Starokatolická církev zevnitř

Joachim Vobbe

Referát pro Mezinárodní starokatolický kongres 2002v Praze (dokončení z minulého čísla Getseman). Autor kriticky uvažujenad konvenčními představami rozšířenými ve starokatolické církvi a ostarokatolické církvi. V minulém pokračování to byly teze „starokatolíciříkají , ano‘ k pohřbívání žehem, “„k spolurozhodování všech věřících, k synodnímu principu, “ „k ordinacižen, “ „k plánovanému rodičovství, “ „k opětnému sňatku rozvedených,“ „k etablované církevní existenci“.

 

Starokatolíci jsouproti neomylnosti

Starokatolická církev musela začít svou vlastní církevní existenciz protestu proti dogmatu neomylnosti.

Nemůžeme však duchovně žít z protestu proti neomylnosti, nýbržmaximálně z přiznání vlastní omylnosti.

Nikoliv, že každý je sám sobě papežem, ale: My všichni jsme slabí, omylnílidé.[1]Z plnosti Ducha svatého může žít jen ten, kdo nejprve pozná, svou vlastníprázdnotu, potřebnost pomoci a slabost. To má – řečeno mimochodem – důsledky nanáš přístup k pokání. Naše starokatolictví se nemůže vyčerpávat ve vystupováníproti privátní ušní zpovědi; může se utvářet jenom ve vyznávání pravého, tzn.promyšleného a ne pouze schematického zkoumání svědomí, lítosti a polepšení se.Ke starokatolické spiritualitě v oblasti „revision de vie“ (revize života)proto nestačí jen vyměnit individuálně juristickou formu, která se používá přimnohých zpovědích, za hromadné a kolektivní vyznání viny.

Naše vyznání hříchů by mohlo být podpořeno spíšev podmínkách přehledné obce skupinovým hovorem o mém nebo našem selhání, omé nebo naši cestě k polepšení. Zde bych mohl svou vinu nebo alespoň svounespokojenost se svou distancí k bližnímu a k Bohu pociťovat aformulovat nejlehčeji. Jen tak bude zřejmé, že vina v křesťanském smysluznamená vždy osobní přestoupení a ne pouze přestoupení zákona. Tato osobnídistance potom vyžaduje bezprostřední smíření a ne pouze vyznání se před někýmtřetím, „představitelem práva“. Kde bezprostřední smíření není možné, buďprotože je vina nejasná nebo že z druhé strany nelze očekávat žádnouvstřícnost nebo také že moji chybu jak se zdá nelze napravit, je možno namístospolečného vyznání viny i v liturgii se vrátit opět ke starokřesťansképraxi: V obci, která skutečně žije z Ježíšova ducha, může veřejné vyznáníosobní viny jednotlivce mít smysl.To je myslitelné třeba v malé skupině,která se schází k bohoslužbě (pokání?) ve všední den a která je na verbálníprojevy jednotlivců před ostatními již zvyklá. Pro mnohého jednotlivce bude mítschopnost takto mluvit s vědomím, že mu naslouchá Bůh a obec, ohromněosvobozující dopad, protože bude moci vědět: Nejsem sám a všichni se zapojujído svého úkolu spolupůsobit na mé spáse. (Takové vyznání viny nemusí obsahovatvýroky slovně bohaté, může to být jediná jednoduchá věta. Nejde o to Boha aobec o svých vykolejeních podrobně informovat; mohu vyslovit jednoduchéupozornění na svou zvláštní chybu a tím říci: Ty, Pane, a vy, sestry a bratři,slyšte, cítím se vinen. Doufám v rozhřešení, odpuštění a pomoc.)

Pokud jde o pokání, velmi dobrou zkušenost máme mimochodems něčím, co bylo kdysi z církevně historických důvodů považováno zavíceméně nestarokatolické: s poutěmi. Být společně na cestě, doprovázet jedendruhého, poskytuje výtečnou šanci k výměně informací o potížích (životní)cesty každého.

Starokatolíci jsouproti každému nátlaku – např. „muset“ chodit na bohoslužby

Je možné být proti nátlakům, ale nelze být křesťanem bez bohoslužby.Můžeme duchovně žít pouze ve vědomí, že jako starokatolíci nemáme zapotřebícelou širokou nabídku bohoslužeb, protože nedělní eucharistická slavnost jezcela normální součástí starocírkevního a ranně křesťanského života obce. Sk 2,46 popisují samozřejmou radost, se kterou se první obec pravidelně shromažďujek hostině Páně a k boží chvále.

„Ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života! (J 6, 68). To může býtjediná „starokatolická“ protiotázka vůči různým bohatým nabídkám, které sicevyčerpávají náš čas a naši pozornost, ale s obrovským úsilím se pokoušejívnutit jako terapii proti naší chronické nudě jen pozemskou existenci bezesmyslu.

Eucharistie je slavnost, která vysvětluje sama sebe: V lámáníchleba a sdílení kalicha zpřítomňujeme smrt a vzkříšení Páně. To v důsledkuznamená: Život, skutečný život spočívá v odevzdanosti, dělení se, jednotěa slavení.

Kdo se s vážností odvolává na starou církev, nemůže tvrdit, že bynáboženská část života byla soukromou věcí. Mně se zdá, že máme nepohodlný úkoltuto část starokatolického sebechápání stále znovu diskutovat, protože nazákladě naší diasporní situace hrozí veliké nebezpečí náboženské privatizace anakonec úplného rozkladu.

Protože naše oslava Boha má být stejným způsobem pro společenství ijedince možná jako celek, vyplývají z toho důsledky pro způsob našeholiturgického slavení. Starokatolické chválení Boha a také starokatolickáeucharistická slavnost neznamenají, že musíme pěstovat ve vzduchoprázdném aliduprázdném prostoru nějaké fosilní bohoslužebné formy, jejichž jediný„pokrok“ spočívá v používání místního jazyka. I když lze zastávat mínění,že naše pozemská liturgie je obrazem nebeské liturgie, to ještě neznamená, žemusí být sterilní. Liturgie musí být pro lidi, kteří ji chtějí a mají spoluslavit, transparentní. Pro všechny atraktivní liturgické pokusy – o tomexistují vědecké výzkumy – je společné, že opět silněji oslovují emocionálnístránku člověka. Není třeba dělat z kostela prostor pro společenské hry. Aleexistuje velice jednoduchý slavnostní ráz, který si vystačí s mála prostředky idůrazy a který užívá srozumitelné formulace a zpívatelné melodie. Každý by mělmít možnost společně slavit, nejenom historici liturgie a také nejenom fandovéhudby stylu techno.

Velice starokatolickou, tak jako dříve do budoucnosti orientovanoucestu, jak se mi zdá, ukazují ve svém liturgickém slavení mniši z Taizé.Bohoslužby z Taizé vyzařují strhující slavnostní ráz, a to právě proto, protožejim chybí jakákoliv liturgická křeč a každé přebytečné slovo, protože každý,mladý či starý, může spoluslavit, protože na jedné straně nechybí nicpodstatného, protože nakonec i nejjednodušší zpěvy, které se často skládají jenomz jediné biblické věty, s jednoduchým vedením melodie zpívanékánonem, pak zní tak plně slavnostně, že se dokonce instrumentální doprovodstává zbytečným. To proto, že zní modlitby, které nejsou nějakou tiskovoukonferencí pro Boha a ani ne směsicí slov srozumitelnou jenom teologům afilologům, ale jsou to lidská slova, básnicky jednoduchá, protestantsky střídmáa liturgicky katolicky zabarvená. Takový a podobný příklon k teologickéjasnosti a koncepční i textové přehlednosti jsme sledovali při vypracovávánínašeho misálu, který se stal skrytě bestsellerem. Již jsme ho prodali 2000kusů, a to bez jakékoliv reklamy, při vlastní potřebě maximálně 200 kusů.

Takovými koncepty se stává liturgické slavení „otevřeným“, tzn.schopným osobní identifikace, aniž by farář musel jako komentátor zasahovatsvým „průjmem slov“. Jednoduchá modlitba také znamená: ticho. „Odpověď naSlovo“ vyžaduje ticho. Přirozeně, že se budeme muset opět učit jak zacházets tichem, budeme potřebovat si uvědomit dané ticho „s impulsy, “ dokudsami nebudeme schopni cítit prostory ticha a dávat se jimi naplnit.

Stále rozšířené je ještě bědování, že starokatolické bohoslužby jsoutak špatně navštěvovány. Ve svém biskupství to tak všeobecně potvrdit nemohu.Vedle právě zmíněných kreativních rad zde existuje jednoduchý recept, který jepřipisován Otto Steinwachsovi[2]: Kdo si stěžuje, že do kostela chodí příliš málo lidí, ten musí nabízetvíce bohoslužeb. Většina starokatolických obcí postupovala dlouhoudobu opačným způsobem – a lidí bylo stále méně. Zkusme se však podívat na svounovou „cílovou skupinu“, na zájemce s jistým úmyslem: Co může pro takovéhokřesťana být přitažlivé na nějaké církevní obci, kde se bohoslužba koná jenomkaždý druhý, čtvrtý nebo osmý týden, a to ve druhou neděli v 11.15 hod. v kaplidomova důchodců sv. Josefa v X. a v pátou sobotu v 17.30 hod. vMelanchtonově kostele v Y. Kdopak si to může zapamatovat?V posledních 20 letech se počet bohoslužeb v našem biskupství nejméněztrojnásobil. Mnoho obcí nabízí bohoslužby ve všední dny: „ranní směny“,nešpory, modlitby podle Taizé, světelné nešpory, mše okolo stolu – a to sdobrou návštěvností. Ostatně tlačíme na to, aby se v každém větším kosteleslavila každou neděli v pevně stanovenou dobueucharistie – přičemž se na pozadí kulturního stylu mládeže musíme stále ptát,jak dalece jsme čas svých bohoslužeb stanovili správně.

Všichnistarokatolíci jsou proti povinnému celibátu

Strukturálně je třeba být proti povinnému celibátu. Avšak duchovněmůžeme žít jenom ve vědomí, že každý věřící v Krista musí být svýmzpůsobem celibátník.

Při tématu celibát nejde o sňatek či nesňatek, ale jde o navázanost nablízké království boží (Mt 19, 3-12), o člověka vzkříšení (Mt 22, 23-33). Pavel(1K 7, 25 n. n.) vyslovuje zcela jasně důvod a pozadí podtématu „celibát“.

Jde o „krátkou dobu“, brzké očekávání. „V budoucnosti ti, kdo majíženy, ať jsou, jako by je neměli…“ Kdo žije v blízkosti království božího(a to ne chápáno jenom časově), pro toho neexistuje žádná centrálnější vazbanežli toto království.

První vazbou, kterou teprve mohou být interpretoványvšechny ostatní vazby včetně manželství (Ef 5, 25), je následování Krista. Napozadí této nosné síly Nové smlouvy se mnohé zdánlivé jistoty stávají jak projednotlivce tak i pro církev druhořadými nebo dokonce i přebytečnými.Jednoduchost naší církve, která je jí v mnoha oblastech kvůli jejífinanční situaci vnucena, by měla být vlastně něčím samozřejmě snesitelným.Kultura pohostinnosti i znalosti jak se dělit o čas a majetek by měla být prodům žijící ze starocírkevní spirituality samozřejmou.

Mám staromódní mínění, že jako návod má fungovat každá fara.(Personální otázky jsou klíčovými otázkami i zde.) Považuji za důležité,abychom i my kněží, přestože máme rodinu, spolu s ní udržovali svůj domácíi rodinný život otevřený. Evangeličtí personální referenti konstatují již poléta s politováním, že u mnohých farářů stoupající mírou převládá „chápáníúřadu v rámci služebních hodin“, a také z římskokatolických kruhů jemožno slyšet podobné. Náš úřad a náš rodinný život by oproti tomu měl býtnedělitelný. Když mě má rodina někdy výlučně potřebuje, musím to umět obciříct. Když mne nebo dokonce mou rodinu potřebují jednotliví členové obce nebo icelá obec, nesmí to vůbec připadat jako „nevhodné“ nebo „ve špatnou dobu“ anelze to vzájemně počítat a porovnávat. Schopnost oddanosti znamená nevymezovatse. Je samozřejmě možné, že tato otevřenost bude zneužívána. Naším úkolem všakje být bratry a sestrami, a ne aby někteří byli víc bratry a sestrami než jiní.Žít jako Ježíš, žít nebesky znamená: vazby na „svůj“ majetek, na „svůj“ čas, na„svou“ rodinu a na „své“ vztahy umět postavit stranou, případně je podřídit,když jde o království boží. „Paragei gar to schema tou kosmou toutou“(1K 7, 31), tzn. volně přeloženo: Schéma tohoto zdánlivého občanskéhopořádku pomine. Tak končí Pavel svou úvahu o pozemských vztazích na pozadípřicházejícího božího království.[3]

Starokatolícijsou proti veřejné propagaci

Říkají to rádi mnozí starokatolíci a sice podle hesla: Dělat reklamu jesektářské. Samozřejmě, že je možno být proti primitivnímu náboženskému lapánísedláků. Lze být i proti stavění sebe sama dobrým tím, že jsou druzí stavěni došpatného světla. Nelze však duchovně žíts tím, že se stydím za naši křesťanskou existenci a za svébytnou vlastnícírkevnost. K našemu duchovnímu životu patří i misie. Raná církev bylaopravdu církví misionářskou! Misie neznamená jiným církvím uzmout a zlanařitjejich angažované členy: Šedá zóna nevěřících, zklamaných, roztrpčených,lhostejných a nerozhodných „mezi“ konfesemi je tak veliká, že tam máme dost. codělat.

Pravdou je ale také: Téměř nepominutelná vazba velkých církví na jejichobrovský byrokratický aparát a na samovyrobené zákony a na mnohá jiná „schematatoutou kosmou“ odrazuje mnohé potenciální křesťany od víry a od spolužitív církevních obcích. Mezi zklamanými, kteří potom někdy klepou na našedveře, však existuje jistý nový typ. Těch lidí, kteří se o nás zajímají jenomproto, protože potřebují za nižší cenu (v finančně i jinak) církevní sňatek,pohřeb, požehnání nebo potvrzení, ubývá. Pro takové zájemce již dnes existují vkaždém velkém městě nespočetné nabídky z vagantské církevní oblasti, odinstitucí doprovázejících truchlící nebo od „svobodných skupin teologů“.

Při vstupech k nám v posledních 20 letech máme co dělats novým typem, s lidmi, kteří od nás očekávají něco pro svůj život, ne jen pro nějakou určitou situaci nebo určitýsegment: Náboženské odpovědi na otázky po smyslu, smysluplný prostor propůsobení, pocit být přijat a být doma, kreativitu, možnost k diakonickémuangažování se atd. Co se týče této cílové skupiny záleží mnoho na tom, jakdalece svou starokatolickou spiritualitu žijeme aotevřeně k spoluprožívání zveme, i na tom,zda rosteme nejprve duchovně a později snad i počtem.

Mnozí lidé sice naléhají, aby církve zaujímaly stanoviska knejaktuálnějším politickým a etickým otázkám a slibují si od toho zájem avstupy nových věřících. Odhlédneme-li od toho, že pro nás jako malou církev byněco takového bylo zcela nedosažitelné a interně by nás to vystavovaloneúnosným napětím – pouhé deklarace a slovní opatření – při všem závalupapíru – již dnes na nikoho nečiní žádný valný dojem. Františkův dvůrv Zehdenicku, který nevydal ani jediné veřejné stanovisko k politickým,společenským nebo etickým otázkám, vyvolává svou autentickou prací na bázivětší pozornost nežli jakkoliv rozšiřované prohlášení IBK nebo německé synodnírady. Kde je středem Kristus, nezní naše NE jako loňský sníh a naše ANO nezníjako výprodej. Naše slova nezůstanou hlučícím kovem a dunícím zvonem, protožebude vidět: Ti dělají to, co říkají a říkají to, co dělají. Zde žije Ježíš aoni to věří. A to s pohřbem žehem nebo bez něho.

PřeložiliJosef König a Dušan Hejbal

 



[1]srv. k tomu dílo Eduarda Herzoga: Hirtenbriefe auf die Fastenzeit – Neue Folge,Aarau 1901, str. 251

 

[2]PhDr. Otto Steinwachs (1882-1977), od 23.4. do 8.5.1910 pastoroval přechodněstarokatolickou obec Brno a v letech 1911-1950 byl farářemv Mannheimu. V roce 1947 byl v Utrechtu vysvěcen na biskupa a poté sestal pomocným biskupem Starokatolické církve v Německu. V letech1950-1953 byl generálním vikářem. – pozn. překl.

[3]O spiritualitě fary jsem se pokusil říci více ve svém pastýřském listu „vonAmts-Wegen“.