Na druhou stranu s pádem Berlínské zdi v roce 1989 také nikdo nepočítal – a najednou k němu došlo.

Je snad v otázkách ekumenismu základna už dál než učitelský úřad?

Feige: K tomuto oblíbenému argumentu se stavím zdrženlivě. Takzvaná základna bývá někdy dost protiekumenicky naladěná. Mnohé z toho, k čemu se dospělo v rámci dialogů, na některých místech dosud neproniklo do povědomí místních církevních společenství.

Nehrají v tom roli také rozdílné formy zbožnosti, způsob, jakým člověk svou konfesi žije?

Feige: Církev slova na jedné straně a církev svátostí na straně druhé – toto klišé už dnes neobstojí. Dnes se navzájem obohacujeme. Také katolicismus v diaspoře se zdá být méně folklórní a více přizpůsobený evangelické mentalitě. Kdo byl vychován v určité konfesi, cítí se v ní samozřejmě doma. Rozhodující však je, že dnes stále méně lidí prochází takovou klasickou konfesní socializací.

Ekumenické vztahy komplikuje mimo jiné válka Ruska proti Ukrajině, kterou podporuje patriarcha Kirill.

Feige: Pravoslaví je ochromeno. Vnitřní problémy pravoslaví se válkou vyostřily, ale existovaly už předtím. To samozřejmě ovlivňuje také rozhovory s katolickou církví.

Využívají Vladimir Putin nebo Donald Trump křesťanství pro své cíle? Nebo je v křesťanství něco, co jej činí zvlášť náchylným k takovému zneužívání?

Feige: Křesťanský Bůh by se možná ještě vešel do římského panteonu bohů. Křesťanství však vychází z monoteismu a s tím je spojena otázka pravdy. Odtud začíná konfrontace: Existuje spása mimo církev? Jak chápat církev jako societas perfecta?³ II. vatikánský koncil přinesl zlom uznáním náboženské svobody a svobody svědomí a také vědomím, že i v jiných náboženstvích mohou existovat cesty ke spáse. Kdo dnes ještě argumentuje exkluzivisticky, nečiní tak jménem církve.

Již delší dobu varujete před sílícím pravicovým populismem. Byl nějaký moment, kdy jste si uvědomil, že musíte zvednout hlas?

Feige: Přesně to už datovat nedokážu, ale souviselo to s nástupem AfD. Už v roce 2017 se katolické kanceláře v severovýchodním Německu podrobně zabývaly programem a zásadami AfD.⁴ Už tehdy bylo zřejmé, že se strana radikalizuje. V roce 2024 pak zaujali stanovisko východoněmečtí biskupové a o měsíc později je následovala celá Německá biskupská konference.

Co si myslíte o tvrzení, že by lidé měli jednou zažít vládu AfD, aby ji už příště nevolili?

Feige: S tím vůbec nesouhlasím. Důsledky vlády AfD by byly katastrofální. A vůbec není jisté, že by po čtyřech letech zase odešla od moci. V Maďarsku trvalo šestnáct let, než se dostavilo vystřízlivění. Pokud bereme vážně to, co stojí ve volebním programu AfD v Sasku-Anhaltsku, a skutečnost, že je zde tato strana klasifikována jako prokazatelně pravicově extremistická, pak vůbec nedokážu pochopit, že by ji někdo chtěl nechat na zkoušku vládnout.

Volební program pro Sasko-Anhaltsko počítá s výraznými omezeními týkajícími se církví. Existují už plány, jak se diecéze po zemských volbách vyrovná s důsledky případné vlády AfD?

Feige: Ne. Zaprvé stále doufám, že k takové vládě nedojde. Zadruhé se teprve ukáže, které ze svých záměrů bude AfD vůbec schopna uskutečnit a kterých oblastí se dotknou. Nechci, abychom před tím strnuli jako králík před hadem. Skutečně se na to připravit nemůžeme. Budeme to řešit, pokud k tomu skutečně dojde.

Považujete za rozpor, že katolická církev, která sama není demokraticky uspořádána, se nyní tak silně zasazuje o zachování liberální demokracie?

Feige: Katolická i evangelická církev měly dlouho s demokracií potíže. Katolická církev si k ní našla pozitivní vztah teprve od II. vatikánského koncilu. Dnes ji můžeme ve společnosti vášnivě hájit. Vnitřní uspořádání církve sice není demokratické, ale snažíme se být více synodální. A to je také krok tímto směrem.

Co tím myslíte?

Feige: Již v rané církvi synodalita neznamenala jednomyslnost, ale to, že rozhoduje většina. Menšiny pak byly často prohlášeny za kacířské. To by samozřejmě nemělo být naším vzorem. Například během Nicejského koncilu a po něm docházelo k prudkým sporům. V demokracii navíc neexistují jen většinová rozhodnutí, ale také základní normy, které jsou zakotveny v ústavě a o nichž nelze vyjednávat. Týkají se především lidské důstojnosti. Na tomto základě si dokážu představit, že se v církvi mohou více prosadit demokratické prvky, aniž by tím byly zpochybněny její základní principy.

Vyrostl jste v NDR. Co pro vás znamená svoboda?

Feige: V teologickém smyslu jsme osvobozeni ke svobodě. Ze společenského hlediska je svoboda vzácným a ohroženým statkem. Po roce 1989 se začala prosazovat zkušenost, že svoboda je šedivější než sen o ní. Je třeba pro ni něco dělat. Neexistuje jen svoboda od něčeho, ale také svoboda k něčemu. Vyžaduje proto odpovědnost a angažovanost. Neznamená svévoli a je také značně náročná.

Jak lze lidi motivovat, aby takovou svobodu skutečně žili?

Feige: Většina lidí ve východním Německu chtěla lepší život, ale možná ne nutně svobodu v její radikální podobě. Ilko-Sascha Kowalczuk napsal knihu o „šoku ze svobody“. Pro mnohé bylo zklamáním, že svoboda nemusí nutně znamenat materiálně lepší život, nýbrž představuje obrovskou výzvu. Souvisí totiž s tím, že budoucnost je otevřená a ne všechno je předem dané. Nejsme loutky v božském divadle, ale musíme se rozhodovat mezi dobrem a zlem, mezi dobrým skutkem a zločinem.

Kostelní prostory se zavírají a spolu s nimi mizí místa sakrality. Kde nám taková místa ještě zůstávají, kde mohou lidé vnímat svůj život a něco, co jej přesahuje?

Feige: Kostelní stavby k tomu nepochybně nabízejí prostor. Vstup do sakrálního prostoru může v člověku něco vyvolat. Ale i jinde dnes někteří lidé zakoušejí cosi jako transcendenci uprostřed tohoto světa. Hartmut Rosa ve své knize Demokracie potřebuje náboženství zdůraznil, že společnost nemůže sestávat jen z práce, spotřeby a zábavy. Potřebuje také prostory rezonance, v nichž se něco dotýká lidské duše. Může to být příroda nebo ticho, setkání s druhými lidmi či zvláštní situace, které se člověka hluboce dotknou. Patří k tomu také svoboda něco utvářet, a tak zakoušet rozměr, který přesahuje naši každodenní svázanost. Na tyto zkušenosti můžeme jako církev navázat a případně je pomoci dále rozvíjet.

Při svém biskupském svěcení jste si za biskupské heslo zvolil „Bděte a modlete se“. Ježíš tato slova adresoval svým učedníkům krátce před svým zatčením v Getsemanské zahradě. Ti však usnuli. Kde by dnes měli být učedníci a učednice Ježíše Krista bdělejší?

Feige: Každá doba může být dobou zkoušky i dobou spásy. Bdělost znamená, že nesmíme propást kairos, pravý čas k jednání. Kde je dnes Galilea, do níž nás předešel Vzkříšený, a v kom se s námi chce setkat? Řekl bych, že v chudých a utlačovaných, v těch, kdo stojí na okraji společnosti a jsou v nouzi. Bdělí musíme být také uvnitř církve. Nesdílím výtku, že se příliš zabýváme strukturálními reformami. Reformy jsou nezbytné. Jsou součástí evangelizace. Některé struktury se totiž stávají překážkou hlásání evangelia, protože jsou pro lidi kamenem úrazu.

Bděte a modlete se – pomáhá modlitba vůbec?

Feige: Ne v tom smyslu, že bychom si Boha představovali jako automat, do něhož vhodíme minci a vypadne z něj zboží. Klíčovým textem je Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě: Ne má, nýbrž tvá vůle se staň. Pro mě je modlitba, jak říkají otcové, dechem duše. Dýchat znamená vydechovat to, co je jedovaté, a vdechovat to, co uzdravuje. V modlitbě se projevuje, že víra je živý vztah k Bohu.

Getsemany leží na úpatí Olivové hory s výhledem na jeruzalémské Staré Město. Údolí Kidron v sobě spojuje motiv soudu i zaslíbení. Co je pro vás jádrem křesťanské víry, které se zde projevuje?

Feige: Nevzdat se ani v nejhlubší nouzi, ale doufat v Boží milost a milosrdenství a spoléhat na ně.

Z Herder Korrespondenz č. 9/2026 přeložil Martin Vaňáč