Spiritualita služby v církvi

(2004)

Co nesmí chybět v životě presbyterů

Jak už o mně leckdo z vás ví, mluvím-li o duchovním životě, míním tím nikoli zbožnost, ale celou oblast lidských vztahů mezi já a ne-já, dokonce i mezi já a já. Vztah k Bohu do toho také patří, ale není tu jedinou veličinou.

Nemyslím, že přeháním hodnotu lidských vztahů. Stará indická moudrost právě v přítomnosti nebo nepřítomnosti vztahu v rámci téhož spokojeného blahobytu vidí hranici mezi nebem a peklem.

Chceme-li dnes reflektovat význam spirituality, je třeba dohodnout si několik vymezení (definic), ale netřeba se úzkostlivě snažit o nějakou přesnost. Nejste na školení, nasloucháte mému osobnímu svědectví a vyznávání.

Vědomí hranic projednávané věci

Postoj a faktické angažmá v církvi laiků i ordinovaných závisí podstatně také a snad především na tom, co kdo z nás církví rozumí, co kdo od ní čeká a co je sám ochoten do mystéria církve investovat. Jinými slovy, záleží na modelu církve. Model zviditelňuje struktury vztahů, jejich podmíněnost i nezávislost.

Já sám dávám přednost modelu komuniálnímu, protože za nějaký čas – domnívám se – bude jedině ten perspektivní. A v něm hrají klíčovou roli právě takové vztahy, které osobnosti umožňují co nejbohatší komunikaci.

Nemíním moralizovat, tedy napomínat nebo vyčítat. Chci napovědět vašim pozdějším meditacím, proč je tak žádoucí svoji služebnost v církvi brát vážně.

Respekt ke kořenům

Kdokoli si začne s církví Kristovou, musí počítat s jejími danostmi.

Církev Kristova je naroubována na kmen Božího lidu, který vznikl postupným osvobozováním otroků. Jak ukazují dějiny spásy, toto osvobození nesměřovalo a ani dnes nesměřuje k vyšlechtění lidu panovnického, ale právě naopak.¹

V duchu svého ideového zakladatele je církev povinna čelit přirozené tendenci všech náboženství k ozvláštňování některý vrstev věřících. Takovou tendencí je např. klerikalizace a bujení kultu.

K blahodárným starozákonním kořenům novozákonní zbožnosti patří pozoruhodná Micheášova interpretace veřejně zavazujícího étosu Desatera.²

Všechny nežádoucí faktory může uspokojivě krotit vhodně zvolená spiritualita, a proto se o ní zmiňuji v těchto souvislostech.

Pozor na dynamickou rovnováhu

Zdárný rozvoj života (také duchovního života) závisí z velké části na tom, jak se daří v praxi udržet rovnováhu mezi dvěma veledůležitými tendencemi: živé se chce přizpůsobovat se měnícím podmínkám a zároveň uhájit svoji identitu.

Micheášův text např. deklaruje, že lékem na klerikalizaci a zbujelý kult i zbujelé zákonodárství je skoro až nenáboženská interpretace Zákona.

Jednostranné zdůrazňování otrockého původu může vydat trpké ovoce. Brzy se najde mezi lidem někdo, kdo touží vládnout druhým jako monarcha. Nejprve jako zástupce neviditelného Boha a pastýře, ale brzy se prosazuje jako samotný vrchní pastýř.

Ježíš podle Janova podání takovým tendencím čelí tím, že z potenciálních monarchů učiní své přátele.³ Jeho tah má však nepřehlédnutelné omezení: Skutečnými přáteli, nadanými potřebnou silou k balancování mezi imunitou a adaptací, zůstanou jen ti, kdo se doopravdy identifikují s celým Ježíšovým testamentem, jehož podstatou je proexistence, tj. bytí pro druhé.

Motivace

Člověk už je takový, že k cílevědomému jednání a tím spíš chování potřebuje být přiměřeně motivován. Je třeba vědět, co mne motivuje. To je hodně individuální, na to musí přijít každý sám, třeba meditací. Některé motivy vzájemně sdílet lze, ale nikoli v každém případě a vůbec ne automaticky.

Církev začíná jako nevěsta, uzrává následováním sloužícího Mistra.

V semitském myšlení patří k logice věci, že ženich zdobí svoji nevěstu, ale zůstává jejím pánem. A protože Pán církve přišel, aby sloužil, je v této pozici jistě i celá sláva nevěsty.

Je to ku prospěchu celému domu nevěsty. Proto by každý z církve měl mít svoji zkušenost s procesem, který popisuje Janovo evangelium v příběhu o umývání nohou.⁴ Ježíš trpělivě láme Petrův odpor a vysvětluje, proč mu na tom záleží.

Všichni díky službě zrajeme. Obsluhující i obsluhovaní. Služba se děje jako požehnání tam, kde služebník je přijat.

Také u synoptiků najdeme výslovnou podporu důležitého sebevědomí každého z Božích dětí: povolání ke službě je povolání po bok Ježíše. To povolání není laciné, vyžaduje Boží pomoc i pomoc bližních.⁵

Víra v evangelium je důvěrou v dobrotu zprávy o konkrétních podmínkách přátelství s Kristem Ježíšem, s Kristem biblických svědectví.⁶ Také je důvěrou v pravost kritérií pro rozlišování, co je a co není přátelství.

Kriteriem přátelství s Ježíšem je, jak čteme, sebevydanost, schopnost i ochota vzájemně si sloužit a dokonce i sloužit světu.⁷ Ježíš jako mistr apoštolů trvá na služebném charakteru těch, kdo chtějí patřit mezi jeho přátele a dědice.

Církev po Letnicích bude souzena podle činů

I novozákonní církev může být Ducha-plná nebo Ducha-prázdná, deklarují dějiny. Novozákonní církev je třeba vytrvale činit novozákonní a Ducha-plnou. Nic z toho nevznikne ani mandátem řádné autority, ani rituálem, ani filozofickou reflexí, nýbrž součinností mnohých věřících v Duchu svatém.

Církev je Kristovou natolik, nakolik je shromážděním, ekklésií těch, kdo komunikují navzájem i s Kristem. Poslední koncil výslovně učí, že se univerzální církev zpřítomňuje, realizuje, stává skutečnou a funkční v obcích věřících, v jejichž středu je živý Kristus.⁸ Tak se interpretuje staré učení, že církev se uskutečňuje skrze vzájemnost lidí (koinonia), svědectví o živoucí víře slovem i skutkem (martyria, diakonia) a vzájemností Božího lidu a Boha (Abba-leiturgia).⁹

Funkci církve jako zvoucího znamení jsme ovšem hodně dlužni ve všech církvích. Proto je třeba korigovat spirituality, které si jednotlivci v církvi pro sebe vyberou.

To považuji za veledůležité v době, kdy člověka je možno hodit do osvětimské pece jako smetí, kdy je možné jej odklidit eutanazií či odstraněním plodu, event. zničit léta jeho studijního úsilí pomluvou nebo dekretem.

Smysluplnost

Náš duchovní svět, resp. síť našich vztahů je podivně křehká záležitost. To proto, že vztahy buduje naše nevědomí i vědomí. Náš rozum nemůže nerespektovat náš afektivní svět a vůbec naše nevědomí. Tím význam uchopitelného smyslu té nebo oné vztažnosti jen roste.

Smysl známe, pokud rozumíme, odkud a kam objekt nebo proces míří a jakou mu sami přiznáváme hodnotu.

Kdo je církev – Boží lid jako celek: svátost světa

Karl Lehman, předseda německé Biskupské konference,¹⁰ ukázal už před skoro třiceti lety, že Nový zákon legitimuje církev, která funguje pomocí následujících forem:

- shromáždění zainteresované polis (něco jako „sraz“ nebo „tábor lidu“ svolaný k důležité záležitosti)

- společenství křesťanů v místě (soužití důvěrně si navzájem známých, solidarizujících, soucítících)

- mystické novozákonní společenství „nového lidu“ (slavící liturgii svou existencí v tomto světě, existuje jako znamení Ducha-plnosti světa)

Není samoúčelné pitvat antické texty o sebe-vědomí apoštolské církve a církví starověku. Jde o to vytěžit i tam, co vlastně konkretizuje naši křestní odpovědnost. A také o to, co máme k dispozici, pokud jsme se rozhodli realizovat přání koncilu, aby církev se opět stala svátostí světu.

Kdo jsme my pokřtění

Je snadné rozdat si tituly, obtížnější je hlásit se dennodenně k odpovědnosti za ty tituly, které nám dal někdo kompetentní. Tak je podle víry staré církve každý pokřtěný titulován jako pastýř (pastýřka), kněz (kněžka), prorok (prorokyně). Je také reálně povolán zpřítomňovat Ježíše v tomto světě a ve své církvi službou martyra, liturga i diakona.

Svátost je znamení Kristovy neviditelné, ale mocné přítomnosti, jež dokáže posunout potřebné k jejich spáse. Svět potřebuje záchranu v mnohém, například v nalezení vzájemné důvěry, v odhodlání ke smíření, v nalezení důvodů ke smysluplné naději, cesty k jednotě.

To vše rezonuje s podstatou historické církve přinejmenším apoštolské doby. Mělo by to rezonovat i dnes, protože Boží přítomnost je v dnešním neklidném a krutém světě ještě méně patrná než byla kdysi.

Spiritualita má smysl, když je na míru člověku i jeho době

Většina lidí nechává proces kultivace sítě vztahů probíhat spontánně. Mnozí ani neregistrují, jestli síť funguje zdravě (a jde tedy o duchovní život), anebo skomírá. Pravděpodobnost samovolného zdravého a plodného rozvoje je pochopitelně natolik malá, že o kultivaci lze mluvit stěží.

Pokud má být proces růstu a zrání takové sítě vztahů cílevědomě řízen nebo aspoň omezeně ovlivňován, musí dostat pravidla. Know-how takového cílevědomého řízení duchovního života označuji jako spiritualitu.

Model spirituality

Záleží na osobnosti, co od takového řízení očekává především a co až v druhém nebo dalším plánu. V podstatě jsou možné dvě varianty:

- Spiritualita typu filtr třídí, stimuluje vliv anebo bere vítr z plachet vstupním informacím a podnětům nebo nabídkám událostí, nápadů, akcí podle toho, jak jsou nebo nejsou ve shodě se světonázorovými principy osobnosti a také podle momentální existenční situace osobnosti. Jinak třídí nabídnuté šance kněz, jinak obchodník, jinak člověk v krizi, jinak ten, kdo je na vrcholu sil.

- Spiritualita na způsob umělého stereotypu se sama postará o orientaci našeho chování a jednodušších rozhodnutí, a tím uvolňuje kapacity našeho vědomí pro akty složitější, vyžadující mobilizaci celého vědomí ke spolupráci a často i ke spolupráci s jinými subjekty. Taková odlehčující spiritualita mimo jiné disponuje řadou prefabrikovaných předběžných hodnocení a rituálů. To usnadňuje vzájemnou komunikaci při spolupráci s dalšími osobnostmi nebo ve společenství.

Na míru církvi

Aby byla církev církví, musí jednotlivci na sebe brát odpovědnost za realizaci jejích cílů, jak o tom byla řeč výše.

Kérygma a martyrium

Mučedník dosvědčuje Ježíše nikoli znalostí věci nebo dokonce znalostí idejí a ideologií, ale svou zkušeností.

Martyr není objektivním a spolehlivým zpravodajem o kritických detailech sdělení nebo kontaktu s transcendentnem právě proto, že transcendentno ho podstatně přesahuje. Přesah ovšem může být hodně různý případ od případu, osobnost od osobnosti. Například svědkové setkání se Vzkříšeným se ve svých výpovědích nezanedbatelně liší.

Spiritualita martyra proto musí riskovat vlastní personální zkušenost s tím, co dosvědčuje. A musí dokázat odlišit a zatřídit fakta a dojmy.

Takový řečník nesdílí s posluchačem svoje vědomosti a možná i učenost, nýbrž nabízí svoji víru, svou zkušenost s živým Bohem. Pravidla služby hlásáním jsou objektivně náročná, protože mají hlasateli umožnit, aby posluchači zprostředkoval účast na nějaké jedinečné zkušenosti.

Kázat způsobem proroka Jonáše dokáže kdekdo. Hřímat nad mravy druhých není těžké ani to nevyžaduje znalost reality, postačí fantazie. Jenže smysl takového hlásání zemře dřív, než zazní poslední slabika takové reklamní řeči.

Obcování a étos společenství

Každý model církve v proměnách věků legitimní by měl fungovat jako koinonia určitých signifikantních vlastností.

Koinonia má svědčit o milosti a o smíření. Proto vyznává víru i naději v bližního, jenž je hoden lásky, a víru i naději ve společenství, jehož členové sdílejí vzájemnou odpovědnost i odpovědnost vůči ostatní společnosti.

Koinonia slouží Bohu „v Duchu a v pravdě“. Její liturgie i kult připomínají, jak jí bylo poslouženo životem, smrtí i vzkříšením skrze Ježíše i skrze bližní, kteří se ztotožnili se sloužícím Ježíšem. Kristus – jediný legitimní novozákonní velekněz – vyžaduje od svého vykoupeného lidu (včetně hierarchie), aby se slovem i činem v Duchu a pravdě identifikoval se svým Kristem a tak se stal slávou stvořitele i vykupitele.

Ježíš sám určil kdysi rozpoznávací znamení takové identifikace pokřtěných. Je to diakonie jako mlčenlivé a tím srozumitelnější svědectví víry a naděje v Ježíšovu cestu.

Pokušení klerikalizace bohoslužby trvá po věky. Zatímco v jiných náboženstvích může být více či méně legitimní, v Novém zákoně nikoli: V Nové smlouvě je legitimním bohoslužebným shromážděním takové, které vytváří ze svého lidu Kristus svou přítomností. Jen on umí učinit z přítomných bohoslužebný lid – a skutečně tak činí. Subjektem liturgického dění je tedy vzkříšený Kristus a Boží lid ve svém celku.¹¹

Koinonia umožňuje každému ze světa i uvnitř společenství víry setkat se s živým Bohem skrze Krista v Duchu svatém.

Koinonia zjevuje Ježíšovu proexistenci svou proexistencí. Žádná křesťanská společnost nežije, pokud její obecenství neprodukuje a nepodporuje přirozenou potřebu vzájemně si pomáhat.

Společenství nejen respektuje bližního, ono jej objevuje a zjevuje. Zpřítomňuje tak za jistých podmínek i Krista, učí evangelium. Tak se má a může stávat „svátostí světu“ i dnešní církev. Bude jí jen tehdy, odhodlají-li se k takové formaci jednotlivci.

Na míru osobnosti

Jako muže a ženu je stvořil

Člověk existuje v mnoha variantách, aspoň co do schopnosti a ochoty reagovat na vstupní „informace“. Typickým příkladem je žena a muž, dvě komplementární stvoření, zjevující, kdo je člověk stvořený Bohem. Podobně se významně liší požadavky na vztahy dítěte a dospělých, význam a funkce vztahů uvnitř různých kultur a tradic. Proto existuje pestrá škála spiritualit, které mohou napomáhat optimalizaci duchovního života lidí.

To se dlouho přehlíželo a  mnohdy přehlíží: většina spiritualit – donedávna výrazně maskulinních, často evropské provenience – byla nabízena bezelstně kdekoli a komukoli jen proto, že se osvědčily třeba středověkému sv. Františkovi nebo starověkému egyptskému poustevníkovi Antonínovi, Severoafričanovi Augustinovi nebo třeba sv. Zdislavě ve středu Evropy.

Mění se nejen osoba, ale i doba

S dobou se mění formy myšlení a tedy nutně i formy víry, naděje a lásky. Proto některé prvky nebo i spirituality jako celek se mohou přežít. Změnou společenského klimatu ztrácejí svůj dřívější smysl a někdy mohou působit i kontraproduktivně.

To by měl každý duchovní vůdce i zpovědník respektovat v teorii i praxi, nechce-li sobě i svým klientům ubližovat.

Okolnosti života formují charakter

Pokud má člověk za sebou nějaká traumata, možná potřebuje určitou „dietu“ či filtr toho, co narušuje jeho dynamickou rovnováhu nebo tvořivost. Jiný stav osobnosti v důsledku okolností lze přirovnat podvyživenosti a filtr musí pozitivní diskriminací rovnováhu nastolovat a posilovat.

Metanoia a věrnost

Legitimní adaptabilita má své meze. Nesmí setřít identitu člověka. Kristova výzva centrálního významu „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15) zakládá trvalé napětí mezi změnou smýšlení a věrností tomu, čemu jsme uvěřili.

V každé spiritualitě, která vyznává s Kristem evangelií nutnost změny smýšlení, se všechny změny musí permanentně poměřovat diakonií. Změnu smýšlení podle evangelia totiž rozliší od obyčejné vzpoury či revoluce často jen ovoce. Kritickým ovocem je právě plodnost diakonie.

Subsidiárně a kolegiálně strukturovaná diakonie je snad jedinou spolehlivě průkaznou deklarací reálné bohulibosti koinonie.

K tomu dvě poznámky:

1. Při realizaci křesťanské víry je koinonia shodně věřících lidí naprosto nezastupitelná. Po stoletích pietismu a důrazu na právě osobní dokonalost je pojem služby nebezpečně vyprázdněn podobně jako pojem lásky – stává se často pouhým slovem, floskulí. Pak může fingovaná metanoia jednotlivce fungovat jako fíkový list zakrývající nudu nebo prázdnotu.

2. Ochranná moc koinonie vyžaduje věrnost Vzkříšenému a evangeliu, nikoli věrnost idejím a ideologiím.

Mnozí posuzují své bližní jen podle toho, s jakou tvrdošíjností jsou ochotni lpět na formulích a ideologiích, případně jak odpovídají nárokům svého partnera na sexuální exklusivitu. Biblické vzory věrnosti ovšem míří jinam, a tak nejen brání zlému, ale činí dobré.